V říjnu 1957 se změnil svět jediným otočením klíče a stiskem tlačítka. Do temné oblohy se zvedl sloup ohně, na jehož vrcholu stoupala semjorka . Pod kuželem jejího aerodynamického krytu se skrývala první umělá družice světa. Pípání Sputniku-1 se stalo startovním výstřelem, ohlašujícím nový závod- závod o vesmír. Když o necelé čtyři roky později modifikovaná semjorka nesla k nebi Jurije Gagarina, aby z něj po právu učinila novodobého hrdinu, vpřed ji hnaly stejné motory jako Sputnik a předtím vojenské verze této balistické rakety- motory Valentina Petroviče Gluška. “Pohonný systém se tradičně nazývá srdcem stroje. (…) Jako velitel Vostoku Vám srdečně děkuji za dokonalé motory a jejich příslušenství. (…)“ , napsal Gluškovi  Jurij Gagarin.  Ale ani Gagarin, ani široká veřejnost neměla zdání, že v zákulisí sovětské kosmonautiky to začíná v navenek harmonickém prostředí hlavních konstruktérů vřít. Let na oběžnou dráhu byl jen prvním krokem. Pohledy se začínaly obracet k Měsíci, možná k Marsu. A zasvěcení věděli, že tyto cíle budou vyžadovat zcela nové přístupy, metody a technologie. A právě technologie budou kamenem úrazu ve vztahu dvou nejdůležitějších osobností sovětské kosmonautiky- Sergeje Koroljova a Valentina Gluška.

Valentin Gluško- Ve znamení ohně (5/6)

Zastavení páté: Jedovatý Herkules

Ještě před startem prvního Sputniku si mnozí začali dělat starosti. Pod obrovskými břemeny zodpovědnosti a šibeničních termínů se začala mezi Koroljovem a Gluškem rozevírat propast. Náznaky bylo možno vidět už dříve, ale naplno se vše projevilo, když Gluško v létě 1957 přijel na Ťura- Tam po třetím neúspěšném startu R-7. Nevybíravými slovy zkritizoval práci všech přítomných takovým způsobem, že Koroljov jej se značným sebeovládáním tiše napomenul za aroganci a své ženě napsal: „… Jestliže člověk sám sebe považuje za nejinteligentnějšího ze všech, jeho přesvědčení lze vyvrátit pouze fakty…“

Gluško byl skutečně velmi sebevědomým mužem. Možná měl na takové přesvědčení nárok, nicméně tato vlastnost také přispívala k jeho izolaci, jež se pak přenášela na celou jeho OKB-456. Gluško měl mezi svými pracovníky obrovský respekt. Kupodivu na své podřízené nikdy nekřičel (na rozdíl například od Koroljova), nicméně i z archivních filmů působí ledový pohled jeho očí lehké mrazení v zádech.

Téměř okamžitě po uvedení semjorky do vojenské služby začali vojáci ohrnovat nosy. A právem. Příprava ke startu od vyvezení z hangáru přes naplnění palivem a okysličovadlem po odpal trvala nejdříve pět, po zavedení nových procedur dva dny. Použití kapalného kyslíku znamenalo, že stroj mohl zůstat ve startovní pohotovosti pouze 30 dní, a to bylo málo. Kyslík měl nepříjemnou vlastnost- velmi rychle se vypařoval. Když před prvním startem semjorky svážely vagóny kapalný kyslík z celého SSSR na Ťura- Tam, ztráty během přepravy dosahovaly ²/₃ hmotnosti kyslíku! Tato raketa byla dobrým počátkem, ale bylo třeba vyvinout nosič, který by se vojákům lépe hodil.

