sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Spolupředsedové obou politických stran kongresového výboru kritizovali navrhované škrty ve vědeckých programech NASA, což znamená první republikánskou opozici v Kongresu. Spolupředsedové uvedli, že jsou znepokojeni zprávami, že návrh rozpočtu na fiskální rok 2026 sníží vědecký rozpočet NASA téměř na polovinu.
Ve zkušebním raketovém zařízení společnosti Northrop Grumman v Box Elder County došlo ve středu brzy ráno k explozi. Podle úřadu šerifa okresu Box Elder nebyl během incidentu nikdo zraněn. Příčina exploze se vyšetřuje.
Americké vesmírné síly mění způsob vyhodnocování rizik pro starty misí pomocí klasifikačních standardů pro zajišťování misí, které by mohly rozšířit příležitosti pro nové komerční poskytovatele.
Raketa na tuhé pohonné látky Minotaur IV vynesla misi NROL-174 se zpravodajskou družicí pro National Reconnaissance Office. Start rakety znamená návrat na základnu Vandenberg Space Force Base po více než deseti letech.
Start up Katalyst Space se spojil s evropským startupem LMO Space. Cílem spojení společností je demonstrace techniky pro připojování kosmických lodí, jinak známou jako asistované operace setkání a přiblížení (RPO).
Společnost Astranis podepsala smlouvu ve výši 115 milionů dolarů na dodávku první tchajwanské specializované komunikační družice pracující v pásmu Ka pro tchajwanskou telekomunikační společnost Chunghwa Telecom.
Německá společnost Rocket Factory Augsburg (RFA) oznámila změnu na pozici generálního ředitele. Stefan Tweraser, který byl generálním ředitelem od října 2021, byl nahrazen Indulisem Kalninsem. Podle dostupných informací hledala společnost někoho se zkušenostmi přímo z oboru.
NOAA obdržela návrh návrhu rozpočtu na fiskální rok 2026 od Úřadu pro řízení a rozpočet (OMB) Bílého domu. Návrh by znamenal velké změny v některých programech agentury zahrnující i GeoXO.
NASA 3. dubna oznámila, že astronaut Chris Williams byl přidělen ke kosmické lodi Sojuz MS-28, která měla odstartovat k ISS v listopadu, a připojil se tak ke kosmonautům Roskosmosu Sergeji Kud-Sverčkovovi a Sergeji Mikajevovi.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Sonda TGO postavená v Evropě a vypuštěná Ruskem dorazila k Marsu v říjnu. Před pár dny zahájila další kritickou fázi – rok trvající aerobraking, tedy postupné snižování nejvyššího bodu dráhy ze současných 33 000 kilometrů na závěrečných 400 kilometrů. Inženýři v řídícím středisku v německém Darmstadtu naplánovali sedm zážehů, které sníží nejnižší bod dráhy z původních 200 kilometrů na 113, kde už sonda začne třít o horní vrstvy atmosféry. První dva zážehy proběhly 15. a 18. března, přičemž v pondělí 20. března byl nejnižší bod ve výšce 140 kilometrů. Zbývající zážehy jsou plánovány na 24. března, 27. března, 1. dubna a 6. dubna.
V roce 1969 začali konstruktéři z kanceláře CKBEM pracovat na trupech stanic, jež přebrali ze zpožděného programu Almaz. „Osvojené“ trupy měli přetvořit v DOS, tedy „Dlouhodobé orbitální stanice“. Trupy byly celkem čtyři a v letech 1971-1973 už byly tři z nich pod názvem Saljut vypuštěny na orbit. Zatímco vojenský program Almaz se mezitím dokázal vzpamatovat a zajistit alespoň jeden úspěšný pobyt posádky na palubě vojenské stanice (pro zmatení zahraničních pozorovatelů též vypuštěné pod názvem Saljut), jeho civilní protějšek na úspěch teprve čekal. V roce 1971 sice na palubě prvního DOSu posádka pobývala tři týdny, při návratu však vinou dekomprese návratového modulu transportní lodi přišla o život. Takováto mise se přes splněný program práce na stanici úspěchem nazvat nedá. V roce 1974 zbýval konstrukční kanceláři CKBEM poslední trup převzatý z výrobní linky konkurenční CKBM na konci minulé dekády. Do stanice DOS-4 vkládali její konstruktéři velké naděje, přestože bylo stále více jasné, že využití stanic podobného typu je velmi omezené…
Start ruského laboratorního modulu Nauka už zažil tolik odkladů, posunů a dějových zvratů, že by to strčilo do kapsy i leckterou jihoamerickou telenovelu. Ještě před několika měsíci se zdálo, že by několik let očekávaný modul mohl odstartovat v prosinci letošního roku. V dalších týdnech se objevovaly informace o tom, že se na léto odloží doprava modulu na kosmodrom původně plánovaná na březen. Tím pádem by start měl sklouznout z prosince 2017 na rok 2018. Byla to v podstatě oficiální informace a čekalo se, až to Rusové potvrdí oficiální cestou.
