Na rozlehlé pláně kazašských stepí se snášela půlnoc. Lámal se den, za chvíli se měl ze čtvrtého října stát pátý říjen 1957. V naprosté temnotě stepní noci zářil do tmy oslnivě nasvícený trup rakety R-7. Vítr odfukoval lehké obláčky odpařovaného kapalného kyslíku a jen málo náznaků z dálky napovídalo o horečné aktivitě lidí, kteří o tento kolos pečovali. Najednou se do noci ozval nezvyklý zvuk. Hlas polnice přerušil práci všech, kteří v ten moment byli ještě na odpalovací rampě i těch v bunkru, ze kterého se měl řídit start této mezikontinentální balistické rakety. Hlavní konstruktér Sergej Pavlovič Koroljov měl přes své praktické vystupování i romantickou duši. To on přikázal sehnat trubače, aby oznámil začátek nové éry. Protože tahle „semjorka“ neměla namířeno balistickým obloukem na Kamčatku, jako obvykle. Měla namířeno mnohem výš- do vesmíru. Na jejím vrcholu zatím nečinně spočíval stroj jménem „Простейший Спутник-1″, celému světu za pár hodin známý jako Sputnik-1. Polnice ohlašovala, že se člověku otevírá vesmírná brána…
K tomuto okamžiku ovšem nevedla rozhodně jednoduchá cesta. O vypouštění umělých satelitů do vesmíru snili mnozí již dlouho. Už před válkou vznikaly v Německu, Rusku, USA i jinde skupinky nadšenců, kteří měli společný cíl. Vypouštět rakety výše, rychleji, dále. Pak přišla druhá světová válka. Slovo raketa během ní získalo velmi ošklivou konotaci. Mohl za to mimo jiné i jistý vysoký elegán jménem Werhner von Braun. Se svým týmem stvořil v Peenemünde první použitelnou balistickou raketu na světě- A4, známou spíše pod označením V2. O jejím operačním nasazení by mohli vyprávět zejména obyvatelé Londýna. Von Braun se mezi přáteli zmiňoval o tom, že jeho rakety sice létají dobře, ale přistávají na špatné planetě. O jeho morálce se lze dohadovat, faktem však je, že on je jedním z hlavních strůjců kosmického věku.
Když na konci druhé světové války Rudá armáda a spojenci osvobozovali Evropu, spadly jim do klína také rakety V2 a jejich součásti spolu s dokumentací. Američanům se navíc vzdaly klíčové postavy německého raketového výzkumu v čele s von Braunem. Sověti víceméně paběrkovali, ale to, co pro ně zbylo, stálo i tak za důkladné prozkoumání. A tady nastupuje na scénu Sergej Pavlovič Koroljov. Je členem skupiny, která letěla po skončení bojů do Peenemünde prozkoumat tamější německé zázraky techniky. To, co tam našli, je ohromilo. Němci byli ve vývoji raket na kapalná paliva o světelné roky před ostatními. Von Braunovy rakety se staly motorem, který rozjel ruský (a zpočátku také americký) raketový průmysl. Klíčové postavení si v jeho rámci postupně vydobyl právě Sergej Koroljov.
Časem ale bylo jasné, že kopírování a rozvíjení původního německého konceptu nevede daleko. Bylo třeba učinit další krok. Tím krokem se stala R-7, první ICBM (interkontinentální balistická střela) na světě. V podstatě ničím nepřipomínala německé rakety, za zmínku stojí například způsob uspořádání motorů: protože v té době konstruktér Valentin Gluško nedokázal postavit dostatečně silný motor, bylo rozhodnuto využít takzvaného klastru- tedy čtyř spalovacích komor, které ovšem sdílejí palivovou instalaci a turbočerpadla. Dalším zajímavým řešením bylo použití čtyř bloků těchto motorů coby jakéhosi „půlstupně“ okolo centrálního druhého stupně rakety.
Vývoj rakety začal koncem čtyřicátých let v bytě náměstka ředitele vojenského výzkumného ústavu NII-4 Michaila Tichonravova. Se svými kolegy se pravidelně scházeli, aby diskutovali o různých problémech, mimo jiné i o způsobech dopravy těles na oběžnou dráhu kolem Země. Když se s výsledky diskuzí seznámil Koroljov, velmi jej zaujaly. Prosadil, aby byl Tichonravov pověřen vypracováním projektu na kosmický nosič. Celý vývoj R-7 se nesl ve znamení vojenského využití. Byla to úlitba, kterou Koroljov musel podstoupit, aby obhájil vývoj a jeho náklady. V koutku duše však měl jasno- tohle je nosič, který nás dostane do vesmíru!
Začátkem padesátých let vznikla idea mezinárodního průzkumu Země. Akce dostala název „Mezinárodní geofyzikální rok“ a měla začít k 1.7.1957 a trvat rok a půl. Během příprav na MGO padl také návrh na vypuštění umělé družice. Američané dokonce v roce 1955 představili svůj projekt družice- Vanguard. Sověti zatím mlčeli. Západ ale z různých náznaků začal tušit, že pod pláštíkem mlčení se skrývá horečná aktivita.
Nikdo ale neměl tušení, jak tvrdě musel Koroljov bojovat, aby armáda uvolnila na družici prostředky. Nakonec zapůsobila myšlenka špionážních sledování druhé strany železné opony z vesmíru. Generalita kývla. Byl také vybudován nový raketový polygon uprostřed pustiny v Kazachstánu, nedaleko městečka Ťuratam. Celý svět měl polygon za pár let znát pod názvem Bajkonur, to ovšem byla jedna ze lží Sovětů. Aby nebyla prozrazena jeho poloha, pojmenovali polygon podle prvního obydleného místa, nad kterým rakety z něj vypuštěné přelétávaly. Tím místem bylo hornické město Bajkonur, vzdálené několik stovek kilometrů od polygonu. Tohle tajemství ovšem netrvalo dlouho, při svých špionážních letech Američané brzy objevili rozestavěné rampy ve stepi.
Mezitím Koroljov a jeho tým pracovali na konstrukci družice. Původně měl být vypuštěn složitý komplex s mnoha přístroji o celkové váze takřka půldruhé tuny. Sověti paradoxně těžili ze Stalinova výroku o kybernetice coby buržoazní pavědě, který prakticky zastavil rozvoj této disciplíny v SSSR a znemožnil mimo jiné i miniaturizaci potřebných komponentů jaderných zbraní. Díky tomu nebyli Sověti schopni vyrobit podobně malé nukleární hlavice, jako USA. A právě proto musela mít R-7 tak velkou nosnost. Ukázalo se však, že sovětské výzkumné ústavy nejsou schopny dostatečně rychle dodat přístroje pro družici. Proto přišel Tichonravov , nyní už člen Koroljovovy konstrukční kanceláře OKB-1, s nápadem. Vypusťme jednoduchou družici o váze do 100kg, abychom se ujistili, že jsou naše předpoklady správné a že se do vesmíru skutečně dostaneme. Tak se zrodil Sputnik-1.
Sputnik-1 byl vlastně schránkou, složenou ze dvou polokoulí o průměru 58cm a hlavním přístrojem byly dva vysílače o výkonu 1W, jejichž signál přenášely čtyři prutové antény o délce 3m. Vysílače emitovaly pulsy o délce cca 0,3 s na frekvenci 20,005MHz a 40,002MHz a vzájemně se střídaly, takže v okamžiku, kdy jeden z nich vyslal signál, druhý nepracoval, po jednom cyklu se role vyměnila. Jejich provoz zajišťovaly stříbro-zinkové baterie, které měly zajistit fungování vysílačů po dobu minimálně 2-3 týdny. Tepelnou stabilitu zajišťovala vnitřní dusíková atmosféra a soustava ventilátorů. Celé zařízení vážilo 83,6kg. Název Простейший Спутник (nejjednodušší družice) odráží jistou improvizaci v její konstrukci. Na onen půldruhatunový kolos s mnoha přístroji došlo o půl roku později v podobě Sputniku-3.
