Po katastrofě Sojuzu-1 se sovětský kosmický program opět rozběhl v roce 1968. 26. října odstartoval z Bajkonuru Sojuz-3. Na jeho palubě byl hrdina druhé světové války- Georgij Timofejevič Beregovoj. Muž, který během konfliktu odlétal 185 bojových misí jako pilot Il-2, se stal nadlouho nejstarším člověkem v kosmu- v době startu mu bylo 47 let. Bylo o něm známo, že byl chráněncem velitele oddílu kosmonautů Nikolaje Kamanina. Zařazením do poslední verze posádky plánovaného Voschodu-3 přeskočil kosmonauty, kteří přišli do oddílu mnohem dříve. Pochybnosti vzbuzoval jeho věk, kterým při výběru výrazně překračoval daná kritéria, i jeho schopnosti. Během zkoušek, které kosmonauti skládali, rozhodně nijak neoslnil. Přesto byl jmenován na veledůležitou misi, která měla vrátit důvěru programu Sojuz po smrti Vladimira Komarova. Jeho úkolem bylo spojit se s bezpilotním Sojuzem-2, který byl vypuštěn o den dříve. Beregovoj se ke svému cíli přiblížil na 200 metrů, avšak spojení se nezdařilo. Kosmonaut nesprávně orientoval svou loď vzhledem k cílovému Sojuzu a při pokusech napravit svou chybu spálil příliš mnoho paliva. Když se ani napodruhé spojení nepovedlo, bylo od něj upuštěno a propaganda dlouhá léta tvrdila, že vůbec nebylo zamýšleno. Je pravdou, že Beregovoj byl nováček a navíc údajně na začátku letu, kdy mělo ke spojení dojít, trpěl kosmickou kinetózou. Po 3 dnech, 22 hodinách a 50 minutách Sojuz-3 přistál. Nesplnil sice hlavní cíl letového plánu, ale jedna věc se povedla stoprocentně: loď udržela bez zádrhelů svého obyvatele naživu- Beregovoj dokonce tvrdil, že přistání bylo tak měkké, že jej takřka nezaznamenal. Jeho práci ale museli odvést jiní o pár měsíců později…

Rozbité zuby a atentát

14. ledna 1969 v 07:30:00 UTC se na sloupu ohně vydal k obloze nosič s kosmickou lodí Sojuz-4 na špici. V jejím návratovém modulu ležel opět jediný muž- Vladimir Alexandrovič Šatalov. Ze země jeho úspěšný start a navedení na oběžnou dráhu sledovali tři jiní muži. Na jednu stranu mu záviděli, na druhou stranu věděli, že jejich čas přijde. Přijde dříve, než by se dalo čekat.

Následující den, 15. ledna v 07:04:57 UTC se step rozezněla pekelným rachotem „semjorky“ znovu. Tentokrát se vydával do vesmíru Sojuz-5. Na jeho palubě byli stejní tři muži, kteří včera sledovali start svého kolegy: velitel Boris Valentinovič Volynov, palubní inženýr Alexej Stanislavovič Jelisejev a kosmonaut-výzkumník Jevgenij Vasilijevič Chrunov. Prvně jmenovaný měl stát za tři dny na prahu smrti a všichni i s Šatalovem pak o pár dní společně jen o vlas unikli kulkám pistole. Do té doby se ale měli zapsat do historie.

Důvod vypuštění dvou lodí během krátké doby byl nasnadě. V plánu bylo jejich spojení. To se mělo uskutečnit druhý den po vypuštění Sojuzu-5, tedy 16. ledna. Aktivní lodí byl Sojuz-4 s Vladimirem Šatalovem, který využíval nového naváděcího zařízení „Igla“. Po malých problémech s falešnými signály na palubní desce se nad Krymem v 8:20 UTC obě lodi hladce spojily. Do slavnostní chvíle se vkradl moment poťouchlého humoru, když jeden z kosmonautů trojčlenné posádky v okamžiku, kdy vodící tyč Sojuzu-4 vjela do pasivního stykovacího zařízení Sojuzu-5, zvolal „Jsme znásilňováni! Jsme znásilňováni!“. Toto zvolání bylo později pochopitelně vymazáno ze záznamů.

