Štítek ‘Rusko’

Svět nad planetou (31. díl)

Posádka expedice EO-13 při výcviku

Na jaře 1993 ve vesmíru pracovali v rámci expedice EO-13 Gennadij Manakov a Alexandr Poleščuk. Jejich směna byla stíhána neustálými poruchami orientačního systému, zejména gyrodynů. Kosmonauti si také užili fatální poruchy palubního počítače Saljut-5B, program jejich expedice byl narušen dezercí jedné z ovládacích klik manipulátoru Strela, zkrátka – problémů bylo požehnaně. Oba muži se však těšili na květen, kdy přílet nákladního Progressu bude znamenat, že mohou znovu vystoupit do volného prostoru (Progress měl totiž přivézt náhradní kliku pro Strelu) a také že může být uskutečněna změna v softwaru palubního počítače – Saljut-5B měl dostat novou sadu matematických modelů s označením MO-5. S výměnou bylo třeba počkat na dobu, kdy nebude třeba provádět žádné dynamické operace. Jak vidno, na nákladní lodi závisela důležitá část zbývajícího programu expedice EO-13. Progress M-18 měl startovat 19. května. Jenže den předtím, těsně před vývozem na startovní rampu, vyšlo najevo, že nejsou zaaretovány gyroskopy nosné rakety. Hrozilo jejich poškození během vývozu, proto musel být start odložen na 21. května. Ani v tento den se nikam nestartovalo, a to z velmi neobvyklých, nicméně symptomatických příčin – z ekonomických důvodů nebyl na rampě dostatek syntinu (někdy nazývaného také cyklin), tedy syntetického paliva používaného v nosičích Sojuz U2. Nakonec padlo rozhodnutí raketu natankovat kerosinem, což bylo palivo používané u starších verzí nosiče Sojuz. Motory rakety byly evidentně schopny „přežvýkat“ i pohonné látky, jež pro ně primárně nebyly určeny (tento zajímavý rys mají i další ruské stroje, například bitevní letoun Su-25 se v případě nedostatku kerosinu spokojí i s obyčejnou motorovou naftou). Nosnost tím do jisté míry utrpěla, nicméně s jednodenním zpožděním se Progress M-18 mohl 22. května konečně vydat na cestu k Miru, kde již na jeho přílet netrpělivě čekali Manakov s Poleščukem…

Vesmírné výzvy – duben 2019

Kosmonautika nám v posledních týdnech a měsících přináší skutečně velké množství zajímavých událostí. Velmi dobře je to vidět i na postupně se prodlužující stopáži pořadu Vesmírné výzvy. Rekordní délka minulého dílu nevydržela dlouho – aktuální vydání je s 37 minutami a 39 sekundami nejdelším dílem v historii. Těšit se můžete na celkem sedm hlavních témat – od neúspěšného přistání soukromého landeru Beresheet a prvního komerčního startu Falconu Heavy přes první vzlet letounu Stratolaunch, bombardování planetky Ryugu sondou Hayabusa 2, start lodi Progress MS-11 až po start lodi Cygnus NG-11 a výstup do volného prostoru z ISS.

Svět nad planetou (29. díl)

Mir s připojeným Buranem v představách výtvarníka

Program sovětského a posléze ruského raketoplánu Buran byl současně triumfem i tragédií tamního kosmického průmyslu. Buran, tento bezesporu fantastický kus techniky, se poprvé a – byť to tehdy nikdo netušil – i naposledy vydal do vesmíru při bezpilotní misi v listopadu 1988. Zatímco první let čítal pouhé dva oblety Země, další mise měly být nepoměrně komplexnější. Druhý let s označením 2K1 měl odstartovat opět v bezpilotním režimu a během něj se měl Buran připojit ke stanici Mir. Posádka stanice měla přejít do interiéru raketoplánu a přímo na orbitě měla během několika dní prověřit všechny jeho klíčové systémy. Následně se měl raketoplán opět v bezpilotním režimu od Miru opět odpojit. Neměl však zamířit k Zemi, ale stále na oběžné dráze čekat na pilotovaný Sojuz TM s dvoučlennou posádkou, který by se k Buranu připojil a posádka by mohla opět několik dní pobývat na jeho palubě. Po splnění předepsaného programu se měli kosmonauti opět ve svém Sojuzu vrátit na Zem a raketoplán měl přistát v bezpilotním režimu na Bajkonuru. Takové byly plány, ovšem s rozpadem SSSR a stále většími ekonomickými problémy se start mise 2K1 neustále odsouval. Jenže pro účely společného letu s Buranem už byla spuštěna výroba Sojuzů TM takzvané „série 100“. Rozestavěny byly tři kusy a od svých běžných bratříčků se lišily zejména instalací androgynního stykovacího zařízení APAS-89, což byla vylepšená verze zařízení použitého při letu Sojuz/Apollo v roce 1975. S tím, jak se druhý let Buranu odsouval a rozplýval do ztracena, pomalu ubíhala také záruční doba pro první zhotovený kus „stovkového“ Sojuzu s výrobním číslem 101. Nakonec se pro něj využití našlo a impuls k němu vyšel, možná překvapivě, z opačné strany zeměkoule…

