V Americe bylo krátce po půlnoci 15. listopadu 1995 a Moskva se již začala pomalu probouzet, když se začalo odehrávat závěrečné dějství orbitálního baletu, během nějž se měl raketoplán Atlantis již podruhé připojit k ruské stanici Mir. Americký stroj se v tu dobu nacházel zhruba 15 km za stanicí a jeho posádka navázala spojení s palubou Miru. V půl sedmé ráno moskevského času se vzdálenost začala snižovat a současně posádka Atlantisu přemístila robotickou paži do polohy, kde nepřekážela nadcházejícímu spojení. Současně měla kamera na „lokti“ paže zprostředkovávat boční pohled na proces spojování DM a stykovacího uzlu modulu Kristall. V 8:04 se Atlantis nacházel ve vzdálenosti necelých 100 metrů přímo pod Mirem a Ken Cameron převzal řízení raketoplánu čistě do svých rukou. Oproti Hootu Gibsonovi měl Cameron poměrně mizerný výhled, protože mu v něm bránil dokovací modul. Tím pádem musel velitel STS-74 vzít zavděk pohledem na monitor, kam byl přenášen záběr z kamer umístěných jak uvnitř DM, tak na jeho povrchu a také z kamery na robotické paži. Navíc byl připraven příruční laserový dálkoměr, jehož paprsek měl být odrážen od reflektorů na Kristallu. Když oba stroje dělila vzdálenost přibližně 54 metrů, Cameron Atlantis zabrzdil a po čtvrthodině posledních prověrek obdržel od řídicího střediska definitivní bene. Bylo 9:27:34 moskevského času, když se stykovací uzel APAS na DM dotknul svého protějšku na Kristallu. Už podruhé bylo na orbitální dráze vytvořeno gigantické soulodí o hmotnosti přes 200 tun…

Vskutku mezinárodní posádka

Abychom byli přesnější, nově vytvořený komplex se mohl pyšnit hmotností 228 tun, přičemž Mir včetně Sojuzu a Progressu v daný okamžik vážil zhruba 130 tun a Shuttle zase 98 tun. Taková masa se několik stovek kilometrů nad Zemí nevidí každý den, proto ještě před otevřením příklopů a setkáním obou posádek letový plán mise STS-74 nařizoval provést jistou proceduru, která měla v seznamu experimentů označení RME 1301 a název „Mated Shuttle and Mir Structural Dynamics Test (Strukturální a dynamický test spojeného raketoplánu a Miru)“.

Ken Cameron a Jim Halsell v rámci tohoto experimentu podle předepsané procedury provedli několik zážehů motorků RCS. Cílem bylo získat data o chování takto velkého komplexu během dynamických dějů. Byla to příprava na stavbu a provozování Mezinárodní vesmírné stanice.

Teprve po několika hodinách se obě posádky setkaly na dvou stranách příklopu DM a s rozesmátými tvářemi na sebe gestikulovaly skrze okénko. Proces přípravy na otevření příklopu prováděli Hadfield a McArthur, ovšem poslední krok měl učinit Cameron. Ten na chvíli předal dary určené pro posádku Miru svému pilotovi a dvě minuty po poledni moskevského času po jistém úsilí otevřel poslední příklop, který dosud dělil stanici od raketoplánu. Gidzenko s Cameronem si pevně stiskli ruce a nyní mohly ke trojici obyvatel Miru konečně putovat ony dary – tři červené hvozdíky a bonboniéra. Cameron měl u sebe také složku, jež mimo jiné obsahovala dopisy pro Gidzenka, Avdějeva a Reitera od blízkých a známých. Následně Gidzenko, Avdějev a Reiter přeplavali do DM a po bouřlivém přivítání se zbytkem posádky Atlantisu společně zapózovali pro kamery a fotoaparáty.

Nyní byl čas na návštěvu Američanů a Kanaďana na palubě ruské stanice. S prostornými a až klinicky čistými prostory raketoplánu nemohl interiér Miru více kontrastovat. Občasné spoře osvětlené body, nejrůznější hadice, kabely a vybavení zužující průsvit na mnoha místech orbitálního komplexu dodávaly cestě osmi kosmonautů a astronautů lehce přízračný ráz. Nakonec se však všichni propletli do základního bloku, kde byla nad jídelním stolem umístěna velká ruská vlajka. Cameron ze složky vytáhl vlaječky Ruska, Spojených států, Kanady a ESA a Gidzenko mezitím sejmul velkou vlajku. Tu pak společně s Cameronem ceremoniálně nahradili oněmi malými vlaječkami spojenými do obdélníku. Poprvé v dějinách na orbitální dráze společně pobývala a pracovala posádka tvořená zástupci čtyř různých států. Krom vlajky byl u stolu umístěn také malý model stanice, na který Gidzenko připevnil darované hvozdíky.

