Telesat
Společnost Telesat získala přístup k většímu množství pozemků po celé Kanadě pro zřízení řídicích stanic před plánovaným nasazením družic Pathfinder pro svou širokopásmovou konstelaci Lightspeed v prosinci.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Společnost Telesat získala přístup k většímu množství pozemků po celé Kanadě pro zřízení řídicích stanic před plánovaným nasazením družic Pathfinder pro svou širokopásmovou konstelaci Lightspeed v prosinci.
Americké vesmírné síly formálně ukončily smlouvu s firmou AeroVironment, která se zabývá obrannými technologiemi, v odhadované hodnotě 1,7 miliardy dolarů na výrobu nové generace antén používaných k velení a řízení vojenských družic.
Rakouská společnost Enpulsion, která vyrábí elektrické pohonné systémy pro družice, získala první významné externí financování na zvýšení výroby a potenciální akvizici dalších společností.
Společnost Impulse Space, která se zabývá vesmírnou mobilitou, otevřela v Coloradu zařízení na podporu vývoje kosmických zařízení.
Společnost Viasat získala kontrakt v hodnotě 14 milionů dolarů na poskytování družicové komunikace za letu pro flotilu dopravních letadel C-37 amerického námořnictva, která používají vyšší vedení.
Společnost Anduril Industries oznámila, že plánuje získat společnost ExoAnalytic Solutions, která provozuje jednu z největších komerčních sítí dalekohledů na světě používaných ke sledování satelitů a vesmírného odpadu.
Společnost Voyager Technologies investuje do společnosti Max Space, aby pomohla urychlit partnerství mezi oběma společnostmi při vývoji lunárních stanovišť.
Britská společnost Surrey Satellite Technology Ltd. (SSTL) známá především vývojem malých družic, pomůže s výstavbou velkého vesmírného dalekohledu Lazuli financovaného ze soukromých zdrojů.
Meridian International Center dnes oznámilo návrat svého Fóra o vesmírné diplomacii: Sdílené horizonty, fóra věnovaného rozvoji spolupráce ve vesmíru.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Elitní šestice prvního sovětského oddílu kosmonautů se na začátku léta dostala do kolotoče intenzivního výcviku, který byl prokládán lékařskými testy a prověrkami. Gagarin, Něljubov, Bykovskij, Titov, Popovič a Nikolajev byli zasvěcováni do tajemství konstrukce lodi 3KA a pod vedením instruktora Marka Gallaje se seznamovali se situacemi, které je mohly během letu potkat. Kosmonauti byli skutečně v jednom kole a jejich manželky si jich příliš neužily. Součástí výcviku byly i simulace na trenažéru kabiny Vostok, který byl instalován ve druhém patře LII (Leteckého výzkumného institutu M. M. Gromova). Jak již bylo řečeno v jednom z předchozích dílů seriálu, trenažér byl instalován poté, co bylo pro jeho umístění v laboratoři číslo 47 LII nutné vybourat otvor ve vnější zdi. Trenažér to byl z dnešního pohledu poměrně rudimentární, nicméně již tehdy nechyběla projekce hvězdného nebe a zjednodušeného obrazu Země v iluminátorech. Vybavení kabiny se téměř nelišilo od skutečných lodí 3KA a kosmonauti tak mohli prožívat na tu dobu poměrně věrnou iluzi skutečného letu. Nácviky probíhaly v jistém smyslu skupinově, šestice vždy byla v laboratoři společně, přičemž jeden z kosmonautů
Středisko přípravy kosmonautů J. A. Gagarina je dnes respektovanou organizací, jednou z mála svého druhu na světě. Od počátku šedesátých let minulého století se specializuje, jak název napovídá, na všestrannou přípravu kosmonautů na jejich neobvyklou práci. Středisko bylo založeno, ještě coby anonymní vojenský útvar 26266, vládním nařízením ze dne 11. ledna 1960. Velitelem nově zřízené organizace se stal vojenský lékař Jevgenij Karpov, který měl zprvu k ruce 250-členný ansámbl. V té době ještě vlastně nikdo nevěděl, jakým způsobem by měl výcvik probíhat a vše se tvořilo za provozu. Ke cti zúčastněných nutno podotknout, že koncepce, kterou Karpov a spol. zavedli, se osvědčila a kosmonauti byli na své první pionýrské mise připraveni velmi dobře. Dvacítka mladých mužů byla podrobena všestranné přípravě, která zahrnovala teoretické i praktické předměty a také speciální testy na nejrůznějších „mučících nástrojích“…
Dnes v 0:13 našeho času odstartovala z rampy 200/39 na kosmodromu Bajkonur raketa Proton-M. Jejím nákladem byla družice, která se označuje buďto Luč-5X nebo Olimp-K-2. Družicová série Olimp-K sdružuje geostacionární družice postavené za účelem armádních a zpravodajských činností. Tyto družice provozuje ruské ministerstvo obrany společně s ruskou zpravodajskou agenturou FSB. Ačkoliv účel těchto družic nebyl oficiálně upřesněn, obecně se předpokládá, že slouží dvojím způsobem. Prvním je provádění signálového zpravodajství (SIGINT) a druhým je zajištění zabezpečených komunikačních linek pro vládní použití.
