Jestli jsme před prázdninami něčemu nevěřili, tak je to masivní úspěch, který u našich čtenářů sklízí seriál TOP5. Ano, mysleli jsme si, že se Vám bude líbit, ale úspěch dosavadních dvou dílů (Nerealizované supernosiče a Nejúžasnější přistání) nám doslova vyrazil dech. Doufáme, že se Vám bude líbit také díl třetí, ve kterém si posvítíme na orbitální stanice – místa, které nám otevřela cestu k nové rovině kosmonautiky. Na jejich palubě můžeme provádět nejrůznější experimenty a zároveň sbírat zkušenosti s opravdu dlouhodobými pobyty ve stavu beztíže. Kterých pět kosmických stanic ale vystoupá do našeho žebříčku?
Zdroj: https://upload.wikimedia.org
5) Saljut 1
Asi nemůžeme začít ničím jiným, než stanicí, která to všechno zahájila. Nosná raketa Proton-K ji na oběžnou dráhu ve výšce 220 kilometrů vynesla 19. dubna roku 1971. Stanice vážila 18 a půl tuny, na délku měřila zhruba dvacet metrů, byla tvořena jediným modulem, který se skládal ze tří částí. První byl přechodový úsek o průměru 2 a délce 3 metry. Sem se mohla připojit loď Sojuz, protože se tu nacházel stykovací uzel. Kromě toho bychom na přechodovém úseku našli také dva malé solární panely. Tento úsek se v případě potřeby mohl hermeticky uzavřít a oddělit tak prostor s lodí od zbytku stanice.
Druhou částí byl pracovní prostor s délkou 9 metrů. Byly tu průzory pro navigaci, či snímkování, dále palubní deska, zásoby pitné vody – pro každého kosmonauta jedna – ledničky pro uskladnění zásob a akumulátory pro uchovávání energie. Třetí částí byl přístrojový úsek s délkou 3,5 metru. Našli bychom tu dva motory pro korekce dráhy a 32 motorů orientačního a stabilizačního systému. I na tomto úseku byly umístěny dva solární panely.
Zdroj: https://upload.wikimedia.org
Ke stanici vyrazily dvě lodě – Sojuz 10 a Sojuz 11. Na palubě toho prvního byli tři kosmonauti – Vladimir Alexandrovič Šatalov, Alexej Stanislavovič Jelisejev a Nikolaj Nikolajevič Rukavišnikov. Ti se na svou misi vydali 23. dubna 1971 a ve vzdálenosti 180 metrů od Saljutu se řízení chopil velitel Šatalov, který loď připojil ke stanici. Spojení ale nebylo dostatečně pevné a posádka nemohla vstoupit do útrob Saljutu. Šatalov tedy zkusil loď odpojit a znovu připojit. Opět neúspěšně. Posádka se tedy měla předčasně vrátit. Tentokrát ale nastal další problém, když se nedařilo loď odpojit. Situace trvala několik hodin a nakonec se de facto vyřešila sama a Sojuz se sám odpojil. Posádka se mohla vrátit domů.
29. června 1971 zamířila ke stanici loď Sojuz 11. Na její palubě byli Georgij Timofejevič Dobrovolskij, Vladislav Nikolajevič Volkov a Viktor Ivanovič Pacajev. Ti se se stanicí úspěšně spojili a strávili tu téměř 24 dní. Posádka měla k dispozici například běžecký pás a kromě toho zde byly i vědecké přístroje – například observatoř ORION pro snímkování v krátkovlnném spektru, nebo dva dalekohledy v přechodovém úseku. V zahrádce OAZA se studoval růst rostlin, experiment ANNA pomáhal měřit elektromagnetické vlnění s pásmu gama.
Zdroj: http://www.armaghplanet.com/
Při návratu ale došlo k tragédii, když se v návratovém modulu předčasně otevřel ventil vyrovnávání vnějšího a vnitřního tlaku. Z kabiny tak unikl kyslík a všichni tři kosmonauti přistáli mrtví – viz náš seriál Kritické momenty kosmonautiky. Stanici Saljut 1 už žádná další loď nenavštívila a 11. října roku 1971 shořela v atmosféře.
Zdroj: https://upload.wikimedia.org
4) Saljut 6
Sovětské stanice udělaly za několik let mnoho kroků vpřed a jedním z vrcholů byla stanice Saljut 6 a z ní odvozená (a velmi podobná) Saljut 7. V čem byla tahle stanice vypuštěná 29. září 1977 tak zajímavá? Byla to první stanice se dvěma skutečně používanými stykovacími uzly. Na Saljutu 6 byly poprvé v historii připojeny dvě lodě současně, poprvé přilétly návštěvnické posádky (a poprvé také mezinárodní posádky), poprvé proběhla dnes běžná výměna staršího Sojuzu za čerstvě dovezený návštěvnickou posádkou. Aby toho nebylo málo, tak právě k Saljutu 6 zamířila první zásobovací loď Progress 1, který zadokoval u stanice 22.1.1978, která dovezla zásoby a doplnila palivo, vzduch a kyslík.
Saljut 6 vážil 19 tun a po dvou měsících výrazně zvýšila svou oběžnou dráhu – z 219 x 275 na 345 x 360 km. Díky tomu mohla na oběžné dráze vydržet mnohem déle a přijmout více lodí. Celkem se k ní připojilo 31 kosmických plavidel a to se ještě Sojuzům 25 a 33 nepodařilo spojení. U Saljutu 6 kotvilo 14 lodí Sojuz, 4 lodě Sojuz T, 12 zásobovacích lodí Progress a jeden prototyp velkého modulu Kosmos 1267. V historii stanice najdeme i Sojuz 34, který sem přiletěl jako nepilotovaný, ale na Zemi dovezl dva členy posádky. Na stanici pobývalo 27 kosmonautů, z toho 6 zde bylo dvakrát.
