Čtveřice astronautů mise Artemis II se v dubnu vrátila z cesty kolem Měsíce a od té doby zvoní na newyorské burze, sedí v talk show a hází první nadhoz na baseballových zápasech. Kosmická psychologie ale ví své. Skutečná zkouška přichází až ve chvíli, kdy kamery zhasnou a v diáři nezůstane nic.
Devět dní, které se nedají zopakovat
Zdroj: https://www.nasa.gov/
Loď Orion, které posádka dala jméno Integrity, odstartovala na raketě SLS z Kennedyho vesmírného střediska 1. dubna 2026 ve 22:35 UTC. O devět dní a hodinu později dosedla na hladinu Tichého oceánu jihozápadně od San Diega. Reid Wiseman, Victor Glover, Christina Koch a Jeremy Hansen za tu dobu obletěli odvrácenou stranu Měsíce a dostali se dál od Země než kdokoli před nimi. Z paluby popisovali temný měsíční disk v popředí a hvězdy za ním, tedy pohled, který dosud na vlastní oči vidělo jen několik posádek programu Apollo.
Pak přišla helikoptéra, paluba lodi USS John P. Murtha, lékařská prohlídka a let do Houstonu. A po nich něco, co si astronauti nacvičit nemohou. Podle červencového textu Alexandry Witze v časopise Nature se čtveřice od návratu setkala s americkým prezidentem i kanadským premiérem, zazvonila na newyorské burze, absolvovala kolečko po ranních i večerních televizních pořadech a v květnu se objevila na zahradě Oprah Winfreyové. Hansen hodil první nadhoz na zápase Toronto Blue Jays, Wiseman s Gloverem donesli míč na fotbalové utkání mistrovství světa v Houstonu. Christina Koch mezitím dvěma milionům sledujících na Instagramu ukazuje surfování v jižní Kalifornii.
Vypadá to jako zasloužená odměna. Z pohledu kosmické medicíny je to ale zároveň jedno z citlivějších období celé mise.
Druhý návrat, o kterém se moc nemluví
Kanadský psycholog Norman Endler v přehledovém textu z roku 2004 upozornil, že dopad kosmického letu na člověka nekončí ve chvíli, kdy loď projde atmosférou. Astronaut musí absolvovat ještě druhý návrat, tentokrát psychologický, zpátky do běžného života na Zemi. A ten se často podceňuje.
Není to okrajové téma. Psychiatr Nick Kanas, který se problematikou dlouhých misí zabývá desítky let, řadí mezi typické potíže nejen adaptační reakce během letu, ale výslovně také změny osobnosti a rodinné problémy po návratu. V doporučeních, která se spoluautory sepsal na základě zkušeností z programu Shuttle-Mir, stojí přímo, že pozornost je třeba věnovat i readaptaci po misi a podpoře rodin, které zůstaly doma.
Mechanismus je přitom docela srozumitelný. Několik let života se podřídí jedinému cíli. Kalendář, tréninkový plán, spánkový režim, dovolené, rodinné plánování, všechno se točí kolem data startu. Pak mise proběhne, cíl je splněn a jednoho rána v diáři nic nezbude. Zůstane sláva, jenže ta nemá žádnou strukturu a po pár měsících opadne.
Zdroj: https://images-assets.nasa.gov/i
Pohled na Zemi, který se nedá překonat
Samotný zážitek bývá přitom silný způsobem, který se špatně převypráví. Psycholog David Yaden a jeho kolegové v roce 2016 popsali takzvaný efekt přehledu (overview effect), tedy stav úžasu a přesahu vlastního já, který se dostavuje při pohledu na Zemi z odstupu. Astronauti při něm mluví o pocitu sounáležitosti s lidstvem jako celkem a o tom, jak jim mizí hranice mezi státy.
Nejsou to jen dojmy jednotlivců. Eva Ihle, Jennifer Ritsherová a Nick Kanas rozeslali dotazník zaměřený na pozitivní účinky pobytu v kosmu mezi 175 astronautů a kosmonautů, kteří absolvovali alespoň jednu misi. Odpovědělo jich devětatřicet a všichni bez výjimky popsali, že na ně pobyt v kosmu zapůsobil kladně. Nejsilnější reakce se týkaly krásy a křehkosti Země. Autoři z toho vyvodili, že kosmický let člověka spíše posiluje než poškozuje.
Právě v tom ale leží zdroj napětí. Když je vrchol prožitku takhle vysoko a nedá se zopakovat, běžný život vedle něj snadno vybledne. Buzz Aldrin, který se v roce 1969 vrátil z povrchu Měsíce, se na dlouhé roky propadl do deprese a alkoholismu a stabilizovat se dokázal až s pomocí Anonymních alkoholiků v sedmdesátých letech. Jeho příběh se dnes připomíná jako varování, ne jako pravidlo.
