Měsíc byl odedávna objektem zájmu mnoha fantastů, snílků, ale i vědců a badatelů. Úsvit kosmického věku v polovině dvacátého století s sebou přinesl možnost prozkoumat našeho souputníka takříkajíc z první ruky. Jakýmsi svatým grálem se pak měl stát pilotovaný oblet Měsíce a přistání člověka na jeho povrchu. První nástiny lunárních výprav se v rámci NASA objevily na konci roku 1958. Už tehdy panovaly obavy, zda Sovětský svaz nemá podobné cíle. Jak se vyjádřil jeden z pracovníků Army Ballistic Missile Agency (ABMA – pozdější Marshallovo středisko), „doufejme, že nás na Měsíci nebudou čekat ruští celníci.“ O rok později se cirkumlunární mise a následné přistání člověka na měsíčním povrchu objevily ve výčtu možných priorit jako součást studie Komise pro astronautiku a výzkum vesmíru v rámci Kongresu. Posléze se tyto cíle objevily i ve zprávě Goettovy komise, o níž byla řeč na začátku seriálu. Zpočátku někteří zúčastnění zastávali názor, že minimálně oblet Měsíce bude možné dosáhnout s upravenou dvoumístnou kabinou Mercury Mark II. Přestože se v polovině roku 1960 začalo pracovat na programu, který posléze dostal název Apollo, ještě relativně dlouho poté se vynořovaly návrhy, jež počítaly s lunárními misemi s využitím lodě Gemini…
S Gemini na Měsíc?
Od vzniku počátečního konceptu Mercury Mark II, později známého pod názvem Gemini, se na scéně objevovala kvanta nejrůznějších návrhů a nápadů, jak tuto loď dostat na trajektorii kolem Měsíce, na měsíční orbit nebo přímo na měsíční povrch. Počty takových studií jdou do desítek a zatímco některé pokročily do fáze relativně detailních návrhů, jiné byly pouhými náčrty, nástiny či obecnými ideami. Snahou tohoto dílu seriálu je rámcově zmapovat alespoň ty nejdůležitější.
Gemini coby následnický program po Mercury dostal do vínku velmi agilního ideového otce. Byl jím James Chamberlin, který Gemini doslova vypiplal v reálný program. Chamberlin stál u zrodu mnoha detailů a konceptů, díky nimž Gemini učinila oproti svému předchůdci velký kvalitativní skok kupředu. Jako každý otec byl i Chamberlin na své dítě pyšný a nehodlal jej nechat odkázat pouze do role jakéhosi „mezistupně“ mezi Mercury a Apollem. Chamberlin a jeho tým měli s Gemini mnohem grandióznější plány a opakovaně se s nimi pokoušeli prorazit u svých nadřízených. Mezi Chamberlinovy plány patřilo také využití Gemini mimo nízký orbit.
Hned od počátku bylo zřejmé, že Chamberlin není žádný troškař. V červenci 1961, pár měsíců po Kennedyho výzvě, jež snahu o dobytí Měsíce oficiálně posvětila, navrhnul Chamberlin spolu se svým kolegou Jamesem Rosem upravit Mercury Mark II na komplex o hmotnosti 15,8 tun, který by mohl vézt astronauty k Měsíci. Chamberlin však zašel ještě dále.
Zdroj: history.nasa.gov
Součástí onoho komplexu měl být i jednomístný přistávací modul o hmotnosti 2,2 tuny. Nosičem se měl stát projektovaný Saturn C-3 (který nakonec nikdy nespatřil světlo světa) a mise měla být provedena podle schématu LOR („Lunar Orbit Rendezvous“ – setkání na lunárním orbitu, tedy způsob, jakým nakonec skutečně probíhaly lunární výpravy Apolla). Plán počítal se čtrnácti starty na nosiči Titan II. Během nich měla být odzkoušena Mercury Mark II stejně jako lunární modul. Prověřeno mělo být i rendez vous Mercury Mark II a lunárního modulu a poslední dva lety měly mít za svůj cíl Měsíc – patnáctá mise měla v listopadu zamířit na lunární orbit a v lednu 1966 měla noha Američana stanout na lunární půdě. Celé dobrodružství mělo stát jednu dvacetinu financí, o nichž se předpokládalo, že je spolkne program Apollo – cenovka tohoto plánu měla hodnotu 584 milionů dolarů plus cena dvou Saturnů C-3. Ovšem riziko by bývalo bylo ohromné. Není divu, že se plán nesetkal s velkým ohlasem.
