Archiv rubriky ‘Historie’

Svět nad planetou (63. díl)

Blaha po příletu na KSC před startem STS-79

Když v pátek 9. srpna 1996 zazvonil v domě Johna Blahy v Houstonu telefon, John neměl důvod myslet si, že jde o něco neobvyklého. Ovšem zpráva, kterou ze sluchátka uslyšel, mu vyrazila dech. Velitel jeho posádky, Gennadij Manakov, byl z letu ze zdravotních důvodů stažen a s ním se „svezl“ i palubní inženýr Pavel Vinogradov. Jejich místa zaujali Valerij Korzun a Alexandr Kaleri ze záložní posádky a Blaha se nyní dozvídal, že svůj čtyřměsíční let na palubě ruské stanice Mir absolvuje právě s těmito dvěma kosmonauty. To nebylo dobré. Blaha s Manakovem a Vinogradovem během mnohaměsíčního výcviku vytvořil přátelský vztah a oba Rusy považoval za velmi příjemné, profesionální a schopné jedince, se kterými svou misi zvládne odlétat naprosto bez problémů. Nyní však bylo jako mávnutím kouzelného proutku vše jinak a pro Blahu to byla rozhodně změna k horšímu. Blaha s Korzunem během výcviku přicházel do styku jen letmo a během těchto kratičkých setkání na něj ruský velitel působil dojmem příjemného a společenského člověka s dobrým smyslem pro humor. Jediný případ, kdy měl Blaha s Korzunem více co do činění byly dva dny na počátku roku, kdy spolu trénovali přežití v zimních podmínkách. Tehdy se s Valerijem udála až zarážející proměna a z příjemného a uvolněného člověka se stal mikromanažer, který dokolečka vysvětloval věci, které byly zcela zjevné a nad vším chtěl mít osobní kontrolu. Blaha si s těžkým srdcem balil několik nezbytností pro let na východ. V pondělí měly odlétat posádky ke startu na Bajkonur a on měl být coby člen expedice EO-22 přítomen. Během tří dnů bude mít možnost strávit se svou novou posádkou několik hodin. Během nich se budou obě strany muset pokusit o navázání přátelských vztahů. Příště se uvidí až na oběžné dráze na počátku Blahova pobytu na Miru…

Svět nad planetou (62. díl)

Logo agentury CNES

Francouzi měli v rámci sovětského a posléze ruského pilotovaného kosmického programu svým způsobem výsadní postavení. V roce 1982 se stal prvním západoevropským občanem ve vesmíru Jean-Loup Chrétien. Ten samý Chrétien se o šest let později stal také prvním občanem jiné země než SSSR a USA, který vystoupil do volného prostoru. V rámci smlouvy s ruskou stranou z roku 1992 měli Francouzi zajištěna křesla v Sojuzech zhruba ve dvouletých intervalech – o takových podmínkách si jiné státy mohly nechat jen zdát. Na druhou stranu je pravdou, že tyto lety Francouzi museli velmi štědře platit. Pro Rusy byly lety cizích státních příslušníků a zahraničních experimentů stéblem, které drželo pilotovaný program nad vodou. Financování bylo v té době na tak katastrofální úrovni, že na provoz stanice bylo vyděleno jen asi 10 % potřebných prostředků, zbytek (tedy spíše drtivá většina) financí byla získávána právě díky letům zahraničních kosmonautů. Podle všeho byla situace tak zoufalá, že nebýt programu Shuttle-Mir, ESA a Francouzů, byl by Mir dávno zakonzervován a opuštěn, dost možná dokonce definitivně. V srpnu 1996 na stanici dorazil další finanční „záchranný kruh“ v osobě Claudie André-Deshays, kterou už pozorný čtenář zná. Její mise nesla název „Cassiopée“.

Svět nad planetou (61. díl)

