Štítek ‘Rusko’

Svět nad planetou (59. díl)

Modul Priroda připojený k Miru

23. duben 1996 byl pro všechny, kteří byli nějakým způsobem svázáni s orbitální stanicí Mir, malým svátkem. Do vesmíru se vydával modul 77KSI „Priroda“, poslední dílek do skládačky modulárního komplexu. Připojením Prirody ke stanici se měl završit proces jejího budování, který měl původně trvat pouze dva až tři roky, ale vlivem hlubokých změn v geopolitické situaci a tím i v ruském kosmickém průmyslu se natáhl na celou dekádu. Přes všechna zpoždění, škrty a osekané plány však měli být ruští tvůrci stanice na co hrdí – příletem Prirody bude kolem Země obíhat cvalík o hmotnosti 128 980 kg, na dlouhou dobu největší a nejtěžší pilotované kosmické těleso vyrobené lidskou rukou (nepočítaje v to soulodí obsahující nosnou raketu nebo její část). Ovšem nejprve musela Priroda k Miru doletět. Lehkou nervozitu vzbuzoval její energetický systém, který se nespoléhal na solární panely, jako tomu bylo u předchozích modulů, ale na jednorázové baterie. A obavy se nakonec ukázaly jako opodstatněné. Bezprostředně po oddělení od nosné rakety mělo být všech 168 baterií připojeno k hlavní sběrnici a modul měl ožít. Jenže podle údajů z telemetrie do sběrnice začala proudit energie z pouhých 88 baterií a modul tak dostával jen o něco více než polovinu potřebné energie. Specialisté v řídicím středisku vyslovili svou verzi: někde na sběrnici vzniknul zkrat. Druhý pokus o připojení baterií proto není rozumné provádět a Priroda se bude muset spokojit s polovičním přídělem elektřiny. To nejenže značně komplikovalo situaci, ale hlavně to znamenalo, že téměř veškeré energetické rezervy, se kterými předtím řídicí středisko počítalo, byly rázem pryč…

Alexej Leonov: malá vzpomínka na velkou legendu

Jméno kosmonauta Alexeje Leonova bude navždy spjato s počátky pronikání člověka do vesmíru. Pokud se chcete seznámit s jeho neuvěřitelným životním příběhem nebo dramatickými situacemi zvláště při prvním letu Voschod 2, doporučujeme přečíst vynikající texty Ondřeje Šamárka: zde nebo zde. Alexej Leonov nás minulý měsíc navždy opustil. Pojďme si jej teď připomenout ne zcela standardním způsobem – jeho podpisy na fotografiích a dalších materiálech, které s jeho životem souvisí. (Všechny jsou z osobní sbírky autora.)

Svět nad planetou (58. díl)

Mir se všemi zamýšlenými moduly

Stanice Mir měla být původně dokončena na začátku devadesátých let a počítalo se s pěti doplňkovými moduly připojenými k základnímu bloku. Ovšem ještě několik let po plánovaném dokončení nebyl komplex hotov. Na jaře 1996 Mir sice krom základního bloku sestával z pěti dalších modulů, ovšem jeden z nich, Dokovací modul, byl „neplánovaným dítětem“ rusko-americké spolupráce a kotvil na konci modulu Kristall. Jeden radiální port přechodového úseku základního bloku na svůj modul stále čekal. Teprve až tento modul přiletí, budou moci tvůrci stanice prohlásit její budování za dokončené. Po modulu zaměřeném na astronomické a astrofyzikální pozorování, modulu určeném pro dotvoření zázemí pro posádky a experimenty, modulu s pokročilými materiálovými a biochemickými experimenty a modulu pro pozorování zemského povrchu a atmosféry měl nyní ke stanici zamířit modul určený pro průzkum přírodních zdrojů, lékařské experimenty, sledování atmosféry a prostředí nejen kolem Země, ale i kolem samotného Miru. Hmotnost stanice se měla jeho příletem vyšplhat téměř na 130 tun a do pokročilé fáze stavby Mezinárodní vesmírné stanice bude Mir držet rekord v kategorii nejtěžšího a největšího člověkem vyrobeného objektu ve vesmírném prostoru. Geneze nového modulu, který nesl označení 77KSI a byl pojmenován „Priroda“, nebyla ani krátká, ani jednoduchá…

Cestu Nauce možná otevře až Progress MS-16

Kosmická nosná raketa Sojuz 2-1a by měla 11. prosince 2020 vynést z bajkonurské rampy 31 kosmickou loď Progress MS-16, která následně zamíří k ISS. Počítá se s dvoudenním letovým profilem, který bude zakončen připojením na zadní dokovací port staničního modulu Zvezda. Podle harmonogramu z letošního podzimu by měla loď u stanice strávit celých 220 dní, což vzhledem k termínu startu vcelku odpovídá časovému rámci plánovaného zničení staničního modulu Pirs. Jeho oddělením od ISS by se uvolnil spodní (k Zemi mířící) dokovací port modulu Zvezda, na který se má připojit ruský laboratorní modul Nauka.

