Amazon
Společnost Amazon koncem tohoto měsíce vynese při startu rakety Ariane 6 svůj dosud největší počet širokopásmových družic Amazon LEO s využitím modernizovaných nosičů.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Společnost Amazon koncem tohoto měsíce vynese při startu rakety Ariane 6 svůj dosud největší počet širokopásmových družic Amazon LEO s využitím modernizovaných nosičů.
Startup AstroForge, který se zabývá těžbou z asteroidů, dokončil montáž své nejnovější družice DeepSpace-2, která bude vypuštěna koncem tohoto roku. Startup přitom využil poznatky z neúspěšné mise v loňském roce.
Společnost Axiom Space 4. června oznámila, že do svého nejnovějšího kola financování přidala více než 175 milionů dolarů, přičemž se k investorům společnosti připojila největší japonská banka.
Společnost Muon Space 3. června oznámila uvedení družicové platformy třídy Starship, která byla od základů navržena tak, aby splňovala požadavky rozvíjejícího se trhu s orbitálními datovými centry. První spuštění je plánováno na rok 2028 po zajištění zákazníků.
Společnost AST SpaceMobile očekává, že nedávná exploze na rampě společnosti Blue Origin zpozdí její konstelaci pro přímé přenosy dat do chytrých telefonů o tři až šest měsíců, uvedla investiční banka William Blair ve své výzkumné zprávě o akciích.
Společnost SpaceX plánuje v rámci své primární veřejné nabídky akcií získat nejméně 75 miliard dolarů, čímž by se hodnota společnosti zvýšila na více než 1,75 bilionu dolarů.
NASA stahuje návrh na přepracování své strategie přechodu z Mezinárodní vesmírné stanice na komerční stanice, který byl ostře kritizován společnostmi, které tyto stanice vyvíjejí.
Výzkumníci volají po zvýšené pozornosti a lepší ochraně před rostoucím zaváděním exotických materiálů do zemské atmosféry v důsledku opětovného vstupu družic do atmosféry, zejména v éře megakonstelací.
Společnost Voyager Technologies získá v rámci transakce v hodnotě až 300 milionů dolarů společnost Astrobotic, která vyvíjí lunární přistávací moduly a opakovaně použitelná suborbitální zařízení.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Už od začátku prací na stanicích Almaz byl Vladimir Čeloměj a jeho konstruktéři přesvědčeni, že stanice, jež byly v té době konstruovány, mají velkou slabinu. Jejich životnost bude omezena zásobou paliva, jež bylo nutné pro udržování zvolené orbitální dráhy. I ve výškách přes 300 km jsou přítomny malé zbytky atmosféry, o něž stanice tře a tím neznatelně zpomaluje svůj pohyb. Její dráha tak neustále klesá a je nutno ji pravidelně zvyšovat. Navíc transportní lodě a jejich nosiče často nemají dostatečnou energii na to, aby se dostaly na vyšší orbitu. Před přílety dopravních lodí tak bylo často nutné provádět korekce, které ladily dráhu stanic tak, aby byla pro přilétající lodě s posádkami co nejvýhodnější. Přestože první stanice DOS i Almaz disponovaly poměrně velkými zásobami paliva, v průběhu několika měsíců, eventuálně desítek měsíců bylo palivo vypotřebováno a stanice byly s využitím posledních zbytků v nádržích poslány k zániku nad Tichý oceán. Svým způsobem se tedy jednalo o stanice na jedno použití, což bylo pochopitelně velmi neekonomické a tento fakt také omezoval možnosti, jež s sebou práce na orbitu přináší
Rusko se před několika měsíci rozhodlo, že dokud nebude na ISS přítomný laboratorní modul Nauka, sníží dočasně počet svých kosmonautů ze tří na dva. Tím pádem z každé druhé lodi Sojuz vypadl jeden Rus, takže se začalo spekulovat, zda po volném místě sáhnou zahraniční partneři, nebo zda jej zaplní náklad. Splnila se nakonec varianta číslo 1 – nejbližší Sojuz MS-04 to ještě neovlivní, ale změny se dotknou Sojuzů MS-06 a MS-08. Do „šestky“, která odstartuje letos v září, usedne Joe Acabá, „osmičku“ (start v březnu 2018) by pak měla doplnit Shannon Walker.