Co o tom vědí vrcholoví sportovci
Nejlepší dostupná data k této otázce ovšem nepocházejí z kosmonautiky. Lidí, kteří kdy letěli do kosmu, je něco přes sedm set osmdesát a systematický psychologický výzkum jejich kariér po skončení letové služby prakticky neexistuje. Zato máme rozsáhlou literaturu o vrcholových sportovcích, kteří řeší velmi podobný problém.
Sunghee Parková, David Lavallee a David Tod prošli sto dvacet šest studií z let 1968 až 2010 a došli k závěru, že zhruba šestnáct procent sportovců prožívá po ukončení kariéry vážnější potíže s přizpůsobením. Klíčovou proměnnou přitom nebyl věk, sportovní odvětví ani finanční zajištění, ale míra, do jaké člověk postavil celou svou identitu na jediné roli. Odborně se tomu říká předčasně uzavřená identita (identity foreclosure). Kdo je jenom sportovec, nemá se čím stát, až sport skončí.
Přesně tuhle zákonitost formuluje z vlastní zkušenosti bývalá astronautka Susan Kilrainová, která v roce 1997 pilotovala mise STS-83 a STS-94 a byla nejmladším člověkem, jenž kdy řídil raketoplán. Podle ní se v kariéře po skončení letů daří především těm, které role astronauta nikdy nedefinovala celé. Ti, kdo se potýkají s problémy, si podle jejích slov jednoduše nikdy nepřipustili, že by nějaké „co dál“ vůbec mělo existovat. Sama po odchodu z NASA v roce 2002 pracovala pro americké námořnictvo, působila ve světě rizikového kapitálu a letos vydala vlastní memoáry.
Co teď čeká Wisemana, Glovera, Koch a Hansena
Tři členové posádky zůstávají v NASA a nejbližší měsíce stráví tím, co je z hlediska přizpůsobení nejlepší možná varianta. Budou pomáhat připravovat další misi programu Artemis, která má příští rok vyslat čtyři astronauty na nízkou oběžnou dráhu Země, a předávat inženýrům podrobnou zpětnou vazbu o tom, jak se Orion během letu choval a co je potřeba doladit. Jinými slovy, mají další úkol, který má termín i smysl. Jeremy Hansen oznámil, že v září opouští Kanadskou kosmickou agenturu kvůli novým profesním příležitostem, přičemž zůstává v záloze kanadského letectva.
Zajímavější než osudy čtyř konkrétních lidí je ale otázka, která z toho plyne pro celý program. Lawrence Palinkas a Peter Suedfeld ve svém přehledu psychosociálních aspektů izolovaných a extrémních prostředí docházejí k závěru, že prevence problémů během dlouhých misí i po nich stojí na výběru posádek, nácviku zvládacích a mezilidských dovedností a na organizačních opatřeních. Nikoli na tom, jak odolný je jednotlivec sám o sobě.
Před programem Artemis přitom stojí mise, které potrvají měsíce, a v případě Marsu roky. Návrat z takové cesty bude psychologicky nesrovnatelně náročnější než návrat z devítidenního obletu Měsíce. Možná právě proto stojí za pozornost, co čtveřice z Artemis II dělá právě teď. Nejde jen o mediální kolečko. Je to i první ostrý test toho, jak dobře umí agentura přivést své lidi zpátky nejen do gravitace, ale i do obyčejného života.
Zdroje informací:
Endler, N. S. (2004). The joint effects of person and situation factors on stress in spaceflight. Aviation, Space, and Environmental Medicine, 75(7 Suppl), C22–C27.
Ihle, E. C., Ritsher, J. B., & Kanas, N. (2006). Positive psychological outcomes of spaceflight: An empirical study. Aviation, Space, and Environmental Medicine, 77(2), 93–101.
Kanas, N. (1998). Psychiatric issues affecting long duration space missions. Aviation, Space, and Environmental Medicine, 69(12), 1211–1216.
Kanas, N., Salnitskiy, V., Grund, E. M., Gushin, V., Weiss, D. S., Kozerenko, O., Sled, A., & Marmar, C. R. (2002). Lessons learned from Shuttle/Mir: Psychosocial countermeasures. Aviation, Space, and Environmental Medicine, 73(6), 607–611.
