Kosmické raketoplány Space Shuttle absolvovaly lety, které bychom mohli označit za rutinní. Pak lety, které se nějakým zvláštním způsobem zapsaly do historie. A nakonec je tu celá řada misí, které se z rozličných důvodů nikdy neuskutečnily. Pojďme si připomenout alespoň některé z nich, protože ucelený obraz programu raketoplánů netvoří jen výpravy, které proběhly, ale také ty, které nakonec nedostaly příležitost.

5) Cesta na polární dráhu

Startovací komplex SLC-6 na kosmodromu Vandenberg (Kalifornie) byl původně vybudovaný pro rakety Titan III s vojenskou průzkumnou stanicí MOL (Manned Orbiting Laboratory) na palubě. Po zrušení programu (červenec 1969) byl na několik let zakonzervován. Až s příchodem raketoplánů se na něm opět rozběhly stavební práce. SLC-6 měl umožňovat starty na polární oběžnou dráhu: tedy na dráhu, která je z Kennedyho kosmického střediska nedosažitelná, protože na ni letící raketoplán by přelétal hustě obydlené oblasti. Naproti tomu v Kalifornii vedl střelecký sektor jižním směrem přes oceán, takže šlo o místo pro daný účel ideální.

Komplex SLC-6 měl být zcela odlišný od přípravných a startovacích zařízení na Floridě. Raketoplán by například byl sestavovaný přímo na rampě pod ochranou mobilního hangáru. Ten by byl před startem odtažený do bezpečné vzdálenosti. Komplex měl být využívaný především pro starty vojenských zařízení, ale pro družice dálkového průzkumu Země jej zamýšlela používat i NASA.

Po havárii raketoplánu Challenger (leden 1986) armáda oznámila, že o SLC-6 již nemá zájem. Komplex tak byl znovu zakonzervován. Jen pro představu: Challenger havaroval v lednu 1986, přičemž s prvním startem SLC-6 se počítalo v červnu téhož roku. SLC-6 používala nejprve raketa Athena (1995 a 97), pak Delta IV (2006 až 22) a dnes je přestavovaný pro potřeby nosičů Falcon 9 a Falcon Heavy.

4) Jeden oblet Země

Byla to mise, která velmi výrazným způsobem zformovala finální podobu amerických raketoplánů, ale která se nakonec nikdy neuskutečnila. Mise trvající jeden jediný oblet planety: vlastně necelý, protože by obsahovala fázi startu i přistání. Spíše bychom tak měli hovořit o „půlobletu“. Smyslem této expresní mise měla být doprava vojenských zařízení do vesmíru tak, aby Sovětský svaz neměl čas zaměřit přesnou polohu raketoplánu. A z ní pak odvodit informace o charakteru vynášeného nákladu.

Raketoplán by odstartoval ze základny Vandenberg, po dosažení oběžné dráhy by nad Antarktidou (tedy mimo dosah sovětských sledovacích stanic) otevřel dveře svého nákladového prostoru, vyložil náklad, uzavřel dveře a ihned provedl brzdicí manévr. Když by přelétal nad Sovětským svazem, už by byl na sestupové trajektorii, z níž se parametry dráhy původní nedají určit. Přistál by pak zpět na dráze základny Vandenberg. Tedy jen pár kilometrů od místa startu.

Protože by se ale mezitím zeměkoule díky rotaci „pootočila“, musel by raketoplán z přímého směru uhnout až o 2000 km, aby se dostal zpět na místo startu. Právě tato manévrovací schopnost během přistání (resp. během průletu atmosférou) byla jednou z podmínek Pentagonu při zahájení vývoje. Pro běžné použití tak měl stroj předimenzovaná křídla, která s sebou „vláčel“ při každém startu, ale reálně je nepotřeboval.

3) Let s Hvězdou smrti

Téměř jednu miliardu dolarů stály úpravy výkonného kyslíko-vodíkového horního stupně Centaur pro použití na palubách kosmických raketoplánů. K úpravám patřila i rekonstrukce nákladového prostoru strojů Atlantis a Challenger, které byly pro lety s tímto stupněm vybrané. Premiéra sestavy raketoplán/Centaur G byla plánovaná na květen 1986, kdy během čtyř dnů mělo dojít ke startům dvou raketoplánů se sondou Galileo k Jupiteru a Ulysses ke Slunci.

Použití stupně Centaur v uzavřeném nákladovém prostoru raketoplánu bylo od počátku bráno jako kontroverzní a velmi nebezpečné. Jednak kvůli riziku úniku vodíku, jednak kvůli tomu, že šlo o kapalné pohonné látky (kdo někdy řídil cisternu, ví, o čem je řeč). Navíc si nikdo nedokázal představit případné nouzové přistání s takovýmto nákladem: ať zpět na místě startu, po přeletu Atlantiku nebo po jednom obletu Země. Teoreticky existovala možnost vodík i kyslík před přistáním za letu vypustit. Teoreticky… Sami astronauti o stupni Centaur G hovořili jako o „Hvězdě smrti“ (fanoušci Hvězdných válek vědí) nebo o „vodíkové bombě“.

Po havárii Challengeru bylo použití stupně Centaur G přehodnoceno a z programu raketoplánů zmizel.

2) Cesta ke stanici Saljut

V prosinci 1984 se odmlčela sovětská orbitální stanice Saljut 7. Bylo to překvapivé a nepříjemné zároveň: stanice byla do té doby v perfektním stavu a SSSR ji plánoval ještě nějaký pátek využívat. Na půdě NASA se v tu chvíli oprášily plány z roku 1977 počítající s návštěvou raketoplánu u stanice Saljut (nerealizované kvůli ochlazení vztahů). Technici začali řešit, zdali by bylo možné realizovat s pomocí raketoplánu záchrannou výpravu. Závěr několikatýdenní analýzy zněl: „Ano, bylo by to možné.“ V březnu 1985 dokonce tehdejší prezident USA Ronald Reagan Sovětům tuto misi dokonce nabídl. Reakce ale byla nulová, a tak se raketoplán ke stanici Saljut nikdy nevydal.

1) Let pro posádku Columbie

Dokázala by NASA v roce 2003 zachránit posádku raketoplánu Columbia, kdyby se o poškozeném křídle dozvěděla včas a rozhodla se jednat? Je to sice otázka z kategorie „kdyby“ a zdůrazňujeme, že se o podobné záchranné výpravě ve své době ani na minutu neuvažovalo – přesto je zajímavé na ni hledat odpověď. Hypotetický scénář totiž NASA dodatečně skutečně rozpracovala.

Musíme vycházet z předpokladu, že problém s Columbií (startovala 16. ledna 2003) je identifikovaný den po startu. Posádka okamžitě začíná šetřit zásoby (hlavně hydroxidu lithného, který se používá pro odstraňování oxidu uhličitého z kabiny). Teoreticky může v extrémně úsporném režimu přežít do 15. února. Vynechme nyní většinu detailů, třeba že posádka Columbie měla pátý den letu uskutečnit výstup do otevřeného prostoru ve skafandrech a místo poškození podrobně zdokumentovat.

Pro nás je podstatnější záchranný raketoplán, kterým by se stal Atlantis. Ten byl v době letu Columbie ve víru příprav na vlastní start, se kterým se počítalo 1. března 2003. Pro posádku Columbie by to bylo samozřejmě pozdě, příprava by musela proběhnout mnohem rychleji. Nejpozději pátý den letu Columbie by muselo padnout rozhodnutí o urychlené přípravě Atlantisu na start. Dne 26. ledna pak mohl být přemístěