Když Armstrong s Aldrinem zabezpečili modul a provedli cvičné odpočítávání startu, který by byl nutný v případě nouze, konečně měli chvíli času na to, aby se podívali z okének. Cizí krajina s paletou odstínů šedé, rámovaná naprostou černí, obzor překvapivě blízko a v prachu kameny hranatých tvarů- neuhlazené vodou ani větrem. Tento pohled dosud lidské oko nespatřilo. Mezi technickou hantýrkou se tři hodiny po přistání ozval Buzz Aldrin: „ Tady je pilot LM. Rád bych využil této příležitosti, abych požádal každého, kdo poslouchá, ať už je to kdokoli a kdekoli, aby se na chvíli zastavil a zamyslel se nad událostmi několika uplynulých hodin a vzdal díky svým vlastním způsobem.“  Potom v tichu, přerušovaném pouze hučením systémů Eagla, vykonal Aldrin svaté přijímání. Armstrong o celé záležitosti předem věděl a po celou dobu diskrétně přihlížel. Následovaly další úkony, tentokrát už podle letového plánu, kterými oba muži „opečovávali“ LM, rychle do sebe naházeli několik soust jídla a pak se už začali připravovat na to, pro co sem přiletěli- vycházku na měsíční povrch. Původně byla mezi přistáním a EVA naplánována spánková perioda, ale Armstrong předem tušil, že budou s Buzzem natolik napumpovaní adrenalinem, že o nějakém spánku nebude moci být ani řeči. Jeho předpoklad se vyplnil a jeho doporučení, aby odpočinková fáze následovala až po EVA, bylo Houstonem odsouhlaseno. Teď se oba muži ve stísněném prostoru Eaglu nemotorně navlékali do svých „batohů“ PLSS, zkoušeli jejich funkci a konfigurovali LM pro příští hodiny, kdy budou oba venku. 2 hodiny a 56 minut po začátku příprav byla z kabiny konečně vypuštěna vnitřní atmosféra a po menším úsilí Aldrin otevřel příklop. Neil se otočil zády k průlezu, spustil se na všechny čtyři a opatrně začal couvat ven. Chystal se sehrát hlavní roli v největší televizní show všech dob.

Neil Armstrong- Kolumbus nového věku (9/11)

Zrození Kolumba

Objemný batoh PLSS na Armstrongových zádech vůbec nepomáhá v prekérní situaci. Neil se snaží kroutit jako had, aby náhodou neudeřil o vnitřní vybavení Eaglu. Aldrin jej navádí, jak nejlépe umí. Štěstí, že inženýři od Grummana během vývoje zavrhli kulatý průlez, i s hranatým to vychází o fous. Konečně je Neil venku na „verandě“, malé plošince před průlezem. Nejdříve vyhazuje dolů na povrch pytel s nepotřebným odpadem, pak pokládá nohu na první z devíti příček žebříku. Užuž chce začít sestupovat dolů, když si vybavuje, že zapomněl zatáhnout za madlo vedle levého zábradlí verandy. Lanko na konci madla zatáhnutím vyklápí MESA („Modular Equipment Stowage Assembly“- úložná konstrukce pro modulární vybavení), tedy jakýsi „pultík“ vlevo na spodu přistávacího stupně, na kterém jsou umístěny kontejnery na vzorky hornin, geologické vybavení, ale hlavně- kamera. Buzz v kabině Eagla mačká jistič a ona kamera začíná na Zem přenášet černobílý, rozmazaný, jakoby nepozemský (on vlastně nepozemským byl!) obraz Neila, sestupujícího po žebříku. Ze začátku je obraz vzhůru nohama, pak ale na sledovací stanici v Goldstone, odkud je vysílán televizní signál do Houstonu, kdosi cvaká příslušným spínačem a náhle je obraz správnou stranou vzhůru.