Pak byla v plánu telekonference, které se zúčastnil mimo jiné také předseda Ruské akademie věd Jurij Osipov, šéf Ruské kosmické agentury Jurij Koptěv a zástupce administrátora NASA a současně programový ředitel ISS William Trafton. Během telekonference padlo mnoho pochvalných slov, nicméně asi nejhezčí moment nastal, když Gidzenko prohlásil: „Sledovali jsme proces spojování. Byl to skutečně nezapomenutelný pohled. Obdivujeme mistrovství pilotáže.“ Na ta slova Ross, Halsell a Reiter poplácali po ramenou očividně potěšeného Kena Camerona, který závěrečnou fázi sbližování a spojení skutečně odřídil ručně.

Odpoledne přišla na řadu instruktáž pro posádku raketoplánu, které její protějšci vysvětlovali postupy při různých situacích, které mohou na Miru nastat. Ještě téhož dne pak začala přejímka novotou svítícího Dokovacího modulu. Z paluby Atlantisu také na Mir putovalo 250 kg potravin, 450 kg vody, 20 kanystrů s hydroxidem lithným pro pohlcování oxidu uhličitého a 300 kg amerického experimentálního vybavení. Opačným směrem pak na palubu Atlantisu směřovalo přibližně 375 kg vzorků, disket a podobně.

Speciálně jedna dovezená položka si každopádně získala u Gidzenka, Avdějeva a Reitera okamžitou popularitu. Posádka STS-74 jim totiž přivezla zmrzlinové sendviče. A byla to trefa do černého, jak se posléze vyjádřil Hadfield: „(…) Ještě nikdy jsem neviděl tři dospělé chlapy pochutnávat si na zmrzlinových sendvičích s takovým štěstím jako tyhle tři!“

Druhý společný den pak proběhlo další, tentokrát oficiální předávání dárků na palubě Atlantisu. Krom jiného pamatovala posádka raketoplánu také na místní hudebníky. Na palubě Miru se krom elektrických varhan nacházela také kytara, kterou v roce 1986 převezli ze Saljutu 7 během neobyčejné mise Sojuzu T-15 posádka Kizim-Solovjov. Byla to běžná kytara, která se dala koupit i v bývalém Československu (autor tohoto seriálu byl také jejím hrdým majitelem). Občas některá z posádek dovezla nové struny, naposledy tak učinil Hoot Gibson při prvním spojení Shuttlu a Miru. Gibson dokázal s potřebami zanícených kytaristů na stanici soucítit, byl totiž tehdejším lídrem a sólovým kytaristou bájné astronautické rockové skupiny MaxQ. Ve stejné skupině působil i Chris Hadfield, který pro své zahraniční kolegy krom nové sady strun dovezl také neobyčejné překvapení.

Oním překvapením byla kytara SoloEtte. Nebyla to rozhodně obyčejná kytara, už jen pohled na ni napovídal, že se jedná o velmi zajímavý nástroj. Její tělo nebylo o mnoho širší než krk, ladicí mechaniky byly umístěny na opačné straně než u normálních kytar a „kytarový“ tvar jí dodávaly tři hliníkové trubky. Pokud majitel zrovna nehraje, SoloEtte nezabírá mnoho místa, je totiž skládací. Z výše uvedeného je samozřejmě jasné, že se nejedná o akustický nástroj, kytara má v sobě zabudován snímač a lze k ní připojit buďto sluchátka nebo malý zesilovač. Zesilovač funguje na devítivoltovou baterii. SoloEtte je velmi oblíbeným nástrojem i mezi profesionálními hudebníky, za všechny lze jmenovat například fenomenální klasickou kytaristku Sharon Isbin, jejíž CD „American Landscapes“ koneckonců bylo mezi dárky, které s sebou posádka STS-74 přivezla.

