Amazon
Společnost Amazon koncem tohoto měsíce vynese při startu rakety Ariane 6 svůj dosud největší počet širokopásmových družic Amazon LEO s využitím modernizovaných nosičů.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Společnost Amazon koncem tohoto měsíce vynese při startu rakety Ariane 6 svůj dosud největší počet širokopásmových družic Amazon LEO s využitím modernizovaných nosičů.
Startup AstroForge, který se zabývá těžbou z asteroidů, dokončil montáž své nejnovější družice DeepSpace-2, která bude vypuštěna koncem tohoto roku. Startup přitom využil poznatky z neúspěšné mise v loňském roce.
Společnost Axiom Space 4. června oznámila, že do svého nejnovějšího kola financování přidala více než 175 milionů dolarů, přičemž se k investorům společnosti připojila největší japonská banka.
Společnost Muon Space 3. června oznámila uvedení družicové platformy třídy Starship, která byla od základů navržena tak, aby splňovala požadavky rozvíjejícího se trhu s orbitálními datovými centry. První spuštění je plánováno na rok 2028 po zajištění zákazníků.
Společnost AST SpaceMobile očekává, že nedávná exploze na rampě společnosti Blue Origin zpozdí její konstelaci pro přímé přenosy dat do chytrých telefonů o tři až šest měsíců, uvedla investiční banka William Blair ve své výzkumné zprávě o akciích.
Společnost SpaceX plánuje v rámci své primární veřejné nabídky akcií získat nejméně 75 miliard dolarů, čímž by se hodnota společnosti zvýšila na více než 1,75 bilionu dolarů.
NASA stahuje návrh na přepracování své strategie přechodu z Mezinárodní vesmírné stanice na komerční stanice, který byl ostře kritizován společnostmi, které tyto stanice vyvíjejí.
Výzkumníci volají po zvýšené pozornosti a lepší ochraně před rostoucím zaváděním exotických materiálů do zemské atmosféry v důsledku opětovného vstupu družic do atmosféry, zejména v éře megakonstelací.
Společnost Voyager Technologies získá v rámci transakce v hodnotě až 300 milionů dolarů společnost Astrobotic, která vyvíjí lunární přistávací moduly a opakovaně použitelná suborbitální zařízení.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Nejrůznější typy raket létají do kosmu již desítky let. Na každý start je přitom kladeno množství vysokých nároků, které není radno podceňovat. Chyby se totiž v kosmonautice neodpouští. Je proto trochu těžké pochopit, jak je možné, že stále dochází k selháním, která často končí tím nejhorším možným scénářem. Troufnu si tvrdit, že je to zejména proto, že stále bilancujeme na hranici technických možností a každá další havárie nám opět připomíná, že se nevyplácí tuto hranici překračovat příliš často. Na druhou stránku je ale více než nutné tuto hranici neustále posouvat dál a učit se z předešlých nezdarů. Lze proto říci, že k haváriím bude docházet i nadále. Pozitivní zprávou ale je, a i když se to možná na první pohled nezdá, že v posledních letech k nehodám dochází stále méně. Výjimkou v tomto trendu nebyl ani předešlý rok 2016 na který se podíváme trochu podrobněji. Některá čísla jsou totiž celkem zajímavá a ledacos nám i prozrazují.
2. března 1983 odstartoval z rampy 200L kosmodromu Bajkonur Proton-K, na jehož špici se nacházela další z těžkých zásobovacích a transportních lodí TKS – pohrobka programu Almaz. Pod označením Kosmos-1443 měla loď strávit ve vesmíru téměř půl roku, z toho většinu doby připojena k orbitální stanici Saljut 7. Když se 10. března odpoledne Kosmos-1443 skutečně ke stanici připojil, na orbitu se nacházel skutečně impozantní komplex, podobný tomu, který tvořila předchozí stanice Saljut 6 spolu s Kosmosem-1267, a který zaniknul předešlý rok. Hmotnost komplexu necelých 40 tun a délka kolem 32 metrů vzbuzovaly úctu. Na Saljut přivezla loď TKS mimo jiné přes 3 tuny zásob a vybavení, mezi jiným i kontejnery s přídavnými slunečními panely, jež měly být namontovány v průběhu další expedice. Pro snazší vykládku zásob byly dokonce v interiéru TKS jakési „přepravní vozíky“, pomocí kterých měl být náklad přemisťován k průlezu do stanice. Loď byla připojena k přednímu stykovacímu uzlu, což znamenalo, že nemohlo být přečerpáváno palivo do nádrží stanice, nicméně elektrické rozvody propojeny byly a tak mohly panely TKS dodávat na stanici přibližně 3,5 kW elektrické
