Štítek ‘Rusko’

Start odloženého Sojuzu

Raketa Sojuz-2-1a dnes po několikatýdenním odkladu vynesla z kosmodromu Pleseck armádní komunikační družici Meridian-M. 20. února 14:20

Svět nad planetou (70. díl)

Stanice Mir na jaře 1997

V průběhu jara 1997 se na stanici Mir naráz objevilo rovnou několik závažných problémů. Na posádku expedice EO-23 padl „Černý Petr“, žádná jiná expedice ani předtím ani potom nemusela řešit tolik vážných poruch v tak krátkém časovém údobí. Nakonec se Vasilij Ciblijev a Alexandr Lazutkin za asistence Jerryho Linengera dokázali s celou situací vypořádat se ctí, nicméně prožitý stres nemohl nezanechat následky. Zhoršily se vztahy Ciblijeva a Lazutkina s Linengerem, byla narušena důvěra mezi posádkou a řídicím střediskem. Na náladě nikomu samozřejmě nepřidal ani fakt, že vedení letu začalo dokonce uvažovat o tom, zda nebude nutné stanici opustit. Všichni si byli vědomi toho, že pokud by Mir přestal být nepřetržitě obýván kosmonauty, znamenalo by to s největší pravděpodobností jeho konec. Stárnutí systémů stanice si vybíralo svou daň – stále častěji se museli kosmonauti věnovat pracem, jež udržovaly komplex v provozuschopném stavu a na vědu zbývalo stále méně času (v době hašení největších problémů s termoregulačním systémem na tyto práce padla veškerá pracovní doba posádky, občas dokonce i osobní volno a části spánkové periody). Nicméně zástupce letového ředitele Viktor Blagov se nechal slyšet, že zatím na údržbu padá průměrně 5 % veškerého času, přičemž dokud tato průměrná hodnota nenaroste dlouhodobě na 30-40 %, nebude třeba Mir opouštět. Na konci dubna se stav problematických systémů termoregulace podařilo stabilizovat a na stanici mohl pokračovat relativně normální život…

Odklad první komerční lehké Angary

Vynesení jihokorejské telekomunikační družice Kompsat-6 raketou Angara-1.2 bylo odloženo z roku 2020 na konec roku 2021 na žádost zákazníka. 13. února 21:15

Svět nad planetou (69. díl)

Vzorec etylenglykolu

Jestliže u předchozích expedic o sobě dával věk stanice znát, posádka EO-23 se měla v roce 1997 přesvědčit velmi důrazně o tom, že komplex, a zejména základní blok a Kvant-1, několikanásobně překročily původní životnost. Jako by nestačily problémy se zajištěním dýchatelné atmosféry, které nutily kosmonauty využívat patrony Vika coby náhradu za selhavší aparatury Elektron, také termoregulační systémy udržující přijatelnou teplotu na palubě se rozhodly, že na sebe upozorní tím nejdůraznějším způsobem. Systém teplotní kontroly Miru sestával z několika okruhů v každém z modulů, přičemž náplní byl etylenglykol. Ten jistě vážený čtenář zná z klasického chladiče svého automobilu. Tato kapalina má několik dobrých vlastností a také několik špatných. Mezi dobré patří relativní láce a také velmi dobrý přenos tepla, pročež je etylenglykol k těmto účelům využíván. Mezi ty špatné vlastnosti ovšem patří toxicita. Etylenglykol negativně ovlivňuje centrální nervovou soustavu, srdce a ledviny, a to jak ve formě kapaliny, tak ve formě výparů. Druhou nepěknou vlastností tohoto chladicího média je korozivita. Etylenglykol sice nepatří mezi nejagresivnější korozivní činidla, jeho dlouhodobé neblahé účinky na kovové prvky a těsnění chladicích soustav však dobře zná každý motorista. Rusové nicméně u svých stanic chladicí systémy na bázi etylenglykolu používali několik dekád a až na ojedinělé incidenty se nikdy výraznější problém neobjevil. Nikdo však v době vypuštění základního bloku nepočítal s tím, že systém bude třeba udržet v chodu nikoli původně plánované tři roky, ale více než desetiletí…

Svět nad planetou (68. díl)

