Známe to i z běžného života – když se nějaká technologie rozvíjí, tak se většinou tolik nehledí na předpisy, které ostatně povětšinou nestíhají reagovat na nový směr, takže často chybí bezpečnostní směrnice. Proto naši předkové mohli nakoupit benzin pro první  automobily třeba v zelinářství a nikomu to nepřišlo divné. Stejné to bylo i v kosmonautice, která je dnes skrz naskrz prošpikována zákazy, limity a nařízeními, jejichž hlavním úkolem je dosažení co největší bezpečnosti. Je to logické – NASA ani jiné kosmické agentury nechtějí, aby jejich rakety explodovaly, nebo dokonce aby v nich umírali lidé. Na druhou stranu je rozvoj často brzděný spoustou nařízení a nekonečných zkoušek, které jednak oddalují realizaci a kromě toho celý program výrazně prodražují. Pojďme se tedy podívat do historie na pět momentů, které by dneska neměly šanci projít, protože jejich bezpečnostní list by množstvím červené barvy připomínal opravený diktát napsaný analfabetem.

5) Voschod-2
Premiéry s sebou vždycky nesou nádech tajemného rizika. Syndrom kolumbovských cest je neúprosný. Pokud se někdo vydá na dosud neprošlapanou cestu, musí čelit problémům, se kterými nikdo dopředu nepočítá. Stejné to bylo i v případě mise Voschod-2, na kterou se 18. března 1965 vydali Alexej Leonov (přezdívaný Blondýn) a Pavel Běljajev. Už před startem bylo jasné, že se tato mise zapíše do dějin. Technici totiž naplánovali, že Alexej Leonov během kosmického letu vystoupí jako první člověk v historii do volného prostoru.

Za tímto účelem byla loď Voschod vybavena speciální nafukovací přechodovou komorou z dvojité pogumované tkaniny, která měla v nafouknutém stavu průměr 1 metr a délku asi 2,5 metru. První kosmická procházka totiž byla dalším z mnoha drobných triumfů a prvenství v souboji mezi Sovětským svazem a Spojenými státy. Bylo jasné, že NASA bude chtít tento triumf získat a proto měla mise Voschod-2 zelenou. Než abych se tu snažil detailně popsat, nebezpečné chvíle které výstup provázely, dovolím si zkopírovat část článku Kritické momenty kosmonautiky – 6. díl z klávesnice Ondřeje Šamárka:

Po zhruba 10 minutách byl čas vrátit se zpět do přechodové komory. Leonov po svém poutacím kabelu přeručkoval k průlezu- a ztuhnul. Uvědomil si, že se jeho skafandr ve vakuu nafoukl natolik, že se těsným průlezem zpět do komory nenasouká! Navíc díky nafouknutí nedosáhl špičkami nohou a špičkami prstů na vnitřní stěnu skafandru! Situace hrozila každým momentem přerůst v zápas o život. Leonov měl kyslík přibližně ještě na 30 minut. Do této doby bylo nutno započítat i krátký pobyt v komoře, kde měl odpojit lano a počkat na vyrovnání tlaku a otevření vnitřního průlezu. Leonov horečně přemýšlel. Nemá cenu cokoliv hlásit řídícímu středisku, tuhle situaci stejně musí vyřešit sám. Usoudil, že jedinou možností je snížit tlak ve skafandru a nasoukat se zpět do komory hlavou napřed. Byl to obrovský risk, ale čas běžel a jiná možnost prostě nebyla. Leonov opatrně pootočil ventilem a začal po malých dávkách upouštět kyslík. Skafandr neznatelně povolil. Další upuštění a další. Leonov se snažil vecpat do komory a začalo se mu to pomalu dařit. Mezitím si uvědomoval dvě okolnosti, které mu chystala bezprostřední budoucnost: pokud to s upouštěním tlaku přežene, stane se obětí kesonové nemoci a zemře bezmocně v křečích pár decimetrů od bezpečí kabiny. A pokud vše dopadne dobře, bude muset v těsné komoře udělat kotrmelec. Původně totiž bylo v plánu, že Leonov vstoupí do komory nohama napřed, jinak nedokáže uzavřít vnější poklop a ani do stísněné kabiny Voschodu se nemá šanci takto vejít.

