Problémy Saljutu 7 narušily plánované práce nejen z hlediska časového plánu. Pomyslný „klacek do špic“ zasáhnul i personální sestavy posádek. Původně měla čtvrtou expedici na Saljut tvořit trojice Vasjutin-Savinych-Volkov. Ovšem poté, co byl Savinych přeřazen do posádky, jež měla stanici zachránit, vyvstala otázka, kdo tuto záchranářskou posádku vystřídá. Nejjednodušším řešením se jevilo částečně zachovat původně plánované posádky, ovšem na místa palubních inženýrů měli usednout kosmonauti-specialisté z oddílu NPO Eněrgija, kteří měli za úkol posoudit dopad poruch na systémy stanice přímo „in situ“. Od března 1985 se tak začaly připravovat tři posádky. Vladimira Vasjutina a Alexandra Volkova, kteří měli původně tvořit dvě třetiny hlavní posádky čtvrté expedice, doplnil zkušený harcovník Georgij Grečko. Záložní posádka pak sestávala z původní dvojice Alexandr Viktorenko a Jevgenij Salej. Původního palubního inženýra Alexandra Alexandrova v posádce vystřídal Gennadij Strekalov. Rezervní posádku tvořila trojice Anatolij Solovjov, Alexandr Serebrov a Nikolaj Moskalenko. Jakmile se podařilo Saljut přivést zpět k životu, byly plány na další využití stanice potvrzeny: ke stanici se vydají Vasjutin, Grečko a Volkov. Poté, co Grečko posoudí stav stanice a shledá jej vyhovujícím, odletí domů spolu s Vladimirem Džanibekovem, jehož pobyt ve vesmíru byl medicínskou komisí omezen zhruba na sto dní. Poprvé v historii tak mělo dojít k částečnému střídání posádky. Na stanici pak zůstane trojice mužů, kteří měli prapůvodně tvořit čtvrtou expedici. Označení jejich mise bude „EO 4-2″.

Předčasný návrat

17. září 1985 v 15:38:48 moskevského času se na palubě Sojuzu T-14 vydala na orbit trojice Vasjutin, Grečko a Volkov. Následující den se Sojuz bez problémů připojil k zadnímu stykovacímu uzlu Saljutu a po nezbytných prověrkách bylo vydáno povolení otevřít příklopy. Když se tak stalo, zpoza poklopu transportní lodi se nejprve vysunula ruka s kyticí orchidejí a pak celý Vladimir Vasjutin. Jeho dva kolegové jej následovali a na palubě komplexu Sojuz T-13 / Saljut 7 / Sojuz T-14 se okamžitě rozhostila bujará nálada. Došlo samozřejmě i na předávání korespondence a dárků, mezi nimiž byly například citróny nebo med.

19. září začala pětičlenná posádka stanice plnit program testů, experimentů a pozorování. Džanibekov také připravoval Sojuz T-13 k návratu na Zem, což mimo jiné znamenalo vyjmout z křesla anatomickou vložku Viktora Savinycha. Ten si ji převzal a usadil do křesla v Sojuzu T-14. Od toho okamžiku se stal oficiálně členem posádky této lodi, zatímco Grečko, jenž se svou vložkou učinil podobný úkon, se stal členem posádky Sojuzu T-13.

Společná práce byla naplánována na 8 dní a 25. září nadešel čas loučení. Velmi brzy ráno se uzavřel příklop Sojuzu T-13 a o pár hodin později se loď od stanice odpojila. Nezamířila však hned pryč, jako tomu bývalo normálně.

Džanibekov a Grečko měli za úkol zopakovat část manévru, který byl použit při příletu Sojuzu ke stanici o tři měsíce dříve. Systém Igla zůstal tentokrát vypnutý a Džanibekov pomalu se Sojuzem couval do vzdálenosti 400 metrů. Potom stanici obletěl a zavisel před ní ve vzdálenosti 600 metrů. Celou dobu mu asistoval Grečko, jenž se snažil co možná nejpřesněji odhadnout vzájemnou vzdálenost obou strojů.

