Devadesátá léta znamenala pro nově vzniklou Ruskou federaci balancování na hraně chaosu a finančního kolapsu. Všechna odvětví ruského průmyslu a služeb byla více či méně zasažena hospodářským rozvratem a výjimkou nebyl ani kosmický průmysl. Tato bývalá výkladní skříň sovětského režimu se najednou ocitla na periferii zájmu mocných. Také běžní občané měli při honbě za obživou jiné starosti, než adoraci hrdinů vesmíru. Postupem času se i mnoho legendárních kosmonautů ocitlo na periferii společnosti v nuzných podmínkách- jako příklad může sloužit třeba Nikolaj Rukavišnikov, kterého podvodníci připravili o byt v Moskvě a tak musel podzim svého života trávit v malém zahradním domku. RKA (Ruská federální kosmická agentura) se potýkala s fatálním nedostatkem financí a také s faktem, že mnoho subdodavatelů se po rozpadu SSSR ze dne na den ocitlo na území jiného státu. To znamenalo nejen logistické a administrativní problémy, ale také zvýšené náklady. Mnoho podniků si totiž od RKA a koncernu Energia, který vyráběl a kompletoval letový hardware, nechávalo za své systémy a komponenty platit v dolarech- tedy měně, které se RKA zoufale nedostávalo. Vítaným přilepšením byl pak společný projekt s NASA, kdy v průběhu devadesátých let vykonávali američtí astronauti dlouhodobé pobyty na palubě ruské orbitální stanice Mir. Amerika získala zkušenosti z dlouhodobých pobytů v první polovině sedmdesátých let na své stanici Skylab. Od té doby ale uplynulo mnoho času, takže NASA hodlala tuto novou možnost řádně využít. Jenže zřejmě nikdo nepočítal s tím, že Rusko devadesátých let má svá specifika…

Velké nesnáze na malém Miru (2/2): Srážka!

Americký tým, který přiletěl do Ruska, aby spolupracoval na přípravě amerického astronauta, čekal pořádný kulturní šok. Z relativně pohodlných kanceláří a výcvikových zařízení NASA byli tito odvážlivci rázem až po uši v naprosto cizí realitě. Vše začínalo už na letišti, kde se nejednou ocitlo razítko s vízem v příslušném pasu pouze po jisté ne zcela legální finanční transakci. Stejná transakce následovala během vyzvedávání zavazadel. Následovala jízda do Hvězdného městečka. Tam byli astronauti a jejich tým ubytováni ve dvoupokojových bytech, jejichž vybavení odráželo stav financování kosmického programu. Na Hvězdné městečko to však byl relativní nadstandard. Američané si však uvědomovali, že tu nejsou kvůli bydlení, ale kvůli tréningu a misi samotné.

Samotná školicí střediska ve Hvězdném však byla dalším šokem. Ponuré učebny s archaickými plánky a schématy na stěnách nepřispívaly k optimálnímu rozpoložení studujících. Jediným slušně vybaveným místem byla tělocvična. Velmi záhy byli Američané konfrontováni s neochotou Rusů poskytnout jakékoli učební materiály. Instruktoři a školitelé si velmi dobře uvědomovali, že pokud by se jejich vědomosti a znalosti dostaly na papír, byla by jejich další přítomnost zbytečná. Proto se bránili tvorbě skript a manuálů- jednoduše nechtěli přijít o práci. Postupem času se situace v tomto ohledu mírně zlepšila, ale pouze po četných urgencích a dlouhém dohadování. Lehce archaicky byly vybaveny i sály se simulátory, které zhusta nekorespondovaly s aktuálním stavem systémů stanice. Nedostatek financí byl znát i tam.

Když konečně nadešel čas a Američané se vydali na Mir, byli opět v šoku. Jak už bylo zmíněno v předchozím díle, Mir byl v době návštěv z USA veteránem a jeho věk se projevoval na jeho funkčnosti. Kosmonauti byli nuceni velkou část každého dne trávit opravami a resetováním neustálých alarmů. Občas se v interiéru objevila koule chladicí kapaliny, někdy nízké napětí v bateriích způsobilo výpadek proudu a občas se postavil na zadní hlavní počítač, stanice pak ztratila orientaci na Slunce a potácela se vesmírem jako opilý námořník.

