Každý vojenský pilot se neustále připravuje na válku. Své instinkty a dovednosti se snaží udržovat na absolutním vrcholu. O to spíše, jestliže je před ním skutečné operační nasazení v ozbrojeném konfliktu. Peruť VF-51 byla první u amerického námořnictva, která byla vyzbrojena výlučně proudovými stroji- v tomto případě Grummany F9F Panther. Paradoxně tato okolnost se ukázala být nečekaným handicapem. Piloti, a s nimi i Neil Armstrong, očekávali, že budou nasazeni jako čistokrevní stíhači a budou moci změřit síly s korejskými MiGy. Jenže právě ono brzké přezbrojení na Panthery znamenalo, že v době, kdy VF-51 na palubě USS Essex dorazila na plánovanou pozici přibližně 77 mil východně od Wonsanu, byly F9F už stroji druhé linie. Svými výkony nestačily na MiGy-15, kterými byla severokorejská armáda vyzbrojena. Proto byla peruť od 22. srpna 1951, kdy dorazila na své bojové stanoviště, nasazena ve zcela jiné úloze, než jakou si její piloti přáli. To ale neznamenalo nouzi o zajímavé zážitky…

Neil Armstrong- Kolumbus nového věku (2/11)

Bojový pilot

Ne že by se východ korejského poloostrova nějak hemžil nepřátelskými MiGy, naopak- s leteckými silami protivníka se Armstrong a spol. vlastně vůbec nesetkali. Ale přestože by Panthery pravděpodobně dostaly od MiGů co proto, jejich vlastnosti je předurčovaly k útokům na pozemní cíle. Jak Armstrong vzpomínal, F9F byl sice relativně těžko ovladatelný v podélné ose, zato však byl směrově stabilní i ve vyšších rychlostech- tedy ideální letoun pro postřelování nepřátelských jednotek na zemi. Jedinou příležitostí, kdy se Panthery z VF-51 dostaly ke své původně zamýšlené práci, byly lety CAP („Combat Air Patrol“- bojové vzdušné hlídky). Během nich piloti hlídkovali nad operačním svazem lodí, ve kterém byl i Essex. Ale Korejci nikdy nepřiletěli. Jak se později Neil vyjádřil: „Jsem rád, že nedorazili“. Setkání s MiGy by skutečně asi nedopadlo nejlépe…

Už v té době se Neil začal od ostatních „žokejů“ odlišovat poměrně nezvyklou zálibou. Ve volném čase místo pročítání obrázkových magazínů, nebo vyměňování nejnovějších drbů s ostatními v kantýně, trávil čas… vyučováním! Několik kolegů jej požádalo, aby s nimi procvičil algebru, takže pilot Neil Armstrong se po večerech měnil v učitele, osvětlujícího matematické zapeklitosti nějakým třiceti mužům, toužícím po vzdělání. Tato záliba vydržela Neilovi celý život a zásadním způsobem ovlivnila běh jeho kariéry po roce 1969.
Armstrong však nebyl na palubě Essexu znám pouze coby nadaný pedagog. Jeho společnost si při hlídkových i bojových misích po krátké době začal vyžadovat CAG-5 („Commander, Air Group“- velitel vzdušné skupiny) Marshall U. Beebe. Těžko říci, čím si Armstrong vysloužil jeho pozornost, faktem však je, že spolu létali poměrně často. Prvním bojovým letem, kterého se Armstrong 29. srpna 1951 účastnil, byl doprovod fotoprůzkumného letounu při výzvědné misi podél 40. rovnoběžky. Několik úvodních bojových misí proběhlo bez většího vzrušení, ale 3. září prožil Neil Armstrong křest ohněm…
Ono pondělí odstartoval Neil coby „wingman“ (tedy partner, česky známý jako „číslo“) majora Johna Carpentera. Major byl stážista od USAF, a spolu s Armstrongem, pro kterého měla tato mise být sedmou bojovou v pořadí, měli letět na „ozbrojený průzkum“ do oblasti západně od Wonsanu. Pod křídly nesli několik bomb pro případné cíle. Těmi měla být seřazovací nádraží a mosty. Carpenter a Armstrong provedli během svého letu několik útoků, a na vlastní kůži pocítili hutnost „flaku“, tedy protiletadlové palby. Ovšem s tím, co se stalo poté, neměl flak nic společného.
V jednu chvíli se Neil ocitnul se svým letounem poměrně nízko nad zemí- zhruba ve výšce 150 metrů nad jakýmsi údolím. Vtom jeho Pantherem otřásl mohutný úder a ohlušující nepříjemný zvuk. Aniž to Neil tušil, vlétl přímo do jednoho z drátů, které severokorejští vojáci natahovali v údolích mezi kopci. Dráty byly proti pozadí téměř neviditelné a fungovaly jako skvělá past na americké piloty, kteří se toulali příliš nízko. Neilův letoun okamžitě projevil touhu převalit se do pravého výkrutu. Jen plná výchylka řídicí páky Armstronga alespoň pro tuto chvíli zachránila, nicméně pohled na pravé křídlo nevěstil nic dobrého. Téměř dva metry nosné plochy kabel čistě odsekl.
Právě v tento okamžik Armstrongovi pomohla jeho klidná povaha. Po radiové konzultaci s Carpenterem se oba shodli na tom, že návrat na Essex, potažmo přistání jakéhokoli druhu je vyloučeno. V posledních fázích před přistáním je třeba každé kapky vztlaku, pokud možno symetricky rozloženého po obou křídlech. Navíc- vůbec nebylo jisté, zda zmrzačenému Pantheru budou fungovat vztlakové klapky. Pokud by pravá zůstala zasunutá, znamenalo by to neodvratné vybočení z osy přistání, přetočení na záda a pád s fatálními následky. Rozhodnutí bylo jednoznačné- Armstrong bude muset z letounu ven. Jenže pod ním bylo nepřátelské území, a stopy pilotů, kteří se vystřelili nad Severní Koreou, zhusta končily právě okamžikem katapultáže.
Se slovní podporou Carpentera se Armstrong snažil udržet smrtelně raněný stroj ve vzduchu. Řídicí páku měl zaraženou naplno doleva, a netrpělivě vyhlížel pobřeží. Jako správný námořní pilot se chtěl katapultovat nad vodou, dopad na vodní hladinu je nepoměrně měkčí, než na pevnou zem. Konečně se na obzoru objevilo město Pohang, a s ním také moře. Armstrong nyní letěl nad krajinou, obsazenou vojsky OSN, a u Pohangu leželo letiště K-3, odkud budou moci být vypraveny záchranné jednotky. Armstrong naposledy zkontroloval kokpit, zapřel se v sedadle a zatáhl za spouště katapultu.

