Na ISS momentálně pobývá jen tříčlenná posádka. V podstatě se jedná o zárodek 33. dlouhodobé expedice, která začala v polovině září, kdy se od stanice podle plánu oddělila kosmická loď Sojuz TMA-04 M. Stanici momentálně vede Američanka Sunita Williamsová. Nyní se ale všechno schyluje k doplnění počtu astronautů na tradiční počet, tedy na šest. Z kosmodromu Bajkonur totiž za několik dní odstartuje raketa Sojuz, která na největší vesmírnou stavbu vynese trojici astronautů.
Po letu Johna Glenna se zdálo, že všechno by mělo jít jak na drátkách. Vadný spínač sice přivodil řídícímu středisku na mysu Canaveral skoro nervový kolaps a vyskytly se také jisté problémy s řídícím systémem Mercury, ale Glenn se vrátil na zem živ a zdráv. Nic nemělo teoreticky bránit tomu, aby se program Mercury rozběhl na plné obrátky. Takhle to alespoň viděl muž, který měl být dalším v pořadí pro křeslo Mercury na špici nosiče Atlas- Donald Kent Slayton. Opravdu nic nebránilo?
Potrhlý turista, nebo obětní beránek?
Donald Slayton, zvaný přáteli Deke (přezdívka vzešla z počátečních písmen jeho křestních jmen Donald Kent- tedy D.K.) se na svůj let velmi těšil. Jako testovací pilot považoval mise Mercury za zkušební lety v té nejčistší formě. A to bylo to, pro co byl vycvičen a pro co žil poslední dva roky.
Po letu Guse Grissoma, který přes dramatický závěr prokázal, stejně jako let Shepardův, životaschopnost projektu Mercury, bylo rozhodnuto přehodnotit dosavadní strategii. Další plánované suborbitální „skoky“ byly zrušeny, další let už bude orbitální. K tomu ovšem bylo třeba silnější nosič, než Redstone. Tento díl miniseriálu se jmenuje:
Vrtošivé Atlasy a nervydrásající návrat
Redstone rozhodnutím o orbitálních letech ztratil práci. Jeho síla na dosažení orbitu nestačila a již dlouho předem se hledal stroj, který by kabinu Mercury dokázal urychlit na kýžených 28 000 km/h, kdy se rychlost pádu kabiny shoduje se zakřivením zemského povrchu. Volba už dlouho předtím padla na výrobek firmy Convair- interkontinentální balistickou raketu s názvem „Atlas“.
Tento týden pro vás mám zase pár zajímavých informací. V první řadě se podíváme na převzetí prvních dvou zrcadel pro vesmírný teleskop Jamese Webba (V originále James Webb Space Telescope – dále jen JWST) v Marylandu. Poté shrneme práci vozítka Curiosity na Marsu a nakonec se podíváme na připravovaný let Dragonu k Mezinárodní vesmírné stanici a test stupně rakety Falcon 9 – Grasshopperu.
Ten den začal v Goddard SpaceFlight Center v Marylandu jako každý jiný. Přesto všichni cítili, že se blíží něco velkého. Do tohoto střediska, které spadá pod NASA totiž měla dorazit vzácná zásilka – první dvě dokončená zrcadla nástupce Hubbleova kosmického teleskopu, tedy Dalekohledu Jamese Webba. 17. září je vyexpedovala firma Ball Aerospace a nyní se konečně všichni dočkali. Bylo to vůbec poprvé, kdy NASA přijala zrcadla pro tento nový dalekohled. Jedná se o významný krok k realizaci této mise, která se má v příštím desetiletí stát vlajkovou lodí NASA.
Jestliže Sověti měli alespoň ze začátku náskok jak v oblasti nepilotovaných, tak i pilotovaných letů, svůj díl smůly a nebezpečných situací si rozhodně užili také. Američané se ovšem ze všech sil snažili náskok Sovětského svazu dohnat. Následující díly miniseriálu se tedy zaměří na první krůčky USA do vesmíru, respektive na situace, které hrozily minimálně ztrátou prestiže, v nejhorších případech pak ztrátou astronauta. Dnešní díl se jmenuje:
Nebezpečí nečeká jen tam nahoře
V tomto díle se zaměříme na první pokusy Američanů – podíváme se na suborbitální skok šimpanze Hama a detailně rozebereme i nebezpečnou misi Guse Grissoma.
Kazašská step se dnes stala svědkem představení, ze kterého se sice pro část veřejnosti stává rutina, nicméně nikdy se neokouká. Ano, předpokládáte správně, v rozlehlých pláních přistála návratová kabina lodi Sojuz TMA-04M, která po čtyřměsíčním pobytu na Mezinárodní vesmírné stanici vrátila domů trojici kosmonautů. Do náručí pozemské gravitace se vrátili Rusové Sergej Revin a Gennadij Padalka. Třetí sedadlo obsadil Američan Joe Acabá (na fotce). Tato trojice odstartovala do kosmu před 125 dny a od té doby nebyla zvyklá na zemskou tíži.
Vozítko Curiosity, největší pojízdná laboratoř, kterou kdy lidstvo vyslalo mimo naši planetu přečkalo mnohaměsíční přelet mezi Zemí a Marsem. Samo si bez sebemenšího zaváhání poradilo i s nervy drásajícím přistáním, které si bez přehánění zaslouží označení – nejsložitější manévr vykonaný mimo Zemi. Díky tomu může začít hlavní část představení, na které už všichni netrpělivě čekají – vozítko se začíná pomalu rozkoukávat na Rudé planetě a vědecký průzkum pomalu, ale jistě klepe na dveře. V dnešním článku si lehce lehce připomeneme dosavadní průběh mise a podíváme se i do dalších dnů. Řekneme si, kam Curiosity míří a co tam na ni čeká.
Z údajů, které shromáždil radar Mini-RF (Miniature Radio Frequency) sondy LRO, vědci usuzují, že se na stěnách kráteru Shackleton může nalézat nerovnoměrná vrstva vodního ledu. Sonda LRO, která od července 2009 zkoumá podrobně povrch Měsíce z jeho oběžné dráhy, zaznamenala další úspěch. Radar Mini-RF odhalil v trvale zastíněných stěnách kráteru Shackleton v oblasti měsíčního jižního pólu stopy vodního ledu. Ten by se měl nacházet pod povrchem. Proto byl na jeho detekci využit právě radar, který dokáže narozdíl od jiných, vesměs optických přístrojů na LRO, nahlédnout i pod povrchovou vrstvu měsíčního regolitu.
Program New Frontires vyhlásila NASA v roce 2003. Cílem je průzkum Sluneční soustavy středně drahými sondami. (náklady nepřekračují 700 miliónů dolarů) Program navazuje na velice úspěšné programy Discovery a Explorer. Dnes se podíváme na misi New Horizons, která jako první navštíví trpasličí planetu Pluto a jeho měsíce. V následujících dnech si představíme sondu Juno, která je již na cestě k Jupiteru. Nakonec se podíváme na misi OSIRIS-REx, která se připravuje na cestu k asteroidu, ze kterého odebere kousek horniny a pošle na zpět na Zemi.
Nahrávání ... 
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní License.
13. října 2012 
Rubrika: 
Štítky: 