Spektr-RG na Bajkonuru

Na kazašský kosmodrom dorazila 25. dubna cenná zásilka. Ve speciálním ochranném kontejneru sem přijel rentgenový teleskop Spektr-RG. Technici budou v dalších týdnech kontrolovat jeho stav, naplní nádrže palivem a připojí jej k nosné raketě Proton. Pokud se nic nepokazí, mělo by ke startu dojít 21. června letošního roku. Pro Rusko jde o velmi důležitou misi, jelikož ve svém portfoliu má jen pár vědeckých projektů mimo zemský povrch. Spektr-RG vznikl ve spolupráci Ruska a Německa, které zajistilo dodávku hlavního ze dvou rentgenových teleskopů (eRosita), které budou na palubě Spektr-RG spolupracovat.

Svět nad planetou (28. díl)

Sergej Avdějev

Počátek dlouhodobé směny na orbitální stanici není nikdy jednoduchou záležitostí. Situace se dá přirovnat k tomu, když se člověk nastěhuje do zařízeného domu. Přesto, že předchůdci novou posádku několik dní zasvěcují do aktuálního stavu stanice, vysvětlují zvláštnosti a osobitosti jednotlivých systémů a provádějí spolu s nováčky inventuru, zpočátku vše trvá déle, než by si kosmonauti přáli. Detaily v interiéru stanice se odlišují od toho, co byli kosmonauti zvyklí vídat na simulátorech, nejrůznější vybavení a položky jsou uloženy jinde, než očekávali, také přemisťování z jednoho místa na druhé není zpočátku bez problémů a občas se objeví i nějaká modřina. Pokud již kosmonaut předtím cestu do vesmíru absolvoval, jako tomu bylo v případě velitele expedice EO-12 Anatolije Solovjova, je pro něj adaptace mnohem jednodušší. Pokud se však u dotyčného jedná o první let, stejně jako u palubního inženýra EO-12 Sergeje Avdějeva, do adaptačního procesu se vkrádá i nezkušenost, která musí postupně vymizet. Posádka EO-12 měla, stejně jako předchozí směny, úvodní dny po odletu naplánovány jen velmi zlehka. V den odletu předchůdců a den následující byly v plánu zaznačeny jako dny volna, aby se dvojice mohla po zběsilém zápřahu během společné práce s Viktorenkem, Kalerim a Togninim trochu nadechnout. Pak už ale přišly běžné pracovní dny. Solovjov s Avdějevem prováděli údržbu systémů, spustili pícku Krater-V, hledali zdroj zkratu, který se objevil poté, co zapnuli pícku Zona-03, prováděli opakování některých francouzských experimentů. A mezitím čekali na to, až ke stanici dorazí nákladní loď, přičemž jedna z položek na její palubě bude klíčovou pro následující vypjaté týdny, pro které bylo naplánováno hned několik výstupů do otevřeného prostoru…

Angara 3 skončila na rýsovacích prknech

Znělo to jako skvělý nápad – k centrálnímu stupni nosné rakety připojíme různý počet urychlovacích bloků, které s ním mají podobnou konstrukci a tím získáme raketu schopnou vynášet široké spektrum nákladů při zachování jednotné výroby. Tak by se dal ve stručnosti shrnout projekt ruské rakety Angara. Její verze Angara 3 s dvojicí urychlovacích bloků (tedy podobně jako to známe od Falconu Heavy či Delty IV Heavy) měla svými parametry cílit na náklady, které jsou moc těžké pro lehkou verzi Angara 1 (centrální stupeň bez pomocných bloků), ale pro těžkou Angaru 5 (čtyři urychlovací bloky na centrálním stupni)  byly moc lehké. Angara 3 měla podle plánů ze začátku nového tisíciletí nahradit ukrajinské rakety Zenit. Nyní se však nad touto verzí pomalu, ale zřejmě jistě zavírá voda, aniž by přešla do skutečné výrobní fáze.

Svět nad planetou (27. díl)

Posádka mise Antares-92 (zleva: Toginini, Solovjov, Avdějev)

