sociální sítě
Přímé přenosy
Načítám data o přenosech…
krátké zprávy
Společnost Astrobotic, která vyvíjí lunární přistávací moduly, se rozhodla nechat převzít společností Voyager Technologies, aby mohla rychle rozšířit své kapacity pro očekávané potřeby lunárního programu NASA a splnit tak předpokládané požadavky.
Společnost MDA Space kupuje výrobce malých družic Blue Canyon Technologies (BCT) za 620 milionů dolarů. Kanadské společnosti to poskytne lepší přístup na trh s vládními zakázkami.
Společnost Jio Platforms, která vlastní největšího indického telekomunikačního operátora, se snaží pronajmout si širokopásmovou kapacitu u globálních družicových konstelací, aby v zemi nastartovala svou vlastní suverénní síť na nízké oběžné dráze Země.
Čínský startup Spark Space si po testech motorů Lieyan-2 zajistil v řadě kol financování pro projekt, o kterém tvrdí, že bude největší raketou na světě s elektrickým čerpadlem.
Kelly Hammettová, bývalá vedoucí Úřadu pro rychlé vesmírné schopnosti U.S. Space Force, byla jmenována výkonnou ředitelkou Centra jaderných zbraní letectva.
Soukromá investiční společnost EQT získává společnost Exolaunch, která se zabývala vypouštěním stovek družic pro sdílenou dopravu. EQT tak pomůže uspokojit rostoucí poptávku po vypouštění těchto produktů.
Vyšetřování NASA dospělo k závěru, že škody ve výši několika milionů dolarů na jedné z největších antén sítě Deep Space Network (DSS-14 Goldstone) byly způsobeny nedostatečným výcvikem personálu a chybnými pracovními postupy.
Francouzský startup Look Up, který se zabývá vesmírným dohledem, plánuje využít síť pozemních stanic Skynopy k automatizaci své navrhované služby pro zamezení srážkám na nízké oběžné dráze Země.
Společnost Dawn Aerospace získala 25 milionů dolarů na rozšíření své práce v oblasti vesmírné dopravy a suborbitálních kosmických letounů.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Člověku se velmi těžko hledají slova, když má psát vzpomínku na vskutku legendárního astronauta, navíc velmi zajímavého a milého člověka. Je však nevyhnutelným faktem, že mužů, kteří byli u největších momentů v dějinách kosmonautiky, nezadržitelně ubývá. Nezbývá, než se smířit s tím, že přijde den, kdy mezi námi už nebude žádný z nich. To nic neubírá na pocitu ztráty u Mika Collinse, který byl legendou velmi zvláštního duhu a jehož místo v historii bývá širokou veřejností zhusta opomíjeno. Mike totiž nebyl pouze výtečným pilotem, astronautem a účastníkem nejznámější mise v dějinách kosmonautiky, ale také všestranným mužem, jehož nezměnily úspěchy, sláva ani obdiv davů. Jeho typický úsměv, skromnost a lehká ironie ve vztahu k sobě samému byla osvěžujícím závanem v řadách mužů, jejichž společným jmeovatelem bylo povětšinou (byť opodstatněné) olbřímí ego.
V původních záměrech vedení amerického letectva měla stanice, jež později vstoupila ve známost pod názvem MOL, sloužit zejména k ověření práceschopnosti člověka v neznámém prostředí mikrogravitace a stísněných prostor. Z původního, navenek bohulibého, záměru, se ovšem v průběhu času vyklubal projekt, jehož těžiště leželo v „černé“ sféře. MOL měl být zajisté stanicí, na jejíž palubě měly být prováděny experimenty ku prospěchu vědy a poznání, ovšem hlavní náplní práce posádky měla být obsluha optického špionážního komplexu. DORIAN, jak byla kódovým jménem tato optická soustava označována, byla na svou dobu velmi výkonným nástrojem s výborným rozlišením. Navíc, právě díky přítomnosti lidské posádky, mělo jít o velmi pružný systém, který dovoloval výběr cílů a předběžnou analýzu získaných dat téměř v reálném čase. Pro podrobné zkoumání pak měly být filmové pásy dovezeny na palubě návratové kabiny Gemini na Zem spolu s piloty. Na první pohled tento systém vypadal velmi důmyslně, nicméně ke své funkci vyžadoval neméně důmyslný hardware. Pokud by existoval nějaký druh alternativní reality, ve které by stanice dospěla do fáze realizace, naskytl by se případnému kolemjdoucímu, který by překonal bezpečnostní opatření na Vandenbergu (čímž
Špičkový fyzik Richard Philips Feynman, čtenářům Kosmonautixu pravděpodobně známý především členstvím ve vyšetřovací komisi havárie raketoplánu Challenger, vedl velmi zajímavý a pestrý život. Proto bych vás s tímto hrdinou moderní fyziky rád seznámil trochu blíže.