Podle některých pramenů nedopadl tento test zcela podle původních představ, nicméně nyní už Sojuz T-13 definitivně zamířil od stanice pryč. Džanibekov s Grečkem strávili ještě jeden poslední den ve vesmíru (u obou to byl skutečně poslední den na orbitu v životě) a o den později, 26. září krátce po poledni moskevského času návratový modul se dvěma kosmonauty přistál v kazašské stepi. Džanibekov strávil na orbitu něco přes 112 dní, Grečko pak necelých 9 dní.

Druhá fáze čtvrté expedice mohla začít. Jeden z klíčových prvků programu této expedice v té době procházel posledními přípravami před startem. Modul TKS-M byl, jak jeho název napovídá, odvozen z nákladních lodí programu Almaz. Tento konkrétní exemplář byl vyroben v Chruničevu v roce 1982 jako řadová loď TKS. V srpnu toho roku však bylo rozhodnuto o změně role tohoto stroje. Měl se stát vojenskou výzkumnou a pozorovací platformou a na orbit měl být vypuštěn v roce 1985, tedy ve stejné době jako čistě vědecký modul 37КЭ. Ovšem zatímco modul TKS-M byl hotov už v roce 1983, výroba 37КЭ se protahovala. Start modulu 37КЭ byl tedy přesunut až na rok 1986 s tím, že se připojí k nové stanici Mir, zatímco cíl i termín startu TKS-M měly zůstat nezměněny.

Od ostatních lodí TKS se TKS-M na první pohled odlišoval vzhledem návratové kabiny VA. Na jejím „nosu“ byl místo brzdicího motoru a záchranné věžičky SAS umístěn komplex přístrojů Pion-K. Jednalo se o aparaturu vyvinutou a vyrobenou v kanceláři CKB Foton, jež fungovala v rámci Kazaňského opticko-mechanického závodu. Centrálním prvkem aparatury Pion-K byl laserovo-optický teleskop s vysokým rozlišením, schopný fungovat v optickém a ultrafialovém pásmu. Na jeho vývoji a testování se podílela i skupina kosmonautů pod vedením Pavla Popoviče. Později si kosmonauti pochvalovali přístup CKB Foton s tím, že se jednalo o první firmu, která jim dovolila vyzkoušet aparaturu velmi pečlivě a místo neustálého „na to nesahejte, na támhleto taky nesahejte“ a „pozor, ať nic nepolámete“ pracovníci Fotonu vyzývali kosmonauty (pochopitelně v nadsázce): „Klidně to zkuste polámat“.

Pro ovládání teleskopu byla velmi výrazně upravena kabina návratového modulu VA. Z jejího povrchu byl (údajně ručně) odstraněn tepelný štít, vymontovány byly kontejnery s padákovým systémem, křesla pro kosmonauty a ovládací pult a na jejich místě byla umístěna aparatura Pionu, příslušné ovládací prvky a pracovní místo pro jednoho muže. Krom zemského povrchu měl Pion-K experimentálně snímat i speciální cílové objekty, jež byly umístěny v malých vypouštěcích mechanismech na povrchu modulu, jenž nyní nesl označení NA („vědecký modul“).

Krom Pionu-K se na palubě TKS-M nacházelo například 80 různých přístrojů a aparatur pro experimenty a zásoby spotřebního materiálu. Celková hmotnost nákladu se vyšplhala na 4 500 kg. Modul TKS-M měřil na délku 9,7 metru, jeho maximální průměr činil 4,1 metru a celková hmotnost se vyšplhala přibližně na 20 tun. 27. září se tento „macek“ vydal na špici Protonu do vesmíru a obdržel označení Kosmos-1686. 2. října se po pěti dnech samostatného letu přiblížil ke stanici. Ve vzdálenosti 1600 metrů ztratil systém Igla na okamžik s lodí kontakt, nicméně během několika sekund se vše zase vrátilo do normy. Kosmos-1686 se připojil k přednímu stykovacímu uzlu Saljutu a, jak poznamenal Viktor Savinych, relativně slabý otřes při připojení vůbec nedával tušit, že ke stanici právě dorazil dvacetitunový kolos.

