„Je to malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo.“ Eugene Cernan tuto větu zaslechl v řídicím středisku v Houstonu, když se konečně vše uklidnilo po tom nervy drásajícím dramatu, v které se konečné přistání lunárního modulu Apolla 11 změnilo. Slib prezidenta Kennedyho byl naplněn a Američané stanuli na Měsíci před rokem 1970 a dokonce před Rusy. Pro Gena vyvstala nová volba. Rozhodně se chtěl po Měsíci projít také, ale nestačilo mu být znovu pilotem lunárního modulu, chtěl se stát velitelem mise a to znamenalo zahodit jisté místo v Apollu 16, protože se stal záložním pilotem lunárního modulu pro Apollo 14. Předstoupil proto před Deka a vlastně se tak dobrovolně vzdal jisté procházky po Měsíci a svůj další let nechal plynout ve vodách nejistoty. Kdyby tehdy tušil, kdo stál o jím žádané místo před ním, možná by se tak nerozhodl.

7/7 Doba se změnila

Po přistání Apolla 11 na Měsíci a jeho šťastném návratu na Zem začala podpora veřejnost pro NASA velice rychle klesat. Na Měsíci jsme už přeci byli a porazili jsme Rusy, proč dále cpát tolik dolarů do vesmírného programu. Jakmile si veřejnost začala myslet něco podobného, politici si to samozřejmě mysleli s ní. Najednou bylo nesmyslné budovat most mezi Měsícem a Zemí, když vybudování mostu přes řeku někde v nějakém malém městečku mohlo případnému politikovi zajistit podporu a setrvání v úřadu. Do už tak osekaného rozpočtu NASA začalo proudit peněz ještě méně. Výpravy naplánované v roce 1969 až po Apollo 20 se najednou ocitly v ohrožení a astronautům bylo jasné, že míst pro let k Měsíci začíná značně ubývat a každý se tak ještě chtěl dostat do některé ze zbývajících posádek.

Eugene Cernan se tedy ocitl v nejisté hře o to, kdo poletí v Apollu 17 a zda vůbec Apollo 17 ještě poletí, protože přísun peněz se začal opravdu rychle ztenčovat. Mike Collins byl ten, koho chtěl Deke Gordon jmenovat jako velitele Apolla 17, protože právě on se mu zdál jako ten nejschopnější a zároveň jediný s kým ještě počítal, že vzletné z posádky Apolla 11. Mike mu však odmítl s tím, že je na čase se vydat na odpočinek. První překážka k tomu, aby se Gene stal velitelem Apolla 17 byla překonána.

Apollo 12 mezitím ukázalo světu, že na Měsíci NASA přistávat skutečně umí a tentokrát to bylo přímo ukázkové, protože lunární modul dosedl jen deset metrů od středu vybrané přistávací oblasti a dvě stě metrů od před dvěma roky automaticky dosednuvší sondy Surveyor 3.

NASA se mezitím snažila najít nějaký tahák, kterým by přitáhla zpět alespoň část veřejnosti. Už v roce 1967 byli do oddílu nabráni vědci geologové, kteří se v zatím nespecifikovaném čase měli vydat na některou z výprav Apolla. Ale poté, co byl seškrtáván rozpočet, se jejich šance dost zmenšily. Nicméně poté někoho napadlo, že možná právě poslání skutečného vědce na Měsíc by mohlo být atraktivní pro veřejnost a tak se vědci dostali do hledáčku NASA. V záložní posádce Apolla 15 se tak ocitl jistý geolog Jack Schmitt, který tak sebral let jednomu z letců, kteří to, že jsou nahrazováni někým, kdo neumí létat, nesli nelibě, ale rozhodnutí respektovali.

A pak přišlo Apollo 13. Televizní společnosti, které odmítly vyhradit jakýkoli vysílací čas pro živé přenosy z nudného rutinního letu, se najednou začaly rvát o nové drama. A v NASA, závodech pracujících na velitelské sekci i lunárním modulu i skoro všichni astronauti začali spřádat plány, jak dostat posádku zpět na Zemi pokud možno živou. Eugene Cernana se do záchrany také zapojil. A to tak, že na tři dny skončil v Lunárním modulu a vymýšlel, jak naučit tento stroj létat tak, jak vlastně nikdy létat neměl a nebyl na to ani stavěný. Velitelský modul se servisním modulem se staly pro LM obrovskou mrtvou váhou a všechny simulace ukazovaly, že nemůže v takové sestavě létat. Až po mnoha změnách programů a tvoření programů zcela nových se to podařilo nějak zvládnout a Apollo 13 se díky tomu dostalo zpátky na Zem.

