Pacifická astronomická společnost (v angličtině Astronomical Society of the Pacific – ASP) je největší astronomickou společností na světě. Založena byla 7. února 1889 v souvislosti s úplným zatměním Slunce, které proběhlo 1. ledna 1889 nad Tichým oceánem a západní částí USA. K jejímu ustanovení došlo v San Franciscu, kde také dodnes sídlí. Jejím současným předsedou je Enrico Ramirez-Ruiz z Kalifornské univerzity v Santa Cruz.
Zdroj: https://cdn.firespring.com/
Na světě pochopitelně existují i starší astronomické společnosti, zejména v Evropě, ale Pacifická astronomická společnost je významná právě svou velikostí. Sdružuje totiž přes 15 000 astronomů nejen z USA, kde byla společnost založena a kde sídlí, ale i z dalších 70 zemí. Vydává dokonce i několik vlastních vědeckých časopisů a udílí také několik prestižních ocenění. Právě jim se dnes budeme věnovat, protože letošní ročník byl dosti zajímavý.
Je to jen pár dní, co byli zveřejnění letošní laureáti. Hlavní a nejprestižnější ocenění Pacifické astronomické společnosti je Zlatá medaile Catherine Wolfe Bruce, kterou založila americká filantropka a patronka astronomie. Uděluje se profesionálním astronomům za vynikající výsledky a úspěchy v astrofyzikálním výzkumu. V minulosti ji získali třeba Edwin Hubble, Vera Rubin, nebo Marcia Ricke, a to za výzkumy prováděné pomocí Webbova dalekohledu.
Letošní ocenění si odnáší Steve B. Howell, vedoucí vědecký pracovník Amesova výzkumného střediska NASA v Kalifornii. Howell se už od počátku své kariéry zabýval výzkumem vesmíru. Nejprve v pozemní observatoři Kitt Peak, kde se zabýval využitím digitálních obrazových snímačů pro astronomii. Na tuto práci pak navázal v Goddardově středisku NASA, kde své postupy zdokonalil a aplikoval na přístroje použité v rámci velké mise Galileo k Jupiteru.
Později se začal specializovat na výzkum exoplanet. Významně se podílel na práci teleskopu Kepler, a to jak v rámci primární mise, tak posléze navazující mise K2. Klíčovou roli má i v dalším velkém exoplanetárním projektu mise TESS. Podílí se ale i na studiu exoplanet pomocí Webbova teleskopu a je též členem vědecké kolaborace evropské mise pro studium atmosfér exoplanet Ariel. V budoucnu se pak snad do kosmu podívá Habitable World Observatory, na níž Howell také pracuje.
Zdroj: https://cdn.firespring.com/
Cena Roberta J. Trumplera se udílí někomu, kdo nedávno získal doktorský titul, podmínkou je, že jej musí obdržet na území Severní Ameriky. Letošním laureátem se stal Jesse Han, který doktorát získal na slovutné Harvardově univerzitě a nyní pracuje na Stanfordově univerzitě. Han se ve svém výzkumu snaží porozumět chování a strukturám Mléčné dráhy. K tomu využívá i pozorování vzdálených galaxií, u nichž studuje jejich vznik a vývoj, což mu pomáhá pochopit naší vlastní Galaxii.
Zabýval se ale třeba i sousedními trpasličími galaxiemi, zejména Velkým a Malým Magellanovým oblakem, když využil evropskou astrometrickou družici Gaia, aby studoval trajektorie hyperrychlých hvězd. Díky nim prokázal, že Velký Magellanův oblak má ve svém středu supermasivní černou díru, což je objev velkého významu. Dříve se nevědělo, zda trpasličí galaxie tyto černé díry mohou hostit. V současné době se Han podílí na projektu teleskopu Nancy G. Roman, s jehož pomocí bude studovat blízké galaxie a další zajímavé objekty.
Cenu Klumpke-Roberts získávají ti lidé, kteří svou činností významně přispěli k veřejnému pochopení a uznání astronomie. Cena byla založena v roce 1974 a má pomoci ve snaze o to, aby veřejnost porozuměla vývoji v astronomii, novým objevům a jejich důležitosti. Pojmenována je po americko-francouzské astronomce Dorothee Klumpke-Roberts, první ženě, která získala doktorát z přírodních věd na Pařížské univerzitě. Tato žena se stala v roce 1890 i členkou Pacifické astronomické společnosti, jako jedna z vůbec prvních žen.