Ovšem už 14. srpna 1961 přišli Chamberlin a jeho spolupracovníci se studií s dlouhatánským názvem „Preliminary Project Development Plan for an Advanced Manned Space Program Utilizing the Mark II Two Man Spacecraft (Předběžný vývojový plán pro pokročilý pilotovaný program s využitím dvoumístné lodi Mark II)“. Studie byla jakýmsi celkovým nástinem možností, jež mohla Mercury Mark II přinést. Počítalo se v ní mimo jiné i s dlouhodobými lety o trvání týden a více. Studie v dodatku obsahovala zajímavý návrh: pokud by se Mercury Mark II osvědčila, bylo by možné s využitím existujícího hardwaru provést většinu misí, které měly připadnout Apollu, navíc s časovým předstihem. Studie tak naznačovala, že Mercury Mark II by mohla provést minimálně oblet Měsíce.
Zdroj: astronautix.com (kredit: Mark Wade)
Cirkumlunární mise měly využívat schéma „EOR (Earth Orbit Rendezvous – tedy setkání na zemském orbitu)“. Startu Mercury Mark II měl předcházet ještě jeden start, při němž by na špici Titanu II seděl horní stupeň Centaur. Tento urychlovací stupeň, v té době ještě ve fázi před prvním letovým testem (ten byl neúspěšně proveden v květnu 1962) využívá vysoce energetickou kombinaci kryogenního kyslíku a vodíku. Po rendez vous a spojení s Centaurem by mohla být loď s dvoučlennou posádkou urychlena na požadovanou trajektorii.
Chamberlinův plán počítal se čtyřmi starty Gemini navíc oproti tehdejšímu plánu. Tyto starty měly být jakýmisi postupnými kroky, během kterých by nejprve na dráze s vysokým apogeem (až 80 000 km) byly odzkoušeny metody navigace a vstupu do atmosféry vysokou rychlostí a pokud by vše probíhalo podle plánu, poslední dvě mise by byly navedeny na cirkumlunární dráhu. Podle Chamberlinovy studie by úpravy Mercury Mark II pro takové mise přidaly pouze 270 kg, jež by padly na odolnější tepelný štít a lepší navigační vybavení. Studie uváděla dvě možné varianty letového řádu, které by s různou finanční náročností a celkovým počtem letů v rámci programu mohly přinést kulminaci programu buďto už na jaře 1964, nebo v druhé variantě na jaře 1965. Chamberlinův záměr ovšem opět nevyšel, plán nezískal podporu vyšších míst a záhy vyšuměl do ztracena.
Chamberlin se však nenechal jen tak lehce odbýt, v té době připomínal příslovečnou Cimrmanovu sopku, jež svou činností zasypala sebe samu. Už v září 1961 předložil další plán, jenž byl součástí „Integrated Apollo Program (Integrovaný program Apollo)“, v němž oprášil svou červencovou ideu na přistání na lunárním povrchu. Plán počítal celkově se šestnácti lety programu Gemini, které měly vyvrcholit v listopadu 1965 obletem Měsíce a v lednu 1966 přistáním na jeho povrchu. Tento plán měl cenovku 706 milionů dolarů (nyní ovšem včetně dvou Saturnů C-3) a hmotnost přistávacího modulu byla oproti variantě z července snížena na 1 800 kg. Ze strany vedení NASA se nesetkal s přílišným nadšením ani tento plán, tedy alespoň jeho lunární část. Zbytek plánu letů se ovšem vedení zamlouval a Chamberlin dostal za úkol začít vyjednávat s firmami McDonnell, Martin a Lockheed ohledně hardwaru pro zamýšlené mise. Chamberlinův plán se pak stal základem pro letový řád Gemini (nicméně, jak všichni dobře víme, žádný plán nepřežije první střetnutí s realitou a v průběhu dalších měsíců doznal poměrně velkých změn).