Koncem sedmdesátých let proběhlo menší organizační zemětřesení na moskevském předměstí Fili. Chruničevův závod se vymanil z područí Čelomějovy kanceláře CKBM. Z bývalé Čelomějovy filiálky se nyní stala samostatná konstrukční kancelář „KB Saljut“. V jejím čele stanul Dmitrij Poluchin. Paradoxně po osamostatnění byla kancelář Saljut mnohem více nakloněna požadavkům CKBM než v dobách, kdy Čelomějovi přímo podléhala. Nicméně těžiště prací ve Filách spočívalo v pokračování programu orbitálních stanic Saljut. Neuvěřitelný úspěch stanice DOS-5 známé jako Saljut 6 potvrdil schopnosti týmu Chruničeva, stejně tak i schopnosti pracovníků koncernu Eněrgija, kteří stáli za konstrukčním řešením stanice. 30. června 1981 pak synergie mezi těmito dvěma podniky vedla k tomu, že KB Saljut oficiálně přešla pod hlavičku Eněrgije a stala se její filiálkou. V tomto uspořádání výrobní komplex ve Filách zůstal až do roku 1988, kdy se pod názvem KB Saljut opět osamostatnil. V roce 1993 se z něj stalo „Státní kosmické výzkumné a výrobní centrum V. M. Chruničeva“, pod kterýmžto jménem bychom výzkumný a výrobní komplex nalezli ve Filách i dnes. Chruničevo sklidilo za svůj přínos ke vzniku a chodu
Zatímco se posádka čtvrté dlouhodobé expedice pomalu blížila konci své mise, na Zemi probíhalo velké rozhodování. Saljut 6 už výrazně přesluhoval a jeho technický stav se pomalu horšil. Některé agregáty a bloky bylo možné nahradit, ovšem na palubě stanice se nacházely také systémy, jež byly koncipovány jako bezúdržbové a do jejichž útrob se kosmonauti ani neměli jak dostat. Aby bylo možné zjistit, jak na tom Saljut je, bylo třeba vyslat k němu experty, kteří by se stanici „podívali na zoubek“. Právě k tomuto účelu se už od června připravovala trojice kosmonautů Leonid Kizim, Oleg Makarov a Konstantin Feoktistov. Dva posledně jmenovaní byli kosmonautickými veterány – Makarov už měl za sebou jeden suborbitální let (Sojuz-18a) a dva krátkodobé lety (Sojuz-12 a Sojuz-26/27), Feoktistov zase figuroval v posádce první vícemístné kosmické lodi světa (Voschod-1). Navíc byli oba zkušenými inženýry NPO Eněrgija a Saljut znali jako své boty. Záložní posádkou byl tým Lazarev/Strekalov/Poljakov. Původně byl start plánován na září, posléze byl přeložen na listopad. Složení posádky se však nelíbilo lékařům. Jejich nevole směřovala
Základem ISS se v roce 1998 staly Rusy vyrobený a Američany zaplacený modul Zarja a ryze americký Unity. Zatímco Unity byl pouze pasivní spojovací uzel, Zarja, vybavená pohonným a řídícím systémem a solárními panely, byla pro vznikající stanici kritická. Proto Rusové souběžně z náhradních dílů rozestavěli také záložní modul pro případ jejího selhání. Zarja však svůj úkol splnila a plní na výbornou, a proto Roskosmos v roce 2004 rozhodl o přestavbě záložního modulu na vědecký, označovaný MLM Nauka.
Přípravy na další, v pořadí už čtvrtou expedici na Saljut 6 probíhaly na počátku roku 1980 podle plánu. Dvojice Leonid Popov a Valentin Lebeděv dublovala předchozí hlavní posádku a nyní měla sama pracovat na palubě stanice. V plánu byl rekordní let o délce trvání 185 dní, v jehož průběhu se kosmonauti téměř neměli zastavit. Přijmout měli tři mezinárodní posádky, jednu sovětskou v novém Sojuzu řady „T“, vyložit čtyři nákladní lodě a provést na palubě řadu experimentů i údržbářských prací. Záložní posádku tvořili Vjačeslav Zudov a Boris Andrejev. První jmenovaný měl za sebou neúspěšný let k Saljutu 5, jež na konci jen tak tak neskončil katastrofou, Boris Andrejev byl nováčkem. Na začátku března, tedy měsíc před plánovaným startem, obě posádky skládaly komplexní státní zkoušky. Zatímco hlavní posádka prošla náročnými testy hladce, v přípravě záložní posádky bylo zjištěno mnoho nedostatků, jež bylo doporučeno co nejdříve odstranit. Situace nicméně nebyla nijak zvlášť problematická. Popov a Lebeděv jsou připraveni skvěle a Zudov s Andrejevem budou mít čas na další přípravu. Obě posádky prováděly poslední přípravy před odletem na Bajkonur,
Oddíl ruských kosmonautů se v těchto dnech rozhodl opustit Gennadij Padalka, držitel světového rekordu v kumulativní délce pobytu ve vesmíru – 879 dní. Navazuje tak na své kolegy, kteří opustili oddíl kosmonautů v minulých týdnech a měsících – Roman Romaněnko, Sergej Revin a Alexandr Samokuťajev odešli ze zdravotních důvodů, Maxim Surajev a Jelena Serova dali přednost politické dráze v Dumě. Odešli i Jurij Malenčenko, Oleg Kotov, nebo Sergej Volkov. Velký otazník visí nad Alexandrem Kalerim a Pavlem Vinogradovem.