V noci z 23. na 24. února 1997 vypukl v modulu Kvant 1 požár (je popsán v předchozím díle seriálu). Tento incident odhalil nejen nedostatky v procedurách a připravenosti stanice i kosmonautů, ale také naplno obnažil komunikační propast, která se rozprostírala mezi ruským řídícím střediskem a kontingentem NASA v Moskvě. Američané se o požáru dozvěděli se zpožděním 12 hodin a to jim ještě Rusové podali zkreslené a zavádějící informace. Báli se, že by američtí partneři při zjištění skutečného stavu věcí okamžitě společný projekt ukončili.

Také vztahy mezi kosmonauty samotnými a řídícím střediskem měly daleko do ideálu. Zatímco američtí astronauti si dokázali vydobýt alespoň částečnou autonomii a pořadí plnění úkolů na daný den bylo do jisté míry ponecháno na jejich úsudku, ruští kosmonauti měli úlohu mnohem složitější. Jejich postavení odráželo tradiční filozofii sovětského modelu řízení letu- zásadní rozhodnutí má na starosti CUP (řídící středisko) a kosmonauti jsou často pouhými vykonavateli příkazů pozemního týmu. Jejich čas byl nalinkován doslova na minuty, většinou bez ohledu na efektivitu práce, či na stav zařízení Miru. Kosmonauti se stali štvanci, kteří těkali z jedné části stanice do druhé a horečně se snažili splnit zadané úkoly, které neměly žádnou logickou posloupnost. Zdálo by se, že se od dob problémů na Saljutu-5 (viz. 18. díl tohoto seriálu) letoví plánovači poučili, opak byl však pravdou. Jako jeden z motivačních prvků byly používány osobní karty kosmonautů, do kterých se zapisovaly jejich výkony, chyby a splněné úkoly. Na základě těchto karet pak byla kosmonautům vyplácena gáže, eventuálně zvýšená o bonus v případě splnění mimořádně obtížné práce (například EVA), nebo neplánovaného úkolu. A právě o neplánovaném úkolu, který se zvrhnul v jednu z nejděsivějších situací v historii Miru, bude nyní řeč.

Jak už bylo řečeno, situace Energie a RKA ohledně subdodavatelů byla v devadesátých letech často velmi složitá. Týkalo se to i výrobců zásadních komponentů. Jedním z těchto komponentů byl systém KURS. Byl to nástupce známého systému Igla. Používal se na Sojuzech i na zásobovacích lodích Progress a měl na starosti navádění a spojení lodí se stanicí. KURS se vyráběl v továrně  Київський Радіозавод, která sídlila v Kyjevě. Po rozpadu SSSR si tato nyní ukrajinská firma nechala platit za své výrobky v dolarech a současně výrazně zvedla cenu. Inženýři RKA tedy začali přemýšlet, jak se bez tohoto systému alespoň v případě Progressů obejít. Nakonec přišli na jednoduché řešení: použijeme TORU! TORU (Телеоператорный Режим Управления- televizní režim řízení) sloužil- a dosud slouží- jako záložní systém pro případ, že by KURS selhal. Kosmonaut pak má možnost prostřednictvím sestaveného ovládacího panelu na dálku řídit Progress z paluby orbitální stanice za pomoci malé obrazovky Sony, na kterou je přenášen pohled z kamery na Progressu. Problém spočívá ve faktu, že TORU byl konstruován striktně jako záložní systém, který není redundantní. To znamená, že jestliže při výpadku KURSu lze použít TORU, při výpadku TORU už není k dispozici žádná záloha.