Neil postupně seskakuje až na talířovou patku nohy modulu. Všímá si při tom, že tlumič (hliníková voština v nohách modulu, mající za úkol zbortit se během dopadu modulu z výšky 1,5 metru, a tím tlumit impakt) není příliš stlačen, přistání bylo paradoxně „příliš měkké“. Malá zkouška, jestli se dokáže dostat zpět na nejnižší příčku žebříku, v pořádku, jde to krásně, v šestinové gravitaci je to hračka… Pak zase zpět na patku modulu.
„Jsem u paty žebříku. Patky LM jsou do povrchu zabořeny jen asi 1-2 palce (2,5-5 cm-pozn. aut.), ačkoli povrch se zdá být tvořen velmi, velmi jemnými zrny, jak se k němu blížím. Je to skoro jako pudr. Základní hmota je velmi jemná… Teď sestoupím z LM…“

V EVROPĚ UŽ JE 21. ČERVENCE 1969, 02:56:15 UT ; V AMERICE JEŠTĚ STÁLE KALENDÁŘ UKAZUJE 20. ČERVENEC, 21:56:15 HOUSTONSKÉHO ČASU;  4 DNY, 13 HODIN, 24 MINUT A 20 SEKUND OD STARTU Z FLORIDY ČLOVĚK POPRVÉ STANUL NA POVRCHU JINÉHO NEBESKÉHO TĚLESA!

Neil Armstrong se tímto okamžikem staví na roveň těm největším objevitelům a osobnostem lidských dějin, stává se Kolumbem kosmického věku…
O pár sekund později zní jedna z nejslavnějších vět historie:

„THAT’S ONE SMALL STEP FOR A MAN, ONE GIANT LEAP FOR MANKIND.“
„JE TO MALÝ KROK PRO ČLOVĚKA, ALE OBROVSKÝ SKOK PRO LIDSTVO!“

První slova na novém světě nemohla být přiléhavější. (Posléze se spekulovalo, kdy Armstronga tato věta napadla. On sám tvrdil, že to bylo po přistání Eaglu a během příprav na EVA. Různé teorie tím však neutišil a diskuze na toto téma se vedou dodnes, stejně jako diskuze o malé gramatické anomálii- vynechaném neurčitém členu před slovem „man“- člověk. Na naprosto dokonalém vyznění a hlubokém smyslu to však neubírá vůbec nic.)

Okamžitě po prvním kroku začíná Neil plnit plán EVA. Ten je natěsnaný a rozvržený doslova po desítkách sekund. Jedním z prvních úkonů je sběr „nouzového vzorku“, tedy hrsti prachu a kaménků, kterou Neil nabírá pomocí speciální lopatky s připevněným teflonovým sáčkem, sáček poté vkládá do kapsy na své nohavici. Kdyby bylo třeba rychle zmizet, nevrátí se na Zemi s prázdnou. Buzz mu také po šňůrovém dopravníku (smyčka lana, ukotvená v LM a sahající až na povrch) posílá fotoaprát Hasselblad. Přesně devatenáct minut po Armstrongovi sestupuje na povrch i Aldrin. Před seskokem z poslední příčky žebříku chvíli zaváhá- nikdo netuší, že Buzz právě jako první na Měsíci vyzkoušel  jistou přirozenou tělesnou funkci. Jak se později vyjádří- každý máme nějaké to prvenství…
Oba muži pracují podle daného programu, pomáhá jim v tom „tahák“, našitý na levých rukavicích. Základ časové osy tvoří samozřejmě věda- sběr vzorků, evaluace možností pohybu v šestinové gravitaci, pořizování dokumentačních snímků. Jednou z priorit je vztyčení panoramatické kamery. V natěsnaném rozvrhu se však najde místo i na oficiality. Nejdříve astronauti odhalují pamětní plaketu na přední noze LM. Pak vztyčují vlajku, je to jedna z mála aktivit, kterou předem nenacvičovali. Zprvu se nedaří stožár pořádně zapíchnout do měsíční půdy, potom nastává problém s ráhnem, nakonec však vlajka stojí. Za několik okamžiků volá capcom Bruce McCandless (ten samý McCandless, který o 15 let později bude prvním mužem, který vykoná díky „raketovému křeslu“ historicky první EVA bez jistícího lana) oba muže před kameru. Následuje rozhovor s Richardem Nixonem, toho času v Oválné pracovně Bílého domu. Po jeho skončení jdou oba muži zase po své práci.
Z úložiště na zadní straně přistávacího stupně vybalují soubor přístrojů EASEP („Early Apollo Surface Experiments Package“- Prvotní soubor povrchových experimentů Apolla), který tvoří laserový reflektor a pasivní seismometr s detektorem prachu (Reflektor umožňoval pomocí odrazu laserového paprsku ze Země určit přesnou vzdálenost Měsíce a je jediným dosud funkčním přístrojem z dob Apolla. Pasivní seismometr pak začal ihned po zapojení registrovat mimo jiné i kroky astronautů po povrchu). V následujících desítkách minut se oba potkávají vždy jen na okamžik- plán jim nařizuje pracovat samotatně.