Zdroj: http://www.spacefacts.de/
Na stanici se vystřídalo pět dlouhodobých expedic s délkou trvání 75 – 185 dní. Kromě toho stanice přivítala také deset návštěvnických misí – hlavně z programu Interkosmos. Mezi nimi najdeme i Sojuz 28, který na stanici dovezl prvního Československého kosmonauta – Vladimíra Remka. Náš stát se stal třetí zemí světa (po Sovětském svazu a Spojených státech), s vlastním kosmonautem.
Saljut 6 byl jednomodulovou stanicí a skládal se ze čtyř částí. Přechodový úsek měl stejné rozměry jako u Saljutu 1 – na délku 3 metry, průměr 2 metry. Sem se připojovala kosmická loď, ale mohly tu být uskladněny i vědecké experimenty. Také tento úsek mohl být hermeticky uzavřen od zbytku stanice. Pracovní úsek s průměrem 4 metry a délkou 9 metrů by určený k provádění experimentů, ale také k obývání. Našli bychom tu jídelnu, ložnici, tělocvičnu, systémy podpory života, elektrické systémy, řídící panel a držáky experimentů. Na vnější části se nacházely tři solární panely.
Přístrojový úsek ukrýval zásoby vody, nádrže s palivem pro korekční motory a mnoho systémů nutných pro chod stanice. Poslední částí byla přechodová komora o délce 1,5 metru a průměru 2 metry. Sem se mohla připojit další kosmická loď, ale našli bychom tu také potrubí pro čerpání paliva a vody. Také tato sekce se dala hermeticky oddělit od zbytku Saljutu. Kosmická stanice ukončila svou službu 29. července 1982 i s výše zmíněným modulem Kosmos 1267, který byl plánovaný pro stanice Almaz.
Zdroj: https://upload.wikimedia.org
3) Skylab
Skylab je poslední jednomodulovou stanicí, o které bude v tomto díle řeč. Své místo si tu ale jednoznačně zaslouží. Vždyť žádná jiná kosmická stanice v historii nemohla nabídnout posádce vnitřní prostor byť jen srovnatelný s tím, čím disponoval právě Skylab. Ten byl na svou misi vypuštěn 14. května 1973 nosnou raketou Saturn V. Právě použitý nosič byl předpokladem pro výše zmíněný vnitřní prostor. Nosná raketa měla navíc dostatečnou sílu na to, aby stanici vynesla do výšky 440 kilometrů, kde je nižší tření o zbytky atmosféry. Jako základ pro konstrukci stanice posloužil třetí stupeň této rakety označovaný jako S-IVB. Díky tomu měl Skylab hmotnost 77 tun při průměru 6,7 metru – to umožnilo vzniknout dnes již legendárním záběrům.
Pokud byla ke stanici připojená kosmická loď, byla délka sestavy 36 metrů. spodní patro tvořila vědecká laboratoř a dvě místnosti včetně ložnice, která byla rozdělena do tří kójí. Našli bychom tu i toaletu. Horní patro se používalo jako sklad. Skylab disponoval i výklopnou konstrukcí se slunečním dalekohledem. O dodávky energie se staraly solární panely.
Na Skylabu ale nešlo všechno podle plánu. Stanici si úplně neotevřely sluneční panely a navíc nečekaně stoupala vnitřní teplota. První posádka, která ke stanici zamířila tak musela změnit svůj program a z velké části se věnovat spíše opravám. Trojice ve složení Charles Conrad Jr, Paul Weitz a Joseph P. Kerwin pobývala na Skylabu 28 dní a jedním z prvních úkolů byla oprava solárního panelu. Posádka během svého pobytu pořídila několik tisíc snímků Země a Slunce.
Zdroj: https://upload.wikimedia.org
Druhá posádka ve složení Alan L. Bean, Jack R. Lousma a Owen K. Garriott už na Skylabu pobyla 59 dní a podnikli hned několik výstupů do volného prostoru, kdy opravovalo plášť stanice a instalovali ochrannou fólii. Kromě mnoha experimentů pořídili desetitisíce fotek a vyzkoušeli manévrovatelné křeslo ASMU (Automatically Stabilized Maneuvering Unit).
Třetí expedici tvořili Gerald P. Carr, William R. Pogue a Edward G. Gibson – ti už na Skylabu pracovali celých 84 dní. Jejich pobyt byl ovlivněný například poruchou stabilizačních gyroskopů kdy se porouchaly dva ze tří. Posádka podnikla výstupy do volného kosmu a provedla řadu experimentů. Jejich pobyt se nakonec proti plánu ještě prodloužil – Edward Gibson byl totiž sluneční fyzik a svého pobytu využil nejen ke studiu zatmění Slunce, ale i Kohoutkovy komety. Jen tato expedice pořídila 92 000 nejrůznějších fotek. Ještě před odletem posádka zvýšila oběžnou dráhu stanice do výšky 456 kilometrů, aby déle vydržela. Žádná další posádka už ale nepřiletěla – NASA zrušila další plánované mise i vypuštění nástupce stanice. Skylab tak nekontrolovaně vstoupil do atmosféry 11. července 1979 a jeho neshořelé zbytky dopadly nedaleko australského města Perth. Zdejší zastupitelé pak agentuře NASA vystavili pokutu za znečišťování veřejného prostranství.
