Třetí pilotovaný let Gemini měl být evolucí cílů, jež více či méně úspěšně splnila mise GT-4. Strašák reakce lidského organismu na dlouhodobý pobyt ve vesmíru byl z velké části pryč, proto dalším krokem bylo navýšení doby trvání letu. Loď Gemini V měla setrvat na orbitu osm dní, tedy dvojnásobek oproti předcházející misi. Osmidenní let byl zvolen proto, že přibližně stejnou dobu měly trvat cirkumlunární mise. Pro tak dlouhý let nebylo možné hlavně z hmotnostního hlediska využívat klasické baterie, proto měla být Gemini V první lodí, na jejíž palubě byly umístěny dva funkční palivové články. Dalším bodem programu měl být nácvik rendez vous na orbitu. Gemini V nesla poprvé radar a podle plánů z roku 1963 měla být také první lodí, jež se měla na orbitu setkat s cílovým tělesem Agena. Nicméně práce na GATV, jak byla Agena-D v konfiguraci cílového tělesa pro Gemini označována, se neúměrně protahovaly. První exemplář GATV 5001 poslala firma Lockheed na Floridu v květnu 1965, ovšem vinou nejrůznějších problémů a diskrepancí v konstrukci mohl posloužit pouze jako pozemní testovací kus. GATV 5002 dorazil na Mys až v červenci 1965, příliš pozdě na to, aby mohl figurovat při misi GT-5. Naštěstí bylo po ruce řešení v podobě radarové kapsle REP. Jízdní řád Gemini mohl začít nabírat tempo…

Osm dní, nebo krach

Složení posádky pro let GT-5 prošlo mezi roky 1963 a 1965 jistou evolucí stejně jako náplň letu. Jak už bylo zmíněno, původně se mělo jednat o první misi, během níž mělo proběhnout setkání s GATV na orbitu. Kandidátem pro tuto práci byl Wally Schirra, jemuž měl parťáka dělat John Young. Ovšem GATV nabrala skluz a bylo jasné, že expert na rendez vous Schirra by neměl nahoře „do čeho píchnout“. Proběhla první reorganizace. Druhou iterací byl tandem Grissom-Borman. Ovšem na začátku roku 1964 byl z letového stavu vyjmut ze zdravotních důvodů Al Shepard, designovaný velitel první pilotované mise GT-3. Tato okolnost vyvolala v pořadníku posádek stav, jenž by se dal přirovnat ke rčení „Škatule, škatule, hýbejte se!“

Grissom dostal Shepardovo místo a Slayton se rozhodl do křesla velitele lodi Gemini V posadit svého kolegu z legendární první skupiny astronautů Gordo Coopera, přestože pro něj Cooperova oddanost programu byla „otazníkem“. Na místo pilota dosadil Slayton člena druhého náboru „The New Nine“ Charlese Conrada, kterému nikdo neřekl jinak než „Pete“. Jeho přátelská povaha a neuvěřitelný smysl pro humor se staly legendárními a s Cooperem vytvořili velmi barvitou dvojici. Oficiálně byla jejich nominace oznámena 8. února 1965 a záložním týmem byli jmenováni Neil Armstrong a Elliot See (zajímavostí je, že tato dvojice byla první „civilní“ posádkou – Armstrong byl před příchodem do týmu astronautů testpilotem NASA a Elliot See zase testpilotem General Electric).

Na jaře toho roku se vážně uvažovalo o tom, zda součástí mise GT-5 má být i výstup do volného prostoru. Nakonec došli zúčastnění k závěru, že výstup by mohl být v nejlepším případě pouze opakováním Whiteovy EVA a nic nového by nepřinesl. Environmentální systém ještě nedosáhl úrovně, kdy by byl schopen zajistit delší a náročnější vycházku. Druhým faktorem byl také nepořádek. Vybavení pro EVA v kabině zabíralo poměrně hodně místa a vinou poruchy příklopu museli McDivitt a White v kokpitu Gemini IV protrpět své čtyři dny v mnohem menším komfortu, než původně předpokládali. Pokud navíc vezmeme v úvahu množství odpadu, které vyprodukují astronauti během osmi dnů, na vybavení pro EVA už jednoduše nebylo místo.