Claudie André-Deshays

V dubnu 1994 byly sestaveny týmy pro let EO-22. Do hlavní posádky byli jmenováni Gennadij Manakov a Sergej Treščov, v záložní posádce se ocitli Sergej Kričevskij a Alexandr Kaleri. Sestavy nevydržely dlouho: na začátku roku 1995 byl stažen Treščov, který vzhledem k nevalným výsledkům při přezkoušení ze znalostí systému řízení Sojuzu TM v rámci všeobecného výcviku musel některé zkoušky opakovat. Na jeho místo byl od 21. února 1995 dosazen Pavel Vinogradov. Tím však změny nekončily. V červnu dostal stopku od lékařů Sergej Kričevskij. Na jeho místě se ocitl Valerij Korzun. Pokud si vážený čtenář toto jméno matně vybavuje, není to náhoda. V březnu 1992 byl Valerij stažen ze záložní posádky EO-12 kvůli překročení limitu výšky vsedě. Tehdy z toho bylo velké pozdvižení, protože fakt, že se na takto zásadní věc přišlo až poté, co Korzun v červenci 1989 absolvoval všeobecný výcvik a navíc byl na jaře 1991 jmenován na neuskutečněnou misi s kazašským kosmonautem (tento let byl nakonec zkombinován s letem rakouského kosmonauta), nedělal příliš dobré renomé lékařům. Nicméně Korzun byl kvalifikovaným členem oddílu, proto se s ním nadále počítalo pro krátkodobé mise v případě nouze. Nakonec se pracovníci továrny Zvezda pochlapili a pro Valerije vyrobili speciální anatomickou vložku, která mu umožňovala zúčastnit se i dlouhodobých letů. K oběma posádkám byli přiřazeni ještě Evropané a Američané – počítalo se s letem francouzského „spationauta“ v rámci smlouvy mezi CNES a ruskou stranou z července 1992. Onen spationaut měl na stanici pobývat zhruba dva týdny během předávky směn mezi EO-21 a EO-22. Od ledna 1995 se začali ve Hvězdném připravovat nám již známá Claudie André-Deshays a Léopold Eyharts. Posádka dlouhodobé expedice EO-22 měla mít ještě amerického člena. Jako hlavní kandidát zde figuroval John Blaha, který již předtím dělal dubléra Shannon Lucid. Jeho záložníkem se pak měl stát Jerry Linenger. Týmy pro nadcházející let, který měl odstartovat v srpnu 1996, tedy vypadaly takto: Manakov/Vinogradov/Deshays/Blaha a Korzun/Kaleri/Eyharts/Linenger. Zdálo by se, že změn bylo hlavně na začátku fungování posádek pro nadcházející misi dost a vše už snad půjde hladce, ovšem problémy jako by neměly konce…

Svět nad planetou (60. díl)

Usačov, Onufrijenko a Lucid - sehraná trojka na palubě Miru

V průběhu expedice EO-21 proběhlo několik změn v časovém plánu. Jedním z nich bylo prodloužení pobytu Onufrijenka a Usačova o několik týdnů. Prapůvodní záměr byl provést výměnu posádek v první červencové dekádě. Znamenalo to, že Shannon Lucid, pro kterou měl přiletět raketoplán Atlantis v rámci mise STS-79, bude nějakou dobu pracovat s novou posádkou. Na Zem se měla vrátit o měsíc později než její dva ruští kolegové. V průběhu května se však začaly objevovat zvěsti o tom, že Onufrijenko s Usačovem si svůj pobyt prodlouží do přelomu srpna a září. Přestože na kosmonauty už začal doléhat stesk po domově, prodloužení se nebránili. Byli o něm už předem zpraveni prostřednictvím soukromých dopisů od kolegů kosmonautů, proto pro ně oficiální oznámení nebylo překvapením. Vypadalo to, že Shannon Lucid tak své dva přátele bude čekat na Zemi. Nikdo v té době ještě netušil, že problémy s motory SRB u startovní sestavy raketoplánu oddálí také start amerického stroje a Shannon se tím pádem nakonec přeci jen zdrží na stanici déle, než Onufrijenko a Usačov. Na konci května však byl zatím program EO-21 v plném proudu a před posádkou stálo mimo jiné ještě několik výstupů do otevřeného prostoru, jejichž celkový počet se během této expedice měl vyšplhat na úctyhodných šest…

Cesta Apollo 12 na Měsíc (2)

V předešlém dílu jsme posádku Apollo 12 opustili ve chvíli, kdy se chystali k přistání na Měsíčním povrchu. Richard Gordon na měsíční oběžné dráze osiřel a sledoval počínání svých přátel v lunárním modulu. Posádka nakonec přistála jen 180 metrů od robotické sondy Surveyor III, která zde v automatickém režimu přistála o dva a půl roku dřív. Jen tato zdárná maličkost dokonale dokázala schopnosti tehdejších pracovníků NASA, ale i odhodlaných kosmonautů. Vědci díky tomu měli jedinečnou možnost prozkoumat dlouhodobý vliv tamního prostředí na přístroje a techniku. Posádka během práce na povrchu z landeru Surveyor III odmontovala kameru, na které byl na Zemi objeven živý mikroorganizmus, ale dodnes není jasné, jak se tam vlastně dostal. Vědci se však přiklání k verzi, že k tomu došlo vinou neopatrné manipulace na Zemi. To pravé dobrodružství posádka zažila samozřejmě při vycházkách a je známá celá řada historek, které si za ta léta žijí svým vlastním životem. Apollo 12 přesto zůstává v seznamu měsíčních výprav tak trochu neprávem upozaděná a proto není od věci si občas tyto příběhy připomínat. Obzvlášť pokud od nich uplynulo již neuvěřitelných 50 let.