V roce 1994 byl TORU poprvé použit při selhání systému KURS u nákladní lodi Progress M-24. Ovšem k použití tohoto záložního systému v roli primárního prostředku pak došlo během mise MIR EO-23 na jaře 1997. Na stanici tehdy pobývali Vasilij Ciblijev, Alexandr Lazutkin a americký astronaut Jerry Linenger. K Miru byl od listopadu předchozího roku připojen Progress M-33, který kosmonauti postupně zaplňovali odpadem. 6. února se odpojil od stanice a kosmonauti měli za to, že během několika dní shoří v atmosféře. K jejich překvapení jim ale o týden později řídící středisko oznámilo, že Progress bude použit k otestování připojení pomocí TORU. Starý náklaďák M-33 byl z hlediska kontrolorů ideální: pokud by se připojení nezdařilo, nic by se nestalo- koneckonců, byl naložený jen odpadky. Alarmující byl ale fakt, že velitel Ciblijev nebyl pro tuto operaci dostatečně vycvičen a podle všeho nebyl ani obeznámen se základními údaji- kdy a v jaké vzdálenosti má začít brzdící manévr nebo jak dlouho má brždění trvat.  Navzdory tomu byl 4. března Ciblijev nachystán u panelu TORU, Lazutkin poletoval od okna k oknu v základním modulu Miru ve snaze zahlédnout Progress a Linenger vyhlížel z modulu Kristall. Operátoři na zemi poslali nákladní loď vstříc Miru. Ciblijev hleděl na šumící obrazovku TORU a čekal, až se na ní objeví obraz z kamery Progressu. Minuty ubíhaly a stále nic. Ciblijev začal být nervózní. Najednou se ozval Lazutkin: „Vidím ho! Vypadá to, že letí přímo na nás! Má příliš velkou rychlost! Vasiliji, brzdi!“ Ciblijev se vrhnul k průzoru, u kterého se Lazutkin krčil. Potom se vrátil zpět k ovládacímu panelu. Nařídil Lazutkinovi, aby mu říkal, kde Progress je a jak rychle se blíží. Jenže v trojrozměrném prostoru je velmi obtížné bez jednoznačně dané soustavy os komentovat polohu pohybujícího se tělesa. Po několika marných pokusech Ciblijev začal létat k průzoru a pak zase nazpět k panelu, na kterém se naslepo pokoušel korigovat dráhu blížícího se náklaďáku. Linenger, který mezitím připlaval z Kristallu, jen s otevřenými ústy sledoval neskutečnou scénu v základním modulu. Pak se vrhnul k průzoru zrovna v momentě, kdy kolem něj Progress prosvištěl, hrozivý jako rozjetý nákladní vlak. Všichni tři se zapřeli a čekali na náraz. Po několika sekundách bylo zřejmé, že žádný nepřijde. Progress minul stanici ve vzdálenosti několika metrů a pokračoval v letu do prázdna.

Po navázání spojení se střediskem CUP se Ciblijev neudržel a několik minut operátorům nadával. Narychlo vymyšlený pokus, nedostatečně nacvičený a bídně připravený, jej a jeho posádku málem připravil o život. Linenger poslal svému týmu vzkaz, ve kterém odmítl další pokusy o dokování pomocí TORU dříve, než společná komise RKA a NASA zjistí příčinu selhání a ustanoví jasná pravidla a procedury pro podobné operace. Když se mu po pár dnech dostalo odpovědi, byl překvapen. NASA neměla o závažnosti situace ani tušení. Věděla jen, že se vyskytly nějaké malé technické potíže a pokus o spojení byl odvolán. Linenger neměl možnost přímo hovořit se svým týmem, komunikoval s nimi jen pomocí vzkazů. Nakonec ale dosáhl svého- dokud se nebude moci vyjádřit, další pokus se konat nebude.