Ovšem poměrně hodně místa zabíraly i skafandry G4C, navíc Cooper s Conradem měli za to, že osm dní ve značně nepohodlném skafandru je trochu příliš. Lobovali za variantu, kdy by odstartovali pouze s leteckými helmami, kyslíkovými maskami a běžnými leteckými kombinézami. Od jejich nadřízených k nim putovalo rezolutní „NE“. Přesto si Cooper vybojoval jeden malý ústupek, ten byl však spíše kosmetického charakteru a, jak praví klasik, na funkci to nemělo vliv. Cooper totiž chtěl pro svou misi emblém.

Jak se jednou svěřil Petovi, nikdy nebyl členem organizace nebo spolku, jež by neměl svůj znak nebo emblém. A protože vinou přepjaté reakce vedení NASA bylo po misi GT-3 zakázáno pojmenovávání lodí, Cooper byl odhodlán svou misi nějak vizuálně odlišit. Conrad se tohoto nápadu chytil a využil přitom nápadu svého tchána. Ten jednou nadhodil, že vzhledem k pionýrskému nádechu mise by možná nebylo od věci nějak využít obrázek krytého vozu, na jakých osadníci kdysi postupně cestovali napříč severní Amerikou. Jejich heslem tehdy bylo „California or bust (Kalifornie, nebo krach)“. Pete byl nápadem nadšen a tak se zrodil emblém s krytým vozem, na jehož plachtě byl nápis „8 days or bust (8 dní, nebo krach)“.

Cooper a Conrad nechali emblémy vyrobit a našít na své skafandry a teprve pár dní před plánovaným startem se o nich zmínili během soukromé večeře s Bobem Gilruthem a tehdejším administrátorem NASA Jimem Webbem. Webb byl téměř nepříčetný vzteky, podle Cooperových vzpomínek došlo mezi ním a Conradem téměř na pěsti, nakonec však kapituloval a nechal si poslat vzorek emblému k sobě do kanceláře. 14. srpna Webb svým podpisem emblém schválil, ovšem s podmínkou, že nápis „8 dní, nebo krach“ bude minimálně do úspěšného konce mise zakryt. Obával se reakce veřejnosti v případě, že bude nutno let zkrátit. Podle něj by veřejnost a masmédia mohly tvrdit, že cokoli kratšího než 8 dní je rovno onomu krachu. Nápis byl tedy na skafandrech zakryt našitým pruhem padákového hedvábí. Cooper a Conrad nicméně svým emblémem odstartovali tradici, jež trvá do dnešních dní…

Příprava a výcvik posádky probíhaly v hektickém tempu, ovšem výcvikové kapacity byly omezené. V jeden okamžik se o čas na simulátorech přetahovalo šest posádek – Gemini III, IV a V a jejich dubléři. Teprve od června mohli Cooper s Conradem využívat simulátory podle svých potřeb, nicméně přes fakt, že oba pracovali 16 hodin denně 7 dní v týdnu, začínalo být zřejmé, že původní datum startu 9. srpna se nepodaří stihnout. Nakonec byl termín posunut na 19. srpen.

Přestože součástí mise nebyl start sestavy Atlas-Agena, technici měli dostat cenný dárek: 22. července proběhla simulace startu Atlasu-Ageny a Titanu-Gemini se vším všudy, tedy krom startu samotného. Obsluha a operátoři potřebovali získat zkušenosti se startem obou nosičů v relativně rychlém odstupu a v naprosto přesný okamžik. Test se z různých důvodů nepříjemně protahoval a nakonec trval místo osmi a půl hodiny téměř patnáct hodin. K dovršení všeho se nechtěl z horizontální do vertikální pozice zvednout erektor s obslužnou konstrukcí, takže posádka se nemohla dostat ze své lodi normálním způsobem. Naštěstí Gordo Cooper prosadil, aby z dob Mercury převzala Gemini tzv. „cherry picker“, tedy kabinu na hydraulickém rameni, která původně sloužila jako prostředek rychlého opuštění Mercury v případě předstartovních potíží. Nyní se cherry picker náramně hodil a Gordo si mohl při jízdě na něm připomenout svůj let s Mercury přede dvěma roky.

19. srpen, tedy den startu se rychle přiblížil – a nakonec proběhl, aniž by se Titan odlepil od rampy. Od rána toho dne vyhlíželo počasí velmi nepřívětivě. Pak, 10 minut před startem, uhodil blesk do zařízení, jež zásobovalo startovní komplex elektrickou energií. Vzniklé fluktuace napětí a proudu se přenesly na palubní počítač Gemini a ten se postavil na zadní. Zatímco technici a specialisté IBM problém řešili, otevřela se definitivně nebesa a bouře se snesla přímo nad Mys Kennedy. Ze startu tak nebylo nic a zklamaní Gordo a Pete museli opustit svou kabinu a absolvovat cestu výtahem dolů z obslužné věže a cestu na ubytovnu posádek.

