Americké Vesmírné síly
Americké Vesmírné síly plánují síť družic, která by nepřetržitě monitorovala dění v okolí geosynchronní oběžné dráhy a vzájemně mezi sebou komunikovala, aby mohla rychle předávat údaje z průzkumu vojenským operátorům.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Americké Vesmírné síly plánují síť družic, která by nepřetržitě monitorovala dění v okolí geosynchronní oběžné dráhy a vzájemně mezi sebou komunikovala, aby mohla rychle předávat údaje z průzkumu vojenským operátorům.
Třetí a poslední širokopásmová družice ViaSat-3 s kapacitou v řádu terabitů byla uvedena do provozu nad oblastí Ameriky, oznámil 17. září její americký provozovatel. Stalo se tak několik dní poté, co společnost SpaceX vynesla na oběžnou dráhu poslední tři družice pro síť O3b mPower lucemburské společnosti SES.
Americké Vesmírné síly rozšiřují využívání komerčních družic k odhalování a určování polohy rušení GPS a dalšího elektronického rušení. Z toho, co původně začalo jako experiment, se tak stává stálá globální operace.
NASA pokračuje v plánech na nákup dalších tří misí kosmické lodi Crew Dragon společnosti SpaceX k Mezinárodní vesmírné stanici, přestože dlouhodobá budoucnost této kosmické lodi zůstává nejistá.
Softwarová společnost Sedaro zaměřená na vesmírné technologie získá od vlády financování až ve výši 45 milionů dolarů na rozšíření platformy, která pomáhá americkým vesmírným silám analyzovat, jak spolu fungují různé družice, senzory a další schopnosti.
Společnost Rocket Lab 18. září vynesla na oběžnou dráhu radarovou zobrazovací družici pro japonskou společnost Synspective. Šlo již o pátý let rakety Electron během pouhého měsíce a půl.
Německý startup Isar Aerospace zahájí komerční starty své rakety Spectrum po úspěšném zkušebním letu na začátku tohoto měsíce. Společnost zároveň pracuje na rozšíření výrobních kapacit, aby dokázala uspokojit vysokou poptávku.
Společnost Space Cargo Unlimited podepsala smlouvu na přepravu nákladů na palubě návratového modulu Starfall společnosti SpaceX. Firma tak rozšiřuje širokou nabídku možností pro výzkum a výrobu v podmínkách mikrogravitace.
Americké vesmírné síly dávají společnosti SpaceX volnost při návrhu jedné z nových vojenských družicových sítí na nízké oběžné dráze Země (LEO). Stanovují přitom požadavky na výkon, místo aby předepisovaly počet a konfiguraci družic potřebných k jejich splnění.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
V původních záměrech vedení amerického letectva měla stanice, jež později vstoupila ve známost pod názvem MOL, sloužit zejména k ověření práceschopnosti člověka v neznámém prostředí mikrogravitace a stísněných prostor. Z původního, navenek bohulibého, záměru, se ovšem v průběhu času vyklubal projekt, jehož těžiště leželo v „černé“ sféře. MOL měl být zajisté stanicí, na jejíž palubě měly být prováděny experimenty ku prospěchu vědy a poznání, ovšem hlavní náplní práce posádky měla být obsluha optického špionážního komplexu. DORIAN, jak byla kódovým jménem tato optická soustava označována, byla na svou dobu velmi výkonným nástrojem s výborným rozlišením. Navíc, právě díky přítomnosti lidské posádky, mělo jít o velmi pružný systém, který dovoloval výběr cílů a předběžnou analýzu získaných dat téměř v reálném čase. Pro podrobné zkoumání pak měly být filmové pásy dovezeny na palubě návratové kabiny Gemini na Zem spolu s piloty. Na první pohled tento systém vypadal velmi důmyslně, nicméně ke své funkci vyžadoval neméně důmyslný hardware. Pokud by existoval nějaký druh alternativní reality, ve které by stanice dospěla do fáze realizace, naskytl by se případnému kolemjdoucímu, který by překonal bezpečnostní opatření na Vandenbergu (čímž by
Špičkový fyzik Richard Philips Feynman, čtenářům Kosmonautixu pravděpodobně známý především členstvím ve vyšetřovací komisi havárie raketoplánu Challenger, vedl velmi zajímavý a pestrý život. Proto bych vás s tímto hrdinou moderní fyziky rád seznámil trochu blíže.
Richard Philips Feynman (1918-1988)
Kdo to vlastně byl Richard „Dick“ Feynman? Jednalo se o natolik mimořádnou osobnost, že bychom pouhým zařazením do škatulky „geniální vědec“ ani zdaleka nepokryli šíři jeho zájmů a talentů. Čtenáře našeho webu jistě bude nejvíce zajímat jeho role ve vyšetřování tragédie mise STS-51-L, nicméně pro hlubší pochopení této role bude nejprve nutné pochopit Feynmanův přístup k řešení problémů a způsob jeho myšlení. Z tohoto důvodu neuškodí se pro začátek podívat na některé důležité aspekty jeho života.