4. října korekční motory Kosmosu poprvé zvedly dráhu stanice a cirkularizovaly ji zhruba ve výšce 359 km. O den později dostala posádka povolení otevřít příklop do nákladní lodi a začít ji vykládat. Kosmonauti také otevřeli poklop do vědeckého modulu a provedli úkony nutné pro jeho odkonzervování. Volkov, jenž v modulu strávil přibližně hodinu, si postěžoval na bolest hlavy. Nebylo divu, v interiéru modulu panoval silný zápach čpavku a dalších látek, jež se při teplotě zhruba 30 °C začaly v interiéru uvolňovat. Kosmonauti tedy zapnuli filtraci vzduchu a nechali ji běžet celou noc. Tím byl problém vyřešen.

V průběhu října probíhaly s pomocí teleskopu Pion-K pozorování zemského povrchu a atmosféry pro vojenské i vědecké účely. Během testů teleskopu vyšla najevo i poměrně kuriózní situace: jeden z optických kanálů měl možnost plynulého přiblížení. Poté, co jej kosmonauti několikrát vyzkoušeli, rozhodli se jej už nikdy nepoužívat. Pohled na přibližující se zemský povrch u nich totiž vyvolával iluzi pádu k Zemi a tento vjem si velmi nepěkně zahrál s jejich vestibulárním aparátem.

Řídicí středisko také průběžně testovalo orientační systém Kosmosu-1686. Ovšem experimenty a pozorování se neomezovaly pouze na Pion a TKS-M. Ke slovu opět přišla také aparatura na samotném Saljutu. Byly využívány kamery MKF-6M, KATE-140 a další, probíhaly i materiálové experimenty. Posádce dělal radost také palubní miniskleník, ve kterém se měly k světu rostlinky pepře a cibule. Kosmonauti vykonávali též údržbářské práce (mimo jiné vyměnili několik palubních akumulátorů – starým už po událostech z února nebylo příliš radno důvěřovat). Zajímavostí byla telekonference s Tomem Staffordem, Deke Slaytonem a Williamem Nelsonem. Stafford a Slayton figurovali v polovině sedmdesátých let v programu Sojuz/Apollo a kongresman William Nelson se chystal ke svému letu na Shuttlu v rámci mise STS-61-C.

Na konec měsíce byl naplánován výstup do otevřeného prostoru, které měli vykonat Vasjutin a Savinych. Hlavní náplní výstupu měla být práce s rozkládacím příhradovým stožárem „Majak“, který přivezl náklaďák TKS-M. Jednalo se o 12 metrů vysokou konstrukci, již měli kosmonauti nejprve složenou připevnit k plášti stanice, potom vysunout do plné délky a zase složit zpátky do kontejneru. Měly být zkoumány dynamické procesy konstrukce během vztyčování, skládání i během rozvinutého stavu. K tomu účelu bylo mimo jiné na vrcholu „Majaku“ instalováno oranžové světlo, jehož pohyby měla snímat kamera. Celé zařízení bylo dílem konstruktérů Patonova institutu elektrického svařování v Kyjevě.

Ovšem situace na palubě stanice se mezitím začala komplikovat. První náznaky problémů se objevily už 4. října. Když se onen pátek jeden z hovorů trojice kosmonautů stočil na konec expedice, Savinych vyjádřil mínění, že by bylo dobré požádat o prodloužení letu o pár dní, aby bylo možné řádně ukončit všechny experimenty, které začal ještě s Džanibekovem. Tato zcela nevinná věta vyvolala neobvyklou reakci u Vasjutina, kterému se prý zvláštním způsobem změnil výraz ve tváři a posléze lehce podrážděně argumentoval proti tomuto nápadu. Před spaním Vasjutin přilétnul k Savinychovi a svěřil se mu s některými podivnými pocity. V polovině října bylo očividné, že se Vasjutinův psychický stav horší. Zdálo se, že se nedokáže vymotat ze špatných nálad a podráždění, dráždila jej dokonce i hudba. Přidalo se nechutenství, poruchy spánku, horečky a poznenáhlu také bolesti v podbřišku. Nějakou dobu se posádka snažila vše zvládnout vlastními silami, ale nakonec nezbylo, než se svěřit řídicímu středisku.

