sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Americké vesmírné síly se připravují na zpoždění vynášení klíčových nákladů národní bezpečnosti na palubě rakety Vulcan od společnosti ULA. Uvedl to generálporučík Philip Garrant, šéf Velitelství vesmírných systémů vesmírných sil.
Společnost Lunar Outpos oznámila 21. listopadu, že podepsala dohodu se SpaceX o použití kosmické lodi Starship pro přepravu lunárního roveru Lunar Outpost Eagle na Měsíc. Společnosti nezveřejnily harmonogram spuštění ani další podmínky obchodu.
Společnost Maxar Intelligence se zaměřuje na začátek roku 2025, kdy dojde k vynesení poslední dvojice družic WorldView Legion. Znamená to tak dokončení ambiciózní konstelace pro pozorování Země.
Agentury JAXA a ESA 20. listopadu v Tsukubě v Japonsku vydaly společné prohlášení, ve kterém načrtli novou spolupráci v oblastech planetární obrany, pozorování Země, aktivity po ISS na nízké oběžné dráze Země, vesmírná věda a průzkum Marsu.
Společnost SEOPS na Space Tech Expo Europe 19. listopadu oznámila, že podepsala smlouvu se společností SpaceX na vynesení mise plánované na konec roku 2028 z Floridy. Do roku 2028 také získává kapacitu pro blíže nespecifikované další starty SpaceX.
Francouzský startup Latitude podepsal víceletou smlouvu se společností Atmos Space Cargo, společností vyvíjející komerční návratová zařízení. Atmos koupí minimálně pět startů rakety Zephyr ročně, a to v letech 2028 až 2032.
Německý společnost Exolaunch použije svůj nový adaptér Exotube počínaje rokem 2026. Exotube je univerzální modulární adaptér pro integraci, start a rozmístění družic od cubesatů až po 500 kg družice.
Čína provedla úspěšný test oddělení aerodynamického krytu užitečného zatížení pro raketu Dlouhý pochod 10. Test hodnotil design krytů, strukturu připojení, plán oddělení a maximální dostupnou obálku. Všechny testované parametry splňovaly jejich konstrukční požadavky.
Společnost Lockheed Martin 19. listopadu oznámila, že její nová družicová platforma střední velikosti LM 400 bude mít svou orbitální premiéru příští rok na palubě rakety Firefly Aerospace.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Již třicátým dílem začínáme další díl seriálu X-planes/Dělníci kosmonautiky. V minulém díle jsme se začali věnovat třetímu stroji ze skupiny RLV (Reusable Launch Vehicle). X-34 neměl jednoduchý začátek a první pokus o realizaci stroje skončil neúspěchem a ukončením programu. Hlavní důvody byly především spory mezi průmyslovými partnery, tedy společnostmi Orbital Sciences Corporation a Rockwell, ale i částečně s NASA. Horkým tématem se ukázala volba pohonné jednotky, kdy bylo vybíráno mezi americkou a ruskou pohonnou jednotkou. Prodlevy ve stanovení základní konfigurace společností Orbital, prosazení vetší verze B společnosti Rockwell či požadavek na technologický demonstrátor NASA, to vše je malý výčet protiproudů ve vývoji. Výsledkem bylo uvědomění si, že nelze v rámci programu kombinovat požadavek na „pouhý“ technologický demonstrátor s požadavkem na ekonomicky rentabilní stroj, zvlášť když zástupci průmyslu vložili do programu mnohem větší finanční obnos než vládní agentura. Výsledek, ukončení programu.
V posledních dvou dílech jsme se věnovali strojům, které vznikly v rámci programu RLV (Reusable Launch Vehicle), což byl výsledek studie Access to Space. Pro připomenutí, prvním strojem byl Delta Clipper následovaný známým programem X-33. Zatímco DC-X prošel celou fází zkoušek a „skoků“, než byl zničen, tak X-33 neměl ani tuto šanci. To, co mají všechny programy společné, je snaha použít nové, lehké kompozitní materiály a využít nové dostupné technologie. Vše v rámci hesla „rychle, lépe, levněji“, jak propagoval tehdejší administrátor NASA Daniel Goldin. Pro zajímavost uvedu, že D. Goldin byl nejdéle sloužícím administrátorem NASA. V dnešním díle se začneme věnovat třetímu stroji v rámci RLV, který měl velmi těžký počátek.
