Čtyři hodiny po dosednutí lunárního modulu se Cernan vykroutil z průlezu Challengeru, sestoupil po žebříku a stanul na měsíční půdě. O pár minut později se na povrch dostal i Jack. Přes svou zdánlivou netečnost byl uvnitř zcela uchvácen neskutečným místem, kde stál: sněhobílá krajina se stěnami pohoří, které svíraly údolí Taurus-Litrow a připomínaly oběma mužům odvahu, s jakou bylo rozhodnuto přistát právě zde. Původní plány počítaly s cílovou oblastí ve tvaru elipsy dlouhé 3 km a široké 2 km. Záhy však vyšlo najevo, že do Taurus-Litrow se tato elipsa nemůže vejít. Jenže právě toto údolí slibovalo velkou geologickou rozmanitost. Po dlouhých debatách se nakonec plánovači a management shodli na cílové oblasti ve tvaru kruhu o průměru 1 km. Rozhodnutí odráželo neustále se vyvíjející techniky navigace a navádění LM a také rostoucí sebevědomí všech zúčastněných. Během přiblížení na přistání se okolní srázy tyčily vysoko nad modulem a Cernan si nemohl dovolit žádnou chybu. Ovšem zmíněné sebevědomí bylo oprávněné a nyní astronauti stáli přesně tam, kde měli být. Taurus-Litrow měl začít vydávat svá tajemství…

Doktor Skála – Jack Schmitt (4/4)

První vycházka začala ve stejném duchu, jako u předchozích výprav: nejdříve sběr nouzových vzorků pro případ předčasného návratu, rozložení LRV a zkušební jízda, rozvinutí vlajky (byla to jedna z vlajek, které před třemi lety přivezla na Měsíc a zpět posádka Apolla 11, od té doby visela v řídicím středisku a nyní se vrátila na Měsíc navždy…) a posléze rozložení soupravy přístrojů ALSEP. Schmitt a Cernan si mohli na vlastní kůži ověřit, jak moc se lunární prach lepí na skafandry: během několika minut vypadali jako rošťáci, hrající si na nejšpinavějším plácku široko daleko. A když Jack několikrát nechtěně otestoval výdrž skafandru A7LB tím, že se poroučel k zemi, začal připomínat spíše kominíka.
Pak konečně nastal čas na geologický traverz – projížďku po předem určené trase a zkoumání geologických struktur při jednotlivých zastávkách. Bohužel už v okamžiku, kdy se Cernan a Schmitt vydali na cestu, měli zhruba čtyřicet minut zpoždění oproti plánu, proto musela být vyjížďka zkrácena. Astronautům to však neubralo na náladě a proto mohlo být obecenstvo na Zemi oblaženo hudební vložkou, při které Jack Schmitt unisono s Gene Cernanem oznamovali všem naslouchajícím, že „(…)jsem si to jednoho dne takhle štrádoval po Měsíci, v radostném měsíci prosinci… tedy máji…“

Cernan už před startem kladl na srdce svým dvěma kolegům, aby se snažili užít si každou minutu, protože tohle bude životní cesta, která se nebude nikdy opakovat. A teď byl na Jacka trochu naštvaný. Když jej upozornil na nádherný pohled na Zemi, zavěšenou na černém sametu nad nimi, Schmittova odpověď zněla: „Viděls‘ jednu Zemi, viděls‘ je všechny…“ a vrátil se ke své práci. Gene měl pocit, že Schmittovi uniká to nejpodstatnější z celé cesty: lidská zkušenost, zážitky a vjemy. Je pravda, že Jack byl a je svéráz, ovšem neznamenalo to, že by byl vůči okolí netečný. Naopak, později připustil, že se na Zemi díval z Měsíce velmi často. Jako geolog se ale nemohl oprostit od globálního pohledu na naši planetu – je to jednoduše jedno z nebeských těles. Navíc po cestě sem zásoboval zoufalé capcomy detailním popisem pozorování, takže svůj moment úžasu už si mnohokrát prožil. Teď prostě jen fungoval v malinko jiném “režimu“, než jeho dva souputníci, byl tady kvůli práci. Když jej pak capcom Bob Parker upozornil, že uvnitř jeho skafandru detekují senzory zvýšenou teplotu, odpověděl Schmitt: „Jsem prostě žhavej geolog, tím to bude.“
Ale během jízdy se astronauti a středisko začali obávat o jinou součástku a její teplotu. Když vykládali přístroje pro ALSEP, zachytil Cernan o pravý zadní blatník roveru geologickým kladívkem, které mu vyčuhovalo z kapsy na noze. Kus plastového blatníku nevydržel a ulomil se. Cernan provedl improvizovanou opravu všelékem kutilů na celém světě: lepicí páskou. Jenže teď, když se LRV natřásal a kolébal při krkolomném slalomu mezi krátery, páska se odlepila a oba muže zasypával vějíř jemného prachu. A co hůř – prach pokrýval i baterie, které poskytovaly energii pohonu roveru a hrozilo jejich přehřátí. Něco se s tím bude muset udělat, ovšem až zítra.
Po 7 hodinách, 11 minutách 53 sekundách byli Gene a Jack znovu uvnitř Challengeru a sledovali ukazatel tlaku, který se pomalu ustálil na požadované hodnotě. Konečně mohli sejmout helmy a na vlastní nosy pocítit pach Měsíce, který připomínal střelný prach. Oba byli na nohou téměř 24 hodin a spánek přišel téměř okamžitě…