28. října během pravidelné rádiové relace se střediskem kosmonauti požádali o přechod na uzavřený kanál spojení a Vasjutin s lékaři prodiskutoval své problémy. Všechno ukazovalo na pravděpodobný zánět prostaty. Vasjutinův stav se nyní stal středobodem každého rozhovoru mezi Zemí a palubou Saljutu. Výstup do prostoru byl odložen na listopad a místo Vasjutina se jej měl se Savinychem zúčastnit Saša Volkov. V měsíčním plánu práce, který kosmonauti jako obvykle dostávali na konci daného měsíce, však výstup zahrnut nebyl. Předběžně se hovořilo o 19. listopadu, nicméně všechno záviselo na tom, jak se bude cítit Vasjutin.

2. listopadu začalo být jasno, co za podivnými náladami stojí. Vasjutin se lékařům během jednoho komunikačního okna svěřil s tím, že problémy u něj nenastaly až v průběhu letu, ale dlouho před startem. Evidentně onemocněl v době, kdy procházel výcvikem v bazénu (v bazénu se nacvičují výstupy do volného prostoru). Absolvoval blíže neurčenou léčbu, o které ovšem lékařům z Centra přípravy kosmonautů nic neřekl, podle všeho však u něj bolesti přetrvávaly i nadále. Nečekané přiznání přimělo lékaře na Zemi k hlubokému zamyšlení. Nejprve měli za to, že jeho stav by se při dodržování navrženého léčebného postupu měl dostat do normálu přibližně za deset dní, po konziliu 10. listopadu už to mělo být třicet dní.

Vasjutin nyní trávil celé dny ve spacím pytli a přes veškerou snahu se jeho stav nelepšil. Nepomáhala povzbuzující farmaka, nepomáhala antibiotika, nepomáhala analgetika. Nepomohla dokonce ani seance s psychotronikem, kterou zařídil Valentin Gluško. Savinych a Volkov se museli otáčet jako čamrdy, aby zastali práci za něj, navíc jim po pár dnech začalo silně lézt na nervy Vasjutinovo věčné kňourání a jeho neustálé dohady o tom, co s ním bude dál. I tak měli práce nad hlavu – plánovaný výstup do prostoru se pomalu blížil. Avšak o tom, zda se vůbec uskuteční, měli kosmonauti své pochybnosti.

Jejich obavy se vyplnily 17. listopadu. Během komunikačního okna se lékaři, jako ostatně každý den, ptali Vasjutina na jeho stav a pocity. Vasjutin začal odpovídat, když vtom se na kanále spojení ozval hlas Valerije Rjumina: „Stačilo. Zastav. (…) Do večera připravíme rozhodnutí ohledně přistání.“ Pak se Rjumin zeptal Savinycha, kolik potřebují s Volkovem času na přenesení zbytku nákladu z Kosmosu-1686 a konzervaci stanice. Savinych odvětil, že budou potřebovat týden. Ten jim však nakonec nebyl dopřán. Téhož dne večer si mikrofon v řídicím středisku vzal opět Rjumin a oznámil posádce rozhodnutí Státní komise: „V souvislosti s onemocněním Vladimira Vasjutina byl velitelem posádky jmenován Viktor Savinych. Přistání lodi Sojuz T-14 je naplánováno na 21. listopadu.“

Rozhodnutí, jakkoli bylo rozumné a očekávatelné, posádku citelně zasáhlo. Savinych ve svém deníku připomíná let Volynova a Žolobova, jež museli také předčasně přistát ze své expedice na Saljut 5. Ihned si také vybavil slova jednoho ze svých vzorů, legendárního zkušebního letce Sergeje Anochina. Na otázku, čeho se v životě nejvíce bojí, Anochin jednou odpověděl: „Hanby.“ Všem třem kosmonautům bylo jasné, že předčasný konec expedice může znamenat také zlom v jejich kariérách.