Nutno přiznat, že k tomu, aby Chamberlinův náčrt lunárního dobrodružství fungoval v rámci předestřených termínů, bylo by nutné realizovat jednotlivé mise s odstupem zhruba 45 dní, což by bylo neuvěřitelně náročné na logistiku, výrobu hardwaru, výcvik posádek a také by se nesměl vyskytnout žádný problém, jenž by plán startů zdržel. Na druhou stranu je nutno přiznat Jimu Chamberlinovi a jeho týmu jistou míru předvídavosti, protože právě ve výše zmíněných návrzích z července a září se počítalo se schématem misí LOR („Lunar Orbit Rendezvous“ – rendez vous na lunárním orbitu) ještě v době, kdy se v rámci agentury jednalo o téměř „disidentský“ scénář, jenž měl tehdy zastánce pouze v osobě Johna Houbolta a hrstky jeho věrných.
Ani nezdar s plány na lunární výpravu Mercury Mark II, pozdější Gemini, však neznamenal konec účinkování této lodě v dobývání Měsíce, minimálně teoreticky. Už na konci léta 1962 napadlo některé manažery na ředitelství NASA, že by nebylo od věci využít Gemini coby zásobovací a záchranný prostředek pro zamýšlené lunární základny. Firmy Space Technology Laboratories (později známá jako TRW Inc.) a McDonnell dostaly dva měsíce na vypracování studie, jež by navrhla úpravy, pomocí nichž by Gemini se dvěma muži byla schopna přistát na povrchu Měsíce. Nicméně finanční stav programu Gemini byl v té době natolik tristní, že vypracováním studie celá věc vzala zasvé.
Když se s odstupem podíváme na pokusy prosadit vyslání Gemini k Měsíci, zdá se, že se opakuje báje o mýtickém Fénixovi. Sotva jeden plán pohořel, už se vynořil další, aby opět pozvedl Gemini z nízkého orbitu směrem k Luně. Od posledního pokusu v roce 1962 uběhl rok a půl, když se v březnu 1964 na scéně objevil další plán. Počítal s lety Gemini na cirkumlunární trajektorii za pomoci Saturnu I-C. Mělo se jednat o jakési „lety navíc“ po ukončení plánovaných letů, kdy měly cirkumlunární mise překlenout prodlevu mezi poslední misí běžné Gemini a nástupem Apolla. O Saturny neměla teoreticky být nouze, v té době byly rušeny plánované lety Apolla právě na Saturnech I. Navíc mohl být tento plán pro cirkumlunární Gemini použit i jako nouzové řešení v případě, že by hrozilo ruské prvenství při pilotovaném letu k Měsíci. Jedna z variant plánu dokonce počítala i s lety na oběžnou dráhu Měsíce. Pro usazení na oběžné dráze Měsíce a následné urychlení zpět k Zemi měla být použita Agena.
Do věci se však velmi důrazně vložil Wernher von Braun, který se (nikoli bezdůvodně) obával, že takovéto plány mohou podrýt postavení a financování programu Apollo Kongresem. Na počátku června 1964 proto vedení NASA vydalo direktivu, podle níž měly napříště podobné studie mít pouze interní charakter. Bylo také zakázáno zadávat kontrakty McDonnellu ohledně jakýchkoli adaptací Gemini k tomuto účelu.