Na třetí dlouhodobou expedici na Saljutu 6 čekalo obrovské množství práce. Podle letového plánu měli kosmonauti pobýt na stanici 173 dní a během tohoto rekordního letu přijmout dvě mezinárodní návštěvnické posádky, vyložit tři nákladní lodě, rozvinout desetimetrovou anténu radioteleskopu KRT-10 a s tímto teleskopem provést určené úkoly, hlavně však vykonat značné množství opravářských prací. Saljut 6 už kolem Země kroužil půldruhého roku a na jeho stavu se začal poměrně pokročilý věk podepisovat. Nicméně po pečlivém zvážení situace došli jeho tvůrci k závěru, že by měl ještě nějaký ten pátek vydržet. Starosti všem zúčastněným dělalo hlavně protržení membrány v jedné z palivových nádrží pohonného systému ODU („Объединенная двигательная установка – kombinovaný pohonný systém“). To bylo vážné, protože pokud by se do motorů dostalo palivo „obohacené“ bublinkami dusíku, mohlo by dojít k celé plejádě situací, z nichž ani jedna neměla dobrý konec a většinou by konečným výsledkem bylo poškození nebo zničení motorů. Pokud se nepodaří tuto závadu vyřešit, stanice je odsouzena k zániku, neboť nebude možné její pohonný systém využívat k periodickým úpravám dráhy a tím
Nad posádkou Sojuzu-25 visel jako černý mrak neúspěch při pokusu o první zabydlení Saljutu 6. Přestože Kovaljonok ani Rjumin na nemožnosti připojit svou transportní loď ke stanici nenesli vinu, obavy o další kariéru v rámci oddílu kosmonautů byly z jejich pohledu opodstatněné. Když si je tedy nedlouho po návratu z letu, v listopadu 1977, pozval na pohovor generální konstruktér Valentin Gluško, na schůzku s ním jeli oba kosmonauti se smíšenými pocity. Jejich obavy ale Gluško rozptýlil hned na začátku setkání. Dal Kovaljonkovi a Rjuminovi najevo, že si je vědom faktu, že neúspěch nebyl jejich vinou a že s nimi nadále počítá. Oběma mužům také prozradil jejich nové zařazení. Kovaljonok měl spolu s Alexandrem Ivančenkovem působit jako náhradní posádka pro Romaněnka a Grečka a Rjumin se měl začít připravovat spolu s Vladimirem Ljachovem. Oběma mužům se obrovsky ulevilo, když zjistili, že jejich kariéra bude pokračovat a navíc mají velkou šanci se do vesmíru poměrně brzy znovu podívat. Ovšem každá mince má dvě strany. Kovaljonok s Rjuminem tvořili poměrně sehraný tým a zdálo se jim, že je škoda tento
Dlouho předtím, než v roce 1974 odstartovala na orbit stanice Saljut 4, si její konstruktéři uvědomovali, že stanice tohoto typu jsou slepou uličkou. Stejně jako kolegové (či spíše konkurenti) z Čelomějovy kanceláře CKBM si palčivě uvědomovali limity, na něž provoz dosavadních stanic narážel. Životnost systémů byla často vyšší, než doba, po kterou stanice působila ve vesmíru. Důvod, proč Saljuty létaly s pilotovanými posádkami po relativně krátkou dobu, byl jednoznačný: pohonné látky. Omezená zásoba paliva a okysličovadla pro hlavní i orientační motorky byla určující pro životnost stroje, jehož stavba a provoz stály stovky milionů rublů. Bylo třeba vyvinout způsob, jak zásoby paliva doplňovat přímo na orbitální dráze. Projekt stanice nové generace byl v kanceláři CKBEM rozpracován v roce 1973 a v květnu 1974 byla zahájena její stavba. Začala se rodit stanice, jež byla pionýrem mnohých postupů, které jsou používány dodnes. Více plnohodnotných stykovacích uzlů, doplňování paliva a okysličovadla, návštěvnické posádky, výměna transportních lodí, doplňování nových modulů ke stanici a koneckonců i internacionální lety – u počátku toho všeho stála stanice DOS-5, známá pod oficiálním označením
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.