Na Zemi se zatím speciální tým věnoval zpropadenému blatníku roveru. Naštěstí v dubnu narazili na podobné trable John Young a Charlie Duke během mise Apolla 16. Nyní, coby členové záložní posádky, pomáhali vypracovat postup, jak celou záležitost napravit. Nakonec vymysleli improvizovanou opravu pomocí složených geologických map, lepicí pásky a šroubovacích svorek.
Po šesti hodinách spánku se kabinou Challengeru rozezněla Wagnerova “Jízda Valkýr“, coby budíček a malý žertík Schmittových kolegů z Caltechu. Tam totiž sloužila tato melodie jako ohlušující budíček během závěrečných zkoušek. Po nezbytných přípravách se dvojice opět ocitla na měsíčním povrchu. Než se ale mohli Cernan se Schmittem vydat za geologickými krásami Jižního masivu, který se tyčil do fantastické výšky pár kilometrů od modulu, museli nejprve vyspravit blatník pomocí návodu Younga a Duka. Oprava fungovala bezvadně, ovšem znamenala také zpoždění přes 40 minut.
Na cestě k Jižnímu masivu Cernan ždímal z roveru, co se dalo, aby ušetřil trochu času. První tři zastávky na dnešním výletě proběhly relativně bez vzrušení, ovšem čtvrté zastavení u kráteru “Shorty“ přineslo jedno z největších překvapení mise.

Jack se právě chystal udělat panoramatický záběr okolí kráteru, když se víceméně mimoděk podíval dolů, na půdu, kterou narušil podrážkami svých bot. Náhle se mu rozšířily zorničky: „Ou! Hej! Moment!“ Překvapený Cernan opáčil: „Co je?“ Schmitt se ještě hodlal ujistit: „Kde jsou odrazy? Už jsem se jednou nechal nachytat (během předchozí činnosti totiž astronauti zaměnili odrazy z mylarové folie na roveru za skutečnou barvu půdy)!“ A po krátké pauze Jack triumfálně ohlásil: „Je tady oranžová půda!“ „Nehýbej se, dokud se nepodívám na vlastní oči!“ nařídil svému kolegovi Gene a přihopkal blíže. „Hej, opravdu, vidím ji už odsud!“ Muži se dali bleskově do práce: v oranžové vrstvě půdy se záhy objevil malý výkop, v sáčcích na vzorky se objevily drolivé oranžové kousky a Cernan bušil kladivem do duté trubky, aby zjistil, jak hluboko oranžová půda sahá (ironicky – přestože se Schmitt lvím podílem podepsal na designu kladívka, jeho rukojeť byla příliš velká pro jeho relativně malé ruce. Bouchání tedy musel obstarat Cernan…). Později se přes očekávání nepotvrdilo, že oranžové zbarvení půdy je důkazem vulkanického původu kráteru Shorty. Ve skutečnosti se jednalo o běžný impaktní kráter, jehož formace ovšem vyvrhla k povrchu částečky skla, bohaté na oxid titaničitý, které se kdysi dávno během utváření Měsíce samotného zformovaly v jeho nitru.
Druhá vycházka trvala 7 hodin, 36 minut a 57 sekund. Uvnitř Challengeru si mohli Cernan se Schmittem udělat relativní pohodlí. Sundali skafandry a připojili je k ventilačnímu systému, aby se jejich vnitřní vrstva vysušila. Oběma na mysl možná problesklo lehké znepokojení ohledně stavu pohyblivých součástí a zipů. Velmi abrazivní měsíční prach se do nich začínal velmi výrazně zakusovat. Ještě jednu vycházku a příděl prachu však musejí vydržet. A vydržet musejí také těla Cernana a Schmitta. Byl na ně téměř zoufalý pohled – rozcuchaní, zarostlí, ušmudlaní, s bolavými rameny a předloktími a černajícími konečky prstů. Všichni “moonwalkeři“ (jak se přezdívá mužům, kteří chodili po Měsíci) stáli před dilematem: buď své rukavice přizpůsobit pro co největší pohodlí, nebo je mít malinko těsné pro co nejlepší cit prstů. Vesměs volili druhou možnost, na což ovšem dopláceli palčivými bolestmi, když se jim objevovaly pod nehty podlitiny a samotné nehty se často začaly oddělovat od nehtového lůžka…
Spánek byl pro Jacka, stejně jako minulou noc, vítaným osvěžením, před oběma muži byl těžký a dlouhý den. Třetí vycházka dvojici zavedla tentokrát k Severnímu masivu, kde se oba s chutí ponořili do dalších geologických bádání.

