20. února 1986 krátce před půl třetí ráno místního času se nad Bajkonurem rozzářila obloha a ozval se hromový rachot. Ze startovní rampy 200L se právě zvedal Proton-K, pod jehož aerodynamickým krytem na špici se skrýval dlouho očekávaný stroj – základní blok stanice nové generace. Základní blok nesl tovární označení 17КS №12701 a mezi svými tvůrci byl znám také jako DOS-7. Nosič opět fungoval bezvadně a po navedení na předběžný orbit dostal onen stroj název, jež se stane legendou – „Mir“. Tentokrát neměl být DOS-7 monolitní stanicí, jeho koncepce byla modulární a předpokládala v průběhu několika let připojení dalších pěti modulů, jež měly nebývale rozšířit možnosti výzkumu a pozorování zemského povrchu, mikrogravitace, prostředí nízkého orbitu, vesmírných těles a dalších oblastí zájmu vědců a výzkumníků. Osud stanice Mir by vydal na velmi tlustou knihu (a koneckonců vícero velmi tlustých knih na téma Mir už spatřilo světlo světa), ovšem náš seriál je zaměřen čistě na program Saljut a Mirem se zabývat nebude. Čtenáři si však zajisté mohou klást otázku, proč je zde Mir zmiňován a jak vypuštění základního bloku souvisí s programem Saljut. Pravda, stejně jako Saljuty, i základní blok a další bloky Miru vznikaly v konstrukční kanceláři KB Saljut. Ovšem Mir měl alespoň ze začátku své kosmické pouti společného se Saljuty mnohem více…

Dvě stanice – jedna loď

Nemoc Vladimira Vasjutina a předčasné ukončení letu znamenaly pro plánovače zásadní dilema. Na jednu stranu se nepodařilo naplnit kompletní program expedice a tím završit využívání stanice Saljut 7. Navíc modul TKS-M se měl podle plánu 10. ledna 1986 od Saljutu oddělit a tím měl Saljut přijít o poměrně významnou část vědeckého a pozorovacího vybavení. Na druhou stranu základní blok Miru sice procházel předstartovním procesem víceméně podle plánu, ovšem opožďoval se pro změnu vývoj nové lodi Sojuz TM, vybavené novým systémem pro automatické sblížení „Kurs“, jež měl být pro Mir standardem.

Sovětský svaz měl tedy na orbitu mít dvě funkční stanice, ovšem problém byl v tom, že v dané době byl k dispozici pouze jeden poslední exemplář transportní lodi Sojuz T. Sojuz TM zatím nebyl k dispozici. Dvě stanice – jedna loď. Jak se rozhodnout?

Kohosi (podle některých zdrojů to byl Konstantin Feoktistov) nakonec napadlo neobvyklé, avšak elegantní řešení. Vypustíme základní blok Miru na stejnou orbitální rovinu, na jaké se pohybuje Saljut! Tím se otevřou nové možnosti. Posádka Sojuzu nejprve zaparkuje u Miru a provede základní oživení stanice. Potom se odpojí a po sérii manévrů dorazí k Saljutu. Tam setrvá několik týdnů a završí tak letový program, jenž nestihla uskutečnit Vasjutinova posádka.

Pouhých několik dnů po neslavném ukončení mise Sojuzu T-14 si zavolal generální konstruktér Gluško do své kanceláře kosmonauta a inženýra Vladimira Solovjova a předestřel mu odvážný plán na přelet mezi dvěma stanicemi. Poté, co Solovjov po nabízené šanci skočil, Gluško mu dal na vybranou ohledně velitele letu. Mezi nabízenými jmény se objevil i Leonid Kizim. S tím Solovjov strávil v roce 1984 na Saljutu 236 dní a lidsky i pracovně si spolu dokonale „sedli“.