O dva dny později už počasí i technika spolupracovaly a odpočet běžel podle plánu. Těsně před startem se údajně Cooper zeptal svého kolegy: „Tak co, jsi připravenej, zelenáči?“ Načež Pete odpověděl mírně roztřeseným hlasem: „Já ti nějak nevím, Gordo…“ Po chvíli šokovaného ticha Pete ukázal v širokém úsměvu svou proslulou mezeru mezi předními zuby a zahlaholil: „Dostal jsem tě! Pojďme odpálit tu potvoru a jedeme!“ Přesně v 9:00 místního času se Titan zvedl z rampy 19. Během vzletu astronauty potrápilo několik epizod poga, nicméně o pět a půl minuty později byla Gemini V na plánovaném orbitu 163 x 349 km se sklonem 32,5 ° vzhledem k rovníku.

Na tomto místě se sluší uvést, že tato mise byla prvním známým případem v historii, kdy byl zachráněn první stupeň nosiče. Tedy – abychom věci uvedli na pravou míru – ne úplně celý a ve velmi pochroumaném stavu. Zachráněna byla část, jež obsahovala kompletní nádrž okysličovadla s horní částí stupně. Torpédoborec USS DuPont tuto část vyzvedl z hladiny a následně byla přepravena k výrobci The Martin Company k inspekci a analýze.

Mezitím se hned po navedení na orbit astronauti vrhli do plnění letového plánu, který byl zejména v počáteční fázi letu velmi nahuštěný. Netušili, že za jejich zády se krátce po navedení na orbit začal odehrávat proces, který téměř celý letový plán zanedlouho pošle k čertu.

Palivový článek je důmyslné zařízení, jež ke své činnosti využívá kryogenický kyslík a vodík a jejich vzájemnou reakcí vytváří elektrickou energii, teplo a vodu. Jak kyslík, tak vodík, v tomto případě zvané reaktanty, musí být do článku přiváděny pod tlakem, proto musí být natlakovány také jejich nádrže. Aby bylo možno tlak udržet, jsou nádrže opatřeny malými ohřívači. A právě v elektrických útrobách ohřívače v nádrži kryogenního kyslíku se 25 minut a 51 sekund po startu objevil zkrat, jenž ohřívač vyřadil z provozu. V té chvíli bylo necelých 81 kg kyslíku v nádrži natlakováno na 5,88 MPa. Nyní však začal tlak v nádrži nenápadně, ale nezadržitelně klesat. Astronauti ani sledovací stanice si zatím ještě ničeho nepovšimli, letový plán nedopřával nikomu ani chvilku oddechu.

V prvním apogeu čekal posádku zážeh pro úpravu dráhy a následně 2 hodiny, 17 minut a 15 sekund po startu Cooper poté, co otočil Gemini o 90 ° doprava, uvolnil ze zadní části adaptéru radarový cíl REP. Tento kontejner, přezdívány posádkou „Little rascal (malý rošťák)“, vážil přibližně 34 kg a jeho hlavní součástí byl radarový transpondér. Krom něj byl REP osazen také zábleskovým majákem, který měl posloužit k vizuálním pozorováním. Kontejner neměl žádné prostředky pro vlastní orientaci nebo úpravu dráhy, byl v tomto ohledu zcela pasivním tělesem. Po odhození REPu Gordo otočil loď tak, aby směřovala přední částí k němu. Palubní radar okamžitě REP zachytil a „uzamkl“ ve svém zorném poli. Poté, co se REP vzdálil na 2 353 metrů začala nebeská mechanika obě tělesa opět pomalu sbližovat.