Hlavní atrakcí byly tentokrát obří balvany, které se kdysi dávno skutálely z hřebenů Severního masivu. Vědci, kteří seděli v jedné z místností v řídicím středisku, sledovali každý Schmittův pohyb a docházeli paradoxně ke stejnému závěru, jako Gene Cernan a vedení mise: Jack Schmitt sem patřil. Pokud by letěl Joe Engle, nikdy by nedokázal vyextrahovat během pár desítek hodin tolik informací, kvůli kterým sem letěli přes čtvrt milionu kilometrů. Sám Jack později řekl, že jeho výhoda na Měsíci spočívala ve schopnosti reagovat okamžitě na miliony bitů vizuálních dat a vytřídit ty skutečně důležité, a to vše v rámci sekund. Apollo v jeho osobě dosáhlo svého zenitu.
Po prozkoumání úpatí Severního masivu se chtě nechtě museli Cernan se Schmittem vydat na cestu zpátky k modulu. Čas na nejfantastičtějším místě, jaké si lze představit, se pomalu krátil. Po cestě se definitivně odporoučel improvizovaný blatník z map, ale tentokrát už to nikomu a ničemu nevadilo. Ani vějíř prachu, dopadající na oba astronauty nemohl zhatit pocit z dobře vykonané práce. Během tří vycházek zmapovali údolí Taurus-Litrow z jednoho konce na druhý a přiváželi domů obří dávku práce pro pozemské geology. Jackovi v duchu probleskla vzpomínka na období výcviku, kdy horečně loboval za zahrnutí čtvrté vycházky do plánu mise. Management byl ale proti, rozhodl se hrát na jistotu. Jack se bál, že tři vycházky nebudou stačit na důkladný průzkum terénu, teď však sám sobě přiznával, že nakonec situace nebyla až tak kritická. Čtvrtá vycházka by sice byla přínosem, ale vzorky a informace, získané doposud, byly více než bohaté.