13. května 1959 začal souběžně vývoj dvou nosičů: R-9  pod vedením Koroljova a R-16 z kanceláře Michaila Jangela. Zatímco Korljovova OKB-1 pracovala s osvědčeným konceptem na bázi keroloxu, Jangel vsadil na hypergolická paliva, v tomto případě kyselinu dusičnou a asymetrický dimetylhydrazin. R-9 poháněl motor RD-111 v prvním stupni a RD- 0106 z kanceláře Valentina Gluška, zatímco srdcem R-16 byly agregáty RD-218 a RD-219 z konstrukčního prkna… Valentina Gluška! Gluško mohl konečně pracovat na projektu, který si vysnil ještě ve třicátých letech ve RNII. Kerolox je málo výkonný a není možné natankovanou raketu skladovat delší dobu. Zato hypergoly- to je jiná. V nich spočívá budoucnost!

A Koroljov začal žárlit. Měl pocit, že práce na motoru pro jeho R-9 Gluško zbytečně protahuje, že do nich nedává vše, co má. Zato na Jangelově raketě pracuje s nebývalým zápalem. Další kamínek do skládanky, další třecí plocha mezi oběma velikány kosmonautiky a raketové techniky.

Koroljov začal už na počátku šedesátých let rozpracovávat první náčrty nového supersilného nosiče. A začal hledat někoho, kdo mu postaví dostatečně silné motory pro jeho vysněnou raketu. Doslechl se, že Gluško experimentuje s okysličovadlem na bázi fluoru. Zvědavost mu nedala a v roce 1964 navštívil Chimki. Ujal se ho Gluškův zástupce Kurbatov, který měl program s fluorem na starosti. „Tak velký tah jsme nikdy předtím nedosáhli“,  řekl spokojený Kurbatov potom, co řev motoru na stendu utichl. „A jak vlastně vypadá, tenhle…fluor?“ zeptal se Koroljov. Kurbatov mu podal lahev s hnědou kapalinou. „Můžu si k tomu čichnout?“ Kurbatov se usmál: “Nedoporučuji!“ Koroljov pochopil- tudy cesta nepovede!

O pár týdnů později došlo v pracovně ministra Smirnova k hádce, která znamenala definitivní rozchod obou mužů. Gluško poměrně ultimativním tónem Smirnovovi oznámil, že nejlepším řešením pro novou raketu budou motory s vysokovroucími  palivy (tedy hypergoly).

„Ale vždyť to už není raketa, to je sud střelného prachu!“, začal křičet Koroljov.
„Každá raketa je sudem prachu!“ zvýšil hlas i Gluško.
„Ne, každá ne. Jenom tyhle svinstva vybuchují!“ trval na svém Koroljov.
Gluško kontroval: „Dělej svou práci pořádně a ony vybuchovat nebudou!“
Tím ovšem Koroljova popíchl: „Jaké pořádně, vždyť tetroxid dusíku a heptyl- to jsou jedy! Jestli se raketa s plnými nádržemi toho svinstva zřítí na zem, v okruhu několika kilometrů nezůstane nic naživu! Chápeš to?“
Gluško vybuchl: „Pochopil jsem, že ideální motor by byl na vodní páru! Zavlažovali bychom Kyzylkum (poušť v Kazachstánu- pozn. aut.) Chceš létat do vesmíru a zůstat čisťounký?“
„Ano, dokud budu živ, žádný kosmonaut nesedne na jedovatou raketu. Šlapeš po mé životní práci, uvědomuješ si to?“
Gluško začal: „Jsou ještě zájmy státu, které mi nedovolují…“
„Jestli nechceš, nemusíš na tom dělat,“ přerušil jej v půli věty Koroljov, „obejdu se i bez tebe!“

Smirnov jen rozpačitě hleděl na oba bývalé spolupracovníky, zatímco ostatní přítomní se nenápadně vytratili.

Zvěsti o roztržce obou mužů se donesly až do nejvyšších pater Kremlu. V červnu Gluška a Koroljova pozval na svou daču sám Chruščov. Nebylo na tom nic výjimečného, Chruščov své konstruktéry rád hostíval, na jeho dače se v průběhu let vystřídali mimo Gluška a Koroljova i Jangel, Čeloměj, Barmin a jiní. Tentokrát ale pozval oba znesvářené muže s jasným cílem- usmířit je. Na začátku června 1964 tedy oba skutečně přijeli na Chruščovovu daču v Kuncevu. Ale když z ní odjížděli, byli stejně zavilými nepřáteli, jako předtím. Gluško definitivně odmítl pracovat na projektu N-1.