V květnu toho roku Linengera na palubě Miru vystřídal Michael Foale. A najednou předchozí dohody vzaly za své. Rusové naplánovali další pokus pomocí TORU na 25. června. Tentokrát měl být test proveden na náklaďáku Progress M-34, který se od stanice oddělil o den dříve. Na Ciblijevovi byla znát značná nervozita. Poslední pokus skončil fiaskem a on od té doby neměl možnost operaci nijak trénovat. Ale příkazy jsou příkazy. Operace navíc bude ztížena úsudkem pozemních operátorů. Ti se domnívali, že za předchozím neúspěšným pokusem stála interference palubního radaru Progressu s jeho kamerou. Při tomto pokusu bude tedy radar vypnut a Ciblijev tím pádem nebude mít údaje o vzdálenosti a vzájemné rychlosti Progressu a Miru.

Řídící středisko zažehlo motor nákladní lodi a ta se ze své parkovací dráhy vydala vstříc stanici. Nervózní Ciblijev upřeně zíral na obrazovku panelu TORU a po chvíli si mohl ulehčeně oddechnout. Statický šum vystřídal záběr z kamery na Progressu. Ale ulehčení netrvalo dlouho. Nákladní loď se blížila ke stanici „seshora“ a na pozadí pozemské oblačnosti nebyl Mir vůbec vidět, obraz byl navíc neostrý. Lazutkin a Foale napjatě vyhlíželi u průzorů s laserovými dálkoměry v ruce, Progress však neviděli. Ciblijev se snažil odhadnout z nejasného záběru na obrazovce TORU vzdálenost náklaďáku od stanice a vzájemnou rychlost. Opět byl nucen řídit loď naslepo. Obrazovka neposkytovala žádné „záchytné body“, podle kterých by mohl určit, kdy má začít brzdit a jak orientovat loď, aby se dostala do správné polohy vzhledem k modulu Kvant-1, u kterého měla zakotvit. A pak to přišlo.

Podle odhadu Ciblijeva měl být Progress asi 400 metrů od Miru, když Lazutkin náhle zakřičel: „Můj Bože, už je tady!“ Progress byl ve skutečnosti pár desítek metrů od stanice na kolizním kurzu a jeho rychlost vůči stanici byla přibližně 3 m/s (podle některých pramenů až 10 m/s)!  Lazutkin se obrátil na Foala a přikázal mu, aby letěl oživit Sojuz TM-25, který byl zakotvený na opačné straně stanice. Pak už se mohl jen dívat: „Sledoval  jsem tmavý trup posetý skvrnami, jak se sune pode mnou. Podíval jsem se blíž a vtom stanicí otřásl úder.“ Nákladní loď se nejdříve čumákem ponořila do mezery mezi základním modulem a Kvantem-1, udělala salto a svou zadní částí vrazila do jednoho ze solárních panelů na modulu Spektr. Tam se na zlomek sekundy zachytila a čelní částí udeřila do stěny Spektru. Od něj se loď odrazila a v kotrmelcích odplula pryč. Hodiny ukazovaly 9:10 UTC.

Stanicí se rozeřval alarm. Současně muži pocítili lupání v uších. Dekomprese! Progress prorazil stěnu stanice! Ale kde? Foale si myslel, že atmosféra uniká z Kvantu-1.  Lazutkin, který celou kolizi sledoval průzorem, si však byl jistý, že dekomprese se odehrává v modulu Spektr. Rychle proplul do spojovacího uzlu a strčil hlavu do Spektru. Okamžitě uslyšel hrozivý sykot. Zatím atmosféra unikala relativně pomalu, ale pokud se trhlina rozšíří, mohou být všichni tři během několika sekund odsouzeni k záhubě! Podle rychlosti poklesu tlaku Ciblijev rychle vypočítal, že mají přibližně 20 minut na vyřešení situace. Letová pravidla jasně určovala, že pokud dýchatelná atmosféra vydrží méně než 45 minut, posádka musí stanici okamžitě evakuovat pomocí Sojuzu. Kosmonauti se za podpory a naléhání řídícího střediska nicméně rozhodli, že se pokusí stanici zachránit. Koneckonců stačí jen uzavřít poklop do Spektru. Jenže tak jednoduché to nebylo.