V minulém díle jsme otevřeli trilogii o programu RLV (Reusable Launch Vehicle), který se dělil na tři různé stroje. Zásadní vliv na vznik RLV měla studie Access to Space, která definovala další vývoj vesmírné techniky. Snahou bylo vyvinout novou techniku, která přinese výrazné snížení nákladů na let a významné zvýšení bezpečnosti letu. Jako první stroj, který jsme probrali byl demonstrátor DC-X Delta Clipper, u kterého si mnohý čtenář při pohledu na zkušební lety může říct, že to vlastně zná. I když se Delta Clipper nikdy nedostal za hranice zemské atmosféry, pomohl v rozvoji technologie RLV. Dalším strojem, kterým se budeme zabývat, bude X-33, který se však nedostal z fáze prototypu, který byl asi z 85 % hotov.
Devadesátá léta přinášela nové projekty v rámci strojů s označením X. V minulých dílech jsme se zabývali stroji, které měly sloužit především jako záchranné čluny pro plánovanou vesmírnou stanici Freedom a následně pak pro Mezinárodní vesmírnou stanici. Jednou ze sekundárních možností bylo i využití, jako servisního plavidla či pro samostatnou, krátkodobou misi. V tomto případě se bavíme o stroji HL-20, kdy jeho odkaz žije dál v podobě stroje Dream Chaseru, který se chystá na svou první misi již příští rok. Čistě záchranným člunem se pak stal stroj X-38, který díky škrtům v rozpočtu nedostal šanci vzletět za hranice atmosféry. Nyní se podíváme na program NASA, Reusable Launch Vehicle (RLV). Tento program zahrnoval tři samostatné stroje, které si postupně v jednotlivých dílech popíšeme. Celý program NASA pak vzešel ze studie Access to Space.
V minulém díle jsme se věnovali návrhu záchranné lodi pro vesmírnou stanici, který se bohužel nakonec neuskutečnil. Samotný stroj byl výsledek kombinace domácího výzkumu a vývoje vztlakových těles s přihlédnutím k výsledkům objevené sovětské práce, tedy stroje BOR-4. Kombinací studií vznikl návrh, který i dnes promlouvá do budoucnosti v podobě stroje Dream Chaser. Nás však dnes bude zajímat úplně jiný stroj. Na první pohled by čtenář mohl usoudit, že už něco podobného viděl a měl by naprostou pravdu. Jedná se o další ze strojů, který se inspiroval vývojem vztlakových těles. V tomto případě se jedná o evoluci slavného a velmi úspěšného návrhu SV-5, jinak také X-24A. V tomto případě se opět jednalo o možnost využití stroje, jako záchranné kosmické lodi, ale s jednou novinkou, která se u předchozích pilotovaných strojů nepoužila.
V minulém díle jsme zakončili povídání o vztlakovém stroji HL-10 z dílny střediska NASA v Langley. Tím jsme vlastně ukončili i „zlatou éru“ vztlakových těles, která se pravděpodobně již nikdy, v takové míře, neuskuteční. Samotný vývoj vztlakových těles a nasbírané poznatky byly použity při vzniku raketoplánu, i když podle mnohých bylo možné dovést vývoj mnohem dál než jen k raketoplánu. Nyní se přesuneme k jednotlivým strojům, které vznikaly spíše jako možná alternativa k vesmírnému provozu či jako záchranná možnost pro vesmírné stanice. Asi nikoho nepřekvapí, že tito následníci vychází z původní zlaté éry této kategorie. Je to nakonec i logické, protože celý program výzkumu byl velmi podrobný a zahrnoval celý profil letu i podrobné zkoumání aerodynamiky těchto specifických strojů.