Nebylo to ovšem z jeho strany nějaké uražené gesto ješitného člověka. V té době už měl Gluško zakázku, od které si sliboval velmi mnoho. Na počátku šedesátých let jej oslovil Vladimir Čeloměj, šéf OKB-52 a rychle stoupající hvězda na poli raketového průmyslu. Mnozí si šuškali, že za vzestupem jeho kanceláře stojí vypočítavý tah, kdy Čeloměj zaměstnal syna Nikity Chruščova, nicméně o kvalitách OKB-52 a jejího hlavního konstruktéra nemohlo být pochyb. A budoucnost to zcela jasně ukáže.

Čeloměj v roce 1958 navrhnul svou vlastní dvoustupňovou ICBM pod označením UR-200. Protože raketu s podobnými výkony a s označením R-36 už úspěšně vyvíjel Michail Jangel, byl ještě v první polovině šedesátých let Čelomějův projekt odmítnut. Čeloměj měl ale v záloze ještě projekt menšího nosiče UR-100, který se nakonec skutečně dostal do výzbroje Rudé armády. Když v roce 1960 začala Koroljovova OKB-1 studovat možnosti pro sestrojení nosiče, který by dokázal vynést těžkou družici, eventuálně lidskou posádku, k Měsíci, zavětřil Čeloměj svou příležitost. Okamžitě začal pracovat na svém vlastním projektu těžkého nosiče s označením UR-500 a supertěžkého UR-700.  Z nejvyšších míst dostal UR-500 26. dubna 1962 zelenou. Interní závod o těžký měsíční nosič se rozběhl naplno.

Zatímco Koroljov, jak už bylo výše řečeno, odmítal pracovat s motory na toxická vysokovroucí paliva, Čeloměj si velmi dobře uvědomoval jejich výhody. A rozhodl se riskovat. Byl si vědom, že právě pohonné látky mohou být Achillovou patou jeho projektu. Typická sovětská nedbalost, nízká pracovní morálka obsluhy rakety a rampy, mizerná úroveň kontroly kvality a neuvěřitelná porušování pravidel bezpečnosti práce (maršál Nedělin by mohl za záhrobí vyprávět), to všechno hrozilo u rakety, natankované vysoce toxickými látkami, vyústit v katastrofu, na jejímž konci budou desítky obětí. Ale Čeloměj si věřil, byl odhodlán vychovat obslužný personál tak, aby jeho UR-500 fungovala bezvadně a bez incidentů. Minimálně bez incidentů na zemi.

Na koho se obrátit ohledně pohonných jednotek na hypergoly? Volba byla jasná. Zřejmě největším odborníkem a zároveň nejzkušenějším konstruktérem byl Valentin Gluško a jeho OKB-456. Už před dvěma lety, 4. března 1960 Gluško vybral po jednom mladém konstruktéru z každého cechu své OKB a ustavil skupinu pro vývoj vysokotlakých motorů s uzavřeným cyklem, pracujícími na bázi chemických paliv. Teď se mu tento náskok hodil! Navrhované agregáty využívaly mimo jiné i N₂O₄ (dimer oxidu dusičitého) coby okysličovadlo a asymetrický dimetylhydrazin v roli paliva. Valentin Petrovič mohl konečně pracovat na lunárním nosiči, plnil se mu sen z dětství. Zároveň nemusel ustupovat tlaku zvenčí, Čeloměj po něm nepožadoval motory na kerolox, kterých měl Gluško plné zuby a nedařilo se mu s nimi tak, jako s motory na hypergolická paliva. A do třetice (ačkoli to nikdy neřekl nahlas), mohl se stát přímým konkurentem Sergeje Koroljova, pod jehož taktovkou strávil dlouhou dobu a jehož postavení a možnosti mu už dlouho záviděl.

