Blacksky a Iceye
Společnosti Blacksky a Iceye začaly spolupráci s specialisty na vizualizaci pomocí umělé inteligence, společnostmi Aechelon Technology a Niantic Spatial, aby vytvořily digitální dvojče Země.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Společnosti Blacksky a Iceye začaly spolupráci s specialisty na vizualizaci pomocí umělé inteligence, společnostmi Aechelon Technology a Niantic Spatial, aby vytvořily digitální dvojče Země.
Společnost EchoStar se vzdala svých plánů na vytvoření konstelace družic s přímým vysíláním na nízké oběžné dráze Země. Prodala spektrum společnosti SpaceX a zároveň zrušila zcela novou smlouvu se společností MDA Space.
Auburn University najala Dereka Tourneara, bývalého ředitele Agentury pro vesmírný rozvoj (SDA), do funkce svého prvního ředitele pro vesmírné inovace
Společnosti GHGSat a ExxonMobil Corp. 5. září oznámily partnerství za účelem monitorování a zmírňování emisí metanu pro pobřežní provozy v Severní Americe a Asii.
NASA očekává, že v rámci revidovaného přístupu agentury k přechodu z Mezinárodní vesmírné stanice vynaloží až 1,5 miliardy dolarů na podporu nejméně dvou společností, které budou demonstrovat použití vesmírné stanice s posádkou.
Pentagon v pátek oznámil změny ve vedení amerických Vesmírných sil, včetně nových jmenování na klíčové velitelské a plánovací pozice.
Společnost Blue Origin a dodavatel obranných technologií Anduril Industries získali nové kontrakty, které pomohou americké armádě prozkoumat, zda lze komerční rakety použít k přepravě zásob po celém světě.
Federální úřad pro letectví (Federal Aviation Administration) schválil výrazné zvýšení počtu startů raket Falcon 9 z floridské odpalovací rampy SLC-40.
NASA jmenovala Amita Kshatriyu novým zástupcem administrátora NASA. Amit Kshatriya před nástupem do nové funkce vedl kancelář programu Moon to Mars.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Jméno „Jurij Gagarin“ zůstane navždy zapsáno v kronice lidstva v kolonce „první člověk ve vesmíru“. Nechybělo ale mnoho a mohlo na jeho místě stát jméno amerického astronauta Alana Sheparda. Proč souboj o toto historické prvenství dopadl tak, jak dopadl, a co ho rozhodlo?
Rychle a špinavě do vesmíru
Ve Spojených státech letectvo logicky předpokládalo, že dobytí vesmíru se stane jeho doménou. Počítalo se s letadly pohybujícími se rychleji a výše, postupně až na oběžnou dráhu. A pak tu byla agentura NACA (National Advisory Committee for Aeronautics) založená v roce 1915. Její vedení nechtělo hrát druhé housle, a tak se v listopadu 1957 rozhodlo „jednat hned, abychom nebyli opominuti na poli výzkumu kosmických letů“. Bylo to pragmatické rozhodnutí, které nakonec vedlo ke vzniku NASA.
MOL byl poměrně zvláštním druhem programu. Navenek se mělo jednat o laboratoř, která bude zkoumat možnosti práce člověka v podmínkách beztížného stavu. To byla tvář, kterou program ukazoval veřejnosti. Ve skutečnosti se postupně stala téměř výhradním důvodem jeho existence optická špionáž prostřednictvím velkého teleskopu. Piloti měli fungovat jako operátoři, kteří budou schopni v reálném čase vyhodnocovat prioritu snímaných cílů a alespoň nahrubo interpretovat získaná data tak, aby byla okamžitě k dispozici vojenskému velení. Původně měl program evolvovat do stanice, která by byla schopna hostit čtyřčlenné posádky v několika směnách, nicméně z důvodů, o nichž bude řeč posléze, se nakonec rozvoj programu zastavil u základního typu stanice. Po několika bezpilotních startech (přičemž jejich počet se v průběhu času měnil) mělo následovat pět pilotovaných misí. Vzhledem k tomu, že posádky byly dvoučlenné, není třeba vysokou matematiku k tomu, aby se vážený čtenář dovtípil, že osm pilotů vybraných na podzim 1965 nebude stačit, pokud nemají být mezi lety významné prostoje. Tohoto faktu si samozřejmě bylo vědomo i vedení USAF a programové kanceláře MOL, proto ještě předtím, než byla zveřejněna jména pilotů první skupiny, začal výběr skupiny druhé.