První bezmotorový let HL-10 nedopadl úplně podle vysokých očekávání svých tvůrců. Bruce Peterson během letu hlásil postupně problémy v řízení, přesněji oscilace a malou účinnost elevonů. Zklamání bylo veliké, protože samotní tvůrci si kladli za cíl vytvořit nejlepší stroj z celé kategorie vztlakových těles. Z počátku to vypadalo pouze na lehkou úpravu ve stabilizačním systému řízení, ale jak se postupně ukázalo, problém byl mnohem rozsáhlejší. Jen díky snaze inženýra Wenta Paintera došlo k přezkoumání celé problematiky a podrobné analýze. Samotné středisko v Langley si plně uvědomilo, že na problému nese svou část „viny“ a přijalo plnou zodpovědnost za vyřešení problému. Na obranu střediska Langley je nutno dodat, že ne každý jev se dá plně odhalit v aerodynamickém tunelu, protože stále se pohybujete na úrovni modelací, tedy bez zásahu člověka do řízení. Pro HL-10 to však znamenalo „stopku“ na několik měsíců.
Roku 1972 proběhl poslední let s kluzákem M2-F3, který vzešel ze svého předchůdce, tedy M2-F2. O M2-F3 by se dalo mluvit i jako o „Fénixovi“, který vzešel z popela, v našem případě z vlastní nehody. M2-F3 prokázal účinnost konstrukce s přidaným středním stabilizátorem, který významně omezil boční oscilace a jev PIO. Nebyl to však jediný stroj, který vznikal v dílnách NASA. Dalším strojem byl HL-10, který vzešel ze střediska v Langley. Patrně nejvlivnějšího střediska pod agenturou NASA. Vztlakové těleso HL-10 se už na pohled značně lišilo od svých partnerských strojů M2-F2 a F3. Na tomto stroji byla totiž použita jiná filozofie konstrukce, jinak řečeno odlišný profil draku, který byl blíže ke konceptu Hanse Multhoppa, známém jako SV-5. Tedy stroj ve tvaru delty s plochým dnem a vyprofilovaným horním tvarem a odtokovou částí draku.
Současní fanoušci kosmonautiky žijí ve velmi zajímavé a současně rozporuplné době. Na jedné straně se momentálně v kosmonautice odehrává mnoho zajímavého a dokonce převratného, přičemž možnost být díky internetu téměř v epicentru dění je bezprecedentní. Na straně druhé téměř nemine měsíc, kdy se navždy ztratí některá z výrazných tváří kosmonautické historie a s ní definitivně odejdou nikdy nevyřčené detaily pionýrských misí a také odpovědi na otázky, které zatím nikdo nepoložil, které však visely ve vzduchu a čekaly pouze na to, až se jejich tazatel setká s tím, kdo má v osobní paměti právě onen střípek, který chybí do skládačky. A ani všemocný internet je již nikdy nedokáže najít a poskládat tak, aby byl příběh počátků dobývání vesmíru zcela kompletní. Přesně takové střípky jedněch z nejdůležitějších pilotovaných misí všech dob odešly 6. listopadu, když se na poslední let vydal legendární astronaut Frank Borman…
V předchozím díle jsme se věnovali dalšímu stroji z dílny NASA, M2-F2. Povídání jsme přerušili po velmi těžké nehodě tohoto stroje s pilotem Brucem Petersonem. Bruce Peterson měl veliké štěstí a nehodu přežil, i když ne bez následků. Jeho let byl zároveň posledním bezmotorovým letem, po kterém měla začít série motorických letů. Během bezmotorových letů se projevovala veliká citlivost na boční oscilace – kluzák byl nestabilní v příčném směru. O této nestabilitě se mohl přesvědčit již Milt Thompson během svého prvního letu s M2-F2. Nyní nastala situace, kdy nemohlo dojít k pokračování letového programu, protože kluzák byl značně poškozen při nehodě a otázkou tedy bylo, co bude dál.
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
