Naprostá většina krizových situací se během pilotovaných cest do vesmíru odehrála při nejexponovanějších fázích letu- během startu a přistání. Pokud nepočítáme Apollo-13, v průběhu letu samotného se zatím kosmonauti a astronauti dokázali většinou vyhnout momentům, kdy je od velkého průšvihu dělilo pár sekund. I když… Tak úplně pravda to není. Na konci devadesátých let minulého století začala NASA spolupracovat s RKA (Ruská federální kosmická agentura, známá také jako „Roskosmos“) a vypravovat společné expedice na orbitální stanici. Pro Američany to byl výhodný způsob, jak před počátkem stavby ISS z první ruky obnovit zkušenosti s dlouhodobým pobytem na oběžné dráze, který se shuttlem nebyl možný. Pro Rusy to pro změnu zase byla příležitost, jak získat nemalé finanční prostředky v podobě tvrdé měny. Dalo by se s nadsázkou říci, že zaměřením společných pobytů Američanů a Rusů na orbitální stanici nebyla jen věda a bádání, ale i plnění politických cílů vedení NASA a špiček ve Washingtonu a ekonomické zájmy RKA a Kremlu. Stanicí, na kterou se Američané vydávali, byl legendární Mir- historicky první modulární stanice, jejíž základní modul se vydal na orbit v roce 1986. Postupně se stanice rozrostla na docela velké monstrum. Její konečná podoba zahrnovala 7 modulů (včetně jednoho dokovacího modulu pro připojení amerických raketoplánů) a množství nehermetických konstrukcí a komponentů. Dlouhou dobu Mir držel rekord jako nejdéle nepřetržitě obývaný kosmický stroj a byl svědkem nejdelšího nepřetržitého pobytu jednoho člověka ve vesmíru- Valerij  Poljakov v letech 1994-1995 strávil na jeho palubě (a zčásti také na palubách transportních Sojuzů při cestě na stanici a zpět) 437 dní a 18 hodin. Nicméně ke konci aktivní životnosti stanice, kdy se také odehrála níže zmíněná dramata, už byl Mir přestárlou a jen zčásti funkční stanicí, jejíž údržba zabírala stále více času na úkor vědy a experimentů…

Velké nesnáze na malém Miru (1/2):  Oheň na palubě!

Pokud jste měli to štěstí a vydali jste se ve druhé polovině devadesátých let na Mir, veškerá očekávání v okamžiku vstupu na jeho palubu vystřídal mírný šok. Ze všeho nejdříve vás do nosu udeřil výrazný zápach, linoucí se všemi moduly stanice. Byl to pach podobný „sklepu u babičky“ jak se vyjádřil jeden z astronautů. Dalo se to přirovnat k odéru starého vlhkého vinného sklípku. Atmosféru dokreslovalo poměrně matné osvětlení, které nedokázalo zahnat všechny stíny z koutů, a zvláště při pohledu do nitra modulu Kvant- 1 měl člověk pocit, že není na orbitální stanici, ale v popelnici. Postupem času se na Miru nahromadila spousta předmětů, které už byly k nepotřebě- odpad, staré kontejnery k experimentům, prošlé manuály a podobně.

V té době bylo patrné, že léta největší slávy má Mir dávno za sebou. Tento nástupce Saljutů se dostal na orbit 20. února 1986, kdy raketa Proton-K vynesla na určenou dráhu základní modul, označovaný někdy jako DOS-7. Ten nějakou dobu fungoval souběžně s předchozí sovětskou orbitální stanicí Saljut-7 a posádka Sojuzu T-15 Leonid Kizim a Vladimir Solovjov dokonce mezi těmito dvěma tělesy vykonala přelet, přičemž nejdříve pobyla 50 dní na Miru, pak se přesunula na Saljut-7 a po dalších 50 dnech tamtéž se vrátila zpět na Mir. K němu začaly postupně přibývat další komponenty: v březnu 1987 modul Kvant-1, v listopadu 1989 Kvant-2, v květnu 1990 modul Kristall, o rok později Spektr, v listopadu 1995 dokovací modul pro americký shuttle a v dubnu 1996 modul Priroda.