Na rozjímání však nyní nebyl čas. Šibeniční termín si vynutil frenetické tempo práce Savinycha a Volkova. Ti dokázali vyložit Kosmos a připravit stanici k autonomnímu letu v rekordním čase. Museli však zanedbat svou vlastní fyzickou přípravu na přistání. 21. listopadu 1985 trojice proplula do Sojuzu T-14. V prostředním, velitelském křesle návratového modulu se usadil Savinych a po jeho stranách Volkov a Vasjutin. Přesně podle plánu se Sojuz odpojil od Saljutu a za několik hodin se návratový modul šťastně dotknul kazašské stepi. V ten okamžik měl za sebou Viktor Savinych let trvající 168 dní, 3 hodiny, 51 minut a 9 sekund, zatímco Volkov a Vasjutin strávili ve vesmíru 64 dní, 21 hodin, 52 minut a 8 sekund.

Hned po přistání se posádka rozdělila. Zatímco Savinych a Volkov byli převáženi na Bajkonur, Vasjutin zamířil do Moskvy, kde se měl léčit v Centrální vojenské vědecko-výzkumné letecké nemocnici. Savinycha a Volkova „drželi“ na Bajkonuru celý měsíc, zatímco se v Moskvě příslušní činitelé dohadovali, zda posádku za zkrácený let odměnit, nebo potrestat. Mezitím Vasjutina propustili z nemocnice a 22. prosince dostali Volkov a Savinych konečně povolení odjet z Bajkonuru do Moskvy.

Nakonec posádka nedostala důtku, nýbrž odměnu a tradiční vyznamenání „za úspěšné vykonání kosmického letu“. Svůj podíl na tom měl určitě i fakt, že se kosmonauti nevrátili s prázdnou. Za dva měsíce se jim podařilo nasnímat 16 milionů čtverečních kilometrů zemského povrchu a vykonat 400 experimentů a pozorování s využitím 85 přístrojů a aparatur. Nicméně celý letový plán se pochopitelně splnit nepodařilo a nutno dodat, že události na palubě Saljutu výrazným způsobem zasáhly do vztahů mezi Vasjutinem a jeho dvěma kolegy. Zejména Savinych mu nedokázal zapomenout, že před startem nikomu o své nemoci neřekl a jeho „zásluhou“ tak přišel vniveč nejen letový plán, ale také Savinychův rekord. Pobyt posádky na stanici měl totiž pokračovat až do března a Savinych tak měl ustanovit rekord v délce pobytu ve vesmíru o délce téměř 300 dní.

Saljut 7 zatím netečně kroužil okolo Země a hluboko pod ním se rozhodovalo o jeho dalším osudu. Má smysl posílat na jeho palubu další kosmonauty? Zejména nyní, když se ke startu chystal základní modul stanice nové generace Mir, panovaly velké pochybnosti, zda kosmonauty na Saljut ještě nechat letět. Nakonec bylo přijato řešení, které znamenalo naprosto unikátní let, jež do dnešních dnů nebyl zopakován…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:
https://cdn5.img.ria.ru/images/97078/43/970784355.jpg (kredit: Roskosmos/RIA Novosti)
http://www.spacefacts.de/mission/alternate/photo/soyuz-t-14_2.jpg (kredit: Spacefacts)
https://vignette4.wikia.nocookie.net/althistory/images/7/70/Salyut_7.jpg/revision/latest?cb=20090827032726
sbírka autora
http://www.astronaut.ru/as_rusia/vvs/foto/vasutin.jpg
http://www.spacefacts.de/graph/drawing/large/english/soyuz-t-14_recovery.htm (kredit: Spacefacts)