Svět nad planetou (57. díl)

Shannon Lucid

21. března 1996 se z rampy LC-39B na Kennedyho kosmickém středisku odpoutala startovní sestava s raketoplánem Atlantis. Tento stroj již potřetí mířil ke stanici Mir, tentokrát měl jeho let zahájit nepřetržitou více než dvouletou periodu přítomnosti amerických astronautů na ruské stanici. Tím, kdo měl tento maraton odstartovat, byla Shannon Lucid, zkušená astronautka, která předtím do vesmíru cestovala již čtyřikrát a byla členkou původního náboru pro program Space Shuttle v roce 1978. Už tehdy se Shannon lišila od ostatních dam z tohoto náboru tím, že se neúčastnila zákulisních dostihů o to, kdo bude první americkou ženou ve vesmíru. Podle pamětníků se prostě zabývala svojí prací a na politiku zvysoka kašlala. Její klidná a veselá povaha jí však přinesla velkou oblibu mezi kolegy a svým způsobem „maminkovský“ přístup byl pro posádky, v nichž figurovala, nenápadným, přesto však velkým pozitivem. Aniž to NASA tušila, v osobě Shannon Lucid měla téměř ideální kandidátku pro dlouhodobý pobyt na Miru. Kandidátku, která byla zvyklá tvrdě pracovat a současně o tomto faktu nikde nerozhlašovat, kandidátku která problémy řešila nejraději sama a pokud nějaké nastaly, nehroutila se. Navíc se její přirozený cit pro jednání s lidmi ukázal být přesně tím, co bylo pro soužití s lidmi s odlišnou povahou, historií a kulturou potřeba…

Svět nad planetou (56. díl)

Emblém jedenadvacáté expedice na Mir

Když byly na jaře 1994 skládány posádky k misi EO-19, na místě náhradníků se ocitlo duo Jurij Onufrijenko a Jurij Usačov. Pokud by byly bývaly dodrženy ruské tradice, znamenalo by to, že dostanou šanci během následující expedice a stanou se hlavní posádkou pro EO-20. Ovšem dvacátá expedice se lehce vymykala standardům, protože se nesla ve znamení dlouhodobého letu astronauta ESA, se kterým trénoval jiný tým kosmonautů. Onufrijenko a Usačov však nebyli zapomenuti – jejich šance měla přijít v podobě expedice EO-21. Jejich dubléry byli jmenováni Vasilij Ciblijev a Alexandr Lazutkin. Tyto dvě ruské dvojice však neměly trénovat samy. Expedice EO-21 se měla překrývat s druhým „incrementem“, tedy dlouhodobým pobytem amerického astronauta na Miru. 25. ledna do Střediska pro výcvik kosmonautů ve Hvězdném městečku dorazila americká dvojice kandidátů na tento let: Shannon Lucid a John Blaha. Shannon byla zkušenou astronautkou, která byla členem prvního náboru pro program Space Shuttle a dosud se do vesmíru na palubě raketoplánů podívala čtyřikrát. John Blaha byl rovněž zkušeným matadorem se čtyřmi odlétanými misemi, z toho dvakrát jako velitel. Dvojice začala ihned po příjezdu do Hvězdného intenzivní osvěžovací a rozšiřovací kurzy ruštiny a začala si zvykat na jiný styl práce. Od začátku října začala specifická příprava posádek ve složení Onufrijenko/Usačov/Lucid a Ciblijev/Lazutkin/Blaha. Na stanici však měla posádka EO-21 dorazit postupně a různými stroji. Zatímco Onufrijenko s Usačovem měli k Miru putovat tradičně na palubě Sojuzu, Lucid se k nim měla připojit o měsíc později a do vesmíru ji měl dopravit raketoplán. Teprve potom měla být posádka jedenadvacáté dlouhodobé expedice kompletní…

NASA dumá nad křesly v Sojuzech

Doba, kdy vyprší dohoda mezi NASA a Ruskem ohledně využívání lodí Sojuz se blíží, ale stále je tu poměrně značná nejistota ohledně termínů, kdy budou připraveny soukromé kosmické lodě pro posádku. Administrátor NASA Bridenstine minulý týden uvedl, že agentura sáhne k výměně posádky příští lodi Sojuz. Japonského astronauta by měl nahradit americký, což je reakce na výše popsanou situaci. Zároveň doplnil, že zájem NASA o zakoupení jednoho či více křesel v Sojuzech na příští rok stále trvá, aby bylo zajištěno, že na stanici bude neustále alespoň jeden americký astronaut.