Zdroj: https://upload.wikimedia.org
2) Mir
Sovětská a později ruská stanice MIR si své místo v našem seriálu zaslouží zcela bez debat. Šlo o první skutečně rozsáhlou vesmírnou stanici tvořenou mnoha moduly s různými účely. MIRu nemůžeme upřít ani to, že právě on stál na zrodu nové vlny mezinárodní spolupráce. Když k němu v roce 1995 na misi STS-71 přiletěl raketoplán Atlantis, začala spolupráce, která trvá dodnes. Původně měl stanici zásobovat sovětský raketoplán Buran – nakonec sem několikrát dovezl posádku americký raketoplán. Cesty osudu jsou zkrátka nevyzpytatelné.
Základní blok stanice byl vypuštěný 19. února 1986 a v dalších letech k němu byly připojeny další moduly – Kvant-1 (1987 – astrofyzikální pozorování), Kvant-2 (1989 – přechodová komora, zásoby, podpora života), Kristall (1990 – modul pro experimenty), DM (1995 – spojení s americkým raketoplánem), Spektr (1995 – pozorování Země, přírodních zdrojů a atmosféry) a Priroda (1996 – měření eroze, cirkulace látek v atmosféře, tepelná výměna, pohyb mraků). Všechny moduly (až na DM) vynesly rakety Proton.
Jmenovat, co všechno se na stanici MIR dělo by vydalo na celý seriál. Jenom experimentů a pozorování tu bylo více než 31 000! Z toho více než 23 000 bylo v rámci federálního kosmického programu a téměř 8000 pak na komerčním základu. Na stanici běžně pobývali tři lidé, ale stanice zvládla i dvojnásobný počet kosmonautů.
Zdroj: https://upload.wikimedia.org
Jenže ani této stanici se nevyhnuly problémy. Tím prvním byl požár, ke kterému došlo 26. února 1997. Došlo k problémům na systému recyklace vzduchu a i když si požáru Valerij Korzun a Alexandr Kaleri okamžitě všimli, byl za chvíli interiér plný kouře. Plameny prý dosahovaly délky metr a půl, navíc blokovaly průchod k lodi Sojuz, ve které by se dala stanice opustit. Posádka si nakonec s ohněm poradila, ale celá situace měla ještě dohru diplomatickou. I přesto, že se v době nehody na palubě nacházel americký astronaut Jerry Linenger, byla NASA o události informována až po několika hodinách.
Za největší problém můžeme považovat havárii zásobovací lodi Progress M-34, ke které došlo 25. června 1997. Tehdy zásobovací loď při ručním navádění a snaze o opětovné spojení nekontrolovaně narazila do stanice. Nejprve poškodila solární panel modulu Spektr a pak i samotný modul, ze kterého začal unikat vzduch. Posádka tak modul odpojila, čímž přišla o 40% energie. na Spektru byly nejnovější panely z celého MIRu, ale nedaly se používat.
Zdroj: https://upload.wikimedia.org
MIR ale měl i bezpočet dobrých stránek. Kupříkladu bude tato stanice v historických tabulkách ještě dlouho zapsána jako místo nejdelšího nonstop pobytu člověka ve vesmíru – Valerij Poljakov tu mezi roky 1994 a 1995 strávil celkem 417 dní ve stavu beztíže. Během více než 50 experimentů provedl přes 1000 vyšetření. Na MIRu se udělalo ohromné množství práce, ale čas nikdo nezastaví. Členové posledních dlouhodobých expedic nepřímo přiznávali, že tráví více času údržbou stanice v provozu, než vědeckými experimenty. Pokud pomineme tři krátká přerušení, byl MIR obydlený až do října 1999.
Objevilo se sice ještě několik projektů, které uvažovaly o tom, že by dosluhující stanic proměnili na něco nového – plány sahaly od kosmického hotelu až po filmové studio. Ale nic z toho se nestalo. Některé plány byly až příliš smělé a nepodložené finančními prostředky, u jiných byla stanice až příliš nespolehlivá a její obydlení a přestavba velmi náročné. Konec komplexu o hmotnosti 125 tun přišel 23. března roku 2001 nad Tichým oceánem poblíž souostroví Fidži.
Zdroj: http://mek.kosmo.cz/
1) ISS
Spojené státy nejprve uvažovaly o tom, že postaví vlastní stanici Freedom, jakožto protipól MIRu. Sověti zase plánovali stanici MIR-2. Pád železné opony, konec studené války a oteplení vztahů přineslo první nesmělé krůčky ve vzájemné spolupráci obou velmocí, což jsme už nakousli v povídání o stanici MIR. Postupně se tak zrodil plán na vybudování Mezinárodní vesmírné stanice. Do programu byla přizvána také Evropa a Japonsko. Zapomínat nesmíme ani na Kanadu, která už v té době excelovala na poli robotických ramen.
20. listopadu roku 1998 vypustila ruská raketa Proton první modul nově vznikající stanice, další pak přibývaly v dalších letech, až se nakonec z Mezinárodní vesmírné stanice stala největší stavba, jakou kdy člověk postavil mimo zemský povrch. Na ISS vozí zásoby kosmické lodě z různých států – kromě ruských Progressů to jsou japonské HTV (Kounotori) a americké soukromé Cygnus a Dragon. Dříve ke stanici létaly i americké raketoplány a evropské lodě ATV. O dopravu posádky se dříve také staraly raketoplány, dnes tato práce zůstává na lodích Sojuz, ale už za pár let by se měly do provozu dostat soukromé lodě Crew Dragon a CST-100.