Právě v tomto okamžiku, 2 hodiny a 23 minut po startu mise, si Pete Conrad všimnul první známky problémů s palivovým článkem. Už o několik desítek minut dříve operátoři přikázali posádce zapnout ohřívače v nádržích kryogenního vodíku a kyslíku, aby se stabilizoval jejich tlak na přívodu k palivovým článkům. Zdálo se, že procedura fungovala podle předpokladu, ale nyní Conrad s překvapením zjišťoval, že tlak kryogenního kyslíku stále klesá. Nyní se pohyboval na úrovni 1,1 MPa a stále klesal zhruba rychlostí 7 kPa za minutu. To bylo vážné. Krátce poté, co Gemini V vylétla z dosahu sledovací stanice v australském Carnarvonu, pochopili Cooper s Conradem, že za současného stavu věcí vypoví za chvíli články službu. Cooper se s těžkým srdcem rozhodnul vypnout vše, co vypnout lze a čekat, zda se pokles tlaku sám nestabilizuje. Nácviky rendez vous s REPem za této situace nepřicházejí v úvahu a možná celá mise skončí dříve, než stačila pořádně začít. Pete Conrad tehdy na přístrojovou desku nakreslil krytý vůz, jenž se nápadně podobal tomu na emblému mise, ovšem s tím rozdílem, že na malůvce vůz jednou svojí polovinou trčel nad strmým útesem…

Když se Gemini dostala do dosahu sledovací stanice na Havaji, řídicí středisko tušilo, že následujících pár hodin bude velmi krušných. Bez palivového článku bylo nutné spolehnout se na palubní baterie, jež zde fungovaly pouze jako záloha. Při jejich použití však nebyla jiná možnost, než vrátit posádku zpátky na Zem. Nejbližší možnosti pro bezpečný návrat se naskýtaly na čtvrtém, pátém a šestém orbitu (Gemini V v té době dokončovala svůj druhý orbit). Problém byl v tom, že přistávací oblasti pro tyto alternativy se bez výjimky nacházely v Pacifiku, kde nebyly k dispozici tak početné záchranné jednotky jako v Atlantiku. Přesto letový ředitel Chris Kraft nařídil tyto oblasti připravit. Vzápětí do určených čtverců vzlétlo šest letadel a byl sem přesměrován jeden torpédoborec a jeden ropný tanker.

Mezitím se na palubě situace začínala konsolidovat. Pokles tlaku v nádrži O₂ se začal zpomalovat a v čase 4 hodiny a 22 minut po startu se zastavil na hodnotě přibližně 0,5 MPa. To byla hodnota, u které se nedalo s jistotou předpokládat, že dokáže udržet palivové články naživu. Naštěstí ještě během pozemních testů lodi ve vakuové komoře proběhla na popud posádky mimo plán zkouška s přiškrceným tlakem vodíku a kyslíku. Tehdy články zvládly dodávat do palubní sítě elektřinu i za podmínek, jež byly mimo hranice doporučené výrobcem. Nyní se tato zkušenost velmi hodila. Zatím mohla posádka využít baterie, jež by měly při střídmém využívání vydržet přibližně 13 hodin.

V St. Louis v továrně McDonnell se okamžitě rozjely další zkoušky, jež měly určit, jaký je spodní limit tlaku kyslíku při zachování funkčnosti palivového článku. Předběžné výsledky byly opatrně optimistické, proto posádka dostala „Go“ minimálně pro jeden celý den. Zkoušky v McDonnellu nakonec potvrdily, že lze bezpečně získat 50 ampér proudu při tlaku kyslíku pouhých 0,38 MPa. Cooper s Conradem proto obdrželi popis procedury, jež měla elektrický systém opět uvést do provozu. Podařilo se a mise mohla, byť ve velmi okleštěné podobě, pokračovat.

Mezitím radarový kontejner REP vyčerpal vlastní zdroj energie a vlivem orbitální mechaniky zmizel kamsi daleko od lodi na vlastním orbitu. Zdálo by se, že tato část letového plánu zůstane nesplněna, ale zatímco se operátoři snažili popasovat s elektrickým systémem lodi, také v zákulisí se rozjela horečná aktivita. REP byl mimo hru, ale specialisté spolu s astronautem Edwinem Aldrinem pracovali na možnostech uskutečnit cvičné setkání s teoretickým bodem v prostoru. Podařilo se vypracovat postup, jak toho docílit a alespoň částečně prověřit možnosti rendez vous. Druhý a třetí den mise se skutečně tyto procedury uskutečnily a Cooper s Conradem byli schopni s pomocí řídicího střediska, palubního počítače a radarového odpovídače na Floridě velmi přesně navést svou loď do bodu v čase a prostoru, kde se nacházela hypotetická Agena. Mise GT-5 tak definitivně odvanula pochybnosti o tom, zda je vysoce přesné manévrování v prostoru vůbec možné.