Svět nad planetou (55. díl)

Priroda

Modul 77KSI, který posléze proslul pod názvem Priroda, měl být posledním modulem určeným pro orbitální stanici Mir. Jeho připojením měla být kompletace stanice završena. Původní datum startu 77KSI bylo předběžně naplánováno na počátek roku 1992. Jenže ještě předtím, než mohl být modul dokončen, přišel kolaps Sovětského svazu a vinou katastrofálního nedostatku financí se z plánovaného přírůstku ke stanici stal mrtvý trup přikrytý plachtou v jedné z hal Chruničeva. Naděje na vzkříšení přišla až s Američany. Ti souhlasili s tím, že poskytnou finance na dohotovení dvou zbývajících modulů (krom 77KSI na své znovuzrození čekal také modul 77KSO „Spektr“) výměnou za možnost vybavit je svou aparaturou. Pro 77KSI se začalo blýskat na lepší časy. Start nově vybaveného modulu měl proběhnout 10. března 1996 a ke spojení s Mirem mělo dojít 15. března. Ovšem problémy s testováním 77KSI v dílnách RKK Energija znamenaly odložení termínu startu o dva týdny. Tady ovšem vznikala kolize s americkou misí STS-76, která měla jít ve šlépějích misí STS-71 a STS-74. Raketoplán měl u Miru pobývat od 23. do 28. března. Pokud by se 77KSI měl připojit ke stanici pouhé dva dny po odletu raketoplánu, byl by to skutečně šibeniční termín. Na konci roku 1995 proto bylo víceméně jasné, že modul odstartuje nejspíše až v dubnu. Svou roli zde sehrál i fakt, že na Bajkonuru byl pouze jeden vojenský oddíl, který připravoval starty Protonů a na 28. března byl již dlouho předem naplánován komerční start družice Astra právě na tomto nosiči. Naštěstí si Američané v té době již zvykli na občasné ruské problémy s termíny, proto s posunem o měsíc souhlasili. A když navíc vezmeme v úvahu původní termín startu – když už modul vydržel čekat čtyři roky, jeden měsíc navíc se nejeví tak tragicky…

Svět nad planetou (54. díl)

Mir s připojeným Atlantisem (STS-74)

V Americe bylo krátce po půlnoci 15. listopadu 1995 a Moskva se již začala pomalu probouzet, když se začalo odehrávat závěrečné dějství orbitálního baletu, během nějž se měl raketoplán Atlantis již podruhé připojit k ruské stanici Mir. Americký stroj se v tu dobu nacházel zhruba 15 km za stanicí a jeho posádka navázala spojení s palubou Miru. V půl sedmé ráno moskevského času se vzdálenost začala snižovat a současně posádka Atlantisu přemístila robotickou paži do polohy, kde nepřekážela nadcházejícímu spojení. Současně měla kamera na „lokti“ paže zprostředkovávat boční pohled na proces spojování DM a stykovacího uzlu modulu Kristall. V 8:04 se Atlantis nacházel ve vzdálenosti necelých 100 metrů přímo pod Mirem a Ken Cameron převzal řízení raketoplánu čistě do svých rukou. Oproti Hootu Gibsonovi měl Cameron poměrně mizerný výhled, protože mu v něm bránil dokovací modul. Tím pádem musel velitel STS-74 vzít zavděk pohledem na monitor, kam byl přenášen záběr z kamer umístěných jak uvnitř DM, tak na jeho povrchu a také z kamery na robotické paži. Navíc byl připraven příruční laserový dálkoměr, jehož paprsek měl být odrážen od reflektorů na Kristallu. Když oba stroje dělila vzdálenost přibližně 54 metrů, Cameron Atlantis zabrzdil a po čtvrthodině posledních prověrek obdržel od řídicího střediska definitivní bene. Bylo 9:27:34 moskevského času, když se stykovací uzel APAS na DM dotknul svého protějšku na Kristallu. Už podruhé bylo na orbitální dráze vytvořeno gigantické soulodí o hmotnosti přes 200 tun…

Svět nad planetou (53. díl)

Let Sojuz-Apollo v představách výtvarníka

Když byl v sedmdesátých letech připravován společný sovětsko-americký let později známý jako „Sojuz-Apollo“, před mezinárodním týmem stálo mnoho překážek, jež bylo nutné překonat. Jedním z problémů byl rozdílný přístup k zajištění životních podmínek na Sojuzu a Apollu a z toho vyplývající rozdíly ve složení a tlaku atmosféry na těchto lodích. Zatímco posádka v Sojuzu pracovala v kyslíko-dusíkové atmosféře při tlaku běžném pro pozemské podmínky, Američané vsadili na čistě kyslíkovou atmosféru, která dovolovala udržovat přibližně třetinový tlak oproti tomu pozemskému. Je jasné, že po spojení Sojuzu a Apolla by nebylo možné přejít z jedné lodi do druhé bez vážných zdravotních rizik, která mohla vyústit až ve smrt posádky v důsledku dekompresní nemoci. To by ovšem vyžadovalo nejprve otevřít příklopy mezi loděmi, což by při rozdílu tlaků byl těžký oříšek. Nakonec celou záležitost elegantně vyřešil stykovací modul, který s sebou vezlo Apollo. V tomto modulu byla před přechodem posádky z jedné lodi do druhé pomalu vyrovnávána atmosféra tak, aby kosmonauti a astronauti nedoznali újmy. Asi nikoho by tehdy nenapadlo, že po dvaceti letech přijde podobné zařízení opět na pořad dne, ovšem ze zcela jiných důvodů, než tomu bylo u projektu Sojuz-Apollo. Orbitální stanice Mir se v listopadu 1995 chystala na přijetí modulu, se kterým se pro ni původně vůbec nepočítalo…