Výsledkem Gluškovy práce a práce jeho inženýrů byl motor RD-253. Původně měl být použit i na Čelomějův UR-700 a Jangelovu R-56, ale poté, co byly oba tyto projekty přerušeny, mohl se Gluško plně soustředit na Čelomějovy požadavky. Nové specifikace politbyra požadovaly, aby byl UR-500 oproštěn funkce jaderného nosiče a aby nadále figuroval pouze jako nosič družic a kosmických lodí. To hlavně pro Čeloměje, ale i pro Gluška velmi zjednodušilo situaci. Motor, který z této spolupráce vzešel, byl vlastně uměleckým dílem. Specifický impulz RD-253 na úrovni hladiny moře činil 285 sekund- nevídaná hodnota a pro tradiční kerolox nedosažitelné číslo. V prvním stupni rakety UR-500 bylo těchto motorů po obvodu poskládáno šest a dohromady vykazovaly tah 9810kN. Pro manévrování tentokrát Gluško nepoužil vernierovy motorky, ale závěs každého z motorů byl výkyvný v jedné rovině. A protože byly motory uspořádány do kruhu kolem podélné osy, řídicí systém mohl raketu řídit velmi přesně libovolným směrem.

Spolu s RD-0210,0211 a 0212 z kanceláře OKB-154 Semjona Kosberga v horních stupních se UR-500 stal impozantním strojem.

Jenže, jak už to bývá, do dobře promazaného soukolí Čeloměj- Gluško zasáhla politika. 14. října 1964 se odehrála ve vedení Sovětského svazu zásadní změna: dosavadní tajemník UV KSSS, Nikita Chruščov, byl sesazen prostřednictvím vnitrostranického puče a na jeho místo, znamenající de facto veškerou moc nad celým státem, se prosadil Leonid Brežněv. Mocenský převrat samozřejmě provázely kádrové čistky. Nevyhnuly se ani OKB-52 Vladimira Čeloměje. Vzhledem k faktu, že zaměstnával Chruščovova syna, byly všechny probíhající projekty podrobeny velmi přísné kontrole a znovu prošly rozhodovacím systémem Rady ministrů, politbyra a příslušných komisí. Tento proces přirozeně trval poměrně dlouho a na jeho konci bylo mnoho projektů Čeloměje zrušeno (mezi jinými UR-200 a projekt vojenského raketoplánu).

Na jaře 1965 byl přehodnocovací proces v plném proudu, ovšem Čeloměj ve svém komplexu v Chruničevu právě dokončil první letový exemplář svého nosiče UR-500. Raketa byla přepravena na Bajkonur, tam byla v montážní hale skompletována a převezena na rampu. Původní návrhy počítaly s třístupňovou variantou nosiče, ale pro první start byly použity stupně dva. Na místě třetího stupně se pod aerodynamickým krytem skrývala družice „Proton“, mající za cíl zkoumat toky vysokoenergetických částic v bezprostřední blízkosti země. Během příprav ke startu měl opět Valentin Gluško důvod k orosenému čelu a neklidnému spaní. Jedna z trubek v soustavě přívodu okysličovadla do motoru začala prosakovat a dimer oxidu dusičitého promáčel kabely elektrické instalace. Nakonec Vladimir Čeloměj rozhodl, že přípravy startu budou pokračovat.