Druhá polovina roku 1965 znamenala pro program MOL konečně zahájení aktivit, které měly směřovat k ujasnění definitivní podoby stanice tak, jak měla vyhlížet během úvodní „salvy“ letů. V prvotní fázi se počítalo s třicetidenními misemi dvoučlenných posádek s tím, že stanice měla být pouze na jedno použití. Až posléze měly přijít na řadu pokročilejší varianty umožňující opakovaná připojení lodí s čtyřčlennými posádkami. To však zatím leželo ve vzdálenější budoucnosti a pozornost všech zainteresovaných byla plně zacílena na onen základní dvojmužný jednorázový koncept. V říjnu proběhlo kolečko jednání s firmou Douglas, která se zavázala do konce února příštího roku vypracovat definici a základní data pro svou část hardwaru. Pro tento účel měla posloužit částka zhruba 10,5 milionů dolarů z rozpočtu letectva. Firma General Electric se ohledně své části kontraktu zavázala k témuž, přičemž na její účet měly putovat dvě částky: necelých 5 milionů dolarů z „černých“, tedy neveřejných, peněz NRO a necelý milion dolarů z veřejných zdrojů. Ve stejné době začala také výběrová řízení na dodavatele jednotlivých systémů stanice, přičemž Douglas své kroky koordinoval s letectvem, bez jehož souhlasu nemohla být smlouva se subkontraktorem podepsána. Zakázku
Po tiskové konferenci 10. prosince 1963, na níž ministr obrany Robert McNamara oznámil zrušení projektu X-20 Dyna Soar ve prospěch vojenské orbitální stanice MOL, se do pohybu dalo mnoho elementů, které měly zajistit pokud možno hladký vývoj a implementaci projektu. Jednou z důležitých prvotních podmínek byla dohoda vojáků s NASA. Spolupráce byla nutná z několika důvodů. Prvním z nich byla dohoda mezi USAF a agenturou ohledně vzájemné informovanosti v oblasti kosmických pilotovaných programů. Zejména NASA si chtěla být jista, že jí vojáci „nelezou do zelí“ a nepracují na programu, který by mohl podrýt snahu dostat se na Měsíc do konce dekády, k čemuž národ vyzval prezident Kennedy. Ten podlehl atentátníkovým střelám v listopadu toho roku, jen pár dní před oficiálním zrodem MOL. Jeho smrtí se z lunární výzvy stal závazek a naprostá priorita. Druhým důvodem pro úzkou spolupráci USAF a NASA byl fakt, že program MOL měl využívat uzpůsobeného hardwaru původně určeného právě pro civilní agenturu – zejména loď Gemini. A třetím důvodem byl transfer zkušeností. Přeci jen, na konci roku 1963 měla NASA na kontě přibližně 54 letových hodin nasbíraných během šesti misí, zatímco
Raketoplán X-20 Dyna Soar měl být vrcholným počinem technologie a klenotem ve výkladní skříni amerického letectva. Ovšem jeho vývoj zchladil počáteční nadšení. Postupně se ukazovalo, že projekt naráží na technologické limity první poloviny šedesátých let. Aby toho nebylo málo, Dyna Soar trpěl neustálými změnami. Nedařilo se pevně ukotvit jeho určení – původní záměry hovořily o čistě vojenském stroji, postupně se však vykrystalizovala i vědeckovýzkumná role stroje. Několikrát se měnily nosné rakety, které měly být v programu použity, neboť s postupem času Amerika v této oblasti získávala nové zkušenosti a výkonnější stroje. Uvedení raketoplánu v život neprospíval ani poměrně zdlouhavý program letových zkoušek, během nichž měly stroje nejprve zamířit na suborbitální dráhu v nepilotované i pilotované formě a teprve potom na orbitu. Až někdy v první polovině sedmdesátých let mělo dojít k zařazení stroje do operačního provozu. Každá změna a každá fáze zkoušek si vyžadovala poměrně velké finanční částky. To nemohlo nechat klidným tehdejšího ministra obrany Roberta McNamaru, který v memorandu z dubna 1962 rozhodl o urychlení programu. Raketoplán Dyna Soar měl být definitivně vynášen nosičem Titan-III a suborbitální fáze zkoušek měla být z programu vyškrtnuta. Tím by mohla být