Nákladní loď typu Progress M

Stykovací uzel na modulu Kvant-1 po odletu Sojuzu TM-24 osiřel. Ovšem nemělo to tak zůstat dlouho. Bez připojeného Progressu nebo Sojuzu se Kvant začal přehřívat a bylo tedy nutné jej alespoň částečně zastínit tak, aby na jeho zadní stěnu nedopadaly sluneční paprsky. Jenže na Zemi se k žádnému startu bezprostředně neschylovalo. Jak tedy bude otázka zastínění vyřešena? Odpověď byla jednoduchá: Progress M-33. Tato nákladní loď se už 6. února oddělila od stanice, ovšem nezamířila jako ostatní Progressy vstříc hustým vrstvám atmosféry nad Pacifikem. Byla uvedena na parkovací dráhu několik stovek kilometrů za komplexem a čekala na svoji chvíli. Během odletu od stanice s ní řídicí středisko provádělo sérii manévrů, které byly přípravou na vypuštění malé pozorovací družice na některém z příštích letů a během opětovného příletu ke stanici měl být prověřen nový způsob navedení z názvem „БПС (BPS)“, kterážto zkratka znamenala „přesné balistické sblížení“. Mělo jít o způsob velmi přesného navedení lodi do vzdálenosti zhruba 7 km od stanice. Následně mělo proběhnout připojení Progressu ke stanici, nikoli však v automatickém režimu za použití systému Kurs. Kosmonauti měli navádět loď ručně pomocí systému TORU. Tento systém už byl několikrát prověřován a v roce 1994 byl dokonce použit „naostro“, když kosmonauti ručně přistykovali ke stanici Progress M-24. Nyní však mělo jít o něco trochu jiného…

Start Sojuzu odsouvá technická závada

První ruský start roku 2020 byl odvolán jen pár hodin před plánovaným zážehem motorů rakety Sojuz-2-1a. Ta měla 24. ledna vynést z kosmodromu Pleseck druhý exemplář družice ze série Meridian-M, která si svou premiéru odbyla zhruba před půl rokem. Družice je určena ruskému ministerstvu obrany, pro které obslouží komunikační program ISSS. Raketa s horním stupněm Fregat měla původně […]

Svět nad planetou (67. díl)

Mir na přelomu let 1996 a 1997

Zajistit přijatelné podmínky pro život na stanici Mir nebylo tak úplně jednoduché. Přestože zásobovací lodě Progress startovaly několikrát do roka, nebylo v jejich silách postarat se o veškeré zásoby vody a vzduchu nutné pro přežití posádky. Proto bylo třeba vypracovat alespoň částečnou soběstačnost systému zajištění životních podmínek. Už od dob Saljutu 4 se Sověti snažili o recyklaci vody a vzduchu tak, aby se co nejvíce prodloužila doba mezi nutným doplněním příslušných komodit. Také Mir měl na palubě tyto systémy, samozřejmě vylepšené po dlouholetém nabírání zkušeností na Saljutech. O recyklaci vody se staraly systémy SRV-K (pracující s kondenzátem z potu a dechu) a SRV-U (pracující s močí), které jednak dodávaly pitnou vodu zpět do systému pro přechovávání a dávkování vody Rodnik a také pomocí elektrolýzy uvolňovaly z vody kyslík. O očistu staniční atmosféry se staral systém Vozduch. Ten pomocí molekulárního síta zachycoval ze vzduchu oxid uhličitý. Systém měl možnost regenerace při vystavení vakuu, proto se jednalo víceméně o uzavřený okruh. Nebylo tak třeba dopravovat na stanici patrony s hydroxidem lithným, jako tomu bylo dříve. O hlavní přísun kyslíku do staniční atmosféry se staral systém Elektron-V. Ten využíval elektrolytického rozkladu třicetiprocentního roztoku hydroxidu draselného. Voda pro roztok byla získávána ze systému SRV-U. Aparatury Elektron-V byly na palubě Mir hned dvě, jedna v Kvantu-1 a druhá v Kvantu-2. Jak vidno, systém zajištění životních podmínek byl sofistikovaný a promyšlený. Přestože občas hlavně systémy SRV-K a Elektron stávkovaly, kosmonauti měli vždy co dýchat a co pít. Tedy v případě, že na stanici pracovala tradiční dvou- až trojčlenná směna. V případě, že přiletěla návštěva a na stanici pobývalo šest (a v případě příletu raketoplánu až deset lidí), však zmiňované aparáty narazily na svůj limit. Pro tato období zde musela existovat výpomoc…

Gateway (leden 2020)