Zdálo by se, že hlavní úkol letu se podařilo úspěšně splnit. Nebyla to však pravda. Hlavní úkol před kosmonauty teprve stál. Zatímco sovětská propaganda nadšeně zvěstovala světu, že spojením lodí došlo k vytvoření první „experimentální orbitální  stanice“, posádka Sojuzu-5 proplavala do orbitálního úseku své lodi a  Alexej Jelisejev s Jevgenijem Chrunovem na sebe začali za asistence svého velitele navlékat skafandry „Jastreb“. Zvláštností bylo umístění „batohu“ se zásobou kyslíku a energie. Ten byl připevněn zepředu na stehnech kosmonauta. Po navléknutí skafandrů a nutných prověrkách se Volynov s kolegy rozloučil a odplaval zpět do přistávacího modulu. Zavřel a zahermetoval za sebou poklop a začal vypouštět z orbitálního úseku atmosféru.

Když nadešel čas, Chrunov otevřel průlez, který dělil interiér orbitálního modulu od vesmírného prostoru a opatrně vykouknul ven. Bylo 9:43 UTC, když dostal povolení a druhá kosmická vycházka sovětského programu mohla začít. Chrunov se snažil vysoukat z orbitálního modulu ven, ale na okamžik se zamotal do bezpečnostního lana, které jej jistilo proti odlétnutí do hlubin vesmíru. Trvalo to pouze okamžik, ale Jelisejev díky tomuto vyrušení z nacvičené rutiny opomněl připevnit na svůj skafandr fotoaparát, který odplul do prostoru. Díky tomu se z celé vycházky dochovalo jen pár zrnitých záběrů z kamery, umístěné na trupu Sojuzu-5.  Chrunov se ale rychle z kliček a záhybů lana vymotal a nad Jižní Amerikou se zachytil konstrukce, která byla umístěna na dokovacích adaptérech Sojuzů a která po jejich spojení tvořila zábradlí mezi průlezy na orbitálních modulech obou lodí. Pomalu začal ručkovat směrem k druhé lodi, po cestě ještě odmontoval fotoaparát z jejího trupu, otevřel průlez do orbitálního modulu a vplul dovnitř. Za ním stejnou cestou přeručkoval i Jelisejev.

V orbitálním úseku Sojuzu-4 je vítal na papíře napsaný vzkaz od Šatalova a hned po natlakování úseku se s nimi Šatalov přátelským objetím přivítal i osobně. Celá vycházka trvala pouhých 37 minut a aby nebylo sporu o tom, že nic nebylo zfalšováno, Chrunov a Jelisejev předali Šatalovovi poštu a čerstvý výtisk deníku Izvestija. Po 4 hodinách a 34 minutách společného letu se obě lodi oddělily a pokračovaly podle vlastních plánů samostatně. Obě měly na programu vědecké experimenty.

17. ledna v 06:50:47 UTC přistál Sojuz-4, nyní už s trojčlennou posádkou po letu, trvajícím 2dny, 23 hodin, 20minut a 47 sekund nedaleko Karagandy. Skončila mise, kterou měl před necelými dvěma roky vykonat nešťastný Vladimir Komarov.

Boris Volynov zatím zůstával sám na orbitu. Bylo by dobré se u tohoto muže trochu zastavit, protože jeho cesta do oddílu kosmonautů nebyla vůbec jednoduchá. Narodil se 18. Prosince 1934 v Irkutsku jako syn svobodné matky. To byl ve své době velký hendikep. S nevlastním otcem se pak rodina přestěhovala do oblasti Kuzbasu. Tvrdý život místních horníků byl možná impulzem k tomu, aby se mladý Boris začal poohlížet na opačnou stranu- po obloze. Dalším faktorem, který mu znepříjemňoval život i po přijetí do oddílu kosmonautů, byl jeho židovský původ po matce. V zemi, kde je velmi hluboce zakořeněný antisemitizmus- který ještě nenápadně vygradoval za komunistické éry- to je komplikace, která je takřka nepřekonatelná. Přesto se díky železné vůli a vynikajícím výsledkům dostal do prvního oddílu kosmonautů. Jeho vysněný okamžik vstupu za brány atmosféry měl přijít díky jmenování velitelem Voschodu-1. Ale jen pár dní před startem kdosi opět vytáhl otázku jeho židovského původu a Voschod startoval s náhradní posádkou. Rozhodnutí údajně doběla rozzuřilo Koroljova, kterému musel domlouvat samotný Chruščov. Volynov byl poté jmenován do posádky Voschodu-3, ovšem tentokrát pro změnu vadil fakt, že otec palubního inženýra Georgije Katyse byl popraven během Stalinových čistek. Katys byl promptně vyměněn a Volynov  dostal nového kolegu. Ovšem jak už jsme v minulých dílech zjistili, Voschod-3 byl potichu zrušen…

Nyní tedy osamocený Volynov proplouval při plnění naplánovaných experimentů náhle nezvykle velkým a prázdným Sojuzem. Měl radost, že jeho kolegové bez problémů přistáli a určitě mu nebylo proti mysli, že může v tomto novém zvláštním prostředí strávit sám ještě jeden den.