Almaz byl pro konstrukční kancelář CKBM Vladimira Čeloměje významným programem, od kterého si mnozí slibovali velké věci. Špionáž v reálném čase, rychlé hrubé vyhodnocování pozorování přímo na palubě, stovky metrů fotomateriálu dopraveného na zemi pomocí autonomní kapsle a navíc i pozorování a experimenty v zájmu národního hospodářství – co si přát více? Ovšem realita byla trochu jiná. Už v počátcích pilotovaného programu začalo být zřejmé, že přítomnost lidí na palubě špionážní kosmické techniky nepřináší nijak významné výhody oproti automatickým družicím. Inženýry v CKBM navíc trápil ne zrovna povzbudivý výsledek dosavadního průběhu programu. Z dosavadních dvou stanic z různých důvodů fungovala pouze jedna a i v jejím případě nebylo vzhledem k původním plánům příliš důvodů k úsměvu: na palubě OPS-2 (nazvané oficiálně Saljut 3) pracovala pouze jedna posádka po dobu dvou týdnů. To bylo dost málo na projekt, který už spolykal stovky milionů rublů. Reputaci programu Almaz měla zachránit další stanice, exemplář s výrobním číslem №103. Jeho označení OPS-3 však, stejně jako u předchozích Almazů, znali jen zasvěcení. Veřejnost měla mít za to, že se jedná o další
Sonda TGO postavená v Evropě a vypuštěná Ruskem dorazila k Marsu v říjnu. Před pár dny zahájila další kritickou fázi – rok trvající aerobraking, tedy postupné snižování nejvyššího bodu dráhy ze současných 33 000 kilometrů na závěrečných 400 kilometrů. Inženýři v řídícím středisku v německém Darmstadtu naplánovali sedm zážehů, které sníží nejnižší bod dráhy z původních 200 kilometrů na 113, kde už sonda začne třít o horní vrstvy atmosféry. První dva zážehy proběhly 15. a 18. března, přičemž v pondělí 20. března byl nejnižší bod ve výšce 140 kilometrů. Zbývající zážehy jsou plánovány na 24. března, 27. března, 1. dubna a 6. dubna.
V roce 1969 začali konstruktéři z kanceláře CKBEM pracovat na trupech stanic, jež přebrali ze zpožděného programu Almaz. „Osvojené“ trupy měli přetvořit v DOS, tedy „Dlouhodobé orbitální stanice“. Trupy byly celkem čtyři a v letech 1971-1973 už byly tři z nich pod názvem Saljut vypuštěny na orbit. Zatímco vojenský program Almaz se mezitím dokázal vzpamatovat a zajistit alespoň jeden úspěšný pobyt posádky na palubě vojenské stanice (pro zmatení zahraničních pozorovatelů též vypuštěné pod názvem Saljut), jeho civilní protějšek na úspěch teprve čekal. V roce 1971 sice na palubě prvního DOSu posádka pobývala tři týdny, při návratu však vinou dekomprese návratového modulu transportní lodi přišla o život. Takováto mise se přes splněný program práce na stanici úspěchem nazvat nedá. V roce 1974 zbýval konstrukční kanceláři CKBEM poslední trup převzatý z výrobní linky konkurenční CKBM na konci minulé dekády. Do stanice DOS-4 vkládali její konstruktéři velké naděje, přestože bylo stále více jasné, že využití stanic podobného typu je velmi omezené…
Start ruského laboratorního modulu Nauka už zažil tolik odkladů, posunů a dějových zvratů, že by to strčilo do kapsy i leckterou jihoamerickou telenovelu. Ještě před několika měsíci se zdálo, že by několik let očekávaný modul mohl odstartovat v prosinci letošního roku. V dalších týdnech se objevovaly informace o tom, že se na léto odloží doprava modulu na kosmodrom původně plánovaná na březen. Tím pádem by start měl sklouznout z prosince 2017 na rok 2018. Byla to v podstatě oficiální informace a čekalo se, až to Rusové potvrdí oficiální cestou.