Astronauti se mezitím museli vypořádat s poměrně spartánskými podmínkami na palubě. V periodách, kdy nebylo třeba využívat elektrickou energii pro experimenty a manévrování, byly všechny nepotřebné spotřebiče vypínány. V kabině tak vládlo poměrně chladné klima – teplota ve skafandrech spadla v některých momentech až na 5 °C. Dalším problémem byl opět, stejně jako v případě Gemini IV, spánek. Také nyní byly původně naplánovány střídavé spánkové periody, jejich efektivita však byla opět velmi diskutabilní. Navíc skafandry G4C, jež měli astronauti oblečeny po celou dobu mise, rozhodně nebyly etalonem pohodlí. Během druhého dne se astronauti rozhodli, a posléze také dostali povolení, ke spánku ve stejnou dobu.

Původní letový plán obsahoval slušnou zásobu experimentů, nyní se však, vzhledem k okolnostem, musel tvořit zcela nový plán doslova za pochodu. Některé experimenty bylo možné provádět v původní podobě, jiné bylo nutné inovovat, další zase úplně vyškrtnout. Zajímavým neplánovaným bodem byla první oprava na orbitu – role domácího kutila se ujal Cooper, když demontoval a prostřednictvím výměny kabelu opravil nefunkční osvětlení optického zaměřovače. Jinak hrály prim hlavně medicínské experimenty (měření krevního tlaku, sledování změn ostrosti zraku a podobně), probíhalo také pozorování a fotografování zemského povrchu a nebeských těles. K tomuto účelu nesla Gemini V na palubě dvě desítky kamer a fotoaparátů. Astronauti mohli pozorovat testovací obrazce připravené v určených oblastech USA, zahlédli dokonce test raketových saní na základně Holloman v Novém Mexiku a pozorovali odpal rakety Minuteman-1 z Air Force Western Test Range (dnešní Vandenberg AFB).

Pátý den letu přinesl nové problémy. V systému OAMS vypověděl službu motorek č. 7, jenž měl zajišťovat bočení lodi doleva. Veškeré experimenty, během nichž byl systém OAMS využíván, byly do odvolání zrušeny a pozemní týmy začaly pracovat na řešení situace. Žádný z návrhů však nevedl k obnovení funkce a na počátku šestého letového dne pak vypověděl i motorek č. 8, zajišťující rovněž bočení doleva. Ne zcela standardně se začaly chovat také další komponenty systému OAMS, navíc zásoby paliva se tenčily, proto bylo potvrzeno zrušení experimentů, jež vyžadovaly orientaci v prostoru a loď byla uvedena do volného driftu. Příčinu selhání motorků se nepodařilo s jistotou určit, hypotézy však pracovaly opět se selháním ohřívačů (ohřívače se vůbec zdají být velmi škodolibými součástmi různých systémů amerických lodí, jak ráda dosvědčí například posádka Apolla 13).

Pro Coopera a Conrada tak začala třídenní mizérie, kdy hrozilo, že se doslova ukoušou nudou. Jak se později nechal slyšet Conrad, s Cooperem spolu před misí strávili stovky hodin během výcviku, veškeré historky a témata ke konverzaci tak byly dávno vyčerpány. Conrad sám sobě v duchu nadával za to, že si s sebou nevzal knihu. Ke všemu jej začala bolet kolena a ve stísněných prostorách lodi nebylo možné je alespoň na chvíli natáhnout. I přes veškerou snahu astronautů o úklid jejich malého světa kolem nich plavaly nejrůznější odpadky, drobty a kdoví co ještě.

Všechno ale nebylo jen depresivní. 4 dny, 23 hodin a 16 minut po startu se astronautům ozval sám letový ředitel Chris Kraft, aby jim pogratuloval k absolutnímu vytrvalostnímu rekordu, který před několika minutami pokořili. Dosud držel rekord ve výdrži na orbitu Valerij Bykovskij, který strávil na palubě Vostoku-5 při svém sólovém letu před dvěma roky 4 dny, 23 hodin a 7 minut. Ke gratulacím se přidali i Armstrong a See, coby „vaše přátelská záložní posádka“. O malé povyražení se také postaral historický hovor, který se během posledního osmého letového dne odehrál mezi Gemini V a Cooperovým kolegou Scottem Carpenterem, členem Mercury 7, toho času 70 metrů pod hladinou na palubě podmořského habitatu Sealab II u pobřeží Havaje. Konverzace byla krátká, ne zcela uvolněná, signál kolísal, nicméně Carpenterův hlas, komicky změněný héliem v atmosféře Sealabu II, byl rozhodně zpestřením.