Zdroj: NASA TV
Se zaklepáním na dřevo můžeme konstatovat, že stanici se zatím velké problémy vyhýbají. Samozřejmě, občas se poškodí nějaký důležitý systém – nejčastěji to bývá chlazení a jeho čerpadla, ale díky náhradním dílům uloženým na stanici a výstupům do otevřeného kosmu se tyto problémy daří řešit. Komplikace stanici potkala i v letošním roce – za posledních 9 měsíců k ní nedoletěly tři různé zásobovací lodě – Cygnus, Progress i Dragon, ale stanice to stejně přečkala. Dříve byly posádky na stanici tříčlenné, ale v posledních letech je již standardem šestičlenná expedice – aktuálně běží již expedice s pořadovým číslem 44.
Životnost stanice pochopitelně není nekonečná a z původních plánů konce okolo roku 2016 se životnost posunula na rok 2020, nyní se přesouvá k roku 2024 a v zákulisí se šušká i o roce 2028. Jednotliví partneři zaujímají k prodloužení životnosti do roku 2024 tyto postoje (zdroj)
USA – v lednu 2014 oznámilo Ministerstvo zahraničí spojených států prodloužení provozu ISS do roku 2024.
Kanada – v dubnu 2015 oznámila CSA, že kanadská vláda schválila účast Kanady na programu ISS do roku 2024.
Rusko – v květnu 2015 Roskosmos oznámil, že prezident Putin v politickém prohlášení podpořil prodloužení ruské spolupráci na ISS do roku 2024. Formální schválení Státní Dumou se očekává v červenci 2015.
Japonsko – otevřeno spolupráci, ale zatím se oficiálně k prodloužení nezavázalo.
Evropa – pracuje na definici programu pro období 2017-2020, resp. 2024. Interně jsou členské státy ESA velmi nakloněny prodloužení spolupráce do roku 2024. Bylo také potvrzeno, že evropské části ISS jsou z pohledu bezpečnosti a provozu certifikovány do roku 2028.
Mnoho lidí však ISS haní. Považuje ji za díru na peníze a argumentuje tím, že kdyby tahle stanice nevznikla, byli bychom dál. To ale není ani zdaleka jisté. ISS je jedinečnou vědeckou laboratoří, jejíž unikátní podmínky nejsou dosažitelné nikde jinde. Nabízí dlouhodobé podmínky mikrogravitace, disponuje velkým množstvím elektrické energie, experimenty obsluhují školení astronauti. Škála desítek, ba přímo stovek experimentů sahá od lékařství, přes materiálové inženýrství až po sledování Země.
Na začátku tolik opěvovaná spolupráce občas skřípe, semtam se objeví spory, které nasypou písek do jinak fungujícího soukolí. Stačí připomenout ne zrovna férový postoj Rusů při stavbě modulu Zarja, nebo nedávné spory po Krymské krizi, kdy například vicepremiér Dmitrij Rogozin prohlásil, že Američané by mohli své astronauty do kosmu posílat trampolínou. Ale i přes to všechno je spolupráce přínosem. Díky ISS je možné provádět experimenty, které by jinde nebyly možné a její význam časem ještě poroste. A na závěr si nechám výrok známého popularizátora kosmonautiky Tomáše Přibyla, který asi nejlépe vystihuje význam ISS: „Není možné jmenovat jeden konkrétní experiment, který by ospravedlnil existenci ISS – stejně jako nemůžeme jmenovat jeden konkrétní náklad, který by ospravedlnil existenci dálnice D1.“
Třetí díl našeho prázdninového seriálu, TOP5 je u konce a doufáme, že se Vám líbil. Pokud ano, můžete svůj názor projevit hvězdičkovým hlasováním (čím více hvězdiček, tím víc se Vám článek líbil), nebo v komentářích. Těšíme se třeba na Vaše názory, která stanice zde nebyla zmíněna? Neudělali jsme chybu, že jsme opominuli třeba čínský Tiangong? Komentáře jsou Vaše. 😉
Zdroje informací:
https://cs.wikipedia.org/
http://vesmir.stoplusjednicka.cz/
https://cs.wikipedia.org/
https://cs.wikipedia.org/
https://cs.wikipedia.org/
https://cs.wikipedia.org/
http://www.nasa.gov/
Zdroje obrázků:
https://upload.wikimedia.org/…/Sts111-373-001.jpg/640px-Sts111-373-001.jpg
https://upload.wikimedia.org/…/1280px-Salyut_1_and_Soyuz_drawing.png
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/5f/Soyuz_10_mission_patch.png
http://www.armaghplanet.com/blog/wp-content/uploads/2011/06/Image-of-Soyuz-11-Crew.jpg
https://upload.wikimedia.org/…/Salyut_6_drawing.svg/286px-Salyut_6_drawing.svg.png
http://www.spacefacts.de/mission/alternate/photo/soyuz-28_5.jpg
https://upload.wikimedia.org/…/Skylab_%28SL-4%29.jpg/1280px-Skylab_%28SL-4%29.jpg
https://upload.wikimedia.org/…/3/3e/S73-28714.jpg/1280px-S73-28714.jpg
https://upload.wikimedia.org/…/1024px-Mir_on_12_June_1998edit1.jpg
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/3/3b/Mir_after_Fire.jpg
https://upload.wikimedia.org/…/1920px-Damaged_Spektr_solar_array.jpg
http://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/sts/sts-134/134iss1.jpg
Ahoj chlapi!