Svět nad planetou (59. díl)

Modul Priroda připojený k Miru

23. duben 1996 byl pro všechny, kteří byli nějakým způsobem svázáni s orbitální stanicí Mir, malým svátkem. Do vesmíru se vydával modul 77KSI „Priroda“, poslední dílek do skládačky modulárního komplexu. Připojením Prirody ke stanici se měl završit proces jejího budování, který měl původně trvat pouze dva až tři roky, ale vlivem hlubokých změn v geopolitické situaci a tím i v ruském kosmickém průmyslu se natáhl na celou dekádu. Přes všechna zpoždění, škrty a osekané plány však měli být ruští tvůrci stanice na co hrdí – příletem Prirody bude kolem Země obíhat cvalík o hmotnosti 128 980 kg, na dlouhou dobu největší a nejtěžší pilotované kosmické těleso vyrobené lidskou rukou (nepočítaje v to soulodí obsahující nosnou raketu nebo její část). Ovšem nejprve musela Priroda k Miru doletět. Lehkou nervozitu vzbuzoval její energetický systém, který se nespoléhal na solární panely, jako tomu bylo u předchozích modulů, ale na jednorázové baterie. A obavy se nakonec ukázaly jako opodstatněné. Bezprostředně po oddělení od nosné rakety mělo být všech 168 baterií připojeno k hlavní sběrnici a modul měl ožít. Jenže podle údajů z telemetrie do sběrnice začala proudit energie z pouhých 88 baterií a modul tak dostával jen o něco více než polovinu potřebné energie. Specialisté v řídicím středisku vyslovili svou verzi: někde na sběrnici vzniknul zkrat. Druhý pokus o připojení baterií proto není rozumné provádět a Priroda se bude muset spokojit s polovičním přídělem elektřiny. To nejenže značně komplikovalo situaci, ale hlavně to znamenalo, že téměř veškeré energetické rezervy, se kterými předtím řídicí středisko počítalo, byly rázem pryč…

Svět nad planetou (58. díl)

Mir se všemi zamýšlenými moduly

Stanice Mir měla být původně dokončena na začátku devadesátých let a počítalo se s pěti doplňkovými moduly připojenými k základnímu bloku. Ovšem ještě několik let po plánovaném dokončení nebyl komplex hotov. Na jaře 1996 Mir sice krom základního bloku sestával z pěti dalších modulů, ovšem jeden z nich, Dokovací modul, byl „neplánovaným dítětem“ rusko-americké spolupráce a kotvil na konci modulu Kristall. Jeden radiální port přechodového úseku základního bloku na svůj modul stále čekal. Teprve až tento modul přiletí, budou moci tvůrci stanice prohlásit její budování za dokončené. Po modulu zaměřeném na astronomické a astrofyzikální pozorování, modulu určeném pro dotvoření zázemí pro posádky a experimenty, modulu s pokročilými materiálovými a biochemickými experimenty a modulu pro pozorování zemského povrchu a atmosféry měl nyní ke stanici zamířit modul určený pro průzkum přírodních zdrojů, lékařské experimenty, sledování atmosféry a prostředí nejen kolem Země, ale i kolem samotného Miru. Hmotnost stanice se měla jeho příletem vyšplhat téměř na 130 tun a do pokročilé fáze stavby Mezinárodní vesmírné stanice bude Mir držet rekord v kategorii nejtěžšího a největšího člověkem vyrobeného objektu ve vesmírném prostoru. Geneze nového modulu, který nesl označení 77KSI a byl pojmenován „Priroda“, nebyla ani krátká, ani jednoduchá…

Cesta Apollo 12 na Měsíc (1)