Solovjov netušil, že následně si Kizima do své kanceláře pozval tehdejší velitel oddílu kosmonautů Vladimir Šatalov a poté, co Kizimovi učinil podobnou nabídku ohledně kolegy pro tento let, Kizim neomylně vybral právě Solovjova! Do konce listopadu 1985 tak byla určena hlavní posádka Sojuzu T-15 ve složení Kizim / Solovjov. Náhradníky jim byli Viktorenko a Alexandrov a třetí posádka začala trénovat ve složení Solovjev / Serebrov.

Poměrně kuriózní byla situace okolo transportní lodi Sojuz T-15. Poslední stroj řady 7K-ST výrobního čísla 21L byl původně určen pro ženskou posádku ve složení Savickaja / Dobrokvašnina / Ivanova, jež měla k Saljutu 7 zamířit na jaře 1986. Po předčasném ukončení mise Vasjutina a spol. byl tento let pochopitelně odložen. Dlužno dodat, že posádka ve stejném složení se začala na začátku roku 1986 předběžně připravovat na návštěvu stanice Mir prostřednictvím transportní lodi Sojuz TM, ovšem těhotenství Savické ideu čistě ženské posádky definitivně poslalo k ledu.

Sojuz T-15 byl tedy určen pro Kizima a Solovjova, ovšem ani loď samotná nebyla zcela běžným kusem, jaké sjížděly z výrobních linek v Podlipkách. Zatímco orbitální modul a přístrojová sekce byly zbrusu nové, návratový modul měl za sebou velmi divokou epizodu, během které už jednou vzlétnul. Bylo to sice jen několik stovek metrů, přesto to byla jízda, jak se patří. Modul totiž figuroval v misi Sojuzu T-10-1 a právě v něm seděli Titov a Strekalov, když jejich raketu zachvátil požár a záchranný systém SAS je odnesl do bezpečné vzdálenosti od vybuchujícího nosiče a plápolající rampy. Po důkladné prohlídce a příslušných úpravách byl „repasovaný“ modul znovu použit právě v Sojuzu T-15.

Výcvik započal na přelomu listopadu a prosince 1985 a zpočátku šlo vše velmi dobře. Jediné větší úskalí (pokud pomineme samotný přelet mezi stanicemi) spočívalo v tom, že starý Sojuz řady T byl osazen sbližovacím a naváděcím systémem Igla. Sojuzy TM již měly mít, jak bylo řečeno výše, k dispozici nový systém Kurs. Mir byl osazen mixem těchto dvou systémů. Igla byla instalována na zadním dokovacím portu, neboť právě k zadnímu portu měly přilétat nákladní Progressy, u nichž se s osazením nového systému počítalo až později. Přední stykovací uzel pak disponoval pouze Kursem. Současně zadní port musel zůstat volný právě pro Progressy, jež měly v průběhu Kizimovy a Solovjovovy expedice dovézt zásoby a hlavně vybavení stanice. Bez tohoto vybavení nebylo možné první expedici na Mir dokončit. Když se totiž stavba základního bloku dostala do konečné fáze, vyšlo najevo, že kabeláž je o tři tuny těžší, než původně bylo v plánu. Rozdíl se podařilo vyrovnat „osekáním“ vybavení na minimum a bylo tedy třeba spoustu elementů doinstalovat přímo na orbitu poté, co byly dovezeny kosmonauty a nákladními Progressy. Kizim a Solovjov se Sojuzem T-15 tedy měli nejprve přilétnout s pomocí Igly do blízkosti zadního stykovacího uzlu Miru, poté stanici s použitím ručního ovládání oblétnout a připojit se k přednímu stykovacímu uzlu.