Myslím, že proti tomuto výběru lze jen těžko co namítnout. Takže pět hvězdiček je zasloužených.
Jinak co se týče opodstatnění existence ISS to je skutečně problém, se kterým se mnoho kosmických fandů neumí vypořádat a já se k nim hlásím také. Je nesporným faktem, že je to úspěch vědy, kosmonautiky a mezinárodní spolupráce. Jistě se v ní dělá záslužná práce, to bezpochyby. Jenže už jsme byli dál, než jen na oběžné dráze kolem země, byli jsme na Měsící a jakmile jsme se tam dostali, stáhli jsme se zpět. Souhlasím s E. Cernanem, který ve své knize píše, že lidé měli nejdřív postavit orbitální stanici, naučit se na ni létat a pracovat a až se zabydlí na orbitě Země, teprve potom se měl vydat dál. Měli jsme něco úžasného a vzdali jsme se toho. Vzpomínám si na besedu s panem Grygarem, který na ní dostal na ISS dotaz a s úsměvem řekl, že ISS je takové lego na oběžné dráze, ke kterému má také své výhrady.
Měli jsme na víc, ale asi není doba a peníze na projekty dobývání či znovudobývání Měsíce. Mohu mít k ISS své výhrady to ano, ale upřímně dodávám, že potom ale nevím, co by dnes kosmonautika dělala při současném nezájmu o pilotované lety mimo oběžnou dráhu Země.
E
Díky! Pan Grygar je svým zaměřením především astronom a tak je logické, že pilotovaná kosmonautika jeho oboru tolik nepomáhá.
S panem Grygarem jsem se potkal osobně a mám dojem, že je „nepřítel“ pilotované kosmonautiky obecně 🙂
To zase ne, to mi nepřipadne. Jen si myslím, že je více zaměřený na objevitelské cesty a na zkoumání Sluneční soustavy, tedy cesty k planetám, základny na Měsíci. Je to logické.
E
I přes to, že Koroljov i Braun měli za vlastní cíl vytyčený měsíc, tak tempo, kterým k němu směřovali, bylo vytyčeno studenou válkou. I přes to, že třeba Koroljov měl vypracovaný plán na cestu na Měsíc pomocí „Koroljova vlaku“, tedy soustavy modulů nazývanou Sojuz (Svaz, poukazující na větší počet modulů, ne SSSR), tak i přes to měl v plánu nejdříve létat na LEO na kratší mise/stanice. Podobně tomu bylo v USA, ovšem, Kenedyho projev převrátil situaci na obou stranách. Troufám si říct, že to bylo velmi nerozvážné – v době kdy byly na oběžné dráze pouze 2 Američané a ještě žádný člověk ve volném vesmíru.
Tudíž ano – předběhla se doba a mělo se nejdříve létat na LEO, obě země ale chtěly ukázat že „na to mají“, i přes to že tehdejší technologie dovolovala sotva lety na LEO.
O to víc si ale tehdejší konstruktéři zaslouží pochvalu – dokázali úžasnou věc, bez počítačů a podobných vymožeností. Poziční systémy se ještě ani nerodily, kamery a foťáky byly většinou na film a počítač o výkonu dnešní kalkulačky zabíral celý sál. I přesto dostali lidskou posádku až na Měsíc.
Trochu jsem se rozepsal, tak to radši utnu… 😀
velmi pekny clanok. pripomenulo mi to moje detske casy ked som hltal kazdy clanok a knihu o kozmonautike. asi najviac mi v pamati utkvela kniha o spolocnej misii Apolo-Sojuz.
ci je existencia ISS opodstatnena je diskutabilne. osobne si myslim, ze mesacna zakladna by bola neudrzatelna z financneho hladiska. mozno sa nieco zmeni prichodom komercie, ked sa tlacia ceny startov rakiet dole.
Elon ma svoju viziu na Marse, co je sice pekne a velmi mu fandim, ale preskocit Mesiac je nelogicke. tak ako je, myslim, nelogicke preskakovat obeznu drahu a ist rovno na Mesiac.
@DM: start aj zanik Skylabu je uvedeny ten isty.
Opraveno, díky za upozornění.
ISS stála více než 100 mld dolarů. Co všechno se mohlo za ty peníze pořídit. Všechno co stanice dělá se mohlo udělat ve stanici typu Skylab. Pan Grygar údajně prý nazval ISS “ černou dírou kosmonautiky“.
Já bych dal Skylab na první místo podle kritéria náklady : výsledek : spolehlivost . V každém případě před MIR. Sověti kteří narychlo vymysleli svoji “ prioritu“ po prohře v závodě na Měsíc nikdy nepostavili stanici, která by byla „stálá“, tedy dlouhodobá. Zejména jejich první narychlo spíchnuté Saljuty měly směšnou životnost a nijaké výsledky zejména ve srovnání se Skylabem, též MIR byl samá porucha. Toto dědictví si nese i ISS, kde astronauti 1/3 svého času dělají “ údržbáře“.
Na závěr bych jen dodal, že ani Sověti by žádné Saljuty či Miry nestavěli pokud by měli superraketu. N-1 měla vynést stotunovou stanici , obdobu Skylabu, která měla dokonce již jména “ ZARJA“. Z hlediska, výhodnosti jedné “ pořádné“ stanice než flikovat něco z malých kousků, je jasně první Skylab.