Když se v neděli 26. února v bezpilotním režimu připojila k ISS kosmická loď Sojuz MS-23, zdálo se, že příběh úniku chladící kapaliny z lodí Sojuz MS-22 a Progres MS-21 šťastně končí. Průběžně zveřejňované oficiální komentáře mluvily o srážce s mikrometeoridem nebo kosmickou tříští jako o příčině nehody, Sergej Prokopjev, Dmitrij Petělin a Francisco Rubio získali bezpečnou loď pro návrat na Zem. To samozřejmě neznamená vyřešení všech dopadů, které tato havárie na provoz ISS má. Ty pominou až s návratem rotace posádek Sojuzů ke standardní půlroční frekvenci v září letošního roku. Bezprostřední ohrožení se však zdálo zažehnáno. S faktem, že vzduchoprázdno není tak úplně prázdné, umí kosmonautika žít.
Start druhé lodi 3KA měl být poslední generální zkouškou před letem člověka. Také tento Vostok měl kopírovat naplánovaný program letu s lidskou posádkou, tedy provést jeden oblet Země a přistát v zadané oblasti severovýchodně od Volgogradu. Na palubě měl opět zaujmout místo „Ivan Ivanovič“, antropometrická figurína simulující rozložení hmoty lidského těla. A opět s ním měl na oběžnou dráhu zamířit pejsek umístěný ve speciálním kontejneru, který při přistání zůstával v návratové kabině. Pokud by tento let dopadl ke všeobecné spokojenosti, do dalšího stroje už by se měl posadit člověk. Není divu, že start lodi 3KA No2 byl velmi ostře sledován, tím spíše, že tentokrát již měly všechny systémy bez výjimky odpovídat verzím, které měly zajišťovat pilotovaný let. A pokud mluvíme o velmi ostře sledovaném startu, nejedná se pouze o planou frázi. Na kosmodrom totiž právě kvůli sledování vzletu lodi 3KA No2 dorazili ti, jichž se celé dění dotýkalo zcela bezprostředně. Na vědeckovýzkumný polygon číslo pět měli poprvé zavítat mladí muži, z jejichž středu měl být vybrán ten, jehož start měl
Po posledním letovém testu lodi 1K v prosinci 1960, který neplánovaně prokázal funkčnost záchranného systému, bylo možné začít pracovat na kompletaci lodí verze 3KA, tedy té verze, která na orbitální dráhu poveze lidskou bytost. V jedné z hal OKB-1 se začaly ve druhé polovině prosince zhmotňovat lodě, které se podobaly těm, které do vesmíru vozily pejsky a další drobnou havěť, přesto však byly v některých ohledech odlišné. V dnešní terminologii bychom mohli říci – byly v plné výbavě. Byl na nich instalován systém zabezpečení životních podmínek, kompletní systém radiospojení, zkrátka všechno tak, jak to mělo být pro lety s lidmi. Loď byla dokonce osazena i katapultovacím křeslem a připraven byl i pasažér. Nejednalo se však o jednoho z dvaceti vybraných mladých stíhacích pilotů, ani o některého z mužů, které později milovníci konspiračních teorií pasovali do role nešťastných kosmonautů, kteří za svou pionýrskou cestu do vesmíru zaplatili životem. Jméno dotyčného pasažéra znělo „Ivan Ivanovič“ a přestože se to v něm hemžilo životem, on sám byl navýsost neživý…
Podle plánu, který platil ještě před čtvrt rokem, měla loď Sojuz MS-23 vyrazit k Mezinárodní kosmické stanici až v polovině března s tříčlennou posádkou. Jenže únik chladicího média z lodi Sojuz MS-22 v polovině prosince tyto plány překopal. Agentura Roskosmos na základě vyšetřování vyhodnotila, že loď Sojuz MS-22 není po nehodě stoprocentně bezpečná pro návrat. Aby se mohli astronauti Sergej Prokopjev, Dmitrij Petelin a Frank Rubio (kteří v ní přiletěli) bezpečně vrátit na Zemi, byl start Sojuzu MS-23 uspíšen o pár týdnů a hlavně loď poletí ke stanici bez posádky. Zmíněná trojice si o půl roku prodlouží svůj pobyt na orbitálním komplexu a vrátí se právě v Sojuzu MS-23. Vše ale začíná úspěšným startem této lodi na raketě Sojuz 2.1a, ke sledování jehož komentovaného přenosu Vás tímto zvu.