Ráno v pátek 4. října 1957 se otevřela vrata hangáru a lokotraktor z něj pomalu vyvezl R-7 se Sputnikem na špici. Cesta na rampu trvala několik hodin a po vztyčení rakety začaly její prověrky a plnění palivem a okysličovadlem. A pak konečně nastal ten okamžik, který vešel do historie.
Na kosmodromu bylo 5. října 1957, 22 minut a 34 sekund po půlnoci, hodiny v Greenwichi, kde ještě psali 4. říjen, ukazovaly 19:28:34. Step okolo rampy se rozzářila odlesky motorů RD-107 čtyř pomocných bloků a motoru RD-108 centrálního stupně. Ze stěny dýmu a plamenů se náhle vynořila špice podsadité rakety a začala stoupat k noční obloze.
Start neproběhl úplně bez incidentu, pomalejší nárůst tahu motoru v jednom ze čtyř pomocných bloků jen taktak nespustil automatické přerušení startu. Automatika dodávky paliva do motoru centrálního stupně nosiče selhala po 16 sekundách letu a motor tak spotřebovával více kerosinu, než bylo plánováno. Tak se po 295 sekundách motor vypnul předčasně jednu sekundu před plánovaným okamžikem. Podle rychlých propočtů to mělo znamenat, že Sputnik-1 letí po přibližně o 80-90km nižší oběžné dráze, než se počítalo, nové údaje ukazovaly dráhu 215km x 939km. Ale letí vůbec po nějaké oběžné dráze? Teprve po 20 sekundách se oddělil Sputnik-1 od rakety a ve sluchátkách napjatě čekajících lidí, kteří jej pomáhali stvořit, se ozvalo charakteristické pípání jeho vysílačů.
Pípání pomalu sláblo, jak se Sputnik vzdaloval od místa startu. Nastalo dlouhé čekání. Pokud se po zhruba hodině a půl ozve znovu, bude to znamenat úspěch. Minuty se vlekly, každá jako století. Koroljov a jeho tým nervózně naslouchali rádiovému šumu, který zatím plnil daný kanál.
Čekání trvalo zhruba 96 minut, pak se pípání ozvalo znovu. PRVNÍ UMĚLÁ DRUŽICE ZEMĚ BYLA ÚSPĚŠNĚ VYPUŠTĚNA! Koroljov a stovky jeho známých i neznámých spolupracovníků otevřeli lidem nebesa dokořán…
Od oněch heroických okamžiků letos uplyne 55 let. Pouhý necelý jeden lidský život, během kterého se staly družice samozřejmou součástí naší reality. Od geologického průzkumu, přes komunikační linky, systém GPS, meteorologické předpovědi až po automatický průzkum naší sluneční soustavy- tam všude dnes působí následovníci Sputniku-1. Až uvidíme na noční obloze spěchající svítící tečku, vzpomeňme si na onen malý míč se čtyřmi anténami a také na jeho tvůrce v čele se Sergejem Pavlovičem Koroljovem, kteří se nebáli před 55 lety své sny přetavit ve skutečnost a jimž vděčíme za vstup do kosmického věku
Zdroje informací:
B. Čertok „Rockets and people“, vol. II
K. Pacner „Hlavní konstruktér“
T. Furniss „Historie kosmických lodí“
K. Pacner, A. Vítek „Půlstoletí kosmonautiky“
L. Vladimirov „Russian space bluff“
wikipedia.org
Zdroj obrázků:
http://nssdc.gsfc.nasa.gov/image/spacecraft/sputnik_1.gif
http://www.parabolicarc.com/wp-content/uploads/2011/08/sergei_korolev.jpg
http://www.nasa.gov/multimedia/imagegallery/image_feature_924.html
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/7/72/Sputnik1_exploded_view.jpg
http://www.mentallandscape.com/S_LaunchSputnik1.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/f8/Sputnik_Arming_Key.jpg