Skylab tiez nebol neporuchovy a v porovnani s Mirom mal mizernu efektivitu obsadenosti. Co sa musi USA nechat je, ze vedia vsetky pozitivne veci poriadne spropagovat, to Rusi nevedia a tak to bolo aj s Mirom. Aj vo vesmire funguje to stare zname: „Co sa dokaze pokazit, to sa pokazi“-navyse v extremnych podmienkach na obeznej drahe…. Ak je poruchovost ISS tiez vysoka, tak aj Japonci, EU, Kanada si nezvazili dobre svoje investicie. ISS je postavena na skusenostiach nadobudnutych pri Mir-e a bez nich by Freedom nebola o nic lepsia ako Mir. Bez ohladu na to, kto co tvrdi, ISS je dobry projekt. Ak by peniaze nesli tam, tak by islo viac do armady… ale to je uz ina rozpravka a politika sem nepatri.
Jak už jsem psal jednomu čtenáři – Pan Gryger je v první řadě především astronom. Tento obor se pomocí pilotované kosmonautiky příliš nerozvíjí. Dokonce to někdy bývá tak,že pilotovaná kosmonautika je na úkor nových technologií v astronomii. Přesto si myslím, že ISS je opodstatněná a má svůj význam.
V době stavby Míru měli Rusově k dispozici superaketu Eněrgija, takže měli možnost taky vynést stotunovou stanici, obdobu Skylabu.
Já bych chtěl jen upozornit, že Skylab byl v podstatě „provizórium“, aneb máme tu dvě poseldní rakety Saturn V, na měsíc už nám prachy nedají, ale na něco „menšího“ by se našli. No a tak v podstatě vznikl Skylab.
Přínosy Saljutů a pokračování v Miru i ISS je potřeba vidět i v měřítku jejich konstruktérů. Kritizovat chyby daného zařízení dokáže každý, ale málo kdo si uvědomí, že ve chvíli vzniku výrobních podkladů a dokumentace máte dané požadavky a omezení. No a potom jen neurčitou představu o případných zádrhelích nebo možných problémech, kterým se snažíte předejít. Jenomže praxe je pak úplně jiná než teorie a každý další exemplář posouvá tohle poznání někam dál, takže podle mě byla forma Saljutů tou správnou cestou jako příprava větších komplexů.
Chápu, že někoho může štvát představa toho, že jsme před 45 lety chodili po měsíci a teď se „crcáme“ na oběžné dráze. Jenže podívejte se na Číňany jak chtějí letět na měsíc bez lunární rakety. No a to je podle mě budoucnost letů lidí ve sluneční soustavě. 3 až 5 lodí dopraví na oběžnou dráhu komponenty „planetoletu“, které se zde smontují a následně další jedna či dvě lodě přivezou posádku. No a to by bez předchozích zkušeností nebylo možné.
Tento přispěvatel má, podle jeho dalších příspěvků, nějaký hlubší mindrák z Rusů, takže nelze brát jeho názory příliš vážně… 🙂
Ten prispievatel, hlavne stredny odstavec, to zhrnul velmi dobre a argumentami. Naopak, ty kritizujes a svoje tvrdenia si nicim nepodlozil.
Jo, souhlasím s vědátorem. Rusové to mají zmáklý, protože se v oboru orbitálních stanic posunuli za ty roky hodně daleko. Jen to, že neměli prachy v devadesátých letech může za to, že nerealizovali MIR 2 a spojili se s NASA – což považuji za logický krok i kdyby prachy měli. Nyní se dělá sláva z toho, že na ISS jsou dva borci na jeden rok, ale to už tu v podání Rusů bylo a to na podstatně méně komfortním MIRu.
Zapomeňte na politiku, která sem nepatří a hodnoťte fakta.
E
Pro Vedator a Evžen111: Omlouvám se za vzniklé nedorozumnění, ale tím přispěvatelem kterého jsem měl na mysli je člověk na začátku vlákna na nějž Aglar reaguje. Posud si vyhledáte další jeho příspěvky ve zdejších diskuzích tak možná pochopíte co jsem měl na mysli 😉
Nádherný článek, zopakoval jsem si spoustu faktů a zase si poskládal pár informací dohromady. Jen bych chtěl upozornit na to, že skylab startoval již 14.května 1973. Vloudilo se ti tam datum zániku. 😉
Pravda, díky moc za upozornění, opraveno.
Zdravíčko všem,
mám vždy velikou radost si číst články na astronautix.cz. Díky za dobré čtení!
P.S.
1) Objevil jsem pravopisnou chybu zde: „Ke stanici vyrazili dvě lodě – Sojuz 10 a Sojuz 11.“ (ne)Shoda podmětu s přísudkem.
2) A nesedí mi datum v souvislosti s: „Proton-K ji na oběžnou dráhu ve výšce 220 kilometrů vynesla 11. října roku 1971.“ Je to stejné datum jako datum zániku stanice. Dle: https://cs.wikipedia.org/wiki/Saljut_1 byl start 19. dubna 1971 a to by odpovídalo i těm 175 na orbitu.
Díky za upozornění – obě chyby jsou opraveny. 😉
Super TOP5, stejně jako jindy. Díky.
Co se týče čínské stanice, ta by jistě byla taky zajímavá, ale u té bude spíše zajímavé vědět, kam se bude rozvíjet, pokud bude, než to, kam se dostala do této chvíle.
Článek super, akorát u Skylabu je napsáno, že byl vypuštěn 11. července 1979. To je chyba, Skylab letěl do vesmíru v květnu 1973.
Díky, chyba už byla opravena. 😉
O Čínské stanici Tiangong se toho všeobecně příliš nepíše.. Možná že by to bylo na samostatný článek?? 🙂 Určitě zajímavé téma.. Jinak velký dík za všechny vaše články.