Zdroj: astronautix.com (kredit: Mark Wade)
Ani nyní však dveře k Měsíci nebyly pro Gemini zcela uzavřeny. Právě pod hlavičkou interní studie se v červnu 1965 dali víceméně tajně dohromady astronaut Pete Conrad a zástupci firem Martin a McDonnell. Z jejich popudu vznikla studie, jež předpokládala využití Titanu IIIC, Titanu II, Gemini a dvou horních stupňů Titanu III zvaných „Transtage“ pro vyslání Gemini na cirkumlunární dráhu v dubnu 1967. Scénář mise, jež byla nazvána nenápadně jako „Gemini – Large Earth Orbit“ (Gemini – vysoký zemský orbit) předpokládal start Titanu IIIC, na jehož špici by se nacházely dva stupně Transtage. První by měl obsahovat naváděcí a orientační systém a sloužil by k navedení sebe sama a druhého Transtage na potřebnou orbitální dráhu. Druhý Transtage by pak byl totálně okleštěnou verzí svého bratříčka, obsahoval by však navíc dokovací prstenec z Ageny.
Gemini, vypuštěná na tradičním Titanu II by se po vykonání nutných manévrů připojila ke druhému Transtagi, načež by byl první Transtage odhozen. Druhý Transtage by navedl Gemini na cirkumlunární dráhu. Samotná loď by musela být pro tento let zbavena přibližně půl tuny hmotnosti. Do této půltuny by byly zahrnuty nyní nepotřebné brzdicí motory, naopak by musel být vylepšen systém OAMS.
Plán počítal se třemi lety, jež by začaly být vykonávány bezprostředně po skončení normálního programu Gemini. První let v prosinci 1966 by sloužil k testu tepelného štítu. Titan IIIC by vynesl bezpilotní kabinu na trajektorii, na níž by návratová kabina dosáhla rychlosti 11 km/s. V únoru 1967 by proběhl kvalifikační let s posádkou, který měl být jakousi generálkou. Během něj by se pilotovaná Gemini spojila s Transtagem, který by soulodí urychlil na vysoký eliptický orbit. Tento let měl opět zahrnovat i návrat do atmosféry vysokou rychlostí. V dubnu by se celý scénář opakoval, tentokrát by však dráha Gemini kulminovala za Měsícem.
Výše zmiňovaný scénář sice nebyl zcela neproveditelný, nicméně i samotná studie na toto téma uváděla i argumenty proti jeho realizaci. Hlavním problémem byly velmi optimistické termíny a rozpočet. Zmíněn byl také názor, že by bylo lépe zkušeností získaných v programu Gemini využít na nízkém orbitu, zejména při stavbě orbitálních stanic. Plán pak definitivně zařízl administrátor NASA James Webb. Ten měl poměrně logicky za to, že prostředky, které by musely být do programu „Gemini – Large Earth Orbit“ nality, bude lépe investovat do programu Apollo. Jediným pozůstatkem ambiciózního plánu se tak stala mise s rekordně vysokým apogeem, kterou si Pete Conrad vyhádal během plánování mise GTA-11.
Poslední záchvěv naděje, že by se Gemini mohla podívat k Měsíci, se objevil v dubnu 1967. Po požáru Apolla 1 se začaly přezkoumávat bezpečnostní aspekty lunárních misí Apolla. V tomto kontextu se vynořila otázka možnosti záchrany astronautů z lunárního orbitu, eventuálně z měsíčního povrchu v případě, že by mateřská loď nebo lunární modul měly vážné potíže, znemožňující zdárný návrat domů. Firma McDonnell přišla se studií, obsahující různé varianty a prostředky pro záchranu astronautů, přičemž všechny zahrnovaly upravenou loď Gemini.
V případě záchrany z lunárního orbitu se uvažovalo o vypuštění bezpilotního Gemini Lunar Orbit Rescue Vehicle, tedy modifikované lodi Gemini B (více o Gemini B v příštím díle seriálu), jež by dokázala pojmout trojčlennou posádku. Ta by se do vesmíru vydala na špici Saturnu V. U Měsíce by provedla bezpilotní rendez vous s chromým Apollem, tři členové posádky by poté přešli v rámci EVA z velitelského modulu Apolla do Gemini a namačkali se do příslušně zvětšené návratové kabiny. O potřebné manévry a urychlení směrem k Zemi by se postarala upravená vzletová sekce lunárního modulu.