Na východě se nesměle začínaly ukazovat první náznaky svítání, ale zatím ještě nad kazašskou stepí držela vládu noc. Uprostřed pustiny by však případný náhodný divák spatřil jasně osvětlené místo, jemuž vévodil vysoký stroj připomínající tužku. Nezaměnitelné kontury rakety Proton-K byly osvětleny oslňujícími reflektory. Obslužné plošiny a celá startovní rampa č. 81 byly liduprázdné. Nic nenasvědčovalo tomu, že se zde ještě před několika desítkami minut odehrával zápas lidí s technikou: specialisté celou noc pracovali na odstranění problémů v elektrickém systému, propojujícím nosič s jeho nákladem. Nyní bylo vše v pořádku a odtikávaly poslední sekundy před startem. Byl 26. červen 1974, přesně 3:38:00 místního času (1:38:00 moskevského času), když Proton ožil. Pomalu se vydal vzhůru, aby na určenou dráhu donesl nový přístav pro připravené posádky – stanici OPS-2, druhý stroj oficiálně neexistujícího programu Almaz. Proton-K splnil svou úlohu a po několika minutách byla stanice na určené orbitě. Rozvinula své antény a křídla slunečních baterií a poté, co byly provedeny prvotní prověrky jejích systémů bylo oznámeno světu, že Sovětský svaz vypustil novou stanici
Po tragédii Sojuzu-11 čekala na konstruktéry CKBEM obrovská hora práce. Po vyjasnění příčin katastrofy bylo rozhodnuto, že žádná další posádka nepoletí do vesmíru bez skafandrů. To ovšem znamenalo poměrně velký zásah do konstrukce transportní lodi. Skafandry a systémy pro zabezpečení jejich funkce zapříčinily redukci posádky ze tří mužů na dva. Nutné úpravy zabraly téměř celý rok a napříště měly dvoučlenné posádky startovat v nových skafandrech Sokol-K. V pozadí těchto změn však stále probíhaly práce v Chruničevu. Pod rukama tam technikům rostla stanice DOS-2, která byla víceméně kopií DOSu-1. Výběr posádky pro tuto stanici byl jedním z prvních úkolů nového náčelníka oddílu kosmonautů, Vladimira Šatalova, jenž v říjnu 1971 v této funkci nahradil generála Kamanina. Šatalov, sám veterán nezdařeného letu ke stanici, se dokázal dobře vžít do pocitů jež zažíval Alexej Leonov se svojí posádkou, když byli 48 hodin před startem vyměněni za jinou posádku. Jako velkorysé gesto proto jmenoval k prvnímu letu na novou stanici Alexeje Leonova a Valerije Kubasova. Kvůli nutným úpravám však vypadl z kola ven jejich druh, Pjotr
„Šatalov prostě nikdy neodstartuje napoprvé,“ žertovalo se mezi obsluhou startovní rampy 22. dubna 1971, když posádka Sojuzu sjížděla výtahem dolů k úpatí rakety. Šero nového dne pomáhalo zakrýt zklamání na tvářích mužů, kteří doufali, že jejich cesta povede toho dne vzhůru, nikoli dolů. Co však naplat – technika si postavila hlavu. Start měl proběhnout v 5:20 místního času, ale minutu předtím, než měly být zažehnuty motory nosné rakety, se neodpojil kabel, jenž dodával elektrickou energii do třetího stupně nosiče. Operátoři se obávali, že při startu může dojít k poškození rakety, nebo dokonce ke spuštění havarijního záchranného systému SAS. Sám šéfkonstruktér Mišin, působící současně jako technický ředitel startu, proto vzlet osobně odvolal. Podle přítomných byl možná na vině nezvykle silný déšť, jenž v hodinách před plánovaným startem bičoval kosmodrom, kombinovaný s nočním mrazem. Ať už bylo příčinou cokoli, posádka musela z lodi vystoupit a čekat na další příležitost ke startu. Pro Šatalova to nebylo nic nového – při jeho prvním letu na Sojuzu-4 v lednu 1969 došlo také k odkladu už
Posádka na ISS zažila opravdu velmi rušných 24 hodin. Během takto krátkého časového rámce se k Mezinárodní vesmírné stanici připojily hned dvě zásobovací lodě – Dragon CRS-10 od SpaceX a ruský Progress MS-05. Původně měl být mezi oběma stroji o den větší rozestup, ale středeční přibližování Dragonu se muselo zastavit kvůli chybným údajům, které dostal palubní počítač. Obě lodě dovezly na stanici srovnatelné množství zásob – okolo dvou a půl tuny, takže posádka má o pět tun nákladu více, než před několika hodinami. V dnešním článku si připojení obou lodí připomeneme.
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.