Základní blok Miru nakonec odstartoval víceméně v zadaném termínu (byť s jedním odkladem o čtyři dny) a jeho vypuštění mohlo být podle plánu věnováno jako dar zahájení 27. sjezdu Komunistické strany SSSR (ten začal 25. února 1986). Vše se zdálo být na dobré cestě, tedy až do 8. března. Tehdy se mnoho pozemních specialistů začalo kolektivně potit. Saljut se totiž postavil na zadní. Ten den probíhala mimo jiné prověrka systému Igla a dynamické orientace stanice. Když byla úspěšně dokončena, řídicí středisko vyslalo povel k vypnutí systému. Normálně měl být povel k vypnutí z logických obvodů vymazán po 200 milisekundách, tentokrát však zůstal „viset“ v paměti počítače Saljutu. Podle všeho selhalo nějaké relé v řídicím systému stanice. Oním anonymním relé protékal proud o velikosti 20 A a ten způsobil, že „zamrzlo“ v zavřené poloze. To znamenalo hned několik vážných problémů: v první řadě trvalý příkaz k vypnutí dynamické orientace znamenal, že vypnutá zůstala i Igla a nebylo ji možno žádným způsobem uvést na dálku znovu do provozu; orientační systém stanice byl vinou oné poruchy nefunkční a o orientaci se musel postarat výlučně Kosmos-1686 a v neposlední řadě ono zaseklé relé způsobovalo poměrně vysoký tok proudu, jež se negativně podepsal na energetické bilanci stanice. Pokud by situace zůstala beze změny, podle odhadů měly baterie Saljutu definitivně „zemřít“ v červnu.

Z hlediska navádění a přiblížení transportní lodi se tedy Saljut stal víceméně inertním tělesem. Naštěstí tady byly zkušenosti a data z letu Sojuzu T-8 a hlavně z heroické mise Sojuzu T-13. Pro Kizima a Solovjova to ovšem znamenalo nutnost absorbovat značné množství informací doslova na poslední chvíli. Naštěstí něco podobného, byť ve skromnějším měřítku, nacvičovali pro přílet k Miru, přesto nyní nácviky v simulátorech probíhaly v pekelném tempu, prokládány konzultacemi s Džanibekovem a dalšími. Nakonec se vše podařilo nacvičit v rekordně krátké době a naplánovaný termín startu tak mohl být dodržen. 13. března 1986 v 15:33 moskevského času se tak z Gagarinské rampy na Bajkonuru mohl vydat na svou cestu Sojuz T-15 s Kizimem a Solovjovem na palubě. Čekala je mise, jež v některých aspektech dosud nebyla zopakována.

Od počátku bylo vše podřízeno maximální ekonomičnosti ohledně spotřeby paliva. Sojuz měl dovézt posádku k Miru a posléze také k Saljutu 7, jenž se v té době od Miru nacházel ve vzdálenosti přibližně 3 000 kilometrů. Přílet k Miru tedy Sojuzu zabral celé dva dny. 15. března se Sojuz s pomocí Igly přiblížil do vzdálenosti 200 metrů od zadního stykovacího uzlu stanice. Tehdy Kizim Iglu odpojil a přešel na ruční řízení. Plavně Mir oblétl a stále v ručním režimu transportní loď bezchybně dovedl k přednímu stykovacímu uzlu. Jeho předchozí zkušenosti nasbírané během mise Sojuzu T-10 přinesly ovoce. První fáze expedice mohla začít.

Po přechodu do interiéru zbrusu nové stanice se kosmonauti začali věnovat oživování a odkonzervování svého kosmického příbytku. Solovjov jako správný inženýr podrobil stanici detailní inspekci a během ní se mu za jedním panelem podařilo najít pětilitrový kanystr na vodu, ve kterém ovšem nešplouchala tato životadárná tekutina, nýbrž tekutina ještě životadárnější: pravý arménský koňak! Tento improvizovaný pozdrav pod panel před startem ukryl velitel původně plánované první posádky Miru Alexandr Serebrov. Kizim se Solovjovem nečekaný nález kvitovali s povděkem a podle slov Solovjova jim „hodně pomohl“.