Ohledně Tiangongu momentálně není moc o čem psát – jediné, co pro Vás mohu udělat je odkázat Vás na starší články, kde se této stanici věnujeme – https://kosmonautix.cz/tag/tiangong-1/
K ISS bych měl výhradu ohledně její omezené životnosti. Mnohem raději bych viděl stanici s dlouhodobě udržitelným rozvojem, kde by bylo možné staré dosluhující moduly zahodit a přitom na druhé straně neustále připojovat nové. Prostě aby nad ní neustále nevisel Damoklův meč s tím, že je stará a špatně servisovatelná.
Skylab byl sice velký, ale ne tak velký a přizpůsobitelný, aby zvládl to, co ISS. Ano, asi by bylo lepší stavět modulární stanici z modulů velikosti Skylabu, ale na to dnes bohužel nejsou dost silné rakety.
Velká stanice by se také mohla stát domovským přístavem pro mise k Měsíci, Marsu nebo asteroidům. Stálá posádka spolu s robotickými nástroji by mohla sestavit na orbitě opravdu velkou a silnou kosmickou loď pro odvážné daleké výpravy. Že to ISS neumožňuje, považuji za chybu.
No … krátká živnost. Jak se to vezme. Je téměř jisté, že ISS bude fungovat do roku 2024. V té době bude nejstaršímu modulu 26 let.Pro srovnání – MIR byl v době zničení starý 15 let. ISS tedy bude mít téměř dvojnásobnou životnost. Chápu Váš názor, ale do této fáze musí lidstvo a technika teprve dospět. Je potřeba udělat několik dílčích kroků – nemůžeme hned po Flyeru bratří Wrightů stavět Boeing 747 😉 A jedním z těchto kroků je právě ISS.
Tak s Flyerem je srovnatelný Vostok ne Mir. Když na Miru vyzkoušeli, že modulární kostrukce je dobré řešení, byl bych rád, kdyby nestavěli Mir 2, ale zkusili postoupit o krok dál. Svým způsobem je pak pravda, že ISS se v momentě dokončení stává koulí na noze, protože nikomu se do ní nechce investovat větší prostředky na rozšíření, ale udržovat se musí. Každý další modul má nižší životnost, když je vázána na životnost toho prvního, který není reálně možné generačně obměnit. Na druhou stranu je určitě dobré, že ISS máme ať už jako laboratoř nebo symbol mezinárodní spolupráce.
Vtip je ovšem v tom, že onu „kouli na noze“ nejde jen tak zrušit. Kdokoli by to udělal, musel by počítat (tedy v USA) s dlouhým vysvětlováním, proč vyhodil všechny ty peníze za stavbu jen tak oknem… Velmi podobné je to s raketoplány – je mnohem těžší zrušit zaběhnutý systém než prostě jen nedat peníze na stavbu nové rakety…
Ono sa to velmi jednoducho hovori, ale treba brat ohlad na to, ze vymenit nejaky modul stanice nie je ako vymenit si vzduchovy filter v motore.
Moduly nie su vzajomne uplne izolovane, ale maju poprepajane okruhy, ci uz elektricke (solarne panely, …), pracovne naplne (chladenie, vzduchove okruhy, palivo, …) ale hlavne komunikacne (monitorovacie systemy, systemy riadenia, …).
To prinasa jedno dalsie kriterium pri vynasani novych modulov. Nech je modul konstrukcne akokolvek novy, technologicky moze byt trebars aj 30 rokov zastaraly (technologicka zastaralost vo vesmire nie je nic vynimocne – pouzivaju sa stare, ale overene konstrukcie; avsak v tomto pripade by sa mohlo stat, ze moduly by boli zastarale aj oproti sucasnemu vesmirnemu state of art). Dosledkom by bolo, ze po obmeneni vsetkych modulov stanice by kludne aj ten najnovsi mohol byt obmedzeny navrhovymi rozhodnutiami pre modul, ktory by uz davno neexistoval.
Obmedzujuce rozhodnutie moze byt casto uplne banalne a vzhladom k nemoznosti odhadnut vyvoj technologii na 20 rokov dopredu tazko „vychytatelne“. Kazde navrhove rozhodnutie potom tim v pripade vypustania dalsich modulov nesie na nohe ako gulu.
Tu mne osobne pride vyhodnejsie raz za nejaky cas urobit nieco ako technologicky refresh tam, kde to ma zmysel a postavit novu sadu modulov do noveho celku a ten stary zahodit. Suctova cena za vynesenie novych modulov bude rovnaka, ci sa pripoja k staremu systemu, alebo nie.
Mozno by slo stavat novu stanicu zakotvenu k starej a potom ich vzajomne oddelit, ale potreba zmeny drahy (aby nelietali pri sebe prilis blizko) by bola asi velmi narocna na palivo, co by eliminovalo vyhody existencie habitatu pre montazny tim novej stanice.
Moc pěkné…
Už nějaký čas uvažuju, že si postupně zkusím všechny kosmické stanice v KSP – díky za připomenutí 🙂
Hodně štěstí a díky za pochvalu 😉
Je třeba vidět, že Skylab byl provizorní řešení. Vždyť ani nevyužil nosnost Saturnu-5. Ten mohl ve třístupňové variantě vynést stanici o 130 tunách, tedy dvojnásobek Skylabu.
Pokud se týče sestavování měsíční lodi na kosmické stanici, tak je to čirý nesmysl. Pokud by to bylo reálné jistě by to onehdy Sověti v závodě na Měsíc použili a nešli do předem ztraceného experimentu s monstrem N-1.