6 dnů, 23 hodin a 58 minut po startu z Floridy se Jack Schmitt vydrápal po žebříku zpět do Challengeru, tentokrát nadobro. O pár desítek sekund později jeho velitel vyslal do éteru zatím poslední slova, která pronesla lidská bytost, jejíž boty se dotýkaly povrchu jiného nebeského tělesa: „Bobe (myšleno capcom Bob Parker – pozn. aut.), tady je Gene. Jsem na povrchu, a zatímco na něm dělám poslední kroky, abychom se vrátili na nějaký čas domů – věříme ale, že ne nadlouho – rád bych řekl, co podle mého názoru zaznamená historie. Dnešní výzva, přijatá Amerikou, ukovala budoucnost člověka zítřka. A zatímco opouštíme Měsíc a Taurus-Litrow, odcházíme tak, jak jsme přišli a, dá-li Bůh, stejně se i vrátíme, v míru a naději pro lidstvo.“ Pak se Gene na malý okamžik odmlčel, zadíval se na štítek, který na přistávací nohu Challengeru připevnil neznámý technik a nahlas přečetl nápis, který si dosud při každé vycházce opakoval v duchu: „Šťastnou cestu posádce Apolla 17!“
Třetí vycházka trvala 7 hodin, 15 minut a 8 sekund. Během všech tří výprav mimo stěny modulu Cernan a Schmitt nasbírali 110,52 kg měsíčních hornin a prachu; strávili mimo modul 22 hodin, 3 minuty a 57 sekund; s pomocí LRV ujeli 35,7 km a vzdálili se až na 7370 metrů od modulu. Mise Apolla 17 byla skutečným triumfem vynalézavosti, odhodlání a lidské touhy po poznání. Zbývalo už jen jediné: vrátit se domů…
Po poslední EVA astronauti ještě dvakrát otevřeli průlez ven, aby mohli vyhodit nyní již nepotřebné vybavení – odpad, prázdné obaly, nepotřebné nástroje, fotoaparáty a také batohy PLSS (krom Cernanova systému pročišťování kyslíku, který “seděl“ na horní straně batohu, a který měl využít Ron Evans během plánované EVA při cestě k Zemi).Po všech nutných úkonech byla v plánu ještě jedna spánková perioda. Cernanovi a Schmittovi přišla vhod, zítra si nesmějí dovolit udělat sebemenší chybu a pro tak kritickou operaci, jako je start z měsíčního povrchu a rendez-vous s mateřskou lodí je lépe být svěží.
Poslední “ráno“ na lunárním povrchu začalo pro oba astronauty asi čtvrt hodiny před plánovanou dobou probuzení. Ranní rutinu osvěžil překvapivý Jackův příspěvek. Dr.Skála v sobě objevil překvapivé básnické sklony:

„It’s the week before Christmas
And all through the LM,
Not a commander was stirring,
Not even Cernan.
The samples were stowed in their places with care,
In hopes that with you, they soon will be there.
And Gene in his hammock and I in my cap,
Had just settled our brains for a short lunar nap.
But up on the comm loop there rose such a clatter,
I sprang from my hammock, to see what was the matter.
The Sun on the breast of the surface below,
Gave the luster of objects, as if in snow.
And what to my wondering eyes should appear,
But a miniature Rover and eight tiny reindeer.
And a little old driver so lively and quick,
I knew in a moment, it must be St. Nick.
I heard him exclaim as over the hills he did speed.
Merry Christmas to all and to you all Godspeed.“

(„Je předvánoční týden,
A v celém LM
Se ani velitel nehnul
Byť jím byl Cernan.
Vzorky už byly s péčí na místech svých uloženy,
S nadějí, že budou k vám brzy dovezeny
A Gene ve svém hamoku a já ve své čapce
Jsme chtěli své mozky nechat zdřímnout krátce.
Vtom hluk začal narůstat na kanále spojení
Z hamoku skočil jsem, bych prozkoumal to rušení.
Venku na povrchu Slunce ve své síle
Rozzářilo krajinu, vše jak sníh bylo bílé.
A tu svýma překvapenýma očima zřím
Miniaturní rover a osm malých sobů s ním
A malý starý řidič, tak čilý a fit
V mžiku jsem věděl, že St. Nick to musí být.
Slyšel jsem, jak volá, když vzlétal nad kopce:
Vám šťastnou cestu a všem Veselé Vánoce!“)