Astronauti se dělí o jediný fotoaparát, který mají k dispozici (pokud nepočítáme striktně specializovaný stereoskopický fotoaparát a záložní Hasselblad v LM, který však neměl ochrannou vrstvu proti přehřátí). Nikdy se přesně nepodařilo zjistit, proč existuje mnoho fotografií Buzze, které pořídil Neil, včetně ikonické „fotografie století“, ale jen pár fotografií Neila, otočeného zády ve stínu modulu, pořízených Buzzem. Neil sám posléze prohlásí: „Vždycky jsem tvrdil, že Buzz je zdaleka nejfotogeničtějším členem posádky.“
Když se krátká EVA chýlí ke konci, Neil se rozhodne pro malou odbočku z určeného plánu a odhopká k asi šedesát metrů vzdálenému kráteru, který později dostane jméno East Crater. Jeho průměr je přibližně 30 metrů a je hluboký 4 metry. Armstrong nahlédne dovnitř, pak pořídí panoramatickou fotografii a vrací se k modulu. Je čas balit získané vzorky a dostat je do kabiny Eaglu. Buzz se tedy ke svému smutku loučí s měsíčním povrchem a míří nahoru po žebříku. Neil se mezitím snaží uzavřít kontejnery se vzorky, ale díky menší gravitaci to jde dost ztuha. Pak bedny zavěšuje na šňůrový dopravník a posílá je Buzzovi. Vypětí posledních minut, kdy zápolil proti nepoddajnému skafandru a proti bednám se vzorky, se projevuje na jeho EKG. Znepokojení lékaři vidí na monitorech hodnotu tepu, blížící se 160 úderům za minutu a naléhají na capcoma, že by Neil měl zpomalit. McCandless prosbu zaobaluje jako dotaz na stav zásob v batohu PLSS. To přinutí Armstronga na chvíli se zastavit, aby mohl přečíst příslušné údaje.
Potom definitivně nastává čas návratu do modulu. V 05:09:32 UT Neil vstupuje na patku přední nohy Eagla a odráží se nahoru ke spodní příčce žebříku. Následuje trocha „akrobacie“, stejně jako když vylézal průlezem ven, tentokrát jde ovšem o pohyb v opačném gardu.
V 05:11:13 UT Aldrin uzavírá průlez. Od jeho otevření uplynuly 2 hodiny, 31 minut a 40 sekund. Těch 151 minut bude mezníkem jak v dějinách lidstva, tak v životech obou mužů a zejména pak v životě Neila Armstronga. Jeho celá životní dráha se bude už navždy dělit na dvě období- před EVA a po EVA. Teď je však, stejně jako Aldrin, příliš unavený, než aby přemýšlel o globálních souvislostech toho, co právě s Buzzem vykonali.