Kosmonautiku zmrazilo chybné strategické zaměření na raketoplán. Cenové se nelišil od Saturnu-5 a vynesl 6 x menší náklad.
Na pilotovaný let k Měsíci je potřeba “ čistých “ 100 tun, každý 20ti tunový “ kousek“ musí mít vybavení pro setkání a spojení. Takže by bylo potřeba 7 až 8 nosičů třídy Proton.
Představme si, že by raketoplán v okamžiku, kdy se zjistilo, že vícenásobné použití a nízká nákladovost jsou jen zbožná přání, byl zavržen a šlo se cestou modernizace Saturnu 5 a Apolla. Místo ISS mohla stát stálá Lunární základna. Sondy jako Galileo, Cassini a nakonec i NH by byly váhově neomezeny, mohly navíc nésti cca 30 TUN paliva, výsadkové moduly či landery. Na vynesení stanice třídy ISS by stačily TŘI lety Saturnu, CM Apollo nebyl problém upravit pro 6-7 kosmonautů na LEO.
Pokud by se, tak stalo, zbyly by Sovětům/Rusům s jejich Protony, Sajuzy a Miry, jen oči pro pláč.
Sestavování rakety na stanici bylo nereálné tehdy, kdy jednak žádná stanice neexistovala a hlavně s ní nikdo neměl zkušenosti. Dnes už by to mohlo jít, i když pro let na Měsíc je to asi zbytečné (Stačí Saturn 5 nebo nějaká silnější varianta SLS). Velká loď s posádkou na Mars už by byla o něčem jiném. Tu není jak snadné vystřelit přímo ze Země. Navíc už jsou bohaté zkušenosti se stavbou ve vesmíru díky Miru a ISS.
Ohledně raketoplánu s Vámi v zásadě souhlasím. Měl sílu skoro jako Saturn 5, ale nesl hlavně sám sebe – malou vesmírnou stanici sice opakovaně použitelnou, ale s velmi omezenou životností ve vesmíru. Uvidíme, jak si povedou recyklovatelné Dragony a Falcony. U těch je přece jenom ta váha navíc zajišťující znovupoužitelnost podstatně menší než u raketoplánu.
Za totáče se o Skylabu moc nepsalo. Dnes už se ví, že to byla skvělá stanice. Na tom se ukazuje, že NASA vždy byla průkopníkem vesmírných letů bez ohledu na to jak „to mediálně vypadalo“. Jen doufám, že globální spolupráce na ISS vydrží. Přeci jen je to úžasný kus lidské techniky.
Ahojtě,
tak v první řadě opět smekám před naprosto vyčerpávajícími informacemi. Čtu téměř každý článek, ale bohužel ne vždy mám čas reagovat v komentářích.
A za druhé:
někde jsem kdysi četl kolik byly celkové náklady na celý program Apollo. Bohužel si tuto informaci už nepamatuji, ale také jsem se v tomtéž článku dočetl, že si někdo dal práci a spočítal, že každý dolar investovaný do Apolla se vrátil čtyřikrát. Samozřejmě ne hned a i s ohledem na to, že byla úplně jiná doba. Myslím tím hlavně to, že spousta technologií vyvinutých speciálně pro program Apollo se následně vypustila do komerčního prostředí a její vývoj se celkem logicky několikrát zaplatil. Za mě: ani v nejmenším si nemyslím, že ISS je špatně, ale zároveň připouštím některé názory v předchozích komentářích.
I já cítím lítost, že je člověk „přišpendlen“ na LEO. Apollem žiju a bohužel jsem neměl možnost zažít ani jedno přistání osobně. Neskutečně si přeji a velmi pevně věřím, že se za svůj život takovéto události dočkám, byť jen jako divák někde u PC s největší pravděpodobností na webu kosmonautix.cz.
Díky celému redaktorskému týmu, obrovská pochvala a přání hodně sil a chuti do dalšího psaní. Z mého pohledu se kvalita webu neustále zvyšuje.
Moc děkujeme za pochvalu.Je pro nás mimořádně potěšující, když píšete, že se kvalita našeho portálu zlepšuje. Je to naším cílem a když od čtenářů slyšíme podobné věci, tak nás to utvrzuje v tom, že jsme na správné cestě.
Velmi rádi budeme informovat i o dalších velkých událostech, které nám kosmonautika přinese a jednou to bude třeba let lidské posádky k nějakému kosmickému objektu (schválně nepíšu jakému ani o národnosti těch lidí – ve výsledku je to jedno – tak jako tak se posunou naše hranice. 😉 ).
Super článek, který jsem přečetl na jeden nádech. Jen tak dál chlapi!!! Ohledně kritiky existence ISS… vždycky se najdou lidé, kteří berou i ty nejvýznamnější věci negativně. Osobně si myslím, že ISS je obrovským přínosem pro spoustu vědeckých a technických oborů a je lepší „vyhazovat-investovat“ peníze takto než do zbrojních/zbraňových systémů.
Jako bonus se mohla zmínit čínská vesmírná stanice ale informací je všude po skrovnu…:-( (Třeba bude v budoucnu článek;-))
Děkujeme za pochvalu. Budeme se snažit, aby i další díly byly podobně úspěšné. 🙂
Dík za článek i seriál.
Malá připomínka – u Miru určitě stojí za zmínku i jeho derniéra, tedy skvěle zvládnutý řízený zánik takto velkého a složitého tělesa v atmosféře.
To máte bezesporu pravdu. ještě nikdy předtím nezanikalo v atmosféře tak velké těleso! Těší nás, že se Vám článek i seriál líbí.