Čtyři a půl hodiny po probuzení už bylo skutečně vše připraveno k oné šťastné cestě. V pravý okamžik Cernan stiskem tlačítka potvrdil počítači svůj úmysl odstartovat, pak oba muži ucítili vibrace, jak gilotiny a miniaturní rozbušky oddělovaly vzletový a přistávací stupeň. Na malý okamžik to vypadalo, jako by se vzletový stupeň poklesnul v kolenou – tři pyrotechnické šrouby, na kterých vzletový stupeň spočíval, povolily a to způsobilo jeho propad o několik centimetrů. Vzápětí se podlaha pod Cernanem a Schmittem zahoupala a Challenger si to namířil vzhůru! Byl 14. prosinec 1972, 22:54:37 UT a člověk naposledy opouštěl jiný svět. Dosud jsme se tam nevrátili a absence nových stop v lunárním prachu je stále větší skvrnou hanby na našem štítu, který se honosí hesly o pokroku, zvídavosti a odhodlání…
Téměř okamžitě po vzletu ztratili Cernan se Schmittem spojení s řídicím střediskem. Později se ukázalo, že za silným rušením stál ionizovaný oblak z trysky motoru vzletového stupně. Naštěstí se po čtyřech minutách podařilo spojení opět obnovit a od té chvíle byl let a setkání s CSM America naprosto hladký. Dvě a čtvrt hodiny po startu z lunárního povrchu se oba stroje spojily a Ron Evans s neskrývanou radostí přivítal své dva špinavé a unavené kolegy. Po přesunu vzorků a nutného vybavení byl věrný Challenger ke smutku vděčného Schmitta a Cernana odhozen a naveden k impaktu na povrch Měsíce. Jeho dopad sledovaly seismografy, které tam nechala Apolla 12, 14, 15 a 16.
Ještě dva dny pokračovala posádka Apolla 17 v práci na lunárním orbitu a horečně shromažďovala údaje, data a fotografie. Astronauti si byli vědomi, že jsou nadlouho posledními, kteří vidí tvář Měsíce takto zblízka – chmurný náznak jim do hlav implantoval prezident Nixon, který pár okamžiků po spojení Americy a Challengeru ve svém prohlášení prorokoval, že „…tohle může být naposledy v tomto století, kdy člověk chodil po Měsíci, ale výzkum vesmíru bude pokračovat…“ Mnoho lidí, kteří poslouchali Nixonovo tiskové prohlášení, se v duchu ptalo, kam se poděla atmosféra z doby před třemi lety. A mnoho si uvědomovalo ironii faktu, že ač byl lunární program umožněn mimo jiné i díky zesnulému prezidentovi Kennedymu, jeho plody ve svém volebním období sklidil právě Nixon, který se obratem stal hrobařem téhož programu…

Zážeh TEI (“Trans-Earth Injection“ – navedení na dráhu k Zemi) proběhl jako na drátkách a posádka si mohla trochu oddychnout. Před muži stály ještě dva milníky: EVA Rona Evanse, během které měl CMP vyzvednout ze SIM bay kazety s filmy a daty přístrojů pro dálkové zkoumání Měsíce. Druhým milníkem měl být návrat do atmosféry, který s sebou vždy nese implicitní rizika, o to více, pokud se jedná o návrat 2. kosmickou rychlostí.
EVA trvala přibližně hodinu a Ron Evans se stal třetím a prozatím posledním člověkem, který vystoupil do volného prostoru v hlubokém vesmíru, za hranicemi nízkého orbitu. Druhý milník nadešel 19. prosince, když se v 19:11:38 UT velitelský modul Apolla 17 vnořil do atmosféry. 301 hodin, 51 minut a 59 sekund po startu dosedl modul na hladinu Pacifiku, asi 400 km jihovýchodně od Americké Samoy. Velké dobrodružství skončilo. Za epochou, ve které člověk dokázal téměř nemožné, překročil obrovskou propast vesmíru a vydal se pryč z bezpečí nízkého orbitu, se uzavřela opona.
Po několik následujících měsíců astronauti Apolla 17 vykonávali svou úlohu coby ambasadoři dobré vůle ve službách NASA. Současně se ale Jack snažil nezanedbávat ani svou vědeckou kariéru a v červenci 1973 se stal na CalTechu, své Alma Mater, držitelem titulu “Sherman Fairchild Distinguished Scholar“. Titul je propůjčován vždy na rok několika významným osobnostem, jejichž úkolem je podpořit pomocí přednášek a seminářů zvídavost studentů CalTechu. V únoru 1974 byl Jack jmenován astronautického oddílu vedoucím sekce astronautů-vědců a také zástupcem administrátora NASA pro oblast programů, zaměřených na výzkum nových energetických zdrojů. Právě toto jmenování pak o dekádu později vyústilo v jeho angažmá na podporu těžby helia-3 z Měsíce. V srpnu 1975 ovšem jeho životní pouť nabrala neočekávaný obrat: Jack Schmitt rezignoval z NASA.

Už od dob svého studia na Harvardu se Jack zajímal o politiku a jeho funkce zástupce administrátora NASA byla z velké části vlastně také funkcí politickou. Za jeho odchodem z agentury stálo rozhodnutí kandidovat do Senátu. Ve své kampani pak skutečně zvítězil nad svým protivníkem Josephem Montoyou a v roce 1976 se stal senátorem za Nové Mexiko. Ve své funkci se stal předsedou komise pro vědu, technologie a vesmír. Zajímavostí bylo, že Jack obsadil v senátu lavici, přezdívanou jako “Candy Desk“, tedy stůl, v jehož šuplíku byly sladkosti pro hladové senátory. V jednací síni je zakázáno jíst a v roce 1968 George Murphy založil tuto poněkud legrační tradici. Zatímco dnešní strážci Candy Desk v něm uchovávají převážně čokoládové tyčinky, želé a občas i popcorn, Jack Schmitt dával přednost tvrdým dražé.
V roce 1982 kandidoval znovu, ale byl poražen Jeffem Bingamanem. Jack své síly napřel do soukromého sektoru, stal se konzultantem několika firem. Mohl se také konečně vrátit k analýze výsledků Apolla, pro niž se mu během politické odbočky nedostávalo času. Na konci dekády začal spolupracovat s University of Wisconsin a v roce 1994 se stal tamním přidruženým profesorem na katedře inženýrské fyziky.