Mir byl protkán spletí kabelů a hadic, které se plazily interiérem a rozlézaly se do všech jejích částí. Ani Spektr nebyl výjimkou. Jeho průlezem se vinulo 18 kabelů a hadic a Foale s Lazutkinem je teď horečně odpojovali. Byla to nebezpečná práce, některé kabely byly pod proudem, jiné zase ne. Když Lazutkin přiložil nůž k jednomu z nich, vylétl z drátu snop jisker. Lazutkinovi nezbylo, než vlétnout do Spektru a najít jeho zástrčku. Mezitím Ciblijev uvolňoval kohouty na rezervních kyslíkových nádržích v Kvantu 2, aby posádce získal pár minut navíc. Konečně byl průlez volný. Teď jej musí kosmonauti rychle uzavřít poklopem. Ale proti proudu unikajícího vzduchu se vnitřní poklop Spektru nedaří zavřít. Foale s Lazutkinem se vrhají na vnější poklopy, které jsou odmontovány a upoutány na jedné ze stěn spojovacího uzlu. Pokoušejí se uvolnit jeden ze širokých poklopů s ventilem uprostřed, ale marně. Po minutě snažení se jejich pozornost obrací k jednomu z tenkých poklopů, který sloužil jen jako přepravní kryt. Ten nakonec dokážou od stěny odpoutat. Teď už ubývá jen dostat jej na místo. Když se s ním kosmonauti přiblížili k průlezu do Spektru, poklop se k němu sám „přicucnul“. Bylo 9:38 UTC, lupání v uších přestalo, stanice byla zachráněna. Opravdu?

Ukázalo se, že posádka ještě není z nejhoršího venku. Tlak na palubě sice klesnul pouze o nějakých 15%, ale některé z kabelů, které přesekli nebo rozpojili, dodávaly energii do nenasytného elektrického systému stanice. Čtyři solární panely Spektru vytvářejí skoro 50% elektrické energie Miru. A ta teď chybí, interiér se noří do tmy a setrvačníky, které udržují polohu orbitálního komplexu v prostoru, se zastavují. To je vážné, protože pokud se mají baterie alespoň zčásti znovu nabít, je nutné funkční solární panely nastavit tak, aby na ně dopadalo co nejvíce slunečního záření. Každý panel má vlastní motor, který jej nastavuje vzhledem ke Slunci. Pokud jsou baterie vybité, motor panel nenatáčí a panel tak neprodukuje proud nutný k nabití baterií. Začarovaný kruh… A obnovit polohu bez gyroskopů půjde hodně těžko a pomalu. Stanice zatím majestátně a nekontrolovaně rotovala 350 kilometrů nad zemským povrchem.

Aby bylo možno provést korekce polohy orientačními tryskami, musí řídící středisko znát osu a alespoň přibližně úhlovou rychlost rotace. Foale se uchýlil k starému námořnickému triku: před obličejem natáhl svůj palec a podle pohybu hvězd úhlovou rychlost odhadl. Pomocí tohoto odhadu řídící středisko zažehávalo orientační trysky stanice, někdy svými tryskami vypomohl i připojený Sojuz. Po půldruhém dni se podařilo stanici zčásti oživit. Bylo však zřejmé, že bez energie ze Spektru se Mir dlouhodobě neobejde. Byla naplánována „vnitřní EVA“- tedy vlastně IVA (Intravehicular activity), během které by Ciblijev a Lazutkin vstoupili do zmrzačeného Spektru, pokusili se najít místo úniku, znovu propojili elektrické kabely a nainstalovali nový pevnější poklop s přípojkami pro tyto vodiče. U Ciblijeva se ale objevila z přemíry stresu srdeční arytmie a nakonec byla touto IVA pověřena až následující základní posádka Mir EO-24, Solovjov a Vinogradov. Nejvíce nešťastný byl z tohoto rozhodnutí Foale, protože Spektr byl jeho „obytným“ modulem- ve Spektru spal, odpočíval a v něm měl uloženy veškeré své osobní věci. Nyní neměl ani zubní kartáček! Jeden rezervní kartáček sice Ciblijev našel mezi zásobami, ale ostatní věci byly mimo dosah. Něco málo mu přivezl další náklaďák Progress, ale až 22. srpna mu Solovjov a Vinogradov během IVA vyzvedli ze Spektru některé ztracené  osobní předměty. Najít místo úniku se jim však nepodařilo, Spektr byl natrvalo neobyvatelný.