Komplex MOL sestával ze dvou, nebo přesněji ze tří částí. Nejdůležitější a současně i nejsložitější byla samotná stanice. Druhou část celého systému tvořila transportní loď Gemini-B, která se při startu nacházela na špici sestavy a následně pak byla využita i pro návrat pilotů. Posledním dílkem do skládačky byla nosná raketa Titan-III. Zejména u Gemini a Titanu se snažilo vedení projektu využít co nejvíce komponentů a konstrukčních celků tak, aby bylo možné ušetřit maximum finančních prostředků a tím pádem i obrazně řečeno vykrmovat Otesánka, kterým byla stanice samotná. V žádném případě však nelze říci, že nosič a transportní loď byly kopiemi běžně používaných strojů, pro zamýšlený start na polární dráhu bylo nutné raketu podstatně upravit a významných změn doznaly i některé části lodě Gemini. Ale pojďme na to pěkně popořádku. Začneme nosnou raketou. Původní plány počítaly s Titanem-IIIC. Ovšem tento název byl jednou z mnoha věcí, které bylo třeba stran nosiče změnit. Podle dobových dokumentů se totiž už na začátku léta 1965 s tímto strojem u misí startujících z Vandenbergu nepočítalo. Než však vážený čtenář začne autora kamenovat za zavádějící informace v předchozích dílech seriálu, nechť je ujištěn, že stran
Původní záměr tvůrců programu MOL byl velmi ambiciozní. Stanice měla hostit naráz čtyři osoby s tím, že by se posádky střídaly zhruba ve třicetidenních turnusech. To byl na svou dobu extrémně odvážný koncept. Vyžadoval by totiž ovládnutí složitého umění setkávání těles na oběžné dráze a jejich spojování. A nemělo se jednat pouze o pilotované stroje, ale také o bezpilotní zásobovací lodě, což bylo ještě o stupínek složitější (připomeňme, že první spojení dvou bezpilotních těles se podařilo Sovětům v říjnu 1967 a dodnes je tento úspěch hoden smeknutí pokrývky hlavy). Jenže, jak už to bývá, člověk míní, okolnosti mění. Program nezískal hned na startu financování pro tuto velkolepou vizi. Namísto toho měl být minimálně zpočátku realizován velmi osekaný program, v němž figurovaly jednorázové stroje, které měly hostit jednu dvoučlennou posádku na měsíc a po odletu svých obyvatel měly být opuštěné stanice doslova „zahozeny“ do atmosféry. I tak se mělo jednat o pokrokovou technologii, od které si Američané slibovali náskok v případě vypuknutí delší geopolitické krize. Podoba stanice i lodě, která měla sloužit pro transport pilotů, se zpočátku často měnila, nicméně v létě 1967 už byl základní
Když se řekne „první kosmonaut světa“, automaticky nám naskakuje odpověď Jurij Alexejevič Gagarin. Ale otázka „kdo byl prvním narozeným člověkem, který se později vydal do vesmíru“ už je trochu záludnější. Odpověď zní: Georgij Timofejevič Beregovoj. Právě dnes by se dožil sta let. Ano, je to tak: nikdo dříve narozený, než Georgij Beregovoj se totiž do vesmíru nevydal. Seznam dvanácti „nejdříve narozených“ kosmonautů totiž vypadá následovně:
Když se v první polovině šedesátých let objevila první inkarnace pozdějšího programu MOL, počítalo se s tím, že bude startovat z Cape Kennedy na dráhu ve výšce zhruba 300-350 km a se sklonem přibližně 30° vůči rovníku. Pro obecné experimenty, sběr základních dat o reakci lidského organismu na dlouhodobý pobyt v mikrogravitaci a omezené příležitosti k fotografování zemského povrchu tato dráha dostačovala. Ovšem s tím, jak se postupně posouvalo těžiště zamýšlených aktivit MOL stále více do „černé (rozuměj výzvědné a proto tajné)“ oblasti, nastal v tomto ohledu poměrně závažný problém. Pakliže by mise probíhaly na původně plánovaných drahách, byl by celý projekt vlastně k ničemu. Území, které politické špičky USA a vedení NRO zajímalo, leželo mnohem více na sever. Hranice Sovětského svazu měly svůj nejjižnější bod kousek nad 42° severní šířky. K tomu, aby bylo možné získat skutečně užitečná data stran dění na území největšího protivníka, by byla nejvhodnější polární dráha – tedy taková, která má sklon co nejblíže k 90° vzhledem k rovníku. Tato dráha by umožňovala sledovat de facto území celé planety. Byl tady ovšem malý háček: z Kennedyho mysu se na polární dráhu dostávalo
Před čtyřiceti lety odstartoval raketoplán Columbia. Ale mohl se taky jmenovat Liberty. Nebo Marco Polo. Nebo Constellation. Nebo taky úplně jinak. Byl to každopádně tehdejší prezident USA Richard Nixon, který v roce 1972 rozhodl, že se nově vyvíjené kosmické raketoplány nebudou nijak jmenovat. Prostě půjde o program Space Shuttle. Na stole měl přitom návrh na názvy Pegasus, Hermes, Astroplane, Skylark a Space Clipper. První čtyři předložila NASA, pátý doplnili zaměstnanci Bílého domu. Nixon všechny odmítl a nechal kosmický raketoplán prostě kosmickým raketoplánem. Předchozí americké pilotované lodě dostaly jména Mercury, Gemini a Apollo, takže to byl odklon od zavedených pořádků.