Všechno ale má svůj konec a i Volynov došel na poslední stránku experimentálních procedur na oběžné dráze. Byl čas vrátit se domů. Byl 18. leden 1969 a tento den se zapíše do života Borise Volynova nesmazatelným písmem. Podle plánu měl Volynov ručně zorientovat Sojuz do správné polohy k zážehu brzdícího motoru, přistání bylo plánováno kolem 6:30 UTC.. Když tuto proceduru nanečisto zkusil v podmínkách beztíže, nedokázal manévr vykonat během stanovených 9 minut. Upozornil na to řídící středisko, ale to mu přesto dalo zelenou pro ostrý pokus. Nešlo o nic životně důležitého- v záloze byl ještě automatický manévr, který bylo možno vykonat o jeden orbit později. Volynov se ani nyní do časového limitu nevešel a tak důvěru dostal autopilot.

Brzdící zážeh tentokrát po správné orientaci Sojuzu proběhnout mohl a vyšel naprosto perfektně. Volynov se mohl těšit domů- přestože v místě předpokládaného přistání bylo arktických -35°C. Šest sekund po dokončení brzdícího zážehu se odpálily pyropatrony, které měly oddělit orbitální a servisní úsek lodi. Trhnutí ohlásilo další úspěšný milník letu. Jenže Volynova čekal obrovský šok. Pohledem z okénka zjistil, že stále vidí prutové antény, umístěné na konci jednoho ze slunečních panelů na přístrojovém úseku. Vysvětlení bylo jednoduché: úsek se neoddělil! To byla kritická situace, přístrojový úsek měl za následek nepředpokládané umístění těžiště, se kterým si manévrovací motorky při sestupu nebudou umět poradit, ale to nebylo to nejhorší.  Přístrojový úsek byl připojen k přistávacímu modulu v místě, kde byl umístěn tepelný štít.

O svých problémech Volynov okamžitě po navázání spojení informoval řídící středisko. Tam už byli kontroloři ve střehu, protože podle telemetrie poznali, že se Sojuz nekontrolovatelně převrací. Když uslyšeli Volynovovo hlášení na kódovaném kanálu, jeden z důstojníků sundal čepici, vložil do ní tři rubly a nechal ji kolovat. Zakrátko byla čepice plná peněz, které měly pomoci rodině, která za pár minut přijde o svého živitele. Nic jiného se nedalo dělat. Stejný rituál, který proběhl v dubnu 1967…

Vysoko nahoře zatím Volynov prožíval okamžiky, o kterých byl přesvědčen, že jsou posledními v jeho životě. Loď se převracela v podivných kotrmelcích a kolem okének se začala objevovat růžová záře rozžhavené plazmy. Kosmonaut podle pohledu na palubní desku zjistil, že ventily orientačních motorků jsou sice otevřené, ale neslyšel ani necítil žádné zážehy. Nemohl tušit, že palivo bylo už dávno vypotřebováno tím, jak se autopilot snažil stabilizovat loď v konfiguraci, na kterou nebyl naprogramován.

Nakonec se Sojuz stabilizoval sám působením aerodynamických sil. Díky těžišti však zaujal tu nejhorší z možných poloh: nejméně tepelně chráněným průlezem přistávacího modulu dopředu. Přetížení kosmonauta netlačilo do křesla, ale táhlo jej ven proti popruhům. Před jeho očima se průlez začal prohýbat dovnitř. Kabinu naplnil zápach pálícího se těsnění kolem průlezu a Volynov CÍTIL na svém těle vzrůstající žár, který jej za pár desítek sekund zcela jistě zahubí. Přesto si dokázal potichu sám pro sebe opakovat: „Hlavně nepanikař. Žádnou paniku.“

V těchto okamžicích zvítězil výcvik a chladná úvaha Volynova. Vytrhl z palubního deníku pár posledních stránek, sroloval je a zastrčil pod bundu v naději, že i když nepřežije, stránky pod bundou možná ohnivé inferno nějak přečkají a pomohou při vyšetřování katastrofy. Pak začal klidným hlasem na palubní magnetofon popisovat dění okolo. Podle jednoho pozdějšího rozhovoru prý necítil žádný strach, pouze velmi silnou touhu po životě.