Čas se vlekl hlemýždím tempem a Cooper s Conradem se už nemohli dočkat 121. orbitu, na kterém mělo proběhnout přistání. Ovšem, možná k jejich radosti, nakonec letový ředitel Gene Kranz, rozhodl o zkrácení letu o jeden orbit. Do cílové oblasti se totiž blížil hurikán Betsy. Kranz vzhledem k eratickému chování systému OAMS v předchozích dnech povolil Cooperovi k orientaci a stabilizaci lodi využít systém RCS, který byl jinak používán pouze během sestupu atmosférou. Posádka odhodila přístrojovou sekci adaptéru i s onou neposlušnou nádrží kryogenního kyslíku (v níž mimochodem v průběhu letu vlivem průsaku tepla stoupl tlak na úroveň 1,8 MPa) a stávkujícími tryskami systému OAMS. Přesně v určený okamžik se zapálily brzdicí motory, jimž byla poprvé dána absolutní důvěra, když loď předtím nevykonala „jisticí“ zážeh OAMS, který by perigeum nechal klesnout do atmosféry.

O jedenáct minut později Gemini protnula teoretickou hranici atmosféry ve výšce 122 km. Na rozdíl od předchozí mise se mohli astronauti tentokrát spolehnout na pomoc palubního počítače. Ten pomocí ručiček na ukazateli ukazoval Cooperovi, jakým způsobem má natočit loď, aby přistál co nejblíže zadanému bodu. Ovšem poté, co se Cooper chopil kontroly a uvedl kabinu do náklonu 53 °, ukázal indikátor doletu, že sestup je příliš mělký a plánované místo kabina přeletí. Cooper proto naklonil loď na 90 °, aby snížil vztlak. Zbytek sestupu proběhl normálně, ovšem poté, co kabina bezpečně přistála, zjistila posádka, že přistála 130 km PŘED plánovaným cílovým bodem.

Vyšlo najevo, že počítač fungoval zcela správně – ovšem se špatnými daty. Pozemní operátor při programování počítače pro přistání zadal špatný údaj ohledně rotace Země. Vložená hodnota byla 360 °, ovšem Země za jeden den rotuje o 360,98 °! Proto měl počítač za to, že kabina cílový bod přeletí. Gordo svým manévrem sice navedl kabinu k přistání před cílem, paradoxně však Gemini V přistála onomu místu blíže, než kdyby nezasáhl.

Mise GT-5 trvala rekordních 7 dní, 22 hodin, 55 minut a 14 sekund. Nebýt onoho zkrácení o jeden orbit, hranice osmi dní by byla bývala padla. I tak se jednalo o jednoznačný úspěch a Cooper s Conradem se mohli pyšnit krásnými strništi na bradách a strhnutým kusem padákového hedvábí z emblému na skafandrech. Tahle mise sice měla svých pár much, hlavně ze začátku měla skoro namále, ale nakonec to rozhodně nebyl žádný krach. A co bylo hlavní: oba astronauti přežili svůj let bez větší újmy a hodinu a půl po přistání vystoupili ze záchranné helikoptéry na palubu letadlové lodi USS Lake Champlain sice malinko nejistí, ale po svých. Úspěšným rendez vous (byť s imaginárním cílem) a rekordně dlouhým letem posádka Gemini V umetla cestu dalším dvěma misím, jež měly hranice možného dovést ještě dále. Ovšem neobejde se to bez velkých potíží – a na druhou stranu bez nečekaných triumfů…

(článek má pokračování)
Zdroje obrázků:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:S66-25781_PR.jpg
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini5/html/s65-46990.html
https://www.nasa.gov/feature/gemini-v-paving-the-way-for-long-duration-spaceflight
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Recovery_of_Gemini_V_Booster_-_GPN-2002-000191.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Rendezvous_Evaluation_Pod.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Gemini_5_power.jpg
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini5/html/s65-45683.html
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Astronaut_Charles_Conrad_Jr._tweaks_astronaut_L._Gordon_Cooper%27s_eight-day_growth_of_beard_for_the_cameramen.jpg