Po skončení mise Apollo 13, která byla pro NASA ve výsledku velkým úspěchem se však začaly šířit zvěsti o tom, že ve Washingtonu vyžadují, aby se nepodnikaly tak nebezpečné výpravy. Dva měsíce po přistání třináctky bylo zrušeno Apollo 20 a proslýchalo se, že pilotovaný lunární program by možná mohl být zrušen až po Apollo 14, které mělo být posledním letem. Gene by tak definitivně přišel o možnost projít se po Měsíci. Nakonec však byly zrušeny „jen“ lety Apollo 19 a 18 a let Apolla 17 se měl stát závěrečným pro měsíční program. Vyvstala však dlouho řešená otázka, kdo poletí. Vzhledem k tomu, že pro toho jediného vědce, s kterým NASA počítalo pro osmnáctku, nebo devatenáctku už nezbylo místo a bylo jej třeba někam dát, protože byl jednak ze všech nejlepší a jednak si agentura potřebovala přiklonit alespoň vědeckou obec, stal se proto prvním jistým členem posádky sedmnáctky, sic před odpor Deka Gordona.

Gene Cernan zatím pokračoval ve své úloze velitele záložní posádky Apolla 14 do které byl jmenován, aby si pozici velitele mise dobře vyzkoušel. Velitelem čtrnáctky byl Alan Shepard, známý první Američan, který se dostal na malý skok do vesmíru. Už to s ním vypadalo, že znovu nevzlétne, protože měl problémy se středním uchem, ale nakonec se na poslední chvíli dostal svoji intrikářskou hrou až do role velitele čtrnáctky. Gene se mu snažil vždy vyhýbat, protože působil nepřístupným chladným dojmem a usmát jste ho viděli leda tak před kamerou, nebo před důležitým člověkem. Ale jak už to bývá, výcvik je oba spojil a nakonec k sobě nalezli cestu a dobře spolu vycházeli.

Týden před startem Apolla 14 se Gene vydal na Floridu na výcvik přistání na Měsíci, což spočívalo v pilotáži malého vrtulníku H-13, který možná dobře znáte ze seriálu MASH. S tímto vrtulníkem se astronauti učili přistávat, jako by to byl lunární modul. Prastaré stroje sice nebyly nikterak výkonné, ani moderní, ale dokázaly stát na místě ve vzduchu, létat do stran, nahoru a dolu a tak pro výcvik stačily. Toho rána si vzal jeden Gene a vyrazil se s ním trochu proletět po okolí, protože měl v nádrži spoustu paliva, které vrtulník trochu brzdilo, rozhodl se, že jej spotřebuje. V rámci svého spotřebování paliva si dovolil trochu zablbnout a stále stoupal a klesal nad floridskými mělkými jezery, která byla dokonalé průzračná a bylo jimi vidět až na dno, což je ideální způsob, jak přivést pilota do maléru, protože člověk při pozorování hladiny může ztratit přehled, v jaké výšce se nalézá. A samozřejmě se při tom pořádně předváděl. Na lodičkách bylo v těchto místech mnoho rybářů a Gene jim ukazoval, co všechno dokáže.

Eugene Cernan se zadíval do hladiny a levá lyžina stroje se zabořila do vody. Vrtulník okamžitě ztratil veškeré aerodynamické vlastnost a v jedné sekundě zastavil z 180km/h na nulu. Rotor se roztříštil o hladinu a rozletěl po okolí. Jedna z palivových nádrží explodovala a zalila hladinu hořícím petrolejem. Převodová skříň umístěná za sedačkou vyletěla a dobrých deset metrů rozřezávala hladinu vody. To, co zbylo z kabiny, se potopilo na dno, včetně Cernana. Ten byl stále připoután pásy a jeho helma byla plná vzduchu, a jak se snažila vystoupat na hladinu, tak působila jako oprátka. Uvolnil si ji a ona vystřelila prudce vzhůru. Chvíli mu trvalo, než se zorientoval, ale pak konečně pustil řízení, odepnul se a v těžké pilotní kombinéze vystoupal na hladinu, kde mu zuřící inferno hořícího petroleje spálilo obočí a nedovolilo se nadechnout. Rozčeřil hladinu a stříkal na okolní oheň, aby se mohl nadechnout, pak se ponořil a plaval kousek dál. A znovu a znovu. Nastala chvíle, kdy byl na konci sil, boty ho táhly ke dnu a kombinéza také, už nemohl plavat, všude řádil žár. A pak ho nějaká žena, která přispěchala na člunu k místu nehody, vyzvedla do svého člunu a odvezla ho do bezpečí.

Cernan byl převzat doktory z NASA, ti ho rychle ošetřili, sešili a poslali hned k Dekovi, který si ho vzal do pracovny a jasně se ho zeptal „Tak, kdy ti vysadil motor?“ Deke dobře věděl, že na vině je Cernan, ale dával mu příležitost, jak se ze situace vyvléct a omluvit jí. Gene odpověděl, že nevysadil, že to podělal on.