Ruská ruleta s upouštěním tlaku nakonec splnila svůj účel. Leonov byl konečně uvnitř. Cítil se naprosto vyčerpán, uvnitř skafandru se v beztíži převalovalo několik litrů jeho potu (po přistání jej bude mít Leonov ve skafandru až po kolena) a byl natolik přehřátý, že lékaři na Zemi považovali jeho stav za blízký mrtvici. Onen kotrmelec se mu také nakonec podařil a tak mohl Blondýn zaklapnout vnější poklop. Tímto okamžikem skončily nejzářivější momenty jeho života.

Jak ukazují předchozí řádky, tahle mise měla k selhání opravdu mimořádně blízko. Opět se ukázalo, že premiéry s sebou nesou nečekané problémy, které mohou shodou okolností přerůst v regulérní boj o přežití. Za dnešního stavu, kdy je na každou novou technologii potřeba celá řada zkoušek, razítek a certifikátů se to zdá skoro nemyslitelné. Dnešní kosmonauti se na výstupy připravují ve speciálních bazénech a jejich skafandry se od toho Leonovova také výrazně liší. Z dnešního hlediska se to hodnotí hodně složitě, nicméně jisté je, že za současných podmínek by podobný výstup do volného prostoru s totálně neotestovanou technikou nepřipadal v úvahu.

4) Apollo-8
O lunárním programu Apollo se velmi často mluví v superlativech – právem! Šlo o největší dobrodružství v dějinách kosmonautiky, které nás zavedlo do jiného světa a jehož benefity využíváme dodnes. Ale tváří v tvář dnešnímu opatrnému přístupu musíme uznat, že vzhledem k pekelnému tempu, které tento program měl, muselo zákonitě docházet k umělému uspěšování misí.

Vzorným příkladem je Apollo 8. Abychom dobře pochopili, jak moc byla tahle mise riskantní, musíme si uvědomit, co jí předcházelo. Po tragédii Apolla 1 se změnil harmonogram letů a mise Apollo 7 byla prvním pilotovaným letem celého programu. Tehdy se ještě použila raketa Saturn IB, která měla v té době už čtyři nepilotované starty. Sedmička sice mířila „jen“ na nízkou oběžnou dráhu Země, ale její úspěšný průběh přiměl pozemní týmy k dalšímu přepracování návrhů.

Z programu se vypustilo několik misí, které měly postupně testovat nové technologie a tak přišlo Apollo-8. Šlo sice o třetí let rakety Saturn V, ovšem její dvě předchozí nepilotované mise netrvaly déle než deset hodin.  Trojice ve složení Frank Borman, Jim Lovell a William Anders však zamířila poprvé v dějinách k Měsíci. Ale nešlo jen o obyčejný průlet – loď vstoupila na oběžnou dráhu Měsíce! K zážehu navíc podle pravidel nebeské mechaniky muselo dojít nad odvrácenou stranou Měsíce, tedy mimo dosah pozemních stanic. Docela riskantní průběh, pokud uvážíme, jak velký technologický rozdíl to byl oproti minulé misi.

Vždyť Apollo 7 přistálo 22. října 1968, o necelý měsíc později, tedy 11. listopadu padlo rozhodnutí o tom, že Apollo 8 poletí k Měsíci a už 21. prosince (!!!) zaburácely motory Saturnu V. Pozemní týmy sice všechno správně připravily, ale šlo bezesporu o velký hazard. Posádka Apolla 8 obkroužila desetkrát kolem našeho přirozeného satelitu a kromě pořízení zhruba 600 snímků také stihla poslat Vánoční přání celému lidstvu. K přistání ve vlnách Pacifiku došlo 27. prosince 1968 v 16:52 SEČ.

Cesta k Měsíci byla otevřená. V rámci programu Apollo najdeme i další fantastické momenty, ale co se týče míry předstartovního rizika (do čehož se nedá počítat Apollo 13), tak osmička zřejmě neměla konkurenci. Šlo o mimořádný technický skok, navíc ve velmi krátkém čase.