Éra po Apollu přinesla krom politického angažmá také změnu v osobním životě Dr. Skály. V roce 1985 se do té doby zapřisáhlý starý mládenec oženil! V Los Alamos si vzal Teresu Fitzgibbon a jejich manželství vydrželo až do dnešních dní.
Jinak ovšem svým způsobem i dlouho poté, co pověsil skafandr na hřebík, zapadá do řad amerických astronautů z dob Apolla. Stejně jako oni je stále aktivní osobností. Pracuje pro guvernéra Nového Mexika jako sekretář odboru energie, minerálů a přírodních zdrojů. Je neúnavným propagátorem těžby helia-3 a na kontě má několik studií a jednu knihu na dané téma. Podle jeho názoru, stejně jako podle ostatních kolegů z Apolla, je lidská úloha při dobývání vesmíru nezastupitelná. Kvitoval přístup George Bushe jr., když byl vyhlášen plán pro návrat člověka na Měsíc a útok na Mars, a byl stejně jako ostatní rozčarován nedostatkem vize Barracka Obamy. Momentálně pracuje na své knize, ve které chce popsat své zážitky z období letu Apolla 17. Doktor Harrison Hagan Schmitt Schmitt i nadále zůstává posledním člověkem, který vstoupil na lunární povrch. Ovšem je také věčným optimistou – na otázku, co považuje za svůj největší životní úspěch, Jack odpovídá: „Doufám, že můj životní úspěch ještě nepřišel!“

It’s like trying to describe what you feel when you’re standing on the rim of the Grand Canyon or remembering your first love or the birth of your child. You have to be there to really know what it’s like.

Je to jako snažit se popsat své pocity, když stojíte na okraji Grand Canyonu nebo vzpomínku na první lásku nebo narození vašeho dítěte. Musíte tu být, abyste opravdu pochopili, jaké to je.

Harrison Hagan Schmitt, prosinec 1972, Měsíc.

Zdroje informací:
D.J. Shayler, C. Burgess: „NASA’s Scientist Astronauts“
B. Evans: „Foothold in the Heavens: The Seventies“
R.W.Orloff: „Apollo by the Numbers: A Statistical Reference“
A. Chaikin: „A Man on the Moon: The Voyages of the Apollo Astronauts“
E. Cernan, D. Davis: „Poslední muž na Měsíci“
www.wikipedia.org
www.jsc.nasa.gov
www.geosociety.org
www.youtube.com
www.space.com
anstd.ans.org
www.hq.nasa.gov/alsj/a17/a17j.html
www.jsc.nasa.gov/history/mission_trans/apollo17.htm
www.jsc.nasa.gov/history/oral_histories/SchmittHH/schmitthh.htm
www.lpi.usra.edu/lunar/missions/apollo/apollo_17/overview/

Zdroje obrázků:

http://en.wikipedia.org/wiki/File:Taurus-littrow-valley.jpg
http://polpix.sueddeutsche.com/bild/1.959502.1355858824/860×860/neues-mond.jpg
http://m.eet.com/media/1175762/apollo17fenderbender_121112.jpg
http://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/apollo/apollo17/html/as17-137-20990.html
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:AS17-140-21497.png
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Harrison_Schmitt_inside_LM_on_surface,_Apollo_17.jpg
http://en.wikipedia.org/wiki/File:Apollo_17_astronaut_Ronald_E._Evans_performs_an_extravehicular_activity_during_the_trans-Earth_coast.jpg
http://en.wikipedia.org/wiki/File:Sen_Harrison_Schmitt.jpg
http://en.wikipedia.org/wiki/File:Jack_Schmidt_at_NASA%27s_Goddard_Space_Flight_Center_(June_3_2009).jpg
http://grin.hq.nasa.gov/ABSTRACTS/GPN-2000-001138.html