Sedadlo Stanley Model 22G zafungovalo perfektně a během zlomku sekundy se Neil ocitl ve volném prostoru. O pár okamžiků později se nyní už nepotřebná sedačka vydala na samostatnou pouť k zemi a nad Armstrongem se otevřel padák. Jenže s padákem si začal vzápětí pohrávat vítr, a místo dopadu na měkkou mořskou hladinu žuchnul Neil do mělkého rýžového pole a pořádně si narazil kostrč. Ještě než se stačil sebrat a zmuchlat padák natolik, aby jej mohl nést v náručí, zabrzdil u něj Jeep z nedalekého letiště K-3.  Neil musel mít pocit, že jej šálí zrak- za volantem Jeepu seděl jeho bývalý spolužák z pilotní školy, jistý Goodell Warren! Ten taky Armstrongovi barvitě vylíčil, co by se stalo, kdyby jej vítr zavanul trochu dál nad moře. Místní zátoka byla totiž prošpikována minami…
Pozdě odpoledne 4. září se Neil Armstrong vrátil na palubu Essexu, a celý kolotoč, zvaný letecká válka v Koreji nerušeně pokračoval dál. 10. září Neil uskutečnil svůj první bojový let po katapultáži, o pár dní později pak shodou okolností unikl přímé účasti v nejhorší katastrofě, jakou Essex během této tůry zažil. 16. září John Keller, jeden z pilotů F2H Banshee, ohlásil vzdušnou kolizi nad pozemním cílem, a žádal o přistání „z přímky“, tedy bez tradičního přistávacího okruhu. Nefunkční klapky a jen částečně fungující křidélka spolu s šokem po srážce s jiným letounem přivedly pilota do panického stavu. Zapomněl sklopit přistávací hák, kterým letoun zachytával o brzdná lana na palubě.  Signální důstojník, navádějící letouny na přistání, ani „hook spotter“, tedy muž, který měl za úkol kontrolovat, zda přistávající stroje mají hák sklopený, si této kritické okolnosti nepovšimli. Banshee při přistání, či spíše dopadu na palubu odskočil, přelétnul záchytné bariéry a narazil do letounů, zaparkovaných napravo od přistávací paluby. Většina těchto strojů se teprve nedávno vrátila z letu a nyní čekaly na dotankování a definitivní zaparkování. V ohnivém infernu zahynulo 7 pilotů, včetně Johna Kellera, a mnoho dalších bylo děsivě popáleno. Kdyby ten den Armstrong nebyl určen jako dozorčí důstojník perutě, velmi pravděpodobně by seděl v jednom ze škvařících se letounů i on…