3) NERVA
Kdo čte náš seriál pravidelně, ten už ví, že jsme se motoru NERVA již jednou věnovali. Bylo to hned v prvním díle, který rozebíral nerealizované supernosiče. Už základní definice kosmonautiky, jak ji určil Konstantin Ciolkovskij, říká, že rychlost, jakou raketa získá je dána rychlostí, jakou spaliny opouštějí spalovací komoru. Jak ale můžeme dosáhnout vyšší rychlosti spalin?

V šedesátých letech vědci experimentovali s jaderným raketovým motorem NERVA. Palivo (nejčastěji kapalný vodík) mělo být prohnáno přes aktivní zónu jaderného reaktoru. Tím by se atomy paliva mimořádně ohřály, čímž by získaly mnohem větší rychlost, než při konvenčním spalování. Jenže jak už selský rozum napovídá, pokud něco projde skrz aktivní zónu reaktoru, stane se tato látka radioaktivní. Technici na to mysleli a počítali proto s motorem NERVA až na horním stupni vylepšených raket Saturn V – aby nedocházelo ke znečištění atmosféry.

To ale nebránilo pozemním zkouškám. Nevadská poušť se stala dějištěm dnes již neznámého počtu zkušebních zážehů, kdy motor kvůli svému ohromnému tahu raději mířil k Zemi, takže plameny šlehaly k obloze. V roce 1965 navíc došlo k havárii, když v testovací komoře číslo 2 došel kapalný vodík, takže motor „běžel naprázdno“. Jenže to se u jaderného reaktoru moc nevyplácí – kapalný vodík zde totiž zajišťoval chlazení aktivní zóny. Jádro se tak přehřálo a došlo k explozi. Po dobu tří týdnů se do oblasti nikdo nepřiblížil a o posbírání rozházeného jaderného odpadu v okolí se postarala až armádní skupina v rámci dekontaminačního cvičení.

Raketa by při použití tohoto stupně dosáhla o 50% vyšší nosnosti na nízkou oběžnou dráhu, ale do ostrého provozu se motor nikdy nedostal. Na konci roku 1968 se zdálo, že je vyhráno – nejnovější model NRX/XE splnil očekávání a požadavky pro zvažovaný let lidské posádky k Marsu. Jenže v dalších letech vlivem mnoha faktorů program uhasínal. Šlo jednak o důvody finanční, ale stále silněji zaznívaly i nesouhlasné hlasy, kterým se nelíbilo vypouštění radioaktivních částic do atmosféry. Pokud k tomu přidáme vystřízlivění z původního optimismu spojené se zjištěním, že se na Mars hned tak nepoletí, nemůžeme se divit, že byl celý program oficiálně ukončen roku 1972.

V dnešní době, kdy je ekologie tématem číslo 1 a zároveň panuje téměř až hysterie z jaderné energie by nepřicházela v úvahu ani studie proveditelnosti takového motoru, natožpak jeho ostrý zážeh. Jenže v éře ranné kosmonautiky ještě lidé potenciální nebezpečí z jádra neřešili. Ostatně stačí se podívat do historie zkoušek jaderných zbraní v atmosféře a ve vodě, které byly zakázány až v roce 1963.

2) STS-1
U pilotovaných lodí se technici vždy snaží dodržet jednoduché pravidlo – loď se nejprve otestuje v bezpilotním režimu a teprve pokud zkouška dopadne dobře , mohou do křesel usednout lidé. Jenže se to ne vždy podaří. Když Spojené státy odstavily rakety Saturn, měly je nahradit raketoplány – znovupoužitelné kosmické stroje, které startovaly jako raketa a přistávaly jako letadlo. Jednoduchá poletová údržba, levný provoz a až desítky startů ročně – tak vypadaly první představy o tomto stroji, které se nakonec tak výrazně lišily od reality. Ale o tom dnes hovořit nebudeme.

Raketoplány dokázaly spoustu věcí – vozit náklady na oběžnou dráhu i zpátky, vypouštět vědecké družice, ale také je opravovat, zásobovat kosmickou stanici, vozit k ní zásoby i stavební prvky. Ale jednu věc nedokázaly – létat v bezpilotním režimu – a také se to nikdy „nenaučily“. Už od začátku bylo jasné, že při prvním letu raketoplánu bude muset být v kabině lidská posádka.