Kolem něj se mezitím odehrávalo peklo. Žhavá plazma postupně oslabovala těsnění průlezu a kabinu začal plnit dusivý kouř. Průlez samotný začal měnit svou barvu žárem. V jednom momentu explodovaly nádrže paliva v přístrojovém úseku a Volynov v šoku sledoval, jak se průlez prohnul dovnitř a pak ven. Počítal poslední sekundy svého života. Naštěstí přístrojový úsek nevydržel tepelné a aerodynamické namáhání a odtrhnul se. Podle vzpomínek kosmonauta k tomu došlo zhruba 80 km nad zemí. Původně změněné těžiště se okamžitě vrátilo tam, kde mělo od začátku být a modul se převrátil do normální polohy- dnem s tepelným štítem napřed. Volynov podle změny směru působení přetížení poznal, že je zachráněn. Hluboce si oddechl. Teď už snad vše půjde tak, jak má. Nešlo.

Ve výšce 10 km zapracoval padákový systém. Jenže teď překvapený Volynov pozoroval, že se popruhy hlavního padáku zamotaly a brání nafouknutí vrchlíku. Na chvíli měl strach, že skončí jako Vladimir Komarov. Pak se popruhy začaly pomalu rozmotávat. Sestup pod padákem však díky pozdějšímu otevření probíhal rychleji oproti nominálnímu stavu. Těsně nad zemí se podle plánu měly zapálit motorky na tuhé palivo, aby zbrzdily dosednutí. Kabina však stále ještě nebyla stabilizována a podle některých zdrojů jeden z motorků selhal.  Náraz na zem byl tak silný, že Volynov byl vržen ze svého křesla proti palubní desce a vyrazil si několik zubů v horní čelisti. Jen díky tlumičům, zabudovaným v konstrukci křesla neskončil jeho let zlomenými kostmi nebo poškozenou páteří. Bylo 07:59:12 UTC, let Sojuzu-5 trval  3dny, 0 hodin, 54 minut a 15 sekund.

Volynovova odysea ale ještě nebyla u konce. Díky neřízenému balistickému sestupu přistávací modul Sojuzu-5 dosedl do oblasti Uralu asi 600 km od původně plánovaného místa. Venku zuřil mráz a záchranné jednotky jej nemohly včas lokalizovat. Protože měl na sobě jen lehký sportovní komplet (Sověti v té době létali bez skafandrů, praxe, která si také vybrala svou daň, jak se dozvíme v jednom z příštích dílů seriálu) a široko daleko byla jen zasněžená pustina, jedinou jeho možností bylo sedět ve vychládajícím Sojuzu a čekat na záchranáře. Když jej konečně nalezli a otevřeli poklop, byla jeho první slova: „Mám šedivé vlasy?“

Svá zranění Volynov léčil poměrně dlouho, bylo zapotřebí i zubních a plastických chirurgů. Jeden čas dokonce hrozilo, že vypadne z týmu kosmonautů, ale dokázal se vrátit zpět. Jeho druhým a posledním letem byla cesta Sojuzu-21 spolu s Vitalijem Žolobovem na palubu Saljutu-5. Ani tato mise však neskončila úplně normálně, to je však zcela jiný příběh…

Přistání Sojuzu-5 jen se štěstím neskončilo katastrofou. Je třeba vyzdvihnout relativně klidné chování Volynova, který tváří v tvář téměř jisté smrti zachoval chladnou hlavu a snažil se svým jednáním napomoci pozdějšímu vyšetřování. Vyšetřování skutečně proběhlo, naštěstí se vyšetřovala jen „anomálie“, nikoli katastrofa. Bylo velmi obtížné zjistit příčinu selhání pyrotechniky, která měla oddělit přístrojový úsek, protože ten shořel v atmosféře. Nakonec bylo určeno, že pravděpodobnou příčinou selhání pyrotechniky byl defekt v elektrickém systému, který zapříčinil v rozhodujícím okamžiku nedostatek proudu pro odpálení rozbušek. Zamotání padákových šňůr bylo s největší pravděpodobností výsledkem působení horka na poklop padákového kontejneru a rotace modulu kolem podélné osy, která přesahoval daný limit. Konstruktéři a inženýři však byli paradoxně tímto dramatem potěšeni. Modul dokázal přežít podmínky, které v některých parametrech několikanásobně překonávaly bezpečnostní limity stroje. Potvrdily také výhody titanové konstrukce trupu lodi a prokázaly funkčnost konstrukčních opatření, která měla za úkol stabilizovat loď z jakéhokoli úhlu náběhu. Díky nim se loď po oddělení přístrojového úseku dokázala bez větších oscilací otočit štítem vpřed.