Během necelých dvou měsíců se na dvou ruských kosmických lodích připojených k ISS objevil únik chladicího média. Nejprve začalo chladivo unikat 15. prosince z lodi Sojuz MS-22 a 11. února se stejný scénář opakoval u Progressu MS-21. Zatímco poškozený Sojuz stále u stanice kotví, nákladní loď 18. února orbitální komplex opustila. „Roskosmos dnes uveřejnil snímek Progressu MS-21, který se 18. února odpojil od Mezinárodní kosmické stanice ISS a 11. února byl postižen únikem pracovního média z vnějšího okruhu termoregulačního systému. Na snímku je vidět otvor v servisní sekci o průměru 12 mm,“ popsal včera snímek, který jsme použili jako náhledový pro dnešní článek, Michal Václavík z České kosmické kanceláře a dodal: „Výrobce RKK Energija ani Roskosmos nepřipouštějí výrobní vadu a otvor nebyl zaznamenán na snímcích z výroby, přepravy, startu a příletu k ISS. Dle Roskosmosu je na vině vnější příčina stejně jako v případě Sojuzu MS-22. Státní komise ale pokračuje ve vyšetřování.“
Lodě projektu Vostok byly od počátku koncipovány jako dvoudílné. Jednu část měla tvořit návratová kabina, jež měla obsahovat vše důležité pro pobyt pokusných zvířat, kosmonauta nebo špionážní fotoaparatury. Druhým dílkem skládačky pak byl přístrojový úsek. V něm měly být soustředěny komponenty a agregáty nutné pro fungování lodě na oběžné dráze. Zřejmě tím nejdůležitějším, co přístrojový úsek obsahoval, byl brzdicí motor. Bez něj by se loď teoreticky nemohla dostat z oběžné dráhy do atmosféry (byť, jak ještě uvidíme, řešení pro případ selhání motoru se našlo). V prvních náčrtech lodě se přístrojový úsek nacházel vzhledem k návratové kabině vepředu, nakonec se ale dostala do popředí koncepce, která počítala s umístěním přístrojového úseku za kabinou. Velmi přísné požadavky na objem a hmotnost jednotlivých systémů hnaly konstruktéry na hranu tehdejších možností. Jak vzpomínal pozdější kosmonaut Oleg Makarov, který jako mladičký inženýr OKB-1 pracoval právě na projekci přístrojového úseku a rozmístění aparatur v jeho útrobách, nebyla to zdaleka jednoduchá práce a podoba tělesa, které pomáhalo tvořit ikonický vzhled první pilotované lodi světa, se několikrát měnila…
Zatímco se budoucí kosmonauti seznamovali s do té doby arkánními vědami a brousili své znalosti o nebeské mechanice, hvězdné navigaci a technice, do které byl zatím zasvěcen pouze omezený okruh lidí, rychlost nabíral také program Vostok samotný. Poté, co v prosinci 1960 proběhly dva poslední starty staré specifikace 1K, na obzoru již byly letové testy stroje ve variantě, v níž měl nést na orbitální dráhu člověka. Loď 3KA, zjednodušená verze původně zamýšlené verze 3K, měla být podle pokynů hlavního konstruktéra vyzkoušena minimálně dvakrát s využitím stejného programu letu, jaký měl být proveden u první pilotované mise. Podle Koroljova teprve až poté, co minimálně dva lety lodí 3KA dopadnou bez výhrady úspěšně, bude rozumné posadit do kabiny lidskou bytost. Po ne zcela úspěšném průběhu letových zkoušek první verze Vostoků nyní Koroljov po svých lidech a po subdodavatelích žádal techniku, která bude spolehlivá a bezpečná a zajistí snížení míry rizika na tehdy přijatelnou úroveň. Jak ale vlastně vypadal stroj, který měl zajistit první let člověka a navždy vejít do historie lidstva?
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.