V následujících týdnech probíhaly prověrky staničních systémů a 29. března se také uskutečnila zkušební komunikační relace přes satelit Kosmos-1700 (Luč/Altair). 12. dubna pak tentýž satelit přenášel přímým přenosem záběry z paluby Miru na velkou obrazovku na Kalininském Prospektu (dnešní Nový Arbat) v Moskvě. Zatímco veřejnost si užívala nepřetržité pětačtyřicetiminutové spojení se stanicí, kosmonauti byli jako na trní. Jejich harmonogram byl nabitý k prasknutí a oni budou muset několikrát denně tři čtvrtě hodiny klábosit se Zemí? Kosmonautům, užívajícím si dosud relativní volnosti v době mezi krátkými komunikačními okny, nyní nastávaly nové časy…

Zatímco posádka pracovala v neúprosném tempu, u zadního stykovacího uzlu se také „dveře netrhly“. Už 21. března se k němu připojil Progress-25 se zásobami, vybavením a pohonnými látkami. Progress u stanice pobyl měsíc a 20. dubna se odpojil. O pouhých pět dní později, 25. dubna, se ke stanici přiblížil další náklaďák Progress-26, na jehož palubě byl mimo jiné i ruční laserový dálkoměr, nezbytný pro komplikovanou proceduru spojení s nespolupracujícím Saljutem 7. První pokus o spojení Progressu se stanicí však nedopadl dobře a podařil se až další pokus o den později. Nyní měli kosmonauti veškeré vybavení potřebné k přeletu na Saljut 7. 1. května ještě v rámci dne volna sledovali v televizi prvomájovou přehlídku na Rudém náměstí a pak začali připravovat sebe i Sojuz k neobvyklé cestě.

5. května snížil Progress-26 zážehem svého motoru mírně dráhu Miru a krátce na to se od stanice odpojil Sojuz T-15. Před odletem Kizim a Solovjov do jeho orbitálního modulu naložili půl tuny vybavení pro práci na Saljutu, mezi jiným například nástroje a díly pro údržbu systémů nebo filmové a magnetické záznamové pásy pro Pion-K. Díky snížení dráhy se vzdálenost mezi oběma stanicemi zkracovala a právě toho mohl Sojuz využít. Omezené zásoby paliva v jeho pohonném systému znamenaly, že každý získaný kilometr byl vítaným ulehčením. Konzervativní trajektorie ovšem znamenala, že kosmonauti museli na palubě Sojuzu v poměrně stísněných podmínkách vydržet přes jeden den.

Po dvou korekcích dráhy se 6. května Sojuz ocitnul na dohled Saljutu 7. Středisko dovedlo loď do vzdálenosti 8 kilometrů a odtud už vše záviselo pouze na orbitální mechanice a schopnostech posádky. Dva a půl kilometru od Saljutu aktivoval Kizim ruční řízení a začal konečnou fázi sbližování. Solovjov mezitím z orbitálního modulu ručním laserovým dálkoměrem kontroloval vzdálenost a rychlost sbližování. Potřebné výpočty prováděl na programovatelné kalkulačce.

První pokus se nezdařil a Sojuz prolétl kolem stanice. Napodruhé už vše klapalo na jedničku a 28 hodin a 46 minut po odpojení od Miru Sojuz T-15 zakotvil u zadního stykovacího uzlu Saljutu 7. První přelet mezi dvěma stanicemi v historii byl vykonán! Krom tradičních prověrek hermetičnosti a dalších běžných úkonů Kizim se Solovjovem provedli také test staniční atmosféry pomocí detekčních trubiček. Naštěstí se ukázalo, že ovzduší na stanici je v pořádku a připravené plynové masky nebudou muset být použity.

Po přechodu na palubu Saljutu se kosmonauti neubránili nostalgii. Právě v těchto prostorách strávili před dvěma lety s Olegem Aťkovem 237 dní. Kizim na to konto prohodil: „Vypadá to, jako bych odsud nikdy neodletěl!“ Ovšem ve skutečnosti Saljut nabízel poměrně neutěšenou podívanou. Poměrně vlhké prostředí znamenalo, že na různých místech kosmonauti nacházeli známky koroze, navíc v interiéru panovala oproti Miru nižší teplota, jež na komfortu rozhodně nepřidávala.