Letošním vítězem se stal Alexej Filippenko, jeden z největších světových odborníků na supernovy, a také vynikající a oblíbený učitel a popularizátor astronomie. Na Kalifornské univerzitě v Bekerley vedl oblíbený kurz Úvod do obecné astronomie, kterého se každý rok účastnilo téměř 1000 studentů, a Filippenko byl devětkrát vyhlášen nejlepším profesorem univerzity. Kromě toho se ale věnuje i vědě, ve svém zkoumání supernov využívá běžně i data z Hubbleova a Webbova kosmického dalekohledu a osobně se podílel na významném objevu zrychlené expanze vesmíru, založeném právě na pozorování supernov. Celkově má Filippenko úctyhodných 1200 vědeckých publikací.
Uděleno bylo i několik dalších ocenění, ta pro nás ale nejsou už tak zajímavá, vzhledem k velmi malému, či dokonce žádnému napojení na kosmický výzkum. Z toho důvodu o nich dnes mluvit nebudeme.
Použité a doporučené zdroje
- Pacifická astronomická společnost: https://astrosociety.org/
Zdroje obrázků
Díky za článek. A.Filippenka znám z Prima Zoom je to velice zapálený popularizátor určitě si cenu plně zasloužil.
O tom nemůže být pochyb, že si tu cenu zaslouží 🙂
Mohl bych se zeptat na jednu vážně míněnou otázku bez jakékoliv ironie? Jde mi o ten počet vědeckých prací: mohl byste mi říct z praxe, jestli je to reálné číslo bez fíglů typu podepíšu se pod práce 20 svých doktorandů?
Protože i kdybych vzal, že pracuje stejným tempem od svých 18, tj. 50 let (ať se to dobře počítá), vychází mi, že by musel publikovat 1200/50=24 publikací ročně, tj. každé dva týdny publikuje novou práci. Do toho točí pořady a učí víc než 1000 studentů (taky je zkouší?). A samozřejmě jako osmnáctiletý takové tempo mít nemohl, takže to teď musí „dohánět do průměru“ ještě rychleji. Mně se to zdá nemožné, ale rozhodně nechci vymýšlet žádné bulvárnosti, proto opakuju, že bez jakéhokoliv zlého úmyslu se opravdu jen jednoduše ptám a děkuji, pokud si najdete čas na vysvětlení.
No však ne nadarmo je Filippenko jedním z nejcitovanějších a nejvýkonnějších vědců světa. Má 234 000 citací a h-index 201, což je něco, o čem 99,99 % ostatních (nejen) českých vědců může jen snít.
Mimochodem, objevil také přes 1000 supernov. Což taky můžeme začít propočítávat. To totiž znamená, že objevil více než 20 supernov každý rok a tak to skutečně je.
Přednesl také více než 1000 veřejných přednášek a prezentací.
A pokud jde o publikace, tak pana Filippenka dosta zásadně poceňujete. Průměrně produkuje zhruba 53 článků ročně, v roce 2008 to bylo 125.
Těch 1200 prací se u něj obvykle uvádí, ale je to složitější. Podle oficiální databáze má těch publikovaných prací 2800, z čehož je 793 v recenzovaných časopisech, zbytek v nerecenzovaných. U 514 publikací je uveden jako první autor, z toho 480 je v recenzovaných časopisech, zbytek v nerecenzovaných.
A zvláště v některých obroech fyziky není problém se k velkému počtu publikací dostat. Například v CERNu, kde běžně mívají publikace vědeckých článků daného detektoru třeba 2000 autorů.
Díky za odpověď, ale přiznám se, že tomu ještě pořád nerozumím. Pod vědeckým článkem si představím popis nového jevu, podložený teorií i experimentem. To je ale práce na měsíce, i když v případě vesmírných pozorování nemusím stavět laboratoř. To by musel takovýchto výzkumů jet paralelně cca 20, aby mu to číselně vycházelo.
Takže mi z toho jasně plyne, že chybná je má představa. To je asi jasné, jenže nevidím v čem konkrétně?