Během tůry Essex čtyřikrát kvůli opravám a doplnění zásob zavítal do japonských přístavů, a Neil, stejně jako ostatní, využil příležitosti, aby poznal kulturu, která mu byla dosud cizí a měla příchuť exotiky. Poprvé zde také vyzkoušel golf, aby se o pár desítek let později stal jeho zaníceným hráčem. Ani ve vzduchu však nebyl ušetřen nových zážitků, jako třeba 2. prosince, kdy mu ve velké výšce vinou koroze systému přísunu paliva zhasnul motor. Naštěstí po pár napjatých okamžicích opět ožil, a Armstrong let dokončil bez problémů.
Létání s Panthery bylo vyčerpávající- po rozprascích flaku by se v některých případech možná dalo i chodit jako po koberci, mezi Neilovými kolegy a přáteli mizely tváře těch, kteří byli sestřeleni, k tomu se často přidávalo proslulé mizerné korejské počasí. Přesto se pomalu blížil konec Neilova závazku v námořnictvu. Ve skutečnosti závazek vypršel v únoru ještě během bojových operací VF-51, a jak Armstrong sám podotknul: “Závazek mi vypršel ještě na Essexu, takže jsem měl dvě možnosti: buď prodloužit, nebo plavat domů.“ Neil pochopitelně zvolil první možnost, a když konečně nadešel onen kýžený okamžik, a on se na palubě Essexu vydal domů, měl na kontě 78 bojových letů, během kterých strávil ve vzduchu 121 hodin. To vše ve věku pouhých 22 let. Stejný věkový průměr měla většina  ostatních pilotů. I dnes se zdá neuvěřitelné, že ve většině velkých konfliktů 20. a 21.století tvořili a tvoří páteř ozbrojených sil mladíčci, kteří se sotva začali holit…
25. března 1952 se konečně na obzoru objevilo kalifornské pobřeží. Pro Neila válka končila, byl čas na návrat do školních lavic. Ještě předtím ale pro námořnictvo přelétával letouny v San Diegu. Po pěti měsících, 23. srpna 1952, požádal o propuštění z námořnictva, zůstal ale v řadách rezervistů, což mu umožnilo létat na vojenských strojích a udržovat kontakty s námořnictvem a světem, který byl jeho druhým domovem.
Studium v Purdue, na které navázal, bylo pro Armstronga velkou výzvou. Jeho soustředěnost mu přinesla úspěchy v podobě velmi dobrého prospěchu, přesto si našel čas i na trochu společenského života- stal se členem několika studijních bratrstev, podílel se na produkci školního muzikálu a hrál v místní kapele na baritonku. Jeho mysl však už nějaký čas mířila k malinko jiným cílům.
Už na palubě Essexu se svěřil několika kamarádům, že jej láká kariéra zkušebního pilota. Když v lednu 1955 obdržel diplom bakaláře leteckého inženýrství, dostal dvě nabídky práce. Jednu od aerolinek TWA a druhou od Douglas Aircraft co. Pohovory u obou dopadly dobře a Armstrong měl práci jistou. Doufal však, že se mu vyplní sen o létání na nových, nevyzkoušených strojích. Pro splnění tužeb je však potřeba jednat, proto Neil poslal ještě před začátkem posledního semestru na Purdue dopis organizaci NACA (National  Advisory Comittee for Aeronautics- Národní poradní komise pro letectví). NACA byla přímou předchůdkyní legendární NASA, a v polovině padesátých let prováděla většinu průlomových testů nových leteckých technologií v Americe. V dopise Neil vyjádřil zájem o místo testpilota na Edwardsově základně. Bohužel, všechna místa na Edwards byla obsazená, jeho žádost byla ovšem postoupena i ostatním střediskům NACA. A jedno z nich- Lewis  Flight  Propulsion  Laboratory (LFPL) v Clevelandu (dnes nesoucí název Glenn Research Center)- vyjádřilo zájem o Armstrongovy služby.

Neil byl nadšen z vyhlídky na práci pro NACA, ke všemu se nemusel stěhovat nijak daleko- Cleveland leží v Ohiu, stejně jako  Armstrongova rodná Wapakoneta, univerzita v Purdue také nebyla (alespoň na americké poměry) nijak zvlášť vzdálená. Okolnosti nahrávaly i rozvíjejícímu se vztahu s Janet Elizabeth Shearon, kterou Neil potkal na univerzitě po návratu z tůry v Koreji.