Palinkas, L. A., & Suedfeld, P. (2021). Psychosocial issues in isolated and confined extreme environments. Neuroscience & Biobehavioral Reviews, 126, 413–429. https://doi.org/10.1016/j.neubiorev.2021.03.032
Park, S., Lavallee, D., & Tod, D. (2013). Athletes’ career transition out of sport: A systematic review. International Review of Sport and Exercise Psychology, 6(1), 22–53. https://doi.org/10.1080/1750984X.2012.687053
Witze, A. (2026, 22. července). Here’s what’s next for the Artemis II astronauts. Nature. https://doi.org/10.1038/d41586-026-02020-7
Yaden, D. B., Iwry, J., Slack, K. J., Eichstaedt, J. C., Zhao, Y., Vaillant, G. E., & Newberg, A. B. (2016). The overview effect: Awe and self-transcendent experience in space flight. Psychology of Consciousness: Theory, Research, and Practice, 3(1), 1–11. https://doi.org/10.1037/cns0000086
Zdroje obrázků:
https://www.nasa.gov/wp-content/uploads/2026/04/nhq202604100048.jpg
https://www.nasa.gov/wp-content/uploads/2026/04/55203745588-5deded7c3f-o.jpg
https://images-assets.nasa.gov/image/NHQ202604110118/NHQ202604110118~large.jpg
Děkuji, tohle je téma, které je celkem tabu z mnoha důvodů, tak je skvělé vidět, že na kosmonautixu se objeví!
Mě to zajímá dlouhodobě, tak si o tom snažím zjišťovat zajímavosti už mnoho let. Nejsem žádný profík, ale zajímám se kvůli tomu, jak moc to člověku otevírá oči do běžného života, díky tomuto vidím své okolí o dost jinak než dřív, a troufám si říct, že tolerantněji. Ty „rozdíly světů“ jdou totiž do nejhlubších zákoutí duše, že si to člověk na první pohled vůbec neuvědomuje!
Nejsou to totiž jen vrcholoví sportovci a „vše k jednomu cíli“ není jediný problém. Např. krásně to popisoval veterán z Afghánistánu nebo v historii třeba námořníci apod. Nebo důstojníci po válce. Další problémy s tím spojené jsou např. (co si vybavuju):
Nebudu zmiňovat společensky ještě ožehavější témata a místo toho dám k dobru odlehčenější historku z vlastního života. I když nejsem žádný vrcholový sportovec, ilustruje to, myslím, velmi dobře:
Máme se synem rádi dlouhé pochody krajinou jen s batohem. Jednou jsme se tak vraceli z přechodu hřebenů Alp a jak jsme slezli do městečka v údolí, bylo krásné počasí a lidi na předzahrádce před knihkupectvím s kavárnou prohlíželi nádherné fotografické knihy mimo jiné z Alp a vykládali si tak u kávy o romantice takového putování horami a o krásných romantických horalech na nich. Netušili, že německy rozumím, a když jsme šli kolem a vypadali jako opravdoví cestovatelé po takovém týdnu (zpocení, ověšení vším možným apod.), ohrnuli nad námi nos jak nad nějakými bezdomovci.
Na synovo: „Tati, prosím tě, pojď rychle.“ znamenající, abych ten pubertální záchvat smíchu nedostal přímo před těmi romantiky, nikdy nezapomenu, věřte mi 🙂
Je to tak, plně s tím souhlasím, návraty do „běžného života“ nebývají vždycky snadné.
Btw, svůj odchod z oddílu aktivních astronautů NASA před 2 týdny ohlásili další členové posádky Artemis II Reid Wiseman a Victor Glover. Pouhých 5 měsíců po návratu z mise…
Díky Kosmonautix, že jste se pustili i do problematiky psychologie u lidí kteří byli ve vesmíru. Jde o nesmírně zajímavé téma a pan Boháček se zjevně v oboru pohybuje.
Také se dělalo x izolačních experimentů typu let na Mars, tam se chování lidí po ukončení izolace asi nesleduje?
Tohle se v dřívějších dobách docela určitě stávalo i u různých cestovatelů-objevitelů, kteří trávili na cestách měsíce a někdy i roky, než se vrátili do civilizace. A v té civilizaci pak, zejména pokud se měli čím pochlubit, přednesli několik přednášek pro veřejnost, dali rozhovory pro noviny, vyfasovali nějaké řády a případně i o svých objevech a zážitcích sepsali knihu – ale brzy nato, jakmile od sponzorů sehnali peníze, opět zmizeli na novou výzkumnou výpravu kamsi do Amazonie, do nitra Afriky, do Polynésie, za polární kruh či kam je srdce táhlo. Byli to zkrátka lidé značně mimořádného ražení, kteří se v té civilizaci necítili doma, a nudit se ve své domácnosti v Londýně, v Paříži či v Petrohradě je ani trochu nelákalo, protože tam by se cítili nevyužití, vyhořelí. Budoucí kosmonauti, čímž mám na mysli opravdovou dlouhodobou meziplanetární kosmonautiku, budou jistě z podobného těsta.
Vybavuje se mi, když se Gagarin chystal ke svému letu a lidi co ho připravovali chtěli jeho podpis, že mu (snad) Koroljov povídal: „Zvykej si, po přistání budeš slavný.“