Video, mapující důležité okamžiky letu Sojuzů-4/5. Dramatický návrat B. Volynova pochopitelně chybí…

Zde by mělo správně vyprávění o misi Sojuzů 4/5 končit. Jenže s ní také souvisí jedna událost, která se udála pár dnů po návratu kosmonautů na zem. 22. ledna, čtyři dny po dramatickém návratu Volynova, se v Kremlu konala recepce na počest čerstvých hrdinů vesmíru. Do Kremlu vezla hosty kolona vozidel. V prvním voze seděla posádka Sojuzu-4 a Sojuzu-5, v limuzíně za nimi pak Leonid Brežněv. Ve třetím autě pak jel Alexej Leonov a Georgij Beregovoj spolu s  manželským párem Těreškovová- Nikolajev. Za nimi pak limuzíny dalších hostí. Poté, co kolona přejela jeden z mostů přes řeku Moskvu, Brežněvova limuzína se od kolony odpojila, aby mohla vjet do Kremlu jinou branou, než ostatní hosté. Brežněvovo auto jelo jinudy proto, že v Leningradských kasárnách se den předtím ztratily dvě pistole Makarov. Panovaly obavy z útoku na „milovaného“ generálního tajemníka. Zbylá vozidla tedy pokračovala směrem na Rudé náměstí k Borovické bráně. V davu, který ze zaplněných chodníků kosmonautům mával, stál i mladý poručík Viktor Iljin. Právě on byl tím, kdo pistole v Leningradu ukradl. Když se auta přiblížila k Borovické bráně, Iljin vyběhl na vozovku a vypálil 14 ran na druhé auto kolony, o kterém předpokládal, že veze Brežněva. Údajně věděl, že Brežněv vždy sedí ve druhém voze. Navíc Georgij Beregovoj Brežněva vzdáleně připomínal, zejména svým hustým obočím.

Čtyři z výstřelů zasáhly řidiče limuzíny Ilju Zarkova a smrtelně jej zranily. Stihl ještě vůz strhnout směrem pryč od střelce. Kdyby to neudělal, čtyři další střely, které minuly jen o vlásek Leonova, by tohoto kosmonauta pravděpodobně zabily. Takto jen lehce zranily Beregového a Nikolajeva. Jeden z motocyklistů, který kolonu doprovázel, najel na atentátníka a srazil jej na zem. Iljin kupodivu nedostal nejvyšší trest. Strávil „pouze“ 20 let ve vězení. Kosmonautům se za střelbu omluvil sám Brežněv.

Balistický sestup Sojuzu-5 byl nejdramatičtějším přistáním se šťastným koncem v dějinách sovětského dobývání kosmu. Ale program byl rozběhnutý a další posádky se chystaly ke startu. Vesmír neodolatelně vábil. Za jeho tajemstvím se však i nadále skrývalo nebezpečí, které se vždy ukázalo tam, kde jej kosmonauti čekali nejméně…

Zdroje informací:
D. S.F. Portree, R.C. Treviño „Walking to Olympus: An EVA Chronology“
D.Scott, A. Leonov „Two Sides of the Moon“
B. Evans „Foothold in The Heavens- The Seventies“
R.R.Lawrence „The Mammoth Book of Space Exploration and Disaster“
B. Čertok „Rockets and People vol.4″
A. Siddiqi „Challenge to Apollo“
C. Burgess, K. Doolan, B. Vis „Fallen Astronauts“
C. Burgess, R. Hall „The First Soviet Cosmonaut Team“
M. Codr „Sto hvězdných kapitánů“
http://www.svengrahn.pp.se/trackind/soyuz45/soyuz45.html

Zdroje obrázků:
http://img.over-blog.com/379×305/0/11/92/04/astros/beregovoi-portrait.jpg
http://www.museumofspacetravel.com/wp-content/uploads/2009/11/soyuz-5-1.jpg
http://en.wikipedia.org/wiki/File:Yastreb_suit.jpg
http://www.spacefacts.de/graph/drawing/drawings/soyuz-5_onboard.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/a/ad/Boris_Volynov_1969.jpg
http://www.pbs.org/wgbh/nova/mir/images/1969soyuz5.jpeg