V polovině března 1995 vládla na Miru vzrušená atmosféra. Měl totiž dorazit Sojuz TM-21 s další směnou. Pro Viktorenka, Kondakovu a Poljakova bylo vše zajímavější o to více, že jedním ze tří členů osmnácté expedice byl i americký občan – Norman Thagard. Ten se zatím na palubě Sojuzu opět vžíval do pocitů, které nastávají během letu v beztížném stavu. I pro něj to byl zvláštní pocit: přestože se už do vesmíru podíval čtyřikrát na palubě raketoplánu, tentokrát to bylo ve zcela jiných podmínkách a Thagard svým startem vstoupil do historie jako první Američan, který vzlétnul na palubě ruské lodi a jako součást ruské posádky. Situace to byla o to pikantnější, že v letech 1969-1970 odlétal 163 bojových misí ve Vietnamské válce, kde USA a SSSR stály proti sobě. „Kdyby mi někdo v roce 1969 řekl, že budu sloužit pod velením ruského podplukovníka, řekl bych mu že je šílený. Jestli bych někdy měl nad sebou Rusa, tak pouze v případě, že mě sestřelili a jsem válečným zajatcem…“ Přesto o šestadvacet let později právě tato situace nastala, ovšem s tím rozdílem, že Thagard nebyl válečným zajatcem a Rusové byli jeho partnery na cestě vesmírem. Pro stávající posádku Miru také přílet Sojuzu znamenal finální etapu jejich letu a zejména Poljakov byl tím, kdo se na střídání těšil. Na Miru zrovna „kroutil“ patnáctý měsíc nepřetržitého pobytu a přestože pomyšlení na to, že nikdo před ním ještě podobnou věc nedokázal, bylo příjemné, Valerij už toužil po domově…

Konec maratonu

15. března ráno se od stykovacího uzlu modulu Kvant odpojil Progress M-26, aby o tři hodiny později jeho zbytky, které neshořely při průchodu atmosférou, dopadly do Tichého oceánu. Nákladní loď odvezla ze stanice nepotřebný materiál a odpad, ale hlavně – uvolnila místo pro přilétající loď s posádkou osmnácté expedice. O den později se na dohled od Miru skutečně objevil malý zářící bod, ze kterého se vyloupnul důvěrně známý tvar transportní lodi Sojuz. Loď krátce zavisela asi 150 metrů od stanice a pak se začala pomalu přibližovat. Všechno probíhalo jako na drátkách a za pár desítek minut se stal Sojuz TM-21 součástí orbitálního komplexu Mir.

Děžurov a Strekalov trvali na tom, že jako první by měl na palubu stanice přejít jejich americký kolega. Ten jejich gentlemanské gesto vděčně přijal a okolo poledne přeplul z orbitálního úseku Sojuzu přímo do náruče čekajícího Viktorenka, Kondakovy a Poljakova. Poprvé po jedenadvaceti letech byl Američan na palubě orbitální stanice. Naposledy před Thagardem pobývali na palubě orbitální stanice Skylab astronauti Jerry Carr, Bill Pogue a Ed Gibson od listopadu 1973 do února 1974 a letem trvajícím 84 dní přitom ustavili americký rekord v délce nepřetržitého pobytu ve vesmíru. Thagard měl nyní jejich rekord o celý měsíc překonat.

Thagarda a jeho kolegy starousedlíci uhostili tradičním chlebem a solnými tabletami a po halasném uvítání a tiskové konferenci se posádka začala zabývat pracovními povinnostmi. Bylo třeba na palubu Miru přenést důležité položky včetně zmrazených vzorků krve a moči, které Thagard sbíral během samostatného letu Sojuzu. Večer po připojení se Norm mohl o své zážitky podělit prostřednictvím telemostu s astronauty na palubě raketoplánu Endeavour, který zrovna létal ve vesmíru v rámci mise STS-67.

Předávka směny probíhala svižným tempem a Viktorenkova posádka začala připravovat svůj Sojuz k návratu na Zemi. Kosmonauty trochu zarazil radiogram z řídicího střediska, který popisoval uložení odpadu v orbitálním modulu lodi. Viktorenko a spol. vyjádřili překvapení a dotazovali se, proč nebyl odpad poslán ke zničení na palubě Progressu M-26, který od stanice odlétal poloprázdný. Odpad však musel tak jako tak pryč, proto se Viktorenko, Kondakova a Poljakov na pár hodin změnili ve špeditéry a pečlivě uložili náklad podle instrukcí, aby byla zachována centráž lodi.