Jedním z prvních úkolů pro Kizima a Solovjova bylo nalezení a odpojení onoho relátka, jež působilo problémy s orientačním systémem stanice. Přes veškerou snahu se však nepodařilo vadné relé lokalizovat, proto posádka provedla záložní plán – instalovala kabel, který „natvrdo“ přemostil danou část elektroniky a tím měl systém zbavit stále trvajícího povelu k vypnutí dynamické orientace. Přemostění se podařilo, současně okamžitě klesnul odběr proudu, nicméně orientační systém byl definitivně mimo provoz. Přes částečný úspěch se odborníci obávali o stav elektroniky na palubě Saljutu. Možnost dalších poruch a zkratů je strašila o to více, že na konec měsíce byly plánovány dva výstupy do volného prostoru. Co když se nějaká nepříjemnost v bludišti elektrického a elektronického systému Saljutu odehraje v okamžiku, kdy budou Kizim a Solovjov venku? Na palubě stanice nebude nikdo, kdo by mohl situaci vyřešit a pokud by opravdu šlo do tuhého, kosmonauti by se ani neměli jak dostat do Sojuzu, ten byl totiž zaparkován u zadního uzlu, zatímco výstup a experimenty během něj měly probíhat v blízkost předního uzlu.

Po důkladném zvážení všech okolností nakonec Kizim a Solovjov dostali k výstupům zelenou. Těžištěm obou výstupů měla být práce s příhradovou konstrukcí „Majak“. 28. května oba muži vypluli z průlezu na přechodovém úseku Saljutu a začali plnit zadaný program. Po sejmutí několika kazet s dlouhodobými materiálovými experimenty kosmonauti rozložili platformu „Jakor“ pro uchycení nohou a na plášť stanice připevnili další platformu pro fixaci kontejneru se složeným Majakem. K jejich překvapení to nebylo vůbec snadné – Kizim se Solovjovem měli možnost z první ruky okusit důsledky studeného svařování ve vakuu. Jakor musel Solovjov rozevřít s použitím veškeré své síly a podobně to bylo i s vysunováním Majaku. V automatickém režimu nezvládl elektromotorek zajistit rozvinutí konstrukce a ani rozvinutí v manuálním režimu nebylo nic příjemného. Nakonec se však podařilo konstrukci rozvinout a zase složit a po 3 hodinách a 40 minutách výstup dvojice skončil – oproti plánu trval o hodinu déle.

Podruhé se Kizim se Solovjovem vydali mimo stěny stanice o tři dny později, 31. května. Tentokrát na vrchol konstrukce Majaku instalovali platformu s několika přístroji a posléze Majak vysunuli do plné délky 12 metrů. V průběhu výstupu došlo i na jeden neplánovaný experiment: Kizim se vyšplhal do poloviny výšky konstrukce. Oficiálně chtěl „vyzkoušet dynamické charakteristiky konstrukce“, neoficiálně se na Majak vyšplhal proto, aby Solovjov mohl pořídit efektní záběr. Neméně efektní bylo odhození Majaku, kterou Solovjov ručně odstrčil od stanice. Poté kosmonauti ještě využili přístroj URI, jenž byl poprvé vyzkoušen během výstupu Savické a Džanibekova v roce 1984. S jeho pomocí nyní Kizim a Solovjov pokusně svařili několik přichystaných elementů příhradové konstrukce a po 5 hodinách a 1 minutě byl poslední výstup ze stanice Saljut 7 minulostí. V ten moment měli Kizim a Solovjov za sebou celkově více než 30 hodin strávených mimo interiér stanice v průběhu osmi výstupů…

