NASA
NASA jmenovala Amita Kshatriyu novým zástupcem administrátora NASA. Amit Kshatriya před nástupem do nové funkce vedl kancelář programu Moon to Mars.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
NASA jmenovala Amita Kshatriyu novým zástupcem administrátora NASA. Amit Kshatriya před nástupem do nové funkce vedl kancelář programu Moon to Mars.
Projekt Kuiper společnosti Amazon uzavřel svou první leteckou dohodu. Partnerství s JetBlue má od roku 2027 zpřístupnit přibližně 75 letadlům širokopásmové připojení k družicím na nízké oběžné dráze Země.
Více než 80 důstojníků amerických Vesmírných sil minulý týden jako první absolvovalo nový roční kurz pro výcvik důstojníků. Tento program zahrnuje seznamování s vesmírnými operacemi, kybernetickou válkou a zpravodajstvím.
Spacedock, startup sídlící v Silicon Valley, dříve známý jako Orbital Outpost X , 20. srpna oznámil plány na demonstraci univerzálního připojovacího zařízení pro vesmírné systémy při misi, která by měla letět v roce 2026.
Společnost AscendArc se sídlem v Portlandu v Oregonu prodala svůj první malou geostacionární komunikační družici společnosti KT Sat, vlajkovému jihokorejskému operátorovi.
Společnost True Anomaly, startup zaměřený na vesmírné technologie a zaměřený na obranu se sídlem v Coloradu, najal Sarah Walterovou, výkonnou ředitelku pro družicový průmysl, na pozici provozní ředitelky.
Bílý dům 2. září oznámil dlouho očekávané přemístění velitelství amerického vesmírného velitelství z Colorado Springs v Coloradu do Huntsville v Alabamě, čímž zrušil rozhodnutí předchozího prezidenta Bidena z roku 2023 ponechat velitelství v Coloradu.
Společnosti General Atomics a Kepler Communications demonstrovaly spojení dvoumotorového letounu De Havilland Canada DHC-6-300 a družice. V demonstraci navázal optický komunikační terminál společnosti General Atomics namontovaný na letadle komunikaci s optickým terminálem Tesat na komunikační družici Kepler.
Společnost Muon Space se po navýšení financování o 90 milionů dolarů snaží rozšířit výrobní kapacity a zaměřit se na rostoucí poptávku po stále výkonnějších družicích v hmotnostním rozmezí 100–500+ kilogramů.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Oddíl ruských kosmonautů se v těchto dnech rozhodl opustit Gennadij Padalka, držitel světového rekordu v kumulativní délce pobytu ve vesmíru – 879 dní. Navazuje tak na své kolegy, kteří opustili oddíl kosmonautů v minulých týdnech a měsících – Roman Romaněnko, Sergej Revin a Alexandr Samokuťajev odešli ze zdravotních důvodů, Maxim Surajev a Jelena Serova dali přednost politické dráze v Dumě. Odešli i Jurij Malenčenko, Oleg Kotov, nebo Sergej Volkov. Velký otazník visí nad Alexandrem Kalerim a Pavlem Vinogradovem.
Na třetí dlouhodobou expedici na Saljutu 6 čekalo obrovské množství práce. Podle letového plánu měli kosmonauti pobýt na stanici 173 dní a během tohoto rekordního letu přijmout dvě mezinárodní návštěvnické posádky, vyložit tři nákladní lodě, rozvinout desetimetrovou anténu radioteleskopu KRT-10 a s tímto teleskopem provést určené úkoly, hlavně však vykonat značné množství opravářských prací. Saljut 6 už kolem Země kroužil půldruhého roku a na jeho stavu se začal poměrně pokročilý věk podepisovat. Nicméně po pečlivém zvážení situace došli jeho tvůrci k závěru, že by měl ještě nějaký ten pátek vydržet. Starosti všem zúčastněným dělalo hlavně protržení membrány v jedné z palivových nádrží pohonného systému ODU („Объединенная двигательная установка – kombinovaný pohonný systém“). To bylo vážné, protože pokud by se do motorů dostalo palivo „obohacené“ bublinkami dusíku, mohlo by dojít k celé plejádě situací, z nichž ani jedna neměla dobrý konec a většinou by konečným výsledkem bylo poškození nebo zničení motorů. Pokud se nepodaří tuto závadu vyřešit, stanice je odsouzena k zániku, neboť nebude možné její pohonný systém využívat k periodickým úpravám dráhy a tím