Krach ambiciózního projektu Buran, který měl být odpovědí na americký shuttle, se na stavu Miru nepřímo podílel. Nešlo ani tak o nedostatek financí, které byly odkloněny z jiných projektů k Buranu, ale spíše o dopravní kapacitu sovětského raketoplánu. Ten měl dokázat vynést na orbit až 30 tun užitečného zatížení. Hlavně ale měl mít schopnost dopravit zpět na zemi 20 tun nákladu. Po zrušení programu Buran tato kapacita Miru citelně chyběla. Do bezpilotních Progressů a pilotovaných Sojuzů se vešlo jen velmi omezené množství odpadu. Pokud bylo třeba přivézt nějaký přístroj nebo objemnější výsledek experimentu na zem, nastávalo hluboké zamyšlení zúčastněných- interiér návratového modulu Sojuzu typu TM poskytuje zhruba 2,5 m³ využitelného prostoru a vzhledem k tomu, že jeho naprostou většinu zaberou kosmonauti samotní, je umístění každého kousku vybavení navíc hrou, která připomíná Tetris. Navíc je třeba brát do úvahy i hmotnostní omezení a umístění těžiště. Není tedy divu, že jak Mir navštěvovaly postupně jeho posádky, jeho interiér se zaplňoval nepotřebnými přístroji, součástkami a odpadem.

To všechno se ale dalo přežít, koneckonců- člověk si zvykne na všechno. Co se však jen tak ignorovat nedalo, to byly poruchy životně důležitých systémů Miru, které se v druhé polovině devadesátých let odehrávaly takřka denně. Palubní baterie už dávno ztratily svou kapacitu a solární panely byly poškozené mikrometeority a zanesené spalinami orientačních motorků. Často se stávalo, že interiér stanice zničehonic potemněl, rozeřval se alarm a posádky už se pomalu ani nemusely dívat na výstražné tablo- bylo jasné, že baterie se zčásti vyčerpaly a bylo třeba počkat na jejich dobití solárními panely. Trochu nepříjemnější poruchou, která se často opakovala, byly úniky chladícího média do interiéru stanice. Chladivo, kterým byl etylenglykol, často unikalo ze zteřelých potrubí a posádky byly pravidelně nuceny nosit ochranné masky, aby se nenadýchaly toxických výparů. Opravy a záplatování chladícího potrubí se stalo pravidelnou rutinou. Vše doplňovaly občasné výpadky hlavního počítače, díky kterým stanice mimo jiné v daný okamžik ztratila orientaci a volně „driftovala“ v prostoru.

Ovšem největší potenciální nebezpečí se skrývalo na místě, kde jej astronauti a kosmonauti nečekali. Environmentální systém Miru pracoval po většinu času blízko svých limitů. V okamžiku, kdy na stanici přiletěla posádka, která měla vystřídat tu stávající, nedostávalo se pro všechny dost kyslíku. Pro tento případ tady byla Vika. Vika byl kanystr zhruba velikosti odpadkového koše, který obsahoval v případě Miru přibližně litr chloristanu lithného (po níže popsaných událostech bylo změněno složení náplně). Ten, po vložení do generátoru a zahřátí začal při exotermické reakci produkovat kyslík. Teplota uvnitř kanystru se pohybovala okolo 600°C, ale zařízení bylo rozsáhle testováno a počet jeho „ostrých“ použití na palubě Miru se do roku 1997 šplhal do tisíců. Jednalo se o podobné zařízení, jako v dopravních letadlech, kde jsou tyto generátory napojeny k nouzovým maskám.  Jeden kanystr dokázal zabezpečit kyslík pro jednu osobu na 24 hodin. Kosmonauti jim říkali „svíčky“ a při zvýšeném počtu osob na Miru většinou zužitkovali tři kusy denně. Oficiální systémový název zněl SFOG- Solid Fuel Oxygen Generator (kyslíkový generátor na tuhé palivo), ruský akronym pak TGK.