Před padesáti lety odstartovala druhá mise Apollo s cílem přistát na povrchu Měsíce. Během startu bylo tak špatné počasí, že diváci jen těžko hledali siluetu rakety Saturn V. Alespoň do chvíle, než nebe rozsvítil blesk a prošel přes stoupající nosič až k mobilní věži. Posádka v lodi zažila totální blackout. Na palubě dočasně vypadl proud a následně se rozeznělo množství výstrah. A aby toho nebylo málo, tak se celá situaci opakovala v 52. sekundě letu. Naštěstí oba incidenty neměly na fungování kosmické lodi velký vliv a členové posádky mise Apollo 12 – Pete Conrad, Alan Bean, Richard Gordon, zamířili 14. listopadu 1969 k Měsíci. O programu Apollo toho bylo napsáno již opravdu mnoho a jen těžko se dá najít něco, co ještě nebylo řečeno, či popsáno. Proto jsme se rozhodli připomenout toto další významné výročí v pořadí trochu netradičně – obrazem. V těchto dnech totiž vydal grafik Tony Bela sérii povedených ilustrací, které jsou pro vzdělávací a neziskové účely volně k dispozici. Proto se je autor rozhodl přeložit a tím vlastně zmapoval cestu Apolla 12 na Měsíc a zpět. Infografiky jsou pro zpestření  prokládány zajímavostmi z této, tak trochu opomíjené mise. Pojďme si tedy společně připomenout události staré 50 let.

Svět nad planetou (57. díl)

Shannon Lucid

21. března 1996 se z rampy LC-39B na Kennedyho kosmickém středisku odpoutala startovní sestava s raketoplánem Atlantis. Tento stroj již potřetí mířil ke stanici Mir, tentokrát měl jeho let zahájit nepřetržitou více než dvouletou periodu přítomnosti amerických astronautů na ruské stanici. Tím, kdo měl tento maraton odstartovat, byla Shannon Lucid, zkušená astronautka, která předtím do vesmíru cestovala již čtyřikrát a byla členkou původního náboru pro program Space Shuttle v roce 1978. Už tehdy se Shannon lišila od ostatních dam z tohoto náboru tím, že se neúčastnila zákulisních dostihů o to, kdo bude první americkou ženou ve vesmíru. Podle pamětníků se prostě zabývala svojí prací a na politiku zvysoka kašlala. Její klidná a veselá povaha jí však přinesla velkou oblibu mezi kolegy a svým způsobem „maminkovský“ přístup byl pro posádky, v nichž figurovala, nenápadným, přesto však velkým pozitivem. Aniž to NASA tušila, v osobě Shannon Lucid měla téměř ideální kandidátku pro dlouhodobý pobyt na Miru. Kandidátku, která byla zvyklá tvrdě pracovat a současně o tomto faktu nikde nerozhlašovat, kandidátku která problémy řešila nejraději sama a pokud nějaké nastaly, nehroutila se. Navíc se její přirozený cit pro jednání s lidmi ukázal být přesně tím, co bylo pro soužití s lidmi s odlišnou povahou, historií a kulturou potřeba…

Svět nad planetou (56. díl)

Emblém jedenadvacáté expedice na Mir

Když byly na jaře 1994 skládány posádky k misi EO-19, na místě náhradníků se ocitlo duo Jurij Onufrijenko a Jurij Usačov. Pokud by byly bývaly dodrženy ruské tradice, znamenalo by to, že dostanou šanci během následující expedice a stanou se hlavní posádkou pro EO-20. Ovšem dvacátá expedice se lehce vymykala standardům, protože se nesla ve znamení dlouhodobého letu astronauta ESA, se kterým trénoval jiný tým kosmonautů. Onufrijenko a Usačov však nebyli zapomenuti – jejich šance měla přijít v podobě expedice EO-21. Jejich dubléry byli jmenováni Vasilij Ciblijev a Alexandr Lazutkin. Tyto dvě ruské dvojice však neměly trénovat samy. Expedice EO-21 se měla překrývat s druhým „incrementem“, tedy dlouhodobým pobytem amerického astronauta na Miru. 25. ledna do Střediska pro výcvik kosmonautů ve Hvězdném městečku dorazila americká dvojice kandidátů na tento let: Shannon Lucid a John Blaha. Shannon byla zkušenou astronautkou, která byla členem prvního náboru pro program Space Shuttle a dosud se do vesmíru na palubě raketoplánů podívala čtyřikrát. John Blaha byl rovněž zkušeným matadorem se čtyřmi odlétanými misemi, z toho dvakrát jako velitel. Dvojice začala ihned po příjezdu do Hvězdného intenzivní osvěžovací a rozšiřovací kurzy ruštiny a začala si zvykat na jiný styl práce. Od začátku října začala specifická příprava posádek ve složení Onufrijenko/Usačov/Lucid a Ciblijev/Lazutkin/Blaha. Na stanici však měla posádka EO-21 dorazit postupně a různými stroji. Zatímco Onufrijenko s Usačovem měli k Miru putovat tradičně na palubě Sojuzu, Lucid se k nim měla připojit o měsíc později a do vesmíru ji měl dopravit raketoplán. Teprve potom měla být posádka jedenadvacáté dlouhodobé expedice kompletní…