Historie prokázala, že i bez Gateway se můžeme dostat na povrch Měsíce. NASA ale nechce historii opakovat. Chce zaměřit svoje portfolio lunárních aktivit i na přípravu odvážných misí k Marsu. Proto hodlá zřídit na oběžné dráze Měsíce stabilní obyvatelnou modulovou platformu, umožňující vývoj a testování nových technologií. Obyvatelný prostor se systémy podpory životních podmínek, s lehkými konstrukcemi a zařízeními pro rozšířenější možnosti a dlouhodobější pobyty posádek u Měsíce. Gateway má být první příležitostí kosmických agentur dlouhodobě testovat a provozovat prototyp pilotované meziplanetární lodi mimo nízkou oběžnou dráhu Země. Má pomoci při zdokonalování schopností pro zamýšlené vzdálené cesty – má se stát vědeckou laboratoří, umožňující NASA a jejím partnerům dlouhodobě testovat vhodnost různých přístupů. Má však být nejen destinací pro získávání vědeckých, průzkumných a technologických zkušeností potřebných pro další cíle, ale i mateřskou lodí pro opakované pilotované expedice na povrch Měsíce. Podstatným rysem Gateway má být její cenová dostupnost a udržitelnost. Kromě dlouhodobého mezinárodního partnerství se může stát základem i pro komerční příležitosti. Tyto smluvní vztahy a závazky mohou mimo jiné přispět i k větší odolnosti programu vůči různým politickým vlivům a hospodářským cyklům.

Svět nad planetou (66. díl)

Linenger v modulu Priroda

Když Atlantis opustil Mir a Korzun, Kaleri a Linenger osaměli, přišel nejprve na řadu den odpočinku. Každá návštěva je pro stálou posádku poměrně značnou zátěží, protože se výrazně zvyšuje pracovní tempo a plán hlavní expedice se podřizuje plánu návštěvnické mise. Kosmonauti tak často vypomáhali hostům při plnění jejich úkolů a když k tomu připočteme také nutné zlo v podobě tiskových konferencí a nejrůznějších ceremoniálních úkonů, není se co divit, že když se návštěva chýlí ke konci, starousedlíci se už nemohou dočkat okamžiku, kdy na palubě komplexu opět nastane klid a zaběhnuté pracovní tempo. Není ani třeba hovořit také o tom, že návštěva další posádky má vliv i na stanici samotnou a její systémy. Asi nejvíce „zabrat“ dostává environmentální systém. Zvýšené množství osob na palubě produkuje násobné množství odpadní vody, oxidu uhličitého a vyžaduje větší přísun kyslíku. V této fázi letu byl Mir zatěžován skutečně na maximum, na stěnách a v koutech modulů se objevovalo zvýšené množství vlhkosti, o kterou se systém kondenzace vody ze vzduchu nedokázal postarat. Bylo také třeba občas aktivovat jednorázové patrony produkující kyslík. V neposlední řadě měli důvod k bezesným nocím plánovači a vědci, jejichž experimenty vyžadovaly jistou kvalitu mikrogravitace a nízkou úroveň vibrací. Během překládky nákladů z Miru do raketoplánu a obráceně se o klidném prostředí v žádném případě nedalo mluvit. Onen den odpočinku byl tedy nutný nejen pro lidi, ale také pro stanici. Jak se v tomto případě ukázalo, byl to klid před bouří…

Ruský Orel se dává nesměle do pohybu

Nová ruská kosmická loď známá dříve jako Federace a dnes jako Orel by měla v roce 2021 dostat finanční podporu. Roskosmos pro ni plánuje osm miliard rublů (necelé 3 mld Kč, nebo 116 mil EUR). Podle dostupných informací se zdá, že Rusové nejprve postaví dva testovací exempláře. První kus by měl jakýmsi prototypem, který pomůže v roce 2023 vyzkoušet kompatibilitu s raketami Angara A5 a Jenisej. Druhý exemplář má být dokončen v roce 2028 a měl by už představovat plně použitelnou loď pro letové zkoušky i ostré mise. Podle všeho se zdá, že v srpnu až září 2023 by mohl prototyp lodi letět na raketě Angara A5. O rok později má následovat nepilotovaný test a v roce 2025 má Orel dopravit kosmonauty na ISS. Těžkotonážní raketa Jenisej by mohla letět v roce 2028, o rok později má prý zamířit k Měsíci a v roce 2030 by měla umožnit ruským kosmonautům přistát na lunárním povrchu.