Systém jmenování posádek se na přelomu osmdesátých a devadesátých let ustálil v zaběhnutém rytmu. K dlouhodobé expedici se vždy připravovaly tři posádky – hlavní, záložní a druhá záložní/podpůrná. Hlavní měla vykonat daný let, pro další misi se pak dvě zbývající posádky posunuly o příčku vzhůru, tedy do rolí hlavní a záložní posádky. Občas se stávalo, že bylo třeba provést změny, vesměs v souvislosti se změnou letového řádu nebo ze zdravotních důvodů. Ovšem někdy byly důvody ke změnám, mírně řečeno, velmi neobvyklé. Záložní osádkou EO-11 byla dvojice Anatolij Solovjov a Sergej Avdějev. Podpůrnou posádkou pak byli Valerij Korzun a Alexandr Lavejkin. Solovjov a Avdějev se začali od dubna 1992 připravovat coby hlavní posádka na expedici EO-12 a jejich dubléry s vyhlídkou na další expedici měli být Korzun s Lavejkinem. Ovšem v březnu se udála neslýchaná věc: u Valerije Korzuna lékaři při testech zjistili, že jeho výška vsedě překračuje povolené limity. A to byl velký průšvih. Při pobytu ve vesmíru se prodlužuje páteř, což je zjevné zejména u dlouhodobých expedic. Hrozilo, že by se Korzun nemusel vejít do křesla v návratové kabině Sojuzu. Jak je možné, že se na překročení limitů nepřišlo dříve, to nebyl nikdo schopen vysvětlit. Kuriozní je, že právě výška vsedě je jedním ze základních kritérií při náboru nových členů oddílu kosmonautů. Korzuna tedy odstavili od dlouhodobých letů a byl převeden do programu „záchranářů“, kteří byli cvičeni na sólové ovládání Sojuzu pro případ, že by bylo třeba v případě nouze zachránit kolegy uvězněné na stanici. A aby toho nebylo málo, ve stejné době dostal stopku od lékařů také Alexandr Lavejkin z naprosto neslýchaného důvodu: objem jeho svalové hmoty byl příliš velký pro práci ve skafandru Orlan! Lavejkin byl převeden na krátkodobé lety s podmínkou, že jejich součástí nesmí být výstup do otevřeného prostoru. Vzhledem k tomu, že krátkodobé lety v té době Rusové neprováděli, znamenalo to de facto konec Lavejkinovy kariéry. Alexandr v roce 1994 oddíl kosmonautů opustil…

Evropsko-ruská sonda u Marsu přináší první objevy

Nové důkazy o vlivu nedávné celoplanetární prachové bouře na vodu v atmosféře Marsu a překvapivá absence metanu – to jsou dva ze tří hlavních pilířů objevů, které evropsko-ruská sonda TGO (Trace Gas Orbiter) učinila během prvního roku své vědecké fáze. Dvě studie zveřejněné ve specializovaném časopise Nature byly prezentovány i na tiskové konferenci ve Vídni na zasedání Evropské geofyzikální unie. Třetí studie pak pochází z ruské části projektu a může se pochlubit tím, že jde o dosud nejdetailnější mapu rozložení vodního ledu nebo vodou nasycených podpovrchových minerálů na Marsu v celé historii. V tomto článku se na všechny nové poznatky podíváme podrobněji – opět se ukázalo, že i když je Mars nejprozkoumanější planetou vůbec (hned po Zemi samozřejmě), tak nás stále dokáže něčím překvapit.

Svět nad planetou (26. díl)

Příprava doplňkového setrvačníku na Miru

Stanice Mir byla standardně používána mimo jiné k velmi detailním pozorováním vesmíru a také zemského povrchu. K tomu, aby pořízené fotografie a data byly použitelné, bylo zapotřebí velmi přesné orientace stanice v prostoru. Pokud je kosmické těleso orientováno pomocí motorků, vyvstávají problémy: vibrace během práce oněch motorků a také poměrně vysoká spotřeba paliva. Proto se na orbitálních stanicích objevily setrvačníky, jež udržovaly polohu v prostoru s neobyčejnou přesností a výrazně šetřily palivo. První setrvačníky byly použity na americké stanici Skylab v roce 1973, o rok později pak Sověti podobný systém použili na své stanici Saljut 3. Na Miru byly setrvačníky nedílnou součástí orientačního systému, přičemž komplex se mohl pyšnit hned dvěma sadami těchto mechanismů. První sada byl umístěna v interiéru Kvantu-1 a obsahovala šest „gyrodynů“, jak byly Sověty setrvačníky nazývány. Druhá sada šesti gyrodynů na Mir dorazila spolu s Kvantem-2. Tento modul měl setrvačníky umístěny zvenčí, na svém plášti. Konstruktéři tím chtěli ušetřit prostor a snížit hlukovou zátěž v interiéru. Idea to byla hezká, nicméně zainteresovaní zřejmě zapomněli nastudovat problémy, které nastaly u amerického Skylabu. Tam byly setrvačníky také instalovány mimo přetlakový prostor stanice a jejich selhání si vyžádalo náročnou instalaci náhradní sady. Kvant-2 se připojil k Miru na konci roku 1989 a do jara 1992 postupně vynechával jeden setrvačník za druhým. Čím dál častěji bylo třeba provádět úmornou několikahodinovou proceduru jejich roztáčení. Bylo evidentní, že takto to dál nepůjde…

Progress připojen

Loď Progress MS-11 se připojila ke staničnímu modulu Pirs přesně 3 hodiny a 20 minut po startu. 4. dubna 16:30