Zdroj: astronautix.com (kredit: McDonnell Douglas)
Scénář záchrany z měsíčního povrchu byl v této studii mnohem složitější. Počítal s vysláním přechodného úkrytu Gemini Lunar Surface Survival Shelter (LSSS), sestávajícího z Gemini na vrcholu přistávacího stupně lunárního modulu. LSSS by dosednul do blízkosti předpokládaného místa přistání astronautů ještě před přistáním samotného lunárního modulu s posádkou. Pokud by pak lunární modul nebyl schopen odstartovat zpět, astronauti by přešli právě do úkrytu, který by skýtal vybavení a zásoby na 28 dní, během kterých se počítalo se startem záchranné výpravy. Pilot velitelské sekce Apolla by mezitím odletěl zpět k Zemi sám, pro tento úkol byli ostatně všichni piloti velitelských sekcí vycvičeni. Pro jeho kolegy na měsíčním povrchu by pak byla vyslána záchranná loď Gemini Lunar Surface Rescue Spacecraft (LSRS). Byla by složena ze tří přistávacích stupňů lunárního modulu (jeden pro navedení na lunární orbit, druhý pro přistání a třetí pro vzlet z Měsíce), na jejichž vršku by opět seděla upravená Gemini. Tato sestava by provedla bezpilotní přelet k Měsíci a řídicí středisko by ji dálkově navedlo na přistání poblíž úkrytu astronautů.
Alternativou zmíněné sestavy záchranné lodě LSRS bylo využití Gemini, dvou servisních modulů Apolla a jednoho upraveného přistávacího stupně lunárního modulu. První servisní modul měl sloužit k přeletu k Měsíci, druhý pro usazení na lunární orbit a poté k navedení sestavy těsně k povrchu. Tam by štafetu převzal přistávací stupeň lunárního modulu, jenž by následně posloužil i ke startu z povrchu a navedení na dráhu k Zemi.
Všechny alternativy by využívaly ke startu Saturn V, jehož nosnost byla natolik velká, že dala vzniknout úvahám o záchranné lodi na bázi Gemini, jež by mohla být schopna zachránit astronauty ve kterémkoli bodě jejich mise, v případě záchrany z povrchu i metodou „Direct Ascent“, tedy přímým letem k Měsíci bez nutnosti vstupovat na lunární orbit.
Výše zmíněné záchranné plány byly samy o sobě poměrně krkolomné a technicky velmi komplikované. Ránu do vazu však celému záměru nakonec dala rozpočtová sekyra. S postupným ubýváním finančních prostředků pro lunární program se zastavila výroba Saturnů V, se kterými se počítalo jako s nosičem záchranných lodí. A nakonec nezbyly ani finance na stavbu hardwaru. Astronauti lunárních misí Apolla se tedy museli spoléhat na bezchybnou práci svých strojů a notnou dávku štěstí. Jak víme, až na jeden případ se k nim štěstí skutečně nikdy neobrátilo zády a žádné záchranné mise nebyly zapotřebí.
Sen o lunární Gemini se tedy v roce 1967 definitivně rozplynul. Nejblíže k Měsíci se Gemini nakonec dostala 14. září 1966, když připojená Agena zvedla přechodně apogeum dráhy Gemini XI na 1370 km. Shodou okolností o tři týdny později však proběhla unikátní bezpilotní mise, jež souvisela se zcela novou rolí Gemini, byť pouze na nízkém orbitu…
(článek má pokračování)
Zdroje obrázků:
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Full_moon.jpeg
http://www.astronautix.com/graphics/g/gemcent.gif (kredit: astronautix.com/Mark Wade)
https://history.nasa.gov/SP-4002/images/fig8.jpg
http://www.astronautix.com/graphics/g/gemxstg1.gif (kredit: astronautix.com/Mark Wade)
http://www.astronautix.com/nails/g/gemlanex.jpg (kredit: McDonnell Douglas)
Než vyvíjet záchrannou loď na bázi Gemini, která stejně potřebovala Saturn 5, by bylo jednodušší poslat bezpilotní Apollo, které by čekalo jak na orbitě u Měsíce, tak na povrchu.