Astronauti sundávají helmy, uklízejí vybavení a do vaků třídí už nepotřebný odpad. Navzájem se fotografují. Pak se snaží do sebe opět nasoukat trochu jídla. Dvě a půl hodiny po ukončení EVA ještě jednou vypouštějí z Eaglu atmosféru a průlezem vyhazují již nepotřebné batohy PLSS a odpad na měsíční povrch. Po opětovném natlakování kabiny mají konečně čas na odpočinek. Armstrong si pouští hudbu z kazety, kterou si přibalil do svého osobního balíčku. Jsou na ní dvě skladby: první je skladba Samuela Hoffmana „Hudba z Měsíce“, složená pro prapodivný raný elektronický nástroj zvaný theremin. Druhou skladbou je Dvořákova Symfonie z Nového Světa… Bez helmy cítí oba muži podivný odér- něco jako vypálený střelný prach. Po chvíli jim dojde, že pach vychází z měsíční prsti, které je teď v kabině plno. Takhle tedy voní Měsíc…
Armstrong a Aldrin jsou na nohou už téměř 22 hodin a jsou k smrti unaveni. V kabině není mnoho místa na spánek, Aldrin se stočí mezi krytem vzletového motoru a přední stěnou modulu, Armstrong se ukládá na krytu motoru. Nohy má zavěšené ve smyčce, visící nad Aldrinem, hlavou spočívá na jedné z polic u zadní stěny. Nepohodlná pozice je umocněna přílbami a rukavicemi. Astronauti se tak chrání před prachem, který by se jim během spánku mohl dostat do plic. Když zatemní interiér kryty na okénkách, teplota padá na 16°C. Nad palubní deskou je teleskop, který je náhodou zaměřen přímo na Zemi. Ta září jako bizarní rybí oko okulárem teleskopu Neilovi rovnou do obličeje. LM si také žije vlastním životem, speciálně jedno z glykolových čerpadel chladícího systému Neila výrazně ruší. Oba astronauti spíše jen klimbají, než aby skutečně hluboce spali. Až ke konci plánované spánkové periody Neil upadá na dvě hodiny do bezesného spánku.
Po sedmi hodinách, v 15:32 UT oba unavené muže budí řídící středisko. Čeká je nejdůležitější okamžik mise. Jak potvrdí každý horolezec, vrchol je jen půlkou cesty. Ta druhá polovina, návrat domů, je mnohem důležitější a těžší. Armstrong s Aldrinem začínají připravovat Eagla na vzlet z povrchu. Mají jen jednu šanci- motor ve vzletovém stupni. Jestliže selže, zůstanou uvězněni navěky na povrchu Měsíce (ve skutečnosti má prezident Nixon pro tento případ připraven smuteční projev a s určitou dávkou morbidity je naplánován ceremoniál, během kterého se s astronauty rozloučí on i jejich blízcí).
Shodou okolností se tato možnost na pár okamžiků stala téměř realitou. Už předchozí den, po ukončení EVA, si Aldrin všimnul zlomeného kloboučku jističe, který patřil pojistce vzletového motoru. Zřejmě do něj udeřil batohem PLSS během škatulat před a po EVA. Jestliže nebude možné jistič zamáčknout, může si Nixon začít oprašovat zmíněnou smuteční řeč. Naštěstí Buzze napadá spásná myšlenka- co třeba k domáčknutí jističe použít fix, který má v jedné z kapes? Nouzové řešení funguje a Buzz má dodnes onen fix, který jim zachránil život, pečlivě schovaný.
Nakonec je vše připraveno. Aldrin odpočítává posední okamžiky na Měsíci: „9, 8, 7, 6, 5, oddělení stupňů, pojistka motoru odjištěna, pokračuj!“ S posledním slovem tiskne tlačítko „Proceed“ na klávesnici počítače. O zlomek sekundy poté, v 17:54:00 UT,  se po 21 hodinách, 36 minutách a 20,6 sekundách strávených na Měsíci s tlumeným šumem probouzí motor vzletového stupně a lehké zhoupnutí v kolenou Neila s Buzzem ujišťuje, že jsou na cestě. Aldrin si ještě stačí všimnout vlajky, která se pod zášlehy výtokových plynů kácí k zemi, ale to už se základna Tranquility vzdaluje a oni se soustředí na práci motoru a údaje počítače o jejich trajektorii. Jediná chyba může mít fatální následky.