19. března Viktorenko prověřil ovládací systém svého Sojuzu a 21. března nadešel okamžik loučení. Ten den kosmonauti vstávali dvakrát – jednou v normální dobu a podruhé ve 21:40. Bylo to nutné kvůli nočnímu termínu odletu Sojuzu TM-20 od stanice. 22. března krátce po půlnoci se šestice kosmonautů sešla naposledy v základním bloku stanice, aby se rozloučila a provedla tradiční rituály před odletem. Jak si všimnul korespondent časopisu Novosti kosmonavtiki, scéna byla zajímavá mimo jiné tím, že čtyři kosmonauti ze šesti měli na nose brýle (byli to Viktorenko, Poljakov, Strekalov a Thagard).

O několik desítek minut později byl uzavřen příklop mezi Sojuzem a přechodovým úsekem stanice. Krátce před třičtvrtě na čtyři ráno se Sojuz TM-20 oddělil od Miru a začal se pomalu vzdalovat. Vše probíhalo uspokojivě s výjimkou výpadků v komunikaci. Krátce po sedmé hodině ranní návratová kabina Sojuzu TM-20 přistála 54 kilometrů severovýchodě od města Arkalyk. Kosmonauty přivítalo chladné počasí s teplotami jen těsně nad nulou a step poprášená sněhem. Už minutu po dosednutí kabiny nedaleko přistál první vrtulník pátrací služby a zakrátko začali záchranáři s vyzvedáváním členů posádky z kabiny. Jako poslední přišel po Viktorenkovi a Kondakové na řadu Valerij Poljakov. Zatímco jeho dva spolubojovníci se zpět na Zem vrátili po letu trvajícím 169 dní, 5 hodin, 21 minut a 35 sekund, Valerij ustanovil absolutní rekord v trvání neuvěřitelných 437 dní, 17 hodin, 58 minut a 32 sekund. Zatím se ještě nenašel nikdo, kdo by létal ve vesmíru stejnou nebo delší dobu a zdá se, že se tak ještě nějakou dobu nestane.

Po některých zkušenostech z minulých letů se dalo očekávat, že Poljakov nebude po návratu do podmínek zemské tíže v nejlepším stavu, ovšem rekordman všechny naprosto zaskočil. Od návratové kabiny k připraveným křeslům došel po svých a po krátkém odpočinku se opět po svých vydal k lékařskému stanu, gestem dokonce odmítnul pomoc při chůzi. V lékařském stanu, stejně jako jeho kolegové, prošel krátkou prohlídkou a podle dochovaných záběrů nevypadal o nic hůře než Viktorenko a Kondakova. Do přistaveného obojživelného auta a posléze do vrtulníku mu sice záchranáři malinko pomáhali, přesto Valerij i nadále kráčel na vlastních nohou. A i když ve vrtulníku zaujal polohu vleže (což je běžná praxe tehdy i dnes), nasbíral v sobě ještě dostatek sil k tomu, aby se na vnitřní stěnu vrtulníku podepsal.

Ještě odpoledne téhož dne přistál letoun s posádkou na letišti Čkalovskij. Kosmonauti včetně Poljakova sešli ze schůdků do přistaveného autobusu, který je odvezl do Profilaktoria ve Hvězdném městečku. A aby překvapení nebylo dost, v podvečer ze dveří Profilaktoria vyšli Viktorenko a Poljakov, aby si pod dohledem lékařů udělali krátkou procházku, která se nakonec proměnila v setkání s přáteli. Kondakova snášela přechod na zemskou tíži očividně hůře než její dva kolegové a proto zůstala se svým mužem Valerijem Rjuminem ve svém pokoji.

Bylo evidentní, že Poljakov dokázal své tělo udržovat v takovém stavu, že po návratu byl schopen po překvapivě krátké době opět „fungovat“. Jeho fyzická a morální síla vynikne zvláště ve srovnání s posádkami, které se i dnes vracejí z mezinárodní stanice ISS po půlročním turnusu, a kdy mnozí členové mají ještě po několika dnech problém s pouhou pomalou chůzí. A ve srovnání s některými průkopnickými misemi na stanice Saljut byl Poljakovův stav téměř zázračný. Na druhou stranu je nutno přiznat, že zatímco ostatní kosmonauti se vesměs věnovali a věnují především prováděním experimentů a údržbě stanic, Valerijovým hlavním úkolem bylo udržovat sám sebe v co nejlepší kondici a přijímat taková opatření, aby jej stav beztíže ovlivnil co nejméně.