„Poslat bezpilotní Apollo“. Fakt si jste jistý, že automatické řídící systémy Apolla byly na takové úrovni, že by tam doletělo samo na přesné místo? Pokud vím, tak kosmonauti v Apollu museli nějak navigovat podle pozic hvězd a podle toho určovat korekce a časy zážehů. Ten člověk tam byl nutný.
Pan Alois asi reaguje na tuto pasáž z článku:
„V případě záchrany z lunárního orbitu se uvažovalo o vypuštění bezpilotního Gemini Lunar Orbit Rescue Vehicle, tedy modifikované lodi Gemini B, jež by dokázala pojmout trojčlennou posádku. Ta by se do vesmíru vydala na špici Saturnu V. U Měsíce by provedla bezpilotní rendez vous s chromým Apollem, tři členové posádky by poté přešli v rámci EVA z velitelského modulu Apolla do Gemini a namačkali se do příslušně zvětšené návratové kabiny.“
Takže pokud se uvažovalo o bezpilotní Gemini, stejně tak by se dalo uvažovat o bezpilotním Apollu (samozřejmě to, zda by to kromě uvažování šlo přetavit i do praxe, ať už s Gemini, nebo s Apollem, je věc jiná).
Přesně tak. Poslat bezpilotní loď k Měsíci teoreticky možné bylo (jak dokazovaly sondy jak USA tak SSSR), nicméně je třeba mít na paměti, že návrhy zmíněné v článku byly stále pouze návrhy a kdo ví, jak by v praxi nakonec vypadaly – pokud by se do praxe vůbec dostaly…
Vzhledem ke stísněnému prostoru byla kabina Mercury Mark 2 naprosto nevhodná, jak by tam příkladně oblékali měsíční skafandry a nacpat tam tři lidi ?
Podhoubím křečovité snahy urychlit Moon Race byla zcela jistě obava ze Sovětů. Dnes je známo, že Američané měli špióna v nejvyšším patře sovětské kosmonautiky, dodnes se neví kdo to byl a měli zcela přesné informace o jejím stavu a zejména věděli že Sověti, pokud to vůbec dokáží, přistanou na Měsíci dlouho po roce 1970.
Proto byly podobné křečovitosti jako popsané v článku smeteny a celá síla Ameriky se soustředila na Apollo.
Skafandry by měli astronauti už na sobě, nicméně osobně mám také za to, že by to bylo trochu více sardinkózní, než je zdrávo. Nějaký racionální podklad to ale mít muselo, jinak by to nenavrhovali. Jen tak z voleje mě napadá vynechání katapultážních křesel, která zabírala docela dost místa.
Tak tenhle článek mně nadchnul. Netušil jsem, že po ukončení pilotovaných letů Gemini se uvažovalo o přistání na Měsíci s lodí Gemini. Jistě, byla to jediná loď, jakou Američani mohli disponovat, loď Apollo byla ještě ve výstavbě. A právě byly obavy ohledně Sovětů, kteří na Měsíc dostali sondy Luna. Už se těším na další článek o Gemini B. 😉
No jestli měli Američané nějaké obavy ohledně Sovětů a jejich pilotovaného lunárního programu, tak to určitě nemělo nic společného se sondami Luna. Navíc i kdybychom řešili jen automaty, tak americké Surveyory byly mnohem úspěšnější než ty dvě Luny, co se podařilo dopravit ve funkčním stavu na povrch Měsíce. A úspěšné návratové Luny přišly až v době, kdy už bylo Apollo v plném proudu.
Ale rozhodně souhlas s názorem na dnešní díl. Velmi zajímavý.
Dobře pane Spytihněv, ale bylo to v době Moon Race, tedy soupeření mezi USA a SSSR o dosažení měsíčního povrchu lidstvem. Sověti se ukázali se Sojuzem 1, který měl letět kolem Měsíce, sice až roce 1967, ale vyslali ho, neúspěšně. A to ani nezmiňuji tu „horu železa“ N-1. A ty Luny, v tom máte pravdu, zde v automatice převládaly americké Surveyory. Za nepřesnosti se velmi omlouvám.