Richard Philips Feynman (1918-1988)
Kdo to vlastně byl Richard „Dick“ Feynman? Jednalo se o natolik mimořádnou osobnost, že bychom pouhým zařazením do škatulky „geniální vědec“ ani zdaleka nepokryli šíři jeho zájmů a talentů. Čtenáře našeho webu jistě bude nejvíce zajímat jeho role ve vyšetřování tragédie mise STS-51-L, nicméně pro hlubší pochopení této role bude nejprve nutné pochopit Feynmanův přístup k řešení problémů a způsob jeho myšlení. Z tohoto důvodu neuškodí se pro začátek podívat na některé důležité aspekty jeho života.
Komplex MOL sestával ze dvou, nebo přesněji ze tří částí. Nejdůležitější a současně i nejsložitější byla samotná stanice. Druhou část celého systému tvořila transportní loď Gemini-B, která se při startu nacházela na špici sestavy a následně pak byla využita i pro návrat pilotů. Posledním dílkem do skládačky byla nosná raketa Titan-III. Zejména u Gemini a Titanu se snažilo vedení projektu využít co nejvíce komponentů a konstrukčních celků tak, aby bylo možné ušetřit maximum finančních prostředků a tím pádem i obrazně řečeno vykrmovat Otesánka, kterým byla stanice samotná. V žádném případě však nelze říci, že nosič a transportní loď byly kopiemi běžně používaných strojů, pro zamýšlený start na polární dráhu bylo nutné raketu podstatně upravit a významných změn doznaly i některé části lodě Gemini. Ale pojďme na to pěkně popořádku. Začneme nosnou raketou. Původní plány počítaly s Titanem-IIIC. Ovšem tento název byl jednou z mnoha věcí, které bylo třeba stran nosiče změnit. Podle dobových dokumentů se totiž už na začátku léta 1965 s tímto strojem u misí startujících z Vandenbergu nepočítalo. Než však vážený čtenář začne autora kamenovat za zavádějící informace v předchozích dílech seriálu, nechť je ujištěn, že stran
Původní záměr tvůrců programu MOL byl velmi ambiciozní. Stanice měla hostit naráz čtyři osoby s tím, že by se posádky střídaly zhruba ve třicetidenních turnusech. To byl na svou dobu extrémně odvážný koncept. Vyžadoval by totiž ovládnutí složitého umění setkávání těles na oběžné dráze a jejich spojování. A nemělo se jednat pouze o pilotované stroje, ale také o bezpilotní zásobovací lodě, což bylo ještě o stupínek složitější (připomeňme, že první spojení dvou bezpilotních těles se podařilo Sovětům v říjnu 1967 a dodnes je tento úspěch hoden smeknutí pokrývky hlavy). Jenže, jak už to bývá, člověk míní, okolnosti mění. Program nezískal hned na startu financování pro tuto velkolepou vizi. Namísto toho měl být minimálně zpočátku realizován velmi osekaný program, v němž figurovaly jednorázové stroje, které měly hostit jednu dvoučlennou posádku na měsíc a po odletu svých obyvatel měly být opuštěné stanice doslova „zahozeny“ do atmosféry. I tak se mělo jednat o pokrokovou technologii, od které si Američané slibovali náskok v případě vypuknutí delší geopolitické krize. Podoba stanice i lodě, která měla sloužit pro transport pilotů, se zpočátku často měnila, nicméně v létě 1967 už byl základní
Když se řekne „první kosmonaut světa“, automaticky nám naskakuje odpověď Jurij Alexejevič Gagarin. Ale otázka „kdo byl prvním narozeným člověkem, který se později vydal do vesmíru“ už je trochu záludnější. Odpověď zní: Georgij Timofejevič Beregovoj. Právě dnes by se dožil sta let. Ano, je to tak: nikdo dříve narozený, než Georgij Beregovoj se totiž do vesmíru nevydal. Seznam dvanácti „nejdříve narozených“ kosmonautů totiž vypadá následovně:
Když se v první polovině šedesátých let objevila první inkarnace pozdějšího programu MOL, počítalo se s tím, že bude startovat z Cape Kennedy na dráhu ve výšce zhruba 300-350 km a se sklonem přibližně 30° vůči rovníku. Pro obecné experimenty, sběr základních dat o reakci lidského organismu na dlouhodobý pobyt v mikrogravitaci a omezené příležitosti k fotografování zemského povrchu tato dráha dostačovala. Ovšem s tím, jak se postupně posouvalo těžiště zamýšlených aktivit MOL stále více do „černé (rozuměj výzvědné a proto tajné)“ oblasti, nastal v tomto ohledu poměrně závažný problém. Pakliže by mise probíhaly na původně plánovaných drahách, byl by celý projekt vlastně k ničemu. Území, které politické špičky USA a vedení NRO zajímalo, leželo mnohem více na sever. Hranice Sovětského svazu měly svůj nejjižnější bod kousek nad 42° severní šířky. K tomu, aby bylo možné získat skutečně užitečná data stran dění na území největšího protivníka, by byla nejvhodnější polární dráha – tedy taková, která má sklon co nejblíže k 90° vzhledem k rovníku. Tato dráha by umožňovala sledovat de facto území celé planety. Byl tady ovšem malý háček: z Kennedyho mysu se na polární dráhu dostávalo
Před čtyřiceti lety odstartoval raketoplán Columbia. Ale mohl se taky jmenovat Liberty. Nebo Marco Polo. Nebo Constellation. Nebo taky úplně jinak. Byl to každopádně tehdejší prezident USA Richard Nixon, který v roce 1972 rozhodl, že se nově vyvíjené kosmické raketoplány nebudou nijak jmenovat. Prostě půjde o program Space Shuttle. Na stole měl přitom návrh na názvy Pegasus, Hermes, Astroplane, Skylark a Space Clipper. První čtyři předložila NASA, pátý doplnili zaměstnanci Bílého domu. Nixon všechny odmítl a nechal kosmický raketoplán prostě kosmickým raketoplánem. Předchozí americké pilotované lodě dostaly jména Mercury, Gemini a Apollo, takže to byl odklon od zavedených pořádků.
Jméno „Jurij Gagarin“ zůstane navždy zapsáno v kronice lidstva v kolonce „první člověk ve vesmíru“. Nechybělo ale mnoho a mohlo na jeho místě stát jméno amerického astronauta Alana Sheparda. Proč souboj o toto historické prvenství dopadl tak, jak dopadl, a co ho rozhodlo?
Rychle a špinavě do vesmíru
Ve Spojených státech letectvo logicky předpokládalo, že dobytí vesmíru se stane jeho doménou. Počítalo se s letadly pohybujícími se rychleji a výše, postupně až na oběžnou dráhu. A pak tu byla agentura NACA (National Advisory Committee for Aeronautics) založená v roce 1915. Její vedení nechtělo hrát druhé housle, a tak se v listopadu 1957 rozhodlo „jednat hned, abychom nebyli opominuti na poli výzkumu kosmických letů“. Bylo to pragmatické rozhodnutí, které nakonec vedlo ke vzniku NASA.
MOL byl poměrně zvláštním druhem programu. Navenek se mělo jednat o laboratoř, která bude zkoumat možnosti práce člověka v podmínkách beztížného stavu. To byla tvář, kterou program ukazoval veřejnosti. Ve skutečnosti se postupně stala téměř výhradním důvodem jeho existence optická špionáž prostřednictvím velkého teleskopu. Piloti měli fungovat jako operátoři, kteří budou schopni v reálném čase vyhodnocovat prioritu snímaných cílů a alespoň nahrubo interpretovat získaná data tak, aby byla okamžitě k dispozici vojenskému velení. Původně měl program evolvovat do stanice, která by byla schopna hostit čtyřčlenné posádky v několika směnách, nicméně z důvodů, o nichž bude řeč posléze, se nakonec rozvoj programu zastavil u základního typu stanice. Po několika bezpilotních startech (přičemž jejich počet se v průběhu času měnil) mělo následovat pět pilotovaných misí. Vzhledem k tomu, že posádky byly dvoučlenné, není třeba vysokou matematiku k tomu, aby se vážený čtenář dovtípil, že osm pilotů vybraných na podzim 1965 nebude stačit, pokud nemají být mezi lety významné prostoje. Tohoto faktu si samozřejmě bylo vědomo i vedení USAF a programové kanceláře MOL, proto ještě předtím, než byla zveřejněna jména pilotů první skupiny, začal výběr skupiny druhé.
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.