Po několika odkladech tedy došlo ke startu 12. dubna 1981 – Robert Crippen a John Young usedli do křesel raketoplánu Columbia, který vyrazil na oběžnou dráhu. Úkoly dvoudenní mise byly čistě technické. Šlo o zkoušky palubních systémů, zda všechno pracuje tak, jak má. Tenhle příběh může někomu evokovat výše popsané Apollo-8, jenže v tomhle případě byla úroveň rizika o něco větší. U Apolla byla nová „jen“ raketa, naopak kosmická loď už byla otestována.

Jenže u konstrukce raketoplánu se rozdíl mezi nosičem a kosmickou lodí stírá – při misi STS-1 se zkoušela kompletně nová sestava. Samozřejmě, dělaly se letové zkoušky makety raketoplánu po odhození od letadla, prováděly se statické zážehy motorů, ale nikdo předem nevěděl, jak se tyhle jendotlivé spolehlivé systémy budou chovat v ostrém provozu, kdy budou zatíženy všechny současně.

Celá mise nakonec dopadla úspěšně a raketoplán úspěšně dosedl na dno vyschlého solného jezera na Edwardsově základně v Kalifornii. Začala tak éra stroje, který svým způsobem předběhl dobu. Raketoplány nikdy nedosáhly očekávaných frekvencí startů, ani cen za start, ale to už je jiný příběh. Z dnešního pohledu se zdá neuvěřitelné, že bychom do neotestovaného stroje posadili dva lidi.

Je potřeba si uvědomit i další specifikum raketoplánů – během jejich startu byly chvíle, kdy by záchrana posádky byla, mírně řečeno, komplikovaná.  Sám John Young to před startem okomentoval poměrně trefně: „Jestliže člověk sedí na vrcholu největší kyslíkovodíkové startovní sestavy v dějinách a nemá obavy, zřejmě nechápe celou situaci.“ Dnes je naopak bezpečnost na prvním místě. Ještě než se nová loď vydá byť jen na nepilotovaný let, musí vyzkoušet svůj záchranný systém, který by ji odnesl pryč od nebezpečné rakety. Tento záchranný systém musí být navíc dostatečně flexibilní na to, aby mohl úspěšně pracovat jak v době, kdy raketa sedí na rampě, tak i ve chvíli, kdy se prodírá atmosférou.

1) Voschod-1
Pokud bychom vyhlašovali největší kosmický hazard v dějinách, byl by vítěz zřejmě jasný. Sovětská mise Voschod-1 balancovala až na samém okraji rizika a nechybělo málo a mohla z ní být tragédie.  Sovětský svaz měl už tehdy ve své kapse několik prvenství, když se pozornost obou konkurujících supervelmocí začala upírat na nový milník – vícečlenná posádka v jedné lodi. Američané vsadili na výrobu nových kosmických lodí Gemini, které umožňovaly let dvou lidí. Rusové ale neměli na vývoj nového stroje čas. Politické tlaky byly neúprosné a tak musel Sergej Koroljov i konstrukční kancelář OKB-1 improvizovat.

Nezbývalo nic jiného, než předělat již existující kosmickou loď Vostok, která měla v té době za sebou již šest startů. Problém ale byl v tom, že do Vostoku se vešel jeden kosmonaut. Kdo by ale čekal, že do upravené kabiny usednou dva kosmonauti, ten by se mýlil – stejný počet přece připravovali i Američané. Sověti se proto rozhodli k mimořádně riskantnímu kroku – do kabiny původně určené pro jednoho kosmonauta se měli vejít rovnou tři.

Jenže rozkaz od politického vedení nejde vždy realizovat tak snadno, jak to vypadá na papíře. Technici se museli pustit do velkého předělávání systémů – především pak těch, které měly zajišťovat podmínky pro život. Bylo potřeba udržet tři muže naživu minimálně jeden den, ale raději dva dny – pokud by se něco pokazilo. Musela se změnit i orientace křesel, která byla oproti původnímu Vostoku otočená o 90°, přičemž to prostřední bylo lehce vyvýšeno.

Kvůli uspořádání kabiny ale nebylo možné použít vystřelovací sedadlo, kterým kosmonaut opouštěl před přistáním loď. Vostoky totiž nedokázaly přistát dostatečně jemně – kosmonaut v kabině by při dopadu utrpěl velmi vážná zranění. Technici proto museli narychlo zkonstruovat brzdící rakety, které umístili na popruhy padáku.