Už v roce 1994, konkrétně 15. října, jeden kanystr během svého pracovního cyklu vzplanul. Člen základní posádky Miru, Valerij Poljakov, v modulu Kvant-1 zapálil Viku, ze které ale okamžitě vyšlehl plamen. Vše sledovala i Jelena Kondakova, která se chtěla na fungování Viky podívat a doprovázela tak Poljakova. Ten bleskurychle hmátl po nedaleko umístěném obleku Penguin a pomocí něj zamezil přístupu vzduchu k plamenu. Během chvíle bylo po všem. Když kosmonauti nahlásili incident řídícímu středisku, dostali za úkol zjistit, zda generátor, do kterého se kanystr upínal, funguje. Po kladné odpovědi se všichni zúčastnění v čele s hlavním ruským manažerem projektu Shuttle- Mir Valerijem Rjuminem rozhodli zamést celou příhodu pod koberec. Na obzoru se totiž rýsovala návštěva Američanů na Miru a Rusové si byli dobře vědomi, jaký je americký postoj k ohni na palubě. Nemohli si dovolit přijít o přísun amerických dolarů v případě zrušení společného projektu. Takže Američané o ničem neměli ani tušení.

12. ledna 1997 odstartoval z KSC raketoplán Atlantis k misi STS-81. Cíl: orbitální stanice Mir. Na palubě shuttlu byl Jerry Linenger, který měl na Miru vystřídat dalšího Američana Johna Blahu- jednalo se o čtvrtý americký „increment“- tedy dlouhodobý pobyt. 15. ledna se Atlantis spojil úspěšně s Mirem. Blaha si hned zkraje vzal Linengera stranou a detailně jej informoval o situaci na Miru. Linenger pochopil, že ho během příštích čtyř a půl měsíce nečeká žádná selanka. To mu ostatně došlo hned v den, kdy se Atlantis připojil. V plánu byla tisková konference s přímým přenosem na zem, ale v momentě, kdy měla začít, najednou pohasla krom nouzových lampiček všechna světla v základním modulu Miru a rozeřval se palubní alarm. Velitel stanice Valerij Korzun se s omluvným šklebem vydal k příslušnému tablu, na kterém svítila kontrolka nízkého napětí. Baterie Miru byly vybité a bylo nutno počkat, až se dobijí ze solárních panelů. Z tiskové konference nic nebylo- tedy ne že by to někomu z obou posádek vadilo.

Linenger si během následujících dnů vyzkoušel ruský skafandr Sokol a v návratovém modulu Sojuzu TM-24 umístil do jednoho z křesel speciální tvarovanou vložku na míru. Tím se stal členem základní posádky Miru. 20. ledna se Atlantis odpojil a zamířil domů a Linenger započal dlouhodobý pobyt na ruské orbitální stanici.

Dny plynuly nevzrušeně a byly naplněny prací a častými alarmy. Mir byl prostě stárnoucím kusem techniky, který se každou chvíli hlásil s nějakou větší či menší bolístkou a žádal si v dané věci okamžitou údržbu. Malá zrada se však skrývala ve faktu, že tzv. „master alarm“, tedy hlavní alarm, měl pouze jeden zvuk. Stejný zvuk tedy upozorňoval jak na momentální pokles napětí v síti, tak na velmi závažné události, jako byl výpadek hlavního počítače Miru. Alarm se mimo jiné používal i jako budík, takže jej posádka slyšela několikrát denně. Nebylo tedy divu, že po jisté době jej ruští kosmonauti i američtí astronauti začali zčásti ignorovat.

12. února se po menších technických problémech připojil ke stanici v ručním módu Sojuz TM-25 a s ním i dva členové nové základní posádky: Vasilij Ciblijev a Alexandr Lazutkin, které doprovázel německý kosmonaut- výzkumník Reinhold Ewald. Ciblijev a Lazutkin měli vystřídat Korzuna a Kaleriho. Ti měli použít svůj starý Sojuz TM-24 a spolu s Ewaldem po 20 dnech společné práce přistát. Linenger měl na stanici zůstat s novou základní posádkou.