Na východě se nesměle začínaly ukazovat první náznaky svítání, ale zatím ještě nad kazašskou stepí držela vládu noc. Uprostřed pustiny by však případný náhodný divák spatřil jasně osvětlené místo, jemuž vévodil vysoký stroj připomínající tužku. Nezaměnitelné kontury rakety Proton-K byly osvětleny oslňujícími reflektory. Obslužné plošiny a celá startovní rampa č. 81 byly liduprázdné. Nic nenasvědčovalo tomu, že se zde ještě před několika desítkami minut odehrával zápas lidí s technikou: specialisté celou noc pracovali na odstranění problémů v elektrickém systému, propojujícím nosič s jeho nákladem. Nyní bylo vše v pořádku a odtikávaly poslední sekundy před startem. Byl 26. červen 1974, přesně 3:38:00 místního času (1:38:00 moskevského času), když Proton ožil. Pomalu se vydal vzhůru, aby na určenou dráhu donesl nový přístav pro připravené posádky – stanici OPS-2, druhý stroj oficiálně neexistujícího programu Almaz. Proton-K splnil svou úlohu a po několika minutách byla stanice na určené orbitě. Rozvinula své antény a křídla slunečních baterií a poté, co byly provedeny prvotní prověrky jejích systémů bylo oznámeno světu, že Sovětský svaz vypustil novou stanici
Po tragédii Sojuzu-11 čekala na konstruktéry CKBEM obrovská hora práce. Po vyjasnění příčin katastrofy bylo rozhodnuto, že žádná další posádka nepoletí do vesmíru bez skafandrů. To ovšem znamenalo poměrně velký zásah do konstrukce transportní lodi. Skafandry a systémy pro zabezpečení jejich funkce zapříčinily redukci posádky ze tří mužů na dva. Nutné úpravy zabraly téměř celý rok a napříště měly dvoučlenné posádky startovat v nových skafandrech Sokol-K. V pozadí těchto změn však stále probíhaly práce v Chruničevu. Pod rukama tam technikům rostla stanice DOS-2, která byla víceméně kopií DOSu-1. Výběr posádky pro tuto stanici byl jedním z prvních úkolů nového náčelníka oddílu kosmonautů, Vladimira Šatalova, jenž v říjnu 1971 v této funkci nahradil generála Kamanina. Šatalov, sám veterán nezdařeného letu ke stanici, se dokázal dobře vžít do pocitů jež zažíval Alexej Leonov se svojí posádkou, když byli 48 hodin před startem vyměněni za jinou posádku. Jako velkorysé gesto proto jmenoval k prvnímu letu na novou stanici Alexeje Leonova a Valerije Kubasova. Kvůli nutným úpravám však vypadl z kola ven jejich druh, Pjotr
„Šatalov prostě nikdy neodstartuje napoprvé,“ žertovalo se mezi obsluhou startovní rampy 22. dubna 1971, když posádka Sojuzu sjížděla výtahem dolů k úpatí rakety. Šero nového dne pomáhalo zakrýt zklamání na tvářích mužů, kteří doufali, že jejich cesta povede toho dne vzhůru, nikoli dolů. Co však naplat – technika si postavila hlavu. Start měl proběhnout v 5:20 místního času, ale minutu předtím, než měly být zažehnuty motory nosné rakety, se neodpojil kabel, jenž dodával elektrickou energii do třetího stupně nosiče. Operátoři se obávali, že při startu může dojít k poškození rakety, nebo dokonce ke spuštění havarijního záchranného systému SAS. Sám šéfkonstruktér Mišin, působící současně jako technický ředitel startu, proto vzlet osobně odvolal. Podle přítomných byl možná na vině nezvykle silný déšť, jenž v hodinách před plánovaným startem bičoval kosmodrom, kombinovaný s nočním mrazem. Ať už bylo příčinou cokoli, posádka musela z lodi vystoupit a čekat na další příležitost ke startu. Pro Šatalova to nebylo nic nového – při jeho prvním letu na Sojuzu-4 v lednu 1969 došlo také k odkladu už