Nad posádkou Sojuzu-25 visel jako černý mrak neúspěch při pokusu o první zabydlení Saljutu 6. Přestože Kovaljonok ani Rjumin na nemožnosti připojit svou transportní loď ke stanici nenesli vinu, obavy o další kariéru v rámci oddílu kosmonautů byly z jejich pohledu opodstatněné. Když si je tedy nedlouho po návratu z letu, v listopadu 1977, pozval na pohovor generální konstruktér Valentin Gluško, na schůzku s ním jeli oba kosmonauti se smíšenými pocity. Jejich obavy ale Gluško rozptýlil hned na začátku setkání. Dal Kovaljonkovi a Rjuminovi najevo, že si je vědom faktu, že neúspěch nebyl jejich vinou a že s nimi nadále počítá. Oběma mužům také prozradil jejich nové zařazení. Kovaljonok měl spolu s Alexandrem Ivančenkovem působit jako náhradní posádka pro Romaněnka a Grečka a Rjumin se měl začít připravovat spolu s Vladimirem Ljachovem. Oběma mužům se obrovsky ulevilo, když zjistili, že jejich kariéra bude pokračovat a navíc mají velkou šanci se do vesmíru poměrně brzy znovu podívat. Ovšem každá mince má dvě strany. Kovaljonok s Rjuminem tvořili poměrně sehraný tým a zdálo se jim, že je škoda tento
Dlouho předtím, než v roce 1974 odstartovala na orbit stanice Saljut 4, si její konstruktéři uvědomovali, že stanice tohoto typu jsou slepou uličkou. Stejně jako kolegové (či spíše konkurenti) z Čelomějovy kanceláře CKBM si palčivě uvědomovali limity, na něž provoz dosavadních stanic narážel. Životnost systémů byla často vyšší, než doba, po kterou stanice působila ve vesmíru. Důvod, proč Saljuty létaly s pilotovanými posádkami po relativně krátkou dobu, byl jednoznačný: pohonné látky. Omezená zásoba paliva a okysličovadla pro hlavní i orientační motorky byla určující pro životnost stroje, jehož stavba a provoz stály stovky milionů rublů. Bylo třeba vyvinout způsob, jak zásoby paliva doplňovat přímo na orbitální dráze. Projekt stanice nové generace byl v kanceláři CKBEM rozpracován v roce 1973 a v květnu 1974 byla zahájena její stavba. Začala se rodit stanice, jež byla pionýrem mnohých postupů, které jsou používány dodnes. Více plnohodnotných stykovacích uzlů, doplňování paliva a okysličovadla, návštěvnické posádky, výměna transportních lodí, doplňování nových modulů ke stanici a koneckonců i internacionální lety – u počátku toho všeho stála stanice DOS-5, známá pod oficiálním označením
Už od začátku prací na stanicích Almaz byl Vladimir Čeloměj a jeho konstruktéři přesvědčeni, že stanice, jež byly v té době konstruovány, mají velkou slabinu. Jejich životnost bude omezena zásobou paliva, jež bylo nutné pro udržování zvolené orbitální dráhy. I ve výškách přes 300 km jsou přítomny malé zbytky atmosféry, o něž stanice tře a tím neznatelně zpomaluje svůj pohyb. Její dráha tak neustále klesá a je nutno ji pravidelně zvyšovat. Navíc transportní lodě a jejich nosiče často nemají dostatečnou energii na to, aby se dostaly na vyšší orbitu. Před přílety dopravních lodí tak bylo často nutné provádět korekce, které ladily dráhu stanic tak, aby byla pro přilétající lodě s posádkami co nejvýhodnější. Přestože první stanice DOS i Almaz disponovaly poměrně velkými zásobami paliva, v průběhu několika měsíců, eventuálně desítek měsíců bylo palivo vypotřebováno a stanice byly s využitím posledních zbytků v nádržích poslány k zániku nad Tichý oceán. Svým způsobem se tedy jednalo o stanice na jedno použití, což bylo pochopitelně velmi neekonomické a tento fakt také omezoval možnosti, jež s sebou práce na orbitu přináší
Rusko se před několika měsíci rozhodlo, že dokud nebude na ISS přítomný laboratorní modul Nauka, sníží dočasně počet svých kosmonautů ze tří na dva. Tím pádem z každé druhé lodi Sojuz vypadl jeden Rus, takže se začalo spekulovat, zda po volném místě sáhnou zahraniční partneři, nebo zda jej zaplní náklad. Splnila se nakonec varianta číslo 1 – nejbližší Sojuz MS-04 to ještě neovlivní, ale změny se dotknou Sojuzů MS-06 a MS-08. Do „šestky“, která odstartuje letos v září, usedne Joe Acabá, „osmičku“ (start v březnu 2018) by pak měla doplnit Shannon Walker.