Po měsíci jednotvárné práce a stále stejných obličejů byla návštěva ze Země vítaným zpestřením. Kosmonauti využívali hlavně času, kdy měli plánovánu večeři, aby poseděli a podebatovali o všem možném. Tak tomu bylo i večer 23. února. Ten den byl navíc Dnem Armády a posádka si dopřávala sváteční menu včetně citronů a kaviáru. Když se večeře přelila do debaty o všem možném, Linenger se omluvil a odlétl do modulu Spektr, aby tam zaznamenal data jednoho z experimentů. Zhruba ve stejnou dobu požádal Korzun Lazutkina, aby zapálil podle plánu další Viku. Lazutkin vplul do Kvantu- 1, z úložného místa vyjmul jeden kanystr a zasunul jej do generátoru. Otočil červeným aktivačním kohoutem na plášti kanystru a užuž se chystal odrazit, aby mohl proplout zpět do základního bloku.

Vtom zaslechl jakýsi nepatřičný sykot. Když se obrátil zpět k Vice, uviděl něco, po čem ztuhl jako mramorová socha. „Malá, miniaturní sopka!“, vzpomínal později. Z kanystru vyrazil plamen! Jako první zareagoval Ewald, který měl od jídelního stolu přímý výhled do nitra Kvantu-1: „Požar!“, zakřičel rusky. Velitel stanice Korzun nahlédl do modulu a bylo mu jasné, že situace je vážná. Nařídil Lazutkinovi, který se marně snažil oheň udusit mokrým hadrem, aby přinesl hasicí přístroj. Všem pak přikázal navléci kyslíkové masky a pohybovat se ve dvojicích. Během chvíle se plamen natáhl do více než metrové délky a mířil na protilehlou stěnu modulu. Všichni věděli, že jde o život. Všichni, až na jednoho.

Jerry Linenger zrovna ukládal data na svém laptopu v modulu Spektr, když spustila siréna alarmu. Protože jeho počítač nadále normálně fungoval, pomyslel si, že se zřejmě nebude jednat o výpadek proudu. Takže je to zase nějaká banalita. Linenger sáhl po špuntech do uší a vrátil ze zpátky k obrazovce laptopu. Pak ale zvítězila zvědavost a tak se Američan vydal k základnímu modulu, aby zjistil, co se děje. Na „křižovatce“ modulů ve spojovacím uzlu se ale srazil s Vasilijem Ciblijevem. Ten na Linengerovu otázku, zda je to s tím poplachem vážné, odpověděl: „Hodně. Požár.“ To už ale Američan sám spatřil proužky dýmu, které se táhly z ohniska požáru v Kvantu. Dým se díky ventilaci neuvěřitelně rychle rozšířil po celém orbitálním komplexu. Protože v beztíži nefunguje konvekce, byl zde kouř přítomen ve formě velmi husté všudypřítomné tmavé mlhy. Linenger se snažil instinktivně plavat k podlaze modulu v domnění, že tam bude o něco dýchatelnější atmosféra, byla to však čistě „pozemšťanská“ reakce, která nepřinesla Jerrymu žádnou úlevu- kouř byl náhle prostě všude. Dusící se Linenger hmátl po kyslíkové masce na nedaleké stěně, navlékl si ji a otočil kohoutem dodávky kyslíku. Konečně se bude moci nadechnout! Ale co to? Maska se nalepila na nos a ústa, kyslík do plic jaksi neproudí. Teprve druhá maska, kterou Linenger našel, byla funkční. Teď se konečně mohl vydat směrem ke Kvantu-1, aby pomohl s hašením.

Pohled na požár Linengera vyděsil. Více než metrový plamen stále šlehal a prskal a při bližším pohledu byly jasně vidět kapičky roztaveného kovu kanystru, které se rozprskly na protější stěně Kvantu. Jestliže je plamen natolik žhavý, že taví kov, je jen otázkou času, kdy zafunguje na stěně Kvantu jako autogen a propálí ji. To by znamenalo okamžitou smrt všech šesti kosmonautů na palubě. Korzun se pomocí hasicího přístroje snažil s požárem bojovat, ale zatím to byla marná bitva. Ostatní se vydali připravit jeden ze Sojuzů k nouzovému odpojení od stanice, prostor Kvantu byl natolik stísněný, že nemohli Korzunovi nijak pomoci. Pouze Linenger se velitele snažil přidržovat na místě- reakční moment hasicího přístroje v beztíži velmi znesnadňoval jeho použití.