Po vystřídání základních posádek zůstával Foale podle plánu dále na stanici a Ciblijev s Lazutkinem se 14. srpna vydali na cestu k domovu. Jejich pobyt na Miru by se dal jednoznačně nazvat hororovým. Krom „standardních“ výpadků proudu, neustálých havárií hlavního počítače a všudypřítomných poruch všech možných systémů zažili vážný požár, jeden velmi těsný průlet nákladní lodi kolem stanice a kolizi, která ohrozila jejich životy, knokautovala na půldruhého dne Mir do naprosté tmy a omezila veškeré následné aktivity na jeho palubě. Zdálo by se, že to až vrchovatě stačí, ale ani při návratu nebyli kosmonauti smůly ušetřeni. Během sestupu Sojuzu TM-25 na padáku spustily přistávací motorky na tuhé palivo už ve výšce 5,8 km. Nemohly tak zbrzdit samotné přistání a to se s rychlostí 7,5 m/s  stalo jedním z nejtvrdších v historii letů Sojuzu.

A co bylo příčinou oné kolize z 25. června? Jednoduchá chyba ve výpočtech. Zjistilo se, že během nakládání odpadu do Progressu do něj bylo umístěno o celou tunu materiálu více, než se předpokládalo. Nic netušící středisko a posádka pak měli velmi zkreslenou představu o tom, jak se loď bude chovat a reagovat na zážehy motoru a orientačních trysek. Brzdící zážehy, provedené Ciblijevem, pak neměly dostatečný účinek a přetížený Progress přilétl ke stanici dříve a rychleji, než velitel předpokládal.

Během společného rusko- amerického projektu na palubě Miru pobývalo 7 amerických astronautů. Norman Thagard, Shannon Lucid, John Blaha, Jerry Linenger, Michael Foale, David Wolf a Andrew Thomas po více než dvaceti letech navázali na americké zkušenosti z dlouhodobých pobytů na Skylabu a spolu s ruskými protějšky pomohli rozjet „druhou a třetí fázi“ společného projektu, tedy stavbu a užívání stanice ISS. Dokázali také, že lidé jsou schopni pracovat pod neuvěřitelným tlakem a přes rozdílnou kulturu jsou schopni čelit i nestandardním a kritickým situacím. Postupem času se zlepšilo i finanční zázemí RKA a tato okolnost se spolu s úzkou spoluprací s NASA pozitivně promítla i do přístupu k plánování letů a vztahů mezi posádkami a řídícím střediskem.

Černý Petr smůly, náhody a nedbalosti však koloval mezi Ruskem a USA i nadále a bylo jen otázkou času, kdo si jej vytáhne příště…

Zdroje informací:

R.R.Lawrence „The Mammoth Book of Space Exploration and Disaster“
R. Hall, D. Shayler „Soyuz- A Universal Spacecraft“
R. Zimmerman „Leaving Earth“
D. Harland „The Story of Space Station Mir“
J. Linenger „Off the planet- Surviving Five Perilous Months Aboard the Space Station Mir“
http://history.nasa.gov
http://nsc.nasa.gov
http://www.astronautix.com

Zdroje obrázků:

http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/a/a1/Earth_%26_Mir_%28STS-71%29.jpg/615px-Earth_%26_Mir_%28STS-71%29.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/0/06/Mir_diagram.svg/545px-Mir_diagram.svg.png
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/e/e7/Mir_node_interior_STS-84%2C_2.jpg/640px-Mir_node_interior_STS-84%2C_2.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/3/3d/Damaged_Spektr_solar_array.jpg/640px-Damaged_Spektr_solar_array.jpg
http://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/photos/sts-86/86p-045.jpg