Minule jsme se podívali podrobně na mise Fobos 1 a Fobos 2. Dnes povídání o tomto sovětském programu zakončíme. I když je program sond Fobos veřejností považován za fiasko, vědecké výsledky určitě nebyly bezvýznamné. Sonda Fobos 2 měřila magnetické pole Marsu, určila chemické složení povrchu nebo zmapovala teploty na rudé planetě.
Přesně před 20 lety v 8:52:47,241 SEČ odstartovala z kosmodromu Bajkonur nosná raketa Sojuz-U ďábelského výrobního čísla A15000-666. Po 8 minutách a 50 sekundách letu úspěšně dopravila na oběžnou dráhu pilotovanou kosmickou loď Sojuz TM-31 (výrobní číslo 205). Na její palubě byla trojice kosmonautů – velitel Jurij Pavlovič Gidzenko, palubní inženýři Sergej Konstantinovič Krikaljov a William McMichael Shepherd. Posádka to byla mezinárodní a také mířila k zárodku Mezinárodní kosmické stanice ISS tvořeného dvěma ruskými moduly Zarja a Zvezda a americkým modulem Unity se dvěma přechodovými tunely PMA-1 a -2.
V předchozím díle jsme si ukazovali vědecké přístroje, které měla sonda na palubě. V rámci naší minisérie vám dnes nabízíme předposlední setkání se sovětským programem Fobos. Popíšeme si v něm jak probíhal let obou téměř identických sond. Ačkoliv se z videa může zdát, že sondy nesplnily svůj hlavní úkol, příští díl Vám ukáže, že po vědecké stránce byly velmi úspěšné.
Minulý týden jsme si ukazovali kostrukci sond Fobos, dnes se zaměříme na vědecké přístroje. Sondy Fobos 1 a Fobos 2 měly primárně studovat marsovský měsíc Fobos a také samotný Mars. Kormě toho ale nesly i přístroje pro výzkum Slunce a meziplanetárního prostředí. Především sestava aktivních i pasivních přístrojů pro planetární výzkum, tedy studium měsíce Fobos a planety Mars, byla do té doby nevídaná a velmi komplexní.
V minulém díle jsme si řekli, jak probíhal planetární program v Sovětském Svazu, proč vznikl sovětský projekt Fobos k výzkumu stejnojmenného měsíce Marsu a co bylo jeho cílem. Dále jsme si nastínili základní parametry mise. Dnes si popíšeme, jak obě téměř identické sondy vypadaly a jaké bylo jejich technické vybavení. Řeč bude také o dvou typech přistávacích modulů.
Každý člověk si od svého dětství s sebou nese několik silných dojmů, které nikdy zcela nevymizí z paměti. Ať už se jedná o události, tváře nebo třeba vůně. Také autorovi těchto řádků několik takových silných vjemů utkvělo. Jeden z nejtrvalejších se týká knihy. Publikace „Sto hvězdných kapitánů“ od Milana Codra se mi, coby šestiletému „špuntovi“, zahryzla do podvědomí dvěma atributy: podivnou vůní papíru (která nevyčpěla ani po několika dekádách) a fotografií Jerryho Carra. Vinou nekvalitního tisku na ní Jerry vypadá jako namazaný naftou a jeho zvláštní pronikavý pohled byl důvodem, proč jsem často otevíral knihu právě na stránce věnované jemu. A právě díky fascinace mé dětské mysli jednou fotografií si dnes při vyřčení slova „astronaut“ podvědomě vybavím Jerryho Carra. Jerry si však pozornost zaslouží nejen kvůli ne zcela kvalitní reprodukci svého portrétu, ale i kvůli své astronautické kariéře, která se stala vrcholem jeho života. Života, který skončil tento týden v noci ze středy na čtvrtek. Další astronautická legenda zamířila navždy…
V srpnu 2006 oznámila NASA, že pro komerční dopravu nákladů na ISS vybrala dvojici firem: SpaceX a Kistler Rocketplane. Zatímco první z nich se stala skutečnou hvězdou na kosmickém nebi, druhá skončila v propadlišti dějin. Není to ale jediný projekt nákladní lodi, který sliboval změnu ve způsobu zásobování ISS – a který nakonec nikdy neopustil rýsovací prkna konstruktérů.