Mezitím se v základním modulu vznášel Saša Kaleri a cosi datloval do jednoho z laptopů. Ostatní si na chvilku pomysleli, že se zbláznil, když si teď vyřizuje poštu, ale pak pochopili. Kaleri narychlo tisknul koordináty pro nouzové přistání obou Sojuzů. Ty měly být vytištěny na začátku každého dne, ale postupem času kosmonauti tento zdánlivě zbytečný úkon začali vynechávat. Dvojí koordináty byly velmi důležité i proto, že oba Sojuzy by se během této krize odpojily od Miru současně a pokud by byly jejich palubní počítače „nakrmeny“ stejnými daty, hrozila sice malá, ale přesto reálná možnost, že by se návratové moduly během sestupu atmosférou mohly střetnout. Jenže… to by se nejdříve musely posádky do svých transportní lodí dostat. Sojuz TM-25 pro Ciblijeva, Lazutkina a Linengera byl připojen na konci základního modulu v místech, kde se nacházel spojovací uzel. Ale Sojuz TM-24, ve kterém se měli zanedlouho vrátit na zem Korzun, Kaleri a Ewald, byl připojen na opačné straně- ke stykovacímu modulu Kvantu-1. A cesta k němu vedla jedině přes ohnivou stěnu hořící Viky! Všichni věděli, co to znamená. Pokud by skutečně bylo nutno opustit Mir, zachrání se pouze tři kosmonauti. Zbylá trojice nemá žádnou šanci na únik…

Ciblijev, Lazutkin a Ewald se mezi úkony aktivace Sojuzu TM-25 snažili dopravit Korzunovi a Linengerovi co nejvíce hasicích přístrojů. K jejich údivu byl minimálně jeden z přístrojů připoután ke stěně stanice úchyty, které bránily jeho odpadnutí během vypuštění modulu na oběžnou dráhu. Tyto úchyty měly být ihned po uvedení daného modulu do provozu sejmuty. To se však nestalo a kosmonauti nyní museli uvolňovat přístroj ze stěny za pomoci šroubováků a kleští.

Korzun, zalykající se dýmem, chrlil pěnu z přístrojů na stále stejně velký plamen. Linenger, který jej držel za boky, zaznamenal, že se velitel už skoro půl minuty nepohnul. Přes hustou kouřovou clonu se dalo jen těžko odhadnout, zda je Korzun ještě při vědomí. Ani ze vzdálenosti několika centimetrů nebyl schopen vidět pořádně Korzunův obličej, proto na něj zakřičel. Když se mu dostalo od Valerije ujištění, že je v pořádku, nesmírně se mu ulevilo. S vděčností si taky vzpomněl na to, jak před dvěma týdny většinu volně připoutaného odpadu z Kvantu-1 nacpali do nákladního Progressu, který se posléze odpojil od Miru a shořel v atmosféře. Pokud by tyto odpadky byly stále na stejném místě, zcela jistě by už byly také v plamenech a to by byla pravděpodobně neřešitelná situace.

A pak, stejně náhle, jako se objevil, plamen pohasl a zmizel. Náplň kanystru vyhořela a oheň tak ztratil svou potravu. Korzun ještě nastříkal pěnu na ožehnutou stěnu naproti kanystru a s ulehčením zavolal na ostatní, že je požár uhašen. Po 14 minutách a třech vypotřebovaných hasicích přístrojích bylo po všem. Celý incident se odehrával mimo oblast spojení s ruským řídícím střediskem. Ještě před navázáním spojení provedl Linenger (původní profesí lékař) rychlou prohlídku všech členů posádky, zaměřenou na respirační systém. Kouř byl mimořádně hustý a dusivý a paradoxně právě tento fakt Linenger označuje za šťastný. Přinutil totiž všechny okamžitě nasadit kyslíkové masky a tak ochránit své plíce před toxickými zplodinami hoření. Postupem času začal pomalu mizet i kouř. Rusové později prohlašovali, že filtrační systém Miru tuto situaci zvládl na výbornou, kosmonauti ale byli toho názoru, že nejvíce dýmu do sebe „natáhl“ kondenzát vodních par, který se v hojné míře vyskytoval na stěnách stanice.