Já reagoval jen na ty Luny, jinak samozřejmě závod o člověka na Měsíci byl vyhrocený. Tedy alespoň navenek, protože jak byli Rusové daleko, mohla NASA pouze odhadovat. Nakonec se ukázalo, že vlastně nebylo potřeba s Apollem 8 tolik spěchat. Ale je fajn, že lze říci, že zadání zesnulého JFK bylo splněno. A i kdyby to Rusové riskli a do Zondů posadili kosmonauty jen na prostý oblet Měsíce, ani tak by to nevyšlo. Jediný, který by možná zaručil přežití, byl Zond 7. A ten letěl až v srpnu 1969. Ale to už je opravdu jen spekulace.
Spytihněv: Proč „možná zaručil přežití“? Vždyť to byl normální Sojuz. Protože v něm neseděli kosmonauti, tak akorát neměl orbitální modul (2 tuny navíc). A se Zondem 5 a Zondem 8 si vyzkoušeli, že Sojuz může přisávat na mořské hladině.
Spytihněv: Ale podstatné je, že si ověřili i to, že Sojuz může přistát i při návratu od Měsíce, tedy když vstupuje do atmosféry dost rychle – druhou kosmickou rychlostí.
To je pravda. Zondy 5 a 8 přistály na vodě úspěšně, ale oba po příliš velkém přetížení, takže by kosmonaut zřejmě nepřežil. Zond 6 dopadl tvrdě a Zond 4 autodestrukce. Takže z toho vychází jen Zond 7 jako jediný plně úspěšný. Proto píšu, že by jako jediný možná zaručil přežití. Samozřejmě kdo ví, jak by mise dopadly v případě pilotovaného letu, ale to už je jiná věc.
Díky, to mě moc těší. 😉
Opět musím poděkovat za super článek.V tomto díle se prezentují velice zajímavé informace,které nebyly veřejně moc známé.Já jsem se dozvěděl věci,o nichž jsem nikdy neslyšel a pokud ano,asi jsem je už zapoměl!Při pohledu na ty různé plány a varianty dosažení Měsíce,si člověk říká to obligátní,co by kdyby..Možná by to bylo rychlejší,levnější,ale zase i rizikovější,atd.Velký dík!
Díky moc!
Stran těch informací – ony známé a dostupné jsou, naštěstí jde o NASA, kde je přístup k informacím vcelku v pohodě. 😉
Hezké a zajímavé. Díky za zpracování. Člověk si myslí, bůhví co neví, a pořád zjistí, že existují mezery, které nutno zaplnit.
Já si až po kouknutí na wiki uvědomil, že jeden z prvních momentů, kdy jsem viděl Gemini v televizi bylo, když jsem sledoval You only live twice.
Dokonce sem přemýšlel, že by se z toho serialu dala udělat I hezká přednáška, kterou bych si rád poslechl. 🙂
Díky moc za pochvalu. Ale ohledně té přednášky se obávám, že to není můj šálek kafe…
Vím, třebas jen z vašeho prohlášení při křtu VO ve Valmezu. :-). Byla to spíš nabídka na udičku třebas pro pana Halouska či další. Pan Halousek velice hezky přednáší o takovýchto zajímavých a přitom už zapomenutých dějinách – viz krásná přednáška o zvířatech v kosmu, Apollo 8, Lunochody atd. Sice jen ze záznamu, ale viděl jsem všechny jeho přednášky.
No, věděl jsem že existovala i varianta přímého letu ve dvou Saturnem 5, ale podrobnosti se u nás nijak sehnat nedaly. No a když to možné už bylo, tak už na to nějak nebyl čas ani síly. Takže jsem velice potěšen a článek jsem přečetl už podruhé. Dobrá práce.
To víte, v době Gemini jsem byl teenager, jak se dnes říká a tak jsem si pořád kreslil a počítal (zjednodušeně a naivně, že) schémata letu na měsíc či ke hvězdám a večer poslouchal Laxík. A jako bych se v těch schématech poznal.