Poljakovova mise nicméně ukázala, že dlouhé cesty vesmírem, například na Mars, nejsou z biomedicínského hlediska nesplnitelnou chimérou a navíc podle svých slov Valerij dokázal, že lze takovou cestu nejen poměrně dobře snést, ale navíc je možné zachovat si alespoň částečnou práceschpnost po přistání. A to je jeden z nejdůležitějších závěrů jeho rekordního letu.

Ovšem Poljakov nebyl jediným rekordmanem, který se toho dne vrátil do tenat zemské tíže. Dalším rekordmanem byla Jelena Kondakova. Ta utvořila nový ženský rekord výše zmíněnými 169 dny strávenými ve vesmíru. Pokračovala tak ve stopách Valentiny Těreškové, Světlany Savické a amerických astronautek. Předchozí rekord v délce pobytu ženy ve vesmíru držely Wendy Lawrence a Tamara Jernigan s 16 dny a 15 hodinami ve vesmíru. Jejich rekord však trval přesně… čtyři dny! Lawrence a Jernigan totiž svůj rekord ustavily na misi STS-67, která přistála 18. března a v jejímž rámci mimo jiné proběhl již zmíněný telemost mezi palubou Endeavouru a Miru.

Sledování změn, jež nastávají v lidském těle při dlouhodobém pobytu v mikrogravitaci bylo pro všechny zúčastněné jistě navýsost zajímavé, málokdo však měl možnost z první ruky sledovat změnu, která se odehrávala na oběžné dráze. Týkala se také člověka, ne však jeho těla, ale jeho mysli. Vladimir Děžurov byl nováčkem a na rozdíl od Strekalova a Thagarda neměl dosud žádné zkušenosti s vesmírem, přesto bral své velitelské postavení vážně. Možná až příliš vážně.

Existuje několik možných způsobů vedení kolektivu. Na jednom pólu stojí až příliš přátelský přístup, kterým se velitel svým způsobem vzdává autority a není schopen přijmout či prosadit svá rozhodnutí, takže tento způsob vlastně ani žádným vedením není. Na druhé straně bychom nalezli přístup, který se vyznačuje vynucováním autority za každých okolností a při všech příležitostech, i za cenu ponižování podřízených. Děžurov se bohužel nebezpečně blížil druhému způsobu vedení.

Zatímco během výcviku byl samý úsměv a ochota sama, ve vesmíru se s ním záhy udála podivná změna, které si všimla i posádka starousedlíků. Je možné, že se Děžurov oproti starým ošlehaným kosmickým vlkům cítil trochu méněcenně a obával se o svou autoritu, svůj díl na tom měl i tradiční ruský přístup a chování vedoucích k podřízeným, každopádně nálada na palubě byla chvílemi velmi napjatá.

Zvláště špatně všechno nesl Thagard, který byl znevýhodněn jazykovou bariérou a odlišnou kulturní zkušeností. Děžurovovo chování, kdy z jeho slovníku zcela zmizelo i prosté „prosím“ a „děkuji“ však rozčilovalo i Strekalova. Jednou za čas palubnímu inženýrovi „ruply nervy“ a Děžurova pořádně seřval. Thagard si všimnul, že po těchto Strekalovových výstupech velitel alespoň na chvíli své chování mírní, proto zvolil stejnou taktiku. A kupodivu také po Thagardových výbuších se Děžurov vždy na nějakou dobu stáhnul. Postupem času Vladimirovi zřejmě začalo docházet, že se ke svým kolegům nechová tak, jak by bylo vhodné a začal své chování korigovat. Vztahy se postupně lepšily a, jak Thagard později vzpomínal, byl ke konci letu Děžurov samé „příteli sem, příteli tam.“ Raději pozdě než nikdy, ovšem to nebyla jediná potíž, která Thagarda trápila.

Byť se člověk nachází na místě s nejúžasnějším výhledem na světě, po nějaké době tento výhled nutně zevšední. A pokud se okolnosti spiknou tak, že „nemáte do čeho píchnout“, nastupuje nuda, frustrace, zhoršení nálady a pocit izolace. A když má člověk navíc ještě hlad, je zaděláno na velké problémy. Ne, Norman Thagard rozhodně neměl mít na růžích ustláno…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

https://en.wikipedia.org/wiki/File:Thagard-ne.jpg
https://gizmodo.com/welcome-to-the-modern-day-space-race-1750436057 (kredit: Roskosmos)
http://www.spacefacts.de/graph/drawing/large/english/soyuz-tm-20_recovery.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://www.spacefacts.de/graph/sts/large_training/english/soyuz-tm-21.htm (kredit: Spacefacts.de)