Z krásného dárku, který zdobila nálepka s emblémem mise STS-74 měl největší radost Thomas Reiter a když probíhala už opět na palubě základního bloku telekonference s ruským premiérem Viktorem Černomyrdinem, politik na závěr seance znenadání pronesl: „Říkali mi, že máte na palubě kytaru. Přeji vám proto úspěšnou práci a co nejvíce společných dobrých písní!“ Načež se Gidzenko pochlubil: „Viktore Stěpanoviči, na palubě už máme kytary dvě! Jedna je ještě ze Saljutu 7 a druhou nám věnovali astronauti.“ Černomyrdin opáčil: „Tak to teď můžete hrát duety!“ Kosmonauti se tohoto nápadu okamžitě chytili a Avdějev rychle přinesl drahocenný dárek. Nejprve začal mezi řečí brnkat Hadfield a posléze se k němu Reiter přidal. Telekonference postupně přešla v improvizovaný koncert, když oba muzikanti zahráli „Podmoskevské večery“ v aranžmá pro dvě kytary 400 km nad Zemí. Hned po této telekonferenci měl Černomyrdin jednat se zástupci ruského raketového a kosmického průmyslu o otázkách mezinárodní stanice, v té době ještě nazývané „Alfa“. Sergej Avdějev toho hned využil, aby malinko zaloboval pro společnou věc: „A možná, že se tyto kytary ocitnou na třetí stanici, na Alfě, kterou teď budeme stavět..?“ Nakonec se Černomyrdin rozloučil a poděkoval posádce i pozemním týmům za příjemnou telekonferenci. Rozveselení kosmonauti a astronauti by určitě hráli a zpívali ještě dlouho, nakonec je však k pořádku přivolal letový ředitel Vladimir Solovjov: „Děcka, moc díky. Teď vypněte kamery a pokračujte v práci.“

Protože Atlantis tentokrát nepřivezl novou směnu a hlavní náplní mise STS-74 byla doprava Dokovacího modulu k Miru, netrval společný let příliš dlouho. 17. listopadu proběhly poslední dvě telekonference a bylo završeno přenášení nákladu z raketoplánu na Mir a opačně. Pak přišel okamžik loučení. Gidzenkova posádka své protějšky na cestu podarovala několika sáčky s typickými „staničními“ potravinami, tričky a podepsanými sběratelskými obálkami. Ve 20:30 moskevského času byly uzavřeny příklopy mezi DM a raketoplánem. Obě posádky si pak mohly vydechnout na palubě vlastního stroje. Další den měl být velmi únavný…

18. listopadu se měl raketoplán odpojit od stanice. Hodinu a půl před odpojením převzal starost o orientaci soulodí Mir (dosud se o polohu komplexu v prostoru staral raketoplán, stejně jako u předchozího setkání). V 11:15 byly uvolněny háky, které dosud oba stroje poutaly k sobě a postrčen pružinami spojovacího mechanismu se Atlantis začal pomalu vzdalovat od Miru. Když raketoplán od stanice dělil necelý metr, Cameron zapnul orientační motorky a krátkým zážehem zrychlil separaci obou gigantů.

Ve vzdálenosti zhruba 160 metrů se řízení ujal Jim Halsell a provedl dva pomalé oblety stanice. Během obletů na letové palubě Atlantisu zuřivě cvakaly závěrky fotoaparátů a vrčely kamery. V nákladovém prostoru se činila kamera IMAX, která Mir snímala trojrozměrně. Když Atlantis prováděl druhý oblet, ozval se z paluby Miru Gidzenko: „Atlantisi..?“ „Slyšíme vás dobře,“ zněla se odpověď ze Shuttlu. „Chtěli bychom vám teď předat malý vzkaz,“ ohlásil velitel Miru a éter naplnila ruská píseň o dlouhé cestě za měsíční noci. Když píseň skončila, Cameron svým kolegům na stanici poděkoval: „Děkujeme, to je opravdu krásná píseň. Napříště kdykoli tuto píseň uslyšíme, ať už v ruské nebo anglické verzi, vždycky si vzpomeneme na naše setkání na orbitě.“ Půl hodiny poté se raketoplán po zážehu motorků RCS začal od Miru definitivně vzdalovat…

Zatímco Atlantis se 20. listopadu vrátil zpět na Zem, trojice na Miru se mohla jen nadechnout a pustit se do dalších tří měsíců, které jim zbývaly do konce jejich mise. Po krátkém odpočinku se opět rozběhly práce na experimentech a údržbě stanice. Gidzenko a Avdějev se pustili do montáže nového vakuového potrubí pro dva z doplňkových gyrodynů v Kvantu-2, zatímco Reiter byl zcela vytížen plněním svého plánu mise Euromir-95. Do konce roku už neměl proběhnout žádný významný milník – s jednou výjimkou.

Tou bylo přenesení dokovacího konusu, který se momentálně nacházel v pravém radiálním portu, kde byl připojen modul Kristall. Konus měl být přenesen na jediný prázdný radiální port, který ještě zbýval, tedy při pohledu po směru letu na levý. Tam měl za pár měsíců své místo poslední z modulů určených pro Mir. 27. října Gidzenko s Avdějevem provedli nácvik s maketami vybavení a na Zem poslali sedmiminutové video, které měli shlédnout instruktoři. Pak je čekala těžká práce, když bylo třeba odpojit většinu kabelů, které procházely skrze přechodový úsek. Všechny kabely zatím odpojeny být neměly, na ty nejdůležitější měla přijít řada až těsně před výstupem. Od 1. prosince oba kosmonauti také prováděli inspekci a údržbu skafandrů.