Jsem moc rád, že se Vám článek líbil! 😉
moc diky za dalsi super dil nadherne ctiveho serialu.
Rádo se stalo! 😉
Vynikajúci seriál a naozaj super článok, pán Šamárek.
Na toto ukončenie som sa veľmi tešil, celý What if? (v najlepšom slova zmysle) ma nesmierne zaujíma. Takže sa opäť pripomínam s prosbou o článok o plánovaných, avšak nerealizovaných projektoch NASA, napr. Skylab B, Apollo Venus Fly-by, Saturn V so stupňom NERVA, Apollo Application… Samozrejme, aj informácie zo ZSSR by boli fajn, ak je vôbec niečo k dispozícii.
Ešte raz veľká vďaka za super utorky.
https://www.youtube.com/watch?v=LCYBRZfsqgA&t=3759s
Bylo by to hodně fajn, souhlas, zatím ti můžu jen doporučit krásnou přednášku T. Přibyla na toto téma, přesně to, o čem píšeš. Ikdyž, pokud si to tak sesumíroval, tak asi přednášku znáš 🙂
Vďaka za pripomenutie linku, áno, túto prednášku poznám, odporúčal mi ju v minulosti pán Šamárek.
Jsem rád, že se Vám seriál líbí.
Co se týče „what if“, pokud vládnete angličtinou, doporučuju výbornou stránku False Steps, kde je možné najít hodně informací o občas velmi obskurních projektech.
Parádní stránka! Díky za odkaz.
Pripájam sa s poďakovaním, veľmi zaujímavé čítanie.
Vo Vašom podaní by bolo iste pútavejšie, takže opäť nástojím, aby ste niečo spísal dokopy 🙂
Abych pravdu řekl, osobně mě baví spíše historie tak, jak se skutečně odehrála (ona je kolikrát mnohem zamotanější než tyhle nerealizované plány).
Ale určitě se k tomu někdy dohrabu, jen momentálně mám v pořadí minimálně dvě jiná témata… 🙂
Správně, nenechat se zdržovat 😀 v plánu jsou jiné projekty, pečlivě to sledujeme 😀
😀
Smažte prosím. Už je tento výtvor úspěšně výše. Díky.
Výborný diel! Opäť! 🙂
A ďakujem.
Tak to jsem rád, díky! 😉
Na toto téma byl v roce 1967 natočen film, dalo by se říci, z oblasti alternativní historie. U nás před nejakými dvaadvaceti lety běžel na Nově pod názvem Let na
Měsíc, viz https.imdb.com/title/tt0062827/?ref_=m_nmfmd_act_109 Sověti tehdy s Vostokem úspěšně obletěli Měsíc a hned na to plánovali přistání tříčlenné posádky na jeho povrchu. V USA se na totéž připravovalo Apollo 3. Protože hrozilo, že i tento závod Američané prohrají, „oprášili“ náhradní program, projekt Poutník: Vyslání automaticky naváděného obytného LEM a vzápětí na to lodi Gemini s jedním astronautem, který by v tom kutlochu na Měsíci počkal do příletu „regulérního“ Apolla… Technicky a logisticky dost divoké, trochu to připomíná pověstný Cimrmanův důlní výtah, ale ve filmu jsou aspoň zajímavé záběry samotné lodi, zejména předletové přípravy a samotného nalodění.
Nu, když to tak čtu, výše zmiňovaná přednáška T. Přibyla část tohoto filmu zmiňuje jako regulérní plány NASA. O vysazení samotného astronauta na povrch Měsíce, přistání automatických lunárních modulů různých typů atd. Částečně to tedy není alternativní historie, ale spíš nerealizované plány.
Ale nezní to špatně. Může to být zajímavé.
http://spacebookspace.blogspot.cz/2009/06/pilgrim-project-hank-searls.html?m=1
K onomu Poutníkovi.
Omlouvám se, správně s Voschodem.
O plánech na Gemini u Měsíce či přímo na něm jsem doposud věděl jen to, že byly. Pro mě nesmírně přínosný díl. Velké díky za něj!
Potěšení je na mé straně, kolego! 😉