Kosmonautika za svou dosavadní historii zažila mnoho úžasných okamžiků a epochálních úspěchů. Stejně tak se ale v průběhu času vyskytlo mnoho nezdarů, falešných nadějí a slepých uliček. Některé neuskutečněné projekty a návrhy byly udušeny hned v zárodku. Někdy se tak stalo proto, že technologie nedospěla do stádia, kdy by bylo možné daný nápad realizovat, projekt byl příliš finančně náročný (například kompletně znovupoužitelná startovní sestava raketoplánu s pilotovaným nosičem) nebo kontroverzní (projekt lodi Orion s jaderným pohonem), nebo prostě jen proto, že se jednalo o ideu veskrze šílenou (třeba projekt „One-Way Manned Space Mission“). Jiné projekty byly zase realizovány, ovšem po první misi, eventuálně několika misích, se nad nimi zavřela voda (Buran). A našly se i takové projekty, které se dostaly do stádia poměrně pokročilé rozpracovanosti a zdálo se, že jejich čas je už už za dveřmi. Onen čas se však poznenáhlu začal posouvat směrem doprava a nakonec po nich zbyla jen halda šrotu a mnoho zklamaných lidí. A právě do této poslední kategorie zčásti patří projekt orbitální stanice, která dostala název MOL. Zčásti proto, že svým způsobem tento projekt přežil svůj zánik, třeba v osobách
V minulém dílu jsme si představili základní ideu mise sondy ISEE-3. Stala se první sondou v historii, která byla umístěna na oběžnou dráhu okolo libračního bodu. Během několikaleté služby pomohla studovat sluneční vítr nebo meziplanetární magnetické pole. Jelikož i po konci základní služby měla dostatek pohonných látek, dočkala se také prodloužení své služby.
Rok 2020 je už několik dní minulostí. Měli bychom se tedy, stejně jako každý rok, pustit do našeho velkého shrnutí činnosti společnosti SpaceX v uplynulém roce. Doporučujeme vám vyhradit si dostatek času, udělat si kávu, čaj, či jiný oblíbený nápoj a pohodlně se usadit na klidném místě. V devátém díle našeho seriálu StatistiX vám totiž nabídneme vyčerpávající sumarizaci roku 2020 z pohledu SpaceX – současného světového lídra na komerčním trhu vynášení nákladu do kosmu a aktuálně největšího průkopníka na poli kosmických technologií. Pokud by někomu předešlá věta přišla až příliš pompézní, vězte, že je psána s nejvyšší obezřetností a s maximální snahou o objektivitu. K těmto okázalým slovům mě vedl jediný průkazný fakt – tento článek je totiž už podeváté opět plný stále rostoucích čísel a grafů a také mnoha významných prvenství, z nichž u mnohých jde o události světového významu.
V době, kdy má čínská sonda Chang’e 5 opět dopravit měsíční horniny do pozemských laboratoří, se zvyšuje zájem o její ruské předchůdkyně. Podívejme se, co dnes víme o místech jejich přistání, která byla identifikována pomocí snímků získaných družicí LRO. Rusko uskutečnilo několik úspěšných a několik neúspěšných pokusů o přistání automatů, které by dopravily vzorky měsíčních hornin do pozemských laboratoří. Prvním neúspěšným byla Luna 15, která po selhání tvrdě dopadla na měsíční povrch v Moři krizí (Mare Crisium) 21. července 1969 v době, kdy probíhala mise Apolla 11. Prvním plně úspěšným pokusem byla Luna 16. Ta přistála dne 20. září 1970 v Moři Hojnosti (Mare Fecundítatis), návratové pouzdro se vzorky měsíčních hornin pak přistálo na Zemi 24. září 1970.
Od Fobosu z předchozího dílu se přesuneme k souputníku naší Země. V roce 2009 vyrazila k Měsíci americká sonda LRO, která funguje dodnes. Spolu s ní ale letěla ještě jedna sonda, jejíž mise byla doslova sebevražedná. Sonda LCROSS totiž měla narazit do Měsíce, což se jí i podařilo. Ještě předtím ale přinesla cenné informace o přítomnosti ledu v trvale zastíněných kráterech.
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.