Tichá hrůza Mika Collinse- totiž že se bude muset vrátit domů bez kolegů jako navždy poznamenaný muž- se naštěstí neplní. Motor hoří 434.88 sekundy a vynáší Neila s Buzzem na vysoce excentrický orbit 87.4 x 16.85 km. Teď ještě tři krátké korekční zážehy, a po třech hodinách po startu z Měsíce je konečně Columbia s Mikem Collinsem na dohled. „Koukám, že nemáte podvozek,“ žertuje Collins v narážce na fakt, že sestupový stupeň i s přistávacími nohami zůstal na povrchu. „To je v pořádku… Nevíš, ke kterému konci se máš připojit, co?“ kontruje Armstrong. Po krátkém letu ve formaci se ve 21:35 UT, 128:03:00 MET Columbia připojuje k Eaglu. V okamžiku spojení se sice LM na chvilku kapku „splaší“, ale nejde o nic vážného. Beztoho jeho služby už nebudou zapotřebí. Následující hodinu a půl Armstrong a Aldrin deaktivují některé jeho systémy a připravují určené položky inventáře na přesun do Columbie. Pak teprve Mike otevírá průlez, aby se mohl s Neilem a Buzzem přivítat. Jako první proplouvá do Columbie Buzz. Mike jej chytí za hlavu a chce mu dát pořádnou pusu na čelo, ale v posledním okamžiku si to rozmyslí a spokojí se se společensky přijatelnějším potřesením rukou. Armstrong a Aldrin se pak vracejí do LM a posílají Collinsovi to, pro co sem letěli přes 350 000 kilometrů: boxy s lunárními vzorky. Do Columbie putuje 21,7 kg kamenů a prachu. Ve 23:41:31 UT je věrný Eagle odhozen a vydává se na samostatnou pouť na orbitu, ze kterého bude postupně během několika následujících let klesat, až jeho pouť skončí na blíže neurčeném místě na povrchu Měsíce…
Před posádkou Apolla-11 teď stála poslední zkouška s názvm TEI- „Trans- Earth Injection (Uvedení na dráhu k Zemi)“. Zákony nebeské mechaniky diktovaly, aby ke kýženému urychlení Apolla došlo za odvrácenou stranou Měsíce. Když se přiblížila doba zapálení hlavního motoru SPS v servisním modulu Apolla, tři srdce zrychlila svůj tep a trojice myslí se snažila odvrhnout myšlenku na možnost selhání motoru. Jestliže nebude hořet podle předpokladů, stanou se buďto věčným satelitem Měsíce bez možnosti záchrany, nebo minou Zemi po bláznivé trajektorii a skončí pravděpodobně na orbitu kolem Slunce. Hodiny na Zemi ukazovaly 22. července, 04:55:42 UT; když se v 135:23:42.28 MET motor SPS zapálil. O  151.41 sekund později třem astronautům spadnul ze srdce obrovský balvan: motor hořel přesně podle plánu, Apollo bylo urychleno  o 3597,98 km/h, tedy přesně o tolik, kolik bylo třeba. Neil Armstrong, Buzz Aldrin a Mike Collins byli na cestě domů. A vůbec netušili, jak se během jejich historické cesty změnil svět a hlavně jejich vlastní životy…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://en.wikipedia.org/wiki/File:Apollo_11_bootprint.jpg
http://en.wikipedia.org/wiki/File:Apollo_11_first_step.jpg
http://en.wikipedia.org/wiki/File:Aldrin_Apollo_11_original.jpg
http://www.nasa.gov/centers/kennedy/images/content/682898main_Armstrong%20in%20Lunar%20Module-Full.jpg
http://en.wikipedia.org/wiki/File:Apollo_11_lunar_module.jpg