9. června 1985 se Džanibekov a Savinych probudili do dalšího dne, který bude stejně těžký, jako ten předchozí. Na palubě mrtvé stanice byl mráz, všechny stěny byly pokryty ledovou vrstvičkou a odevšud trčely různými směry rampouchy. Hrubý odhad teploty, vymyšlený v řídicím středisku, předpokládal, že jeden z kosmonautů plivne na stěnu stanice a bude sledovat, za jak dlouho sliny zmrznou. Džanibekov metodu vyzkoušel a slina zamrzla během tří sekund! Po krátkých propočtech středisko odhadlo vnitřní teplotu ve stanici na -10°C. Přestože byli Viktor i Vladimir navlečeni v teplém oblečení a na hlavách měli ″furašky“, chlad si nacházel cestu až do morku jejich kostí. To ovšem nebylo to nejhorší. Vzhledem k nefunkčnosti větráků se kolem těl obou mužů vytvářela vrstvička vydechovaného oxidu uhličitého, která po chvíli začala způsobovat únavu, omámenost a při delším setrvání na jednom místě hrozila otrava. Bylo proto rozhodnuto, že se kosmonauti budou při práci střídat – jeden bude pracovat v Saljutu, zatímco druhý bude odpočívat v teple transportního Sojuzu a zároveň bude dávat pozor na příznaky otravy oxidem uhličitým u svého kolegy. Celkově lékaři povolili pracovat maximálně 8 hodin denně, s hodinovou přestávkou každé dvě hodiny. Hned na počátku vyšlo najevo, že se začíná odvíjet závod s časem: nefungoval systém ″Rodnik“ pro přechovávání a dávkování pitné vody. Jeho nádrže byly kompletně zamrzlé a z dávkovací hadice čouhal rampouch. Na palubě Sojuzu byly zásoby pitné vody ještě na 5 dní. Jestli voda nerozmrzne do 14. června nebo, pokud budou hodně šetrní, pak do 21. června, budou se muset kosmonauti vydat s nepořízenou domů…