8. prosince se Gidzenko vsoukal do Orlanu-DMA s výrobním číslem 25, zatímco Avdějev se uvelebil v útrobách skafandru číslo 18. Před půl jedenáctou večer byl z přechodového úseku vyčerpán vzduch a pak mohli kosmonauti sejmout prozatímní příklop, který dosud kryl volný radiální port. Gidzenko se horní částí trupu vysunul do uvolněného uzlu, aby mohl prohlédnout jeho vnější povrch. Nic nenormálního nepozoroval, uzel byl přichystán pro příjem nového modulu. Zbývalo do něj pouze nainstalovat dokovací konus. Ten měli Gidzenko s Avdějevem přichystán a jeho instalace byla dílem několika minut. Celý výstup trval všeho všudy 29 minut, po nutných úkonech a nasycení hladových žaludků se však na zasloužený spánek dostalo až ve čtvrt na sedm ráno.

Po tomto vytržení z rutiny všedních dní se do životů posádky zase vrátil běžný rytmus. I ten si však dokázala trojice na Miru zpříjemnit. Když během jednoho rozhovoru s novináři padl dotaz na to, jak si vede Dokovací modul, který přivezli Američané, Avdějev odvětil: „Používáme jej jako Puškinovo muzeum.“ Puškinovo muzeum je jednou z největších ruských galerií a pro novináře byla tato odpověď naprostou záhadou. Vše vzápětí vysvětlil Gidzenko: „No, Puškinovo, to je trochu silné slovo, prostě jsme si tam udělali výstavku obrázků Evropské kosmické agentury.“ Jednalo se o obrázky evropských výtvarníků, kteří soutěžili v rámci konkursu „Ars ad astra (Umění ke hvězdám)“. Dvacet nejlépe hodnocených prací bylo dopraveno na Mir na palubě Sojuzu TM-22 a s ním se také měly vrátit zpět. Práce byly prezentovány během jedné z telekonferencí a aby lépe vynikly, kosmonauti je rozvěsili v novém Dokovacím modulu. Po ukončení telekonference se posádka rozhodla, že obrázky v modulu ponechá a občas se některý z trojice obyvatel stanice přilétl na pár okamžiků pokochat.

Během druhé prosincové dekády se kosmonauti zabývali také přípravou na oddělení Progressu M-29, který byl u zadního portu stanice připojen od října. Mezi odpadem a dalšími předměty, které měly spolu s náklaďákem shořet v atmosféře, byl i fotoaparát KFA 1000. Přístroj s ohniskovou vzdáleností 1 metr byl používán pro pořizování snímků zemského povrchu. Už nějakou dobu však byl za hranicí životnosti a kosmonauti byli rádi, že se objemného a 245 kg vážícího „macíka“ zbaví.

15. prosince Gidzenka a Avdějeva z jejich běžné práce vytrhnul nález velké kapky etylenglykolu o objemu asi 100 mililitrů v modulu Kvant v místech, kde byla na počátku listopadu provedena oprava potrubí pomocí bandáže. Kosmonauti proto začali bandáž prověřovat, to však vedlo ke zvýšení rychlosti úniku. Jedinou možností bylo mírně snížit tlak v daném chladicím okruhu, což problém pro danou chvíli vyřešilo.

18. prosince z Gagarinské rampy odstartoval nákladní Progress M-30 a o den později se od stanice odpojil jeho předchůdce, aby po několika hodinách řízeně zaniknul v atmosféře. 20. prosince jeho místo u zadního stykovacího uzlu stanice zaujal Progress M-30. Na jeho palubě se nacházelo 2 325 kg zásob, kapalin a plynů, z toho 62 kg tvořila aparatura, kterou tým ESA poslal Thomasu Reiterovi v souvislosti s prodloužením jeho mise. Na palubě Progressu samozřejmě posádku čekaly také vánoční dárky. Evropská kosmická agentura pro kosmonauty připravila speciální vánoční videokazetu, na kterou se 24. prosince trojice obyvatel Miru s chutí podívala. O týden později oslavili Gidzenko, Avdějev a Reiter příchod Nového roku. O půlnoci moskevského času komplex prolétal nad Tasmánií, o sledování ohňostrojů hluboko pod sebou tak byla posádka ochuzena. Na Zemi ovšem oslavy kazily i problémy, které se přímo dotýkaly posledního plánovaného modulu pro Mir…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroj:

https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/sts-74-photos/74p-030.htm
http://www.capcomespace.net/dossiers/espace_US/shuttle/1986-95/STS74/Cameron.and.Gidzenko.STS-74.gif
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/sts-74-photos/74p-025.htm
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/sts-74-photos/74p-031.htm
http://www.arsadastra.com/a31.jpg (kredit: Ars ad Astra)