Šokující ovšem bylo chování RKA, konkrétně manažerů, odpovědných za provoz Miru a společný rusko-americký projekt. Podle všeho naprosto zpanikařili a snažili se zakrýt skutečnost před partnery z NASA. Ta se o požáru dozvěděla až po dvanácti hodinách a jeho skutečný rozsah byl Rusy uměle bagatelizován. Podle následného oficiálního tiskového prohlášení americké agentury se jednalo o „problém s kyslíkovým generátorem“, který způsobil na zařízení Kvantu „škodu minimálního rozsahu“ a trval „přibližně devadesát sekund“. NASA se dokonale chytila na lep, až po delší době vyšla pravda najevo. Rusové se mezitím snažili vinu svalit na posádku. Obvinili Lazutkina, že použil kanystr, na kterém už několik hodin předtím odstranil plombu a umožnil tak, aby se do něj dostala vlhkost, která pak způsobila požár. Byl to samozřejmě nesmysl, Lazutkin odtrhnul plombu těsně před vložením kanystru do generátoru. Padlo ještě několik absurdních obvinění.

Při vyšetřování se nebylo čeho zachytit. Vyhořelý kanystr se sice se Sojuzem TM-24 vrátil na zem, ale kvůli jeho rozsáhlému poškození nebylo možné říci nic určitého. Až dva roky od požáru určili vyšetřovatelé NASA pravděpodobnou příčinu vzplanutí Viky: kontaminace pracovní náplně kanystru uhlovodíky. Rusové potom obrátili pozornost k výrobnímu procesu kanystrů. Zjistili, že pracovníci výrobního závodu mají při jejich výrobě a plnění na rukou latexové rukavice. Vše bylo najednou jasné. Následné pokusy v červenci 1999 prokázaly, že pouhé čtyři centimetry čtvereční latexu, přimíchané do obsahu kanystru, dokážou způsobit požár podobný tomu, který se odehrál na Miru.

Byla přijata rozsáhlá opatření a změny, aby napříště byla manipulace s Vikami bezpečnější. Byly skladovány ve speciálních kontejnerech, byl změněn způsob aktivace z kombinace mechanického úderníku a chemické tablety na čistě elektrickou iniciaci a posádka musela před použitím „svíčky“ provést její důkladnou inspekci, mít kyslíkové masky a po ruce hasicí přístroj. Byly zavedeny cvičné požární poplachy na palubě Miru (tedy spíše- znovuzavedeny. Kdysi dávno před požárem se konávaly, jenže snižovaly životnost hasicích přístrojů. Když se totiž minimaxy vyjmuly z držáků, byla aktivována chemikálie, která je tlakovala. Přístroj potom vydržel být funkční jen pár týdnů. V rámci šetření se tedy poplachy a nácviky přestaly provádět). A hlavně- pracovníci výrobního závodu museli na konci každé směny předkládat své latexové rukavice ke kontrole…

Důvěra Američanů k ruským odpovědným činitelům však byla vážně narušena. Nikdo si nedělal moc velké iluze stran výcviku, ale tak neuvěřitelný risk s životy vlastních posádek- to NASA šokovalo. Jistě, změny se sice uskutečnily a bylo přidáno pár bezpečnostních procedur, ale než skončí rok 1997, bude další Američan na palubě Miru čelit ještě horší krizi a spolu se svými ruskými kolegy bude bojovat o vlastní život…

(článek má volné pokračování)

zdroje obrázků:

http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/f/fb/Mir_during_STS-89.jpg/489px-Mir_during_STS-89.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/a/ae/STS071-118-007.jpg/640px-STS071-118-007.jpg
http://www.nasa.gov/images/content/602087main_44s_international_life_support4_full.jpg
http://history.nasa.gov/SP-4225/nasa4/photo/nasa4-photo-3.htm