Kosmonauti se po zaslouženém odpočinku vrátili k práci s aparaturami Saljutu a Kosmosu-1686. Pozorovali zemský povrch Pionem-K, prováděli experimenty s aparaturami Biogravistat, Kristallizator a starali se o rostlinky v palubním skleníku Oazis. Na začátku června pak přišlo překvapení. Během jednoho z komunikačních oken se v Kizimových sluchátkách ozval Alexej Jelisejev. Zkušený kosmonaut a letový ředitel a současně obrovská autorita mezi svými kolegy předestřel Kizimovi zajímavý plán: vzhledem k dostatečné zásobě paliva v nádržích Sojuzu by bylo možné prodloužit misi a vykonat ještě přelet na Mir. V jeho rámci by mohli kosmonauti na novou stanici převézt to vědecké vybavení Saljutu, které ještě nemělo prošlou životnost a bylo možné jej odmontovat. Kizim a Solovjov samozřejmě souhlasili – něco podobného už bylo navrhováno před startem expedice, ale tehdy se všichni údajně tvářili, jako by o podobné záležitosti nechtěli ani slyšet.

Poslední týdny na Saljutu byly proto věnovány demontážním pracím, během nichž Kizim a Solovjov dokázali nacpat do orbitálního modulu svého Sojuzu zhruba 400 kg materiálu včetně 20 přístrojů. Nakonec se našlo místo i pro kytaru. 25. června zapluli kosmonauti do transportní lodi a zavřeli za sebou příklop stanice. Když pak přišel čas na odpojení, vydali prostřednictvím ovládacího pultu Sojuzu příslušný povel. Jejich čas na Saljutu se měl počítat už pouze na sekundy. Ovšem přestože byl povel vydán, nic se nedělo. Stanice Sojuz pevně „držela“, jako by se nechtěla se svými návštěvníky rozloučit. Poté, co kosmonauti onen povel zkusili vydat zhruba třicetkrát a stále se nic nedělo, začali si uvědomovat, že jde do tuhého. Existovala sice možnost odstřelit stykovací mechanismus Sojuzu, ovšem to by znamenalo, že let končí – bez něj se k Miru nepřipojí. Naštěstí když posádka zkusila povel vydat ještě jednou, Saljut konečně transportní loď pustil. Kosmonauti celou záležitost přisuzovali velmi špatnému stavu kabeláže, jež byla poškozena chladem a vlhkostí.

Nyní se Sojuz začal od stanice vzdalovat a zanedlouho byl ze Saljutu jen slabý zářící bod. Před oběma muži stála úmorná a dlouhá cesta na Mir. Adrenalin jim pomohla zvednout epizoda, během níž se kabinou Sojuzu rozeřval alarm a na přístrojovém panelu se rozsvítil transparent „Porucha automatického přistávacího systému“. Posádce zatrnulo – tento systém v sobě mimo jiné zahrnoval i odvětrávací ventily, jejichž předčasné otevření způsobilo v roce 1971 tragédii Sojuzu-11. Naštěstí se ukázalo, že jde o falešný poplach.

26. června se na obzoru opět objevila stanice Mir, připomínající ptáka se dvěma dlouhými štíhlými křídly. Pár dní předtím, 22. června, se od stanice odpojil Progress-26, aby uvolnil zadní stykovací uzel s naváděcím systémem Igla. Tentokrát se vše zdálo být skoro jako rutina. Sojuz se přiblížil s pomocí Igly na 50 metrů, načež Kizim provedl s lodí ladný oblouk a 28 hodin a 48 minut po odletu od Saljutu ji připojil k přednímu uzlu Miru.

Když kosmonauti opět vstoupili na palubu nové stanice, Kizim v žertu prohodil: „Vypadá to, že je tu všechno v pořádku. Nikdo tady mezitím nebyl.“ Nebyla to však tak docela pravda. Zatímco kosmonauti „hospodařili“ na Saljutu, přilétl k Miru bezpilotní Sojuz TM-1. Tato transportní loď nové generace k Miru přilétla 23. května a ke stanici byla připojena šest dní. V průběhu jejího letu byl testován zejména nový naváděcí systém Kurs.