Jméno „Jurij Gagarin“ zůstane navždy zapsáno v kronice lidstva v kolonce „první člověk ve vesmíru“. Nechybělo ale mnoho a mohlo na jeho místě stát jméno amerického astronauta Alana Sheparda. Proč souboj o toto historické prvenství dopadl tak, jak dopadl, a co ho rozhodlo?
Rychle a špinavě do vesmíru
Ve Spojených státech letectvo logicky předpokládalo, že dobytí vesmíru se stane jeho doménou. Počítalo se s letadly pohybujícími se rychleji a výše, postupně až na oběžnou dráhu. A pak tu byla agentura NACA (National Advisory Committee for Aeronautics) založená v roce 1915. Její vedení nechtělo hrát druhé housle, a tak se v listopadu 1957 rozhodlo „jednat hned, abychom nebyli opominuti na poli výzkumu kosmických letů“. Bylo to pragmatické rozhodnutí, které nakonec vedlo ke vzniku NASA.
MOL byl poměrně zvláštním druhem programu. Navenek se mělo jednat o laboratoř, která bude zkoumat možnosti práce člověka v podmínkách beztížného stavu. To byla tvář, kterou program ukazoval veřejnosti. Ve skutečnosti se postupně stala téměř výhradním důvodem jeho existence optická špionáž prostřednictvím velkého teleskopu. Piloti měli fungovat jako operátoři, kteří budou schopni v reálném čase vyhodnocovat prioritu snímaných cílů a alespoň nahrubo interpretovat získaná data tak, aby byla okamžitě k dispozici vojenskému velení. Původně měl program evolvovat do stanice, která by byla schopna hostit čtyřčlenné posádky v několika směnách, nicméně z důvodů, o nichž bude řeč posléze, se nakonec rozvoj programu zastavil u základního typu stanice. Po několika bezpilotních startech (přičemž jejich počet se v průběhu času měnil) mělo následovat pět pilotovaných misí. Vzhledem k tomu, že posádky byly dvoučlenné, není třeba vysokou matematiku k tomu, aby se vážený čtenář dovtípil, že osm pilotů vybraných na podzim 1965 nebude stačit, pokud nemají být mezi lety významné prostoje. Tohoto faktu si samozřejmě bylo vědomo i vedení USAF a programové kanceláře MOL, proto ještě předtím, než byla zveřejněna jména pilotů první skupiny, začal výběr skupiny druhé.
Druhá polovina roku 1965 znamenala pro program MOL konečně zahájení aktivit, které měly směřovat k ujasnění definitivní podoby stanice tak, jak měla vyhlížet během úvodní „salvy“ letů. V prvotní fázi se počítalo s třicetidenními misemi dvoučlenných posádek s tím, že stanice měla být pouze na jedno použití. Až posléze měly přijít na řadu pokročilejší varianty umožňující opakovaná připojení lodí s čtyřčlennými posádkami. To však zatím leželo ve vzdálenější budoucnosti a pozornost všech zainteresovaných byla plně zacílena na onen základní dvojmužný jednorázový koncept. V říjnu proběhlo kolečko jednání s firmou Douglas, která se zavázala do konce února příštího roku vypracovat definici a základní data pro svou část hardwaru. Pro tento účel měla posloužit částka zhruba 10,5 milionů dolarů z rozpočtu letectva. Firma General Electric se ohledně své části kontraktu zavázala k témuž, přičemž na její účet měly putovat dvě částky: necelých 5 milionů dolarů z „černých“, tedy neveřejných, peněz NRO a necelý milion dolarů z veřejných zdrojů. Ve stejné době začala také výběrová řízení na dodavatele jednotlivých systémů stanice, přičemž Douglas své kroky koordinoval s letectvem, bez jehož souhlasu nemohla být smlouva se subkontraktorem podepsána. Zakázku
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.