TWA i Douglas tedy ostrouhali, a počátek března 1955 Neila zastihl v Clevelandu. Jeho zařazením byla pozice „Aeronautical Research Pilot“, tedy tak trochu „holka pro všechno“- od pilotování přímo během testů až po nákladní lety pro LFPL. Náplní testů bylo převážně ověřování funkce nově vyvíjených protinámrazových systémů (k tomu byly používány staré dobré Dakoty) a zkoumání tepelného transferu při vysokých Machových číslech. Pro posledně jmenované testy Neil sedlal dvojtrupový F-82 Twin Mustang, ze kterého z velkých výšek odpaloval směrem k zemi vícestupňové rakety, jež následně přenášely data do řídícího centra.
V LFPL se také naučil prezentovat svoji práci. Výstupem z každého projektu byla závěrečná zpráva. Ta musela být dokonalá jak po stránce jazykové, tak po stránce faktické. Jazykovou stránku měla na starosti „Inkvizice“, tedy kolegium angličtinářek a knihovnic, které nemilosrdně vytýkaly každou zapomenutou tečku a čárečku. Faktická stránka pak byla předmětem kontroly na více stupních. Dodnes se během kurzů ve školách testovacích pilotů klade velký důraz na schopnost dokonalé argumentace, podložené odpovídajícími fakty. Neil se tohle všechno musel učit za pochodu, a přesně takový styl mu vyhovoval. Byl nadaným inženýrem s dobrými analytickými schopnostmi, vlastně představoval nový druh zkušebního pilota. Ti před ním, například Chuck Yeager, létali nejraději podle „seat of the pants“, tedy podle čidla, které má každý vrozené v zadnici. Naproti tomu Neilova nastupující generace byla mnohem více inženýry. Ne že by byli horšími piloty, to v žádném případě, jejich přístup k problémům byl však velmi odlišný. S nástupem nových technologií, stratosférických a hypersonických letů a zvyšováním úrovně automatizace a digitalizace byl tento přístup přesně tím, co experimentální letectví potřebovalo.
Během poslední dekády června 1955 byl Neil povolán k Abemu Silversteinovi, zástupci ředitele Lewis  Flight  Propulsion  Laboratory. Když kráčel do kanceláře, vůbec netušil, o co půjde. Silverstein držel v ruce dopis, a když si Armstrong sednul, řekl mu, co v dopise stojí. Velení základny Edwards se dotazovalo, zda má Armstrong stále zájem o práci v Kalifornii, protože tamní legenda Scott Crossfield přecházel do programu X-15. Tím pádem se uvolnilo místo testovacího pilota. Abe Silverstein se pokoušel Armstronga zlákat k tomu, aby v Clevelandu zůstal, Neil však neváhal ani vteřinu. „Pokud by to byla jediná šance, jak zůstat u NACA, zůstal bych v moc rád v Lewisu“, poznamenal Armstrong později. Ale nabídce z Edwards se nedalo říci ne.
30. června uskutečnil Neil poslední let pro LFPL. Pak se vydal navštívit rodinu ve Wapakonetě, načež nasedl do svého auta a vydal se na západ. Mimochodem- onen Oldsmobil 88 bylo první auto, které v životě měl.  Koupil si jej po návratu z Koreje, a po přihlášení do provozu mělo přidělenu registrační značku N4A (mnoho přátel věřilo, že Neil si fixem protáhne nožičku čtyřky tak, aby číslo vypadalo jako NAA -Neil Alden Armstrong. Neil to však nikdy neudělal…) Po několika desítkách hodin jízdy dorazil do Wisconsinu, kde na letním táboře pracovala jeho- nyní už snoubenka- Janet. A potom už následoval sladký vánek Kalifornie, tedy spíše žhavý dech základny Edwards- mekky každého pilota a místa, které hýbalo světovým letectvím. A Neil měl být přímo uprostřed toho všeho…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://en.wikipedia.org/wiki/File:USS_Essex_CV-9_SCB-27A.jpg
http://i1337.photobucket.com/albums/o679/Mark_Allen_M3/Korea/F9F-2PantheraircraftofVF-51fromtheUSSEssexCV-9isinflightnearoroverKorea1951_zps7d69eeb1.jpg
http://www.history.navy.mil/pics2/bios/armstrong_na.jpg
http://blueribbonnews.com/wp-content/uploads/2012/08/neil-armstrong.jpg
http://www.nasa.gov/sites/default/files/386717main_armstrong_226x260.jpg