Posádka na ISS zažila opravdu velmi rušných 24 hodin. Během takto krátkého časového rámce se k Mezinárodní vesmírné stanici připojily hned dvě zásobovací lodě – Dragon CRS-10 od SpaceX a ruský Progress MS-05. Původně měl být mezi oběma stroji o den větší rozestup, ale středeční přibližování Dragonu se muselo zastavit kvůli chybným údajům, které dostal palubní počítač. Obě lodě dovezly na stanici srovnatelné množství zásob – okolo dvou a půl tuny, takže posádka má o pět tun nákladu více, než před několika hodinami. V dnešním článku si připojení obou lodí připomeneme.
Evropa a Rusko se chystají na další významnou misi. jejím cílem není nic menšího, než zkusit zjistit, zda na Marsu někdy byl, nebo nebyl život. Celý projekt si v minulých měsících prošel nelehkým obdobím, ale to nejhorší má již zřejmě za sebou. Přesto čeká vývojáře ještě nelehké období, při kterém budou muset bojovat s technologickými překážkami a nelítostnými termíny. Některé vědecké přístroje se totiž dostávají do většího či menšího časového tlak. Jak to momentálně s touto toužebně očekávanou misí vypadá, jsme se zeptali Michala Václavíka z České kosmické kanceláře.
Všechno má svůj konec – i služba rakety Sojuz-U, která sloužila stěží uvěřitelná čtyři desetiletí! Zítra ráno našeho času se vydá na svou poslední misi, při které má vynést na oběžnou dráhu zásobovací loď Progress MS-05 určenou pro Mezinárodní vesmírnou stanici. Uzavře se tak příběh jedné z historicky nejpoužívanějších raket, které vzniklo téměř 800 exemplářů. To už je pořádný důvod k tomu si třeba trochu přivstat a podívat se na náš živý, česky komentovaný přenos.
Zdálo by se, že rozhodnutím o použití korpusů stanic OPS „Almaz“ byla ta nejtěžší práce na projektu stanice DOS vykonána, ovšem nebylo tomu tak. Technické specifikace a řešení projektu OPS postavila před konstruktéry mnoho výzev, s nimiž se museli popasovat ve velmi krátkém čase. Způsob připojování dopravních lodí, zdroje energie, pohonný systém, orientační systém, systémy zachování životních podmínek a mnoho dalších aparatur bylo nutno přepracovat s využitím stávajících systémů transportních lodí Sojuz. Na konstruktéry a manažery neustále tlačil čas. Slib, jenž dali Ustinovovi, tedy že stanice bude vypuštěna přibližně do 12-18 měsíců od zahájení prací, byl zavazující a v rámci sovětského způsobu řízení velkých projektů hraničil s nemožným. Navíc animozita vedení obou konstrukčních kanceláří, jež v projektu figurovaly, nebyla zrovna podpůrným faktorem. Přesto hned od počátku tým CKBEM a inženýři z Chruničeva našli společnou řeč. Ti posledně jmenovaní stále ještě vzpomínali na časy, kdy byl jejich tým samostatnou kanceláří pod vedením Vladimira Mjasiščeva. V kooperaci na projektu DOS viděli příležitost jak se alespoň částečně vypořádat s Čelomějovými autoritářskými manýry a získat byť jen malou míru
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