„Já se tě ale ptám, kdy ti začal škytat motor?“ Pokračoval Deke.

Ani tehdy Gene neustoupil a potvrdil, že to on to podělal. Deke ho poslal domů a šel psát zprávu pro tisk. Možná právě to, že Eugene Cernan nelhal, zachoval svoji tvář a přiznal chybu, ho nakonec nestálo místo v dalším letu. O dva dny později byl uznán za způsobilého letu a i poslední dny zbývající do startu Apolla 14 dělal velitele záložní posádky.Tento incident naštěstí nebyl ani rozmáznut v médiích, protože se odehrál v sobotu a to byl tehdy pro noviny mrtvý čas, proto z toho později nebyl ani žádný velký mediální humbuk.

Apollo 14 nakonec úspěšně naplnilo svoji misi a Alan Shepard se prošel po Měsíci. Saturn V opět odvedl svoji práci, ale stále tu byla nevyřešená otázka, zda v Apollu 17 poletí Cernan, zda se ještě někdy podívá do vesmíru a na Měsíc.

Jack Schmitt se mimochodem do výběru posádky Apolla 17 dostal na nátlak z Washingtonu, Deke prosazoval celou původní záložní posádku pro Apollo 14 a zveřejnění této zprávy zapříčinilo vlnu nevole, na jejímž vrcholu stál právě Cernan. Nezbylo nic jiného, než rozhodnutí akceptovat. V roce 1970 bylo Schmittovi třicet sedm let a nikdy v ničem nelétal. Přesto se však během výcviku ukázalo, že je to velice schopný astronaut, dokázal zvládnout jak systémy Apolla, tak i lunárního modulu a společně s Genem se stali dobře fungující dvojkou, která měla na to, přistát na Měsíci. Výcvik byl velice namáhavý a rozsáhlý, NASA se do této výpravy snažila zařadit vše, co už se nestihlo, vzhledem k tomu, že se zdálo, že tato výprava na Měsíc bude na minimálně deset let poslední, bylo třeba se činit.

Mezitím se nad Houstonem a Floridou začínaly objevovat černé mraky zmaru a deprese. Všichni věděli, že až vzlétne Apollo 17, nastane konec a mnoho tisíc lidí přijde o práci. Nejednou mělo vše punc konečnosti a bylo těžké udržet v lidech dostatek odpovědnosti k tomu, aby nedělali chyby a dál dováděli perfektní práci. Dokonce byl i problém sestavit záložní posádku pro tento let. Nakonec se dobrovolně přihlásil John Young, Stu Roosa a Charlie Duke. Eugene Cernan se mezitím dal na dráhu povzbuditele všech, kteří pracovali na jeho letu. Často se objevoval v továrnách a montážní hale, aby povzbudil přítomné dělníky a mluvil k nim jako k těm, kteří stojí na začátku zcela nové éry a že jsou důležití, že Apollo 17 neznamená konec, ale nový začátek. Bylo to vyčerpávající nekonečné a značně nejisté. Dělníci, kteří ho poslouchali, věděli, že až odstartuje, dostanou výpověď a bylo pro ně těžké jeho slovům věřit. NASA se mezitím připravovala na společný sovětsko-americký let, stavěla se stanice Skylab a žebrala o finanční prostředky na stavbu raketoplánu. Apollo 17 tak mnozí brali jen jako poslední zátěž, která je třeba rychle odbít a nezdržovat se s ní. Obecně pak po zkušenostech z Apolla 13 začínala převládat skeptická a příliš opatrná nálada, kdy se všichni báli jakéhokoli selhání a nejraději by ten poslední let zrušili, jen aby se nemuseli znovu vystavovat takovému nebezpečí, Doba se zkrátka naprosto změnila a bylo to cítit všude. Nicméně cesta k Apollu sedmnáct se nakonec naplnila. Nejrozsáhlejší mise v rámci letů k Měsíci byla připravena a měla se zapsat do historie.

O tom, jak probíhalo let Apolla 17, se však podíváme v dalším díle. Omlouvám se všem čtenářům, kteří už čekali konec, ale já prostě nemohl zkrátit některé pasáže a ochudit vás o ně a stejně tak jsem nemohl přidat článek, který by měl celkem dvanáct A4 popsaných drobným písmem. Příběh Eugene Cernana tak bude mít osm dílů. Doufám, že vám to až tolik nevadí a děkuji za přízeň.

Zdroje obrázků:
http://files.abovetopsecret.com/files/img/ce5348f0f4.jpg
http://www.spacefacts.de/mission/alternate/photo/apollo-14_backup.jpg
http://static.bbc.co.uk/solarsystem/img/ic/640/space_missions/apollo_13/apollo_13_large.jpg
http://learn.fi.edu/pieces/schutte/moonpics/lm2_interior.jpg
http://160.111.252.59/collections/imagery/apollo/AS14/images/AS14_launch.jpg