Testování neprobíhalo snadno – při zkouškách padákového systému na Krymu použili technici kabinu Vostoku-2, ve které absolvoval kosmickou misi German Titov. Poklop padáku se ale neodpálil a historicky cenná kabina tak byla zničena. 12. října 1964 přišel den startu – posádka ve složení Vladimír Komarov, Konstantin Feoktisov a Boris Jegorov usedla do křesel kabiny a kosmonauti se vydali na cestu k obloze. Tady je potřeba zmínit další riskantní pasáž celé mise. Posádka neměla žádný záchranný systém. Jak uvádí Ondřej Šamárek v šestém díle Kritických momentů kosmonautiky: „Američané měli na Mercury věžičku LES, na Gemini pak katapultážní sedadla (ačkoliv jejich použití bylo sporné, ale aspoň něco). Zatímco Vostoky měly také katapultážní sedadlo, kosmonauti ve Voschodu měli jen smůlu a naději, že první fáze letu proběhne bez problému.“

Aby to náhodou nevypadalo, že je rizika málo, je potřeba zmínit, že i když se technici snažili sebevíc, tak do malého prostoru kabiny nebylo možné dostat tři osoby ve skafandrech. Pozemní týmy tak sáhly k nejhoršímu možnému řešení – kosmonauti během startu, kosmické fáze, ani během přistání žádné skafandry neměli a celou misi absolvovali jen v teplákových soupravách.

Kabina s volacím znakem Rubín přistála ráno 13. října 1964 na území Kazachstánu, 312 km na severovýchod od města Kustanaj. Její mise trvala 1 den, 17 minut a 3 sekundy. Posádka strávila ve stísněných podmínkách celý den a po přistání prý byli kosmonauti vyčerpaní. Riskantní mise splnila svůj účel – Sovětský svaz si připsal další prvenství. To, že při téhle misi nešlo o nic jiného, než o získání dalšího bodu na úkor Američanů, dokládá fakt, že další plánované mise Voschod už byly jen dvoučlenné.

Náš dnešní díl seriálu TOP5 končí – pokud se vám líbil, můžete jej oznámkovat pomocí hvězdiček pod článkem. Stejně tak jsou Vám k dispozici komentáře, kde nám můžete napsat, co Vy osobně v historii kosmonautiky považujete za moment, který by dnes z nejrůznějších důvodů nepřicházel v úvahu.

Zdroje informací:
https://en.wikipedia.org/
https://kosmonautix.cz/
http://www.nasa.gov/
https://en.wikipedia.org/
http://www.daviddarling.info/
https://en.wikipedia.org/
http://www.nasa.gov/
http://mek.kosmo.cz/
https://en.wikipedia.org/
http://www.astronautix.com/
http://www.spacefacts.de/
http://www.russianspaceweb.com/
https://en.wikipedia.org/wiki/Voskhod_1

Zdroje obrázků:
http://www.spacefacts.de/mission/photo/voskhod-1_backup.jpg
http://weebau.com/flightpics/vos/leonov-eva.jpg
http://www.npointercos.jp/images/Energia2006ssIMG_0401.jp
http://www.chemistrydaily.com/chemistry/upload/c/c4/Voskhod2.jpg
https://upload.wikimedia.org/…/800px-Apollo_8_Crewmembers_-_GPN-2000-001125.jpg
https://upload.wikimedia.org…/fa/Ap8-S68-56310.jpg/1024px-Ap8-S68-56310.jpg
https://upload.wikimedia.org/…/NERVAEngineTest.jpg/800px-NERVAEngineTest.jpg
https://upload.wikimedia.org/…/e/ed/Sts-1_crew.jpg/1280px-Sts-1_crew.jpg
https://upload.wikimedia.org/…/1280px-Space_Shuttle_Columbia_launching.jpg
http://www.spacefacts.de/mission/alternate/photo/voskhod-1_2.jpg
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/40/Vostok_and_Voskhod_crew_seating.png
https://upload.wikimedia.org/…/337px-Voskhod-1_mission_patch.svg.png