Almaz byl pro konstrukční kancelář CKBM Vladimira Čeloměje významným programem, od kterého si mnozí slibovali velké věci. Špionáž v reálném čase, rychlé hrubé vyhodnocování pozorování přímo na palubě, stovky metrů fotomateriálu dopraveného na zemi pomocí autonomní kapsle a navíc i pozorování a experimenty v zájmu národního hospodářství – co si přát více? Ovšem realita byla trochu jiná. Už v počátcích pilotovaného programu začalo být zřejmé, že přítomnost lidí na palubě špionážní kosmické techniky nepřináší nijak významné výhody oproti automatickým družicím. Inženýry v CKBM navíc trápil ne zrovna povzbudivý výsledek dosavadního průběhu programu. Z dosavadních dvou stanic z různých důvodů fungovala pouze jedna a i v jejím případě nebylo vzhledem k původním plánům příliš důvodů k úsměvu: na palubě OPS-2 (nazvané oficiálně Saljut 3) pracovala pouze jedna posádka po dobu dvou týdnů. To bylo dost málo na projekt, který už spolykal stovky milionů rublů. Reputaci programu Almaz měla zachránit další stanice, exemplář s výrobním číslem №103. Jeho označení OPS-3 však, stejně jako u předchozích Almazů, znali jen zasvěcení. Veřejnost měla mít za to, že se jedná o další
Sonda TGO postavená v Evropě a vypuštěná Ruskem dorazila k Marsu v říjnu. Před pár dny zahájila další kritickou fázi – rok trvající aerobraking, tedy postupné snižování nejvyššího bodu dráhy ze současných 33 000 kilometrů na závěrečných 400 kilometrů. Inženýři v řídícím středisku v německém Darmstadtu naplánovali sedm zážehů, které sníží nejnižší bod dráhy z původních 200 kilometrů na 113, kde už sonda začne třít o horní vrstvy atmosféry. První dva zážehy proběhly 15. a 18. března, přičemž v pondělí 20. března byl nejnižší bod ve výšce 140 kilometrů. Zbývající zážehy jsou plánovány na 24. března, 27. března, 1. dubna a 6. dubna.
V roce 1969 začali konstruktéři z kanceláře CKBEM pracovat na trupech stanic, jež přebrali ze zpožděného programu Almaz. „Osvojené“ trupy měli přetvořit v DOS, tedy „Dlouhodobé orbitální stanice“. Trupy byly celkem čtyři a v letech 1971-1973 už byly tři z nich pod názvem Saljut vypuštěny na orbit. Zatímco vojenský program Almaz se mezitím dokázal vzpamatovat a zajistit alespoň jeden úspěšný pobyt posádky na palubě vojenské stanice (pro zmatení zahraničních pozorovatelů též vypuštěné pod názvem Saljut), jeho civilní protějšek na úspěch teprve čekal. V roce 1971 sice na palubě prvního DOSu posádka pobývala tři týdny, při návratu však vinou dekomprese návratového modulu transportní lodi přišla o život. Takováto mise se přes splněný program práce na stanici úspěchem nazvat nedá. V roce 1974 zbýval konstrukční kanceláři CKBEM poslední trup převzatý z výrobní linky konkurenční CKBM na konci minulé dekády. Do stanice DOS-4 vkládali její konstruktéři velké naděje, přestože bylo stále více jasné, že využití stanic podobného typu je velmi omezené…
Start ruského laboratorního modulu Nauka už zažil tolik odkladů, posunů a dějových zvratů, že by to strčilo do kapsy i leckterou jihoamerickou telenovelu. Ještě před několika měsíci se zdálo, že by několik let očekávaný modul mohl odstartovat v prosinci letošního roku. V dalších týdnech se objevovaly informace o tom, že se na léto odloží doprava modulu na kosmodrom původně plánovaná na březen. Tím pádem by start měl sklouznout z prosince 2017 na rok 2018. Byla to v podstatě oficiální informace a čekalo se, až to Rusové potvrdí oficiální cestou.
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.