16. července 1965 v 11:16 UTC se nad kazašskou stepí rozlétl oblak hnědočervené barvy a burácení motorů, dítek z dílny Valentina Gluška, oznamovalo světu, že na svět přišel stroj, který se stane legendou. O několik minut později byla družice Proton na oběžné dráze. Původně zamýšlené jméno pro novou raketu bylo „Атлант- Atlant“ nebo „Геркулес- Herkules“. Nicméně, zřejmě kvůli družici, jež nosič během své premiéry donesl do vesmíru, tisk hovořil o raketě „Proton“. Pod tímto jménem také UR-500 vešla do historie. Přestože první start dopadl dobře a druhý stejně tak, Proton ještě čekala dlouhá a nelehká cesta. V následujícím roce ze dvou pokusů o start vyšel pouze jeden, selhaly motory druhého stupně. V září 1967 pak vinou nedostatečné kontroly kvality selhal po minutě letu jeden z motorů prvního stupně a Soyuz 7K-L1 No.4L, který měl obletět Měsíc, místo toho skončil v kazašské stepi. Bylo zjištěno, že chybu udělal jeden z pracovníků závodu v Permu, kam se přesunula výroba RD-253 z Chimek. Ani další roky nebyly o moc lepší. Přímo tragický byl pro Proton rok 1969, kdy z deseti startů skončilo osm neúspěchem, nezřídka i díky prvnímu stupni s Gluškovými motory.

Jako příklad může sloužit událost z 2. dubna.  Na rampě byl připraven Proton-K, pod aerodynamickým krytem na jeho špici čekal na svou příležitost aparát z konstrukční kanceláře NPO Lavočkin. Jeho jméno bylo M-69. Po navedení na dráhu k jednomu ze sousedů naší planety měl dostat oficiální jméno podle svého cíle- Mars. Před necelým týdnem jeho dvojče pohřbilo selhání třetího stupně Protonu, který se neobtěžoval zažehnout. Tentokrát to musí vyjít! Amplión oznamoval jednotlivé kroky během odpočtu a pak se motory Protonu-K  probudily k životu. Ne však nadlouho. Přibližně 2-3 desetiny sekundy po startu se jeden z šestice motorů RD-253 vypnul! Proton se chvíli potácel nad rampou a po necelé půlminutě se převrátil do horizontální polohy. Zhruba o dalších deset sekund později se nebohá raketa roztříštila těsně za oplocením oblasti 81 (areálu ramp pro vypouštění Protonů).  Step zahalil prudce jedovatý oranžový mrak paliva a okysličovadla a v konstrukční kanceláři Valentina Gluška (mezitím v roce 1967 přejmenované na „Научно-производственное объединение (НПО) Энергомаш“, tedy Vědecko výrobní organizace Eněrgomaš) začaly zvonit telefony. Po rozptýlení toxického oblaku začalo pečlivé vyšetřování. To ukázalo, že neznámý dělník zapomněl během montáže zajistit záslepku v turbo pumpě, dodávající okysličovadlo do motoru. Okysličovadlo tím pádem tryskalo do útrob rakety, přímo na hřídel pumpy. Vzniklý požár vyřadil motor z provozu. Máslo měli opět na hlavě kontroloři v permské filiálce Gluškova výrobního závodu. Nepochopitelná opomenutí se Protonům nevyhýbají ani dnes- viz. neuvěřitelná havárie z 2. července 2013. Vše zatím ukazuje na opětovné selhání kontrolních mechanizmů…

Po výše uvedeném není divu, že Proton uspěl ve státních zkouškách až v roce 1977(!), kdy byl uznán spolehlivým kosmickým dopravním prostředkem, s mírou úspěšných startů překračující 90%. Nicméně Proton, respektive jeho evoluce Proton-K a posléze Proton-M  zůstává i dnes tažným koněm ruského raketového průmyslu. Přestože na jeho místo mají brzy nastoupit novější stroje, v análech kosmonautiky zůstane jeho trvalá a nesmazatelná stopa. Z velké části za to vděčí motorům RD-253 a jejich následovníkům RD-275 z dílny Valentina Gluška…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://the-moon.wikispaces.com/file/view/glushko-korolev.jpg/175485447/glushko-korolev.jpg
(Credit: NASA)
http://www.energia.ru/energia/launchers/im/r9-04.jpg
http://www.russianspaceweb.com/images/rockets/engines/rd253/demo_1.jpg
http://www.b14643.de/Spacerockets_1/East_Europe_2/Proton/Gallery/DM-C_3big.jpg
http://www.lpre.de/energomash/RD-253/img/RD-275_0.jpg