Začala poslední srpnová dekáda a tak se chýlí k závěru i náš letní seriál. Po dávce čistě kosmonautických témat si dáme opět malé intermezzo a podíváme se dnes na výzkum Sluneční soustavy, který by bez rozvoje kosmonautiky nebyl možný. Astronomové se dlouhá století mohli dozvídat detaily o blízkých tělesech jenom s pomocí pozorování okem u dalekohledu. Později v 19. století přišla na pomoc fotografie a spektroskop, ale kvalita snímků stále nedosahovala toho, co viděli ti nejlepší okem. Dnes už se karta obrátila, takže amatérský astronom si 30cm dalekohledem pořídí kvalitnější snímek, než to šlo přes ty největší dalekohledy před padesáti lety. Jenže v druhé polovině 20. století přišel zlom. Začaly lety do kosmu a s tím i možnosti snímat planety a jejich měsíce zblízka. Ani padesát let poté jsme ale nevěděli, jaký je vzhled objektů Kuiper-Edgeworthova pásu. Byly to právě průlety kosmických sond, které nám otevřely oči a zcela nový obor, planetární geologii.
V době, kdy se dvojče základního bloku Miru stalo součástí ISS, jeho starší bratříček kroužil okolo Země v očekávání svého konce. V říjnu 2000 bylo definitivně rozhodnuto, že komplex zanikne na jaře příštího roku. Kolem tohoto rozhodnutí se zvedla po celém Rusku poměrně velká vlna nevole. Mir byl vnímán jako předmět národní hrdosti a někteří politici i veřejnost za jejím plánovaným zničením viděli útok na ruskou čest. Mnozí se ptali, proč se Mir nepošle na dráhu, na níž by mohl zakonzervován čekat na další využití. Jiní zase chtěli, aby byl komplex bezpečně dopraven na Zem a vystaven v muzeu. V obou případech však proti hovořily dva velmi úderné faktory: peníze a čas. Vlivem slunečního maxima atmosféra ke konci roku začala výrazně bobtnat a Mir byl stále více brzděn molekulami vzduchu, což snižovalo výšku jeho dráhy o stovky metrů denně. K tomu, aby byla dráha pomocí nákladních lodí Progress zvýšena natolik, aby byl jeho zánik oddálen třeba o několik let, nebylo…
V roce 1976 se začal na rýsovacích prknech projektantů rodit první nástin toho, co se později zhmotnilo v podobě orbitálního komplexu Mir. Základem stanice, která zprvu nesla označení DOS-7 a následně byla s typickou inženýrskou invencí pojmenována jako 27KS, byl trup s výrobním číslem 12701. Právě tento trup, založený na předchozí generaci stanic Saljut, nakonec v roce 1986 posloužil jako základ komplexu Mir. Ovšem v dílnách výrobního závodu Chruničev spolu se základním blokem Miru vznikl i jeho dvojník, trup s výrobním číslem 12801. Pro něj bylo zamýšleno využití coby záložního základního bloku Miru pro případ, že by se jeho bratříčkovi z jakéhokoli důvodu nepodařilo dosáhnout oběžné dráhy. Ještě v roce 1984 se začali konstruktéři Energije zajímat o to, jak bude vypadat nástupce Miru (jehož základní blok mimochodem v té době ještě seděl na Zemi). Éra, o které hovoříme, s sebou přinesla velký rozmach v oblasti plánů na velké orbitální stanice. Spojené státy ohlásily začátek prací na projektu obří víceúčelové stanice…