Kizim a Solovjov si nyní mohli dopřát krátký odpočinek a poté se opět pustili do práce. Vyložili orbitální modul Sojuzu a zprovoznili část dovezeného vybavení. Pak pokračovali v plnění experimentů a pozorování – jedním z nejzajímavějších byl dvoudenní maraton snímání zemského povrchu na území tehdejší NDR, na němž se koordinovaně podílely týmy na stanici, v letadlech i na zemi.

3. července 1986 se stal Leonid Kizim rekordmanem – během svých tří misí strávil ve vesmíru 363 dní, čímž překonal Valerije Rjumina. O dva dny později se pak stal prvním člověkem, jenž strávil ve vesmíru celkově jeden celý rok. Na Zemi mezitím opět probíhaly změny plánu. Původně měli kosmonauti setrvat na stanici do srpna, neoficiálně se mluvilo o ukončení mise ke 20. srpnu. Tento termín byl dán garantovanou životností Sojuzu. Jenže nakonec plánovači s přihlédnutím k faktu, že všechny důležité body letového plánu byly splněny, a také k tomu, že start modulu 37КЭ (Kvant-1) byl odložen až na příští rok, usoudili, že kosmonauti už na Miru víceméně nemají „do čeho píchnout“ a nemá smysl jejich let prodlužovat.

Ve středu 16. července se Kizim a Solovjov rozloučili s Mirem a odpojili se od něj, tentokrát už definitivně. O pár hodin později už byli opět bezpečně na pevné zemi po letu trvajícím 125 dní, 0 hodin, 0 minut a 56 sekund. Skončila tak fascinující expedice, která dosud nemá v kosmonautice obdoby. Kosmonauti strávili na Miru 51 dní, posléze 50 dní na Saljutu, aby svou expedici zakončili 20 dny opět na Miru (zbývající dny zabral přílet k Miru a přelety mezi stanicemi). Během Kizimova a Solovjovova letu byly důkladně otestovány nejen schopnosti posádky, ale také schopnosti pozemního personálu a koneckonců i kapacity řídicího střediska. V některých etapách souběžně pracovaly tři týmy: jeden se staral o Mir, druhý o Saljut a třetí o Sojuz, jenž zrovna přelétal mezi stanicemi.

Zatímco Mir byl budoucností sovětské kosmonautiky, další osud posledního stroje s názvem Saljut byl v polovině roku 1986 nejasný. Má cenu se stanicí nějakým způsobem pracovat dále, nebo je lepší ji poslat do atmosféry co nejdříve? Nabízelo se mnoho různých variant, ale zdálo se, že příslušní činitelé váhají se svým rozhodnutím. Stanice tak v létě 1986 kroužila kolem Země a tiše čekala na svůj verdikt…

(článek má pokračování)
Zdroje obrázků:

http://pages.erau.edu/~ericksol/courses/sp425/s2003/images/mir_core_flight_sm.jpg
http://spacefacts.de/mission/alternate/large/english/soyuz-t-15_4.htm (kredit: Spacefacts)
http://spacefacts.de/graph/drawing/large/english/soyuz-t-15_control.htm (kredit: Spacefacts)
http://spacefacts.de/graph/drawing/large/english/soyuz-t-15_salyut.htm (kredit: Spacefacts)
http://spacefacts.de/graph/photo/large/english/soyuz-t-15_grider.htm (kredit: Spacefacts)
http://spacefacts.de/graph/photo/large/english/soyuz-t-15_eva_kizim_3.htm (kredit: Spacefacts)
http://spacefacts.de/graph/drawing/large/english/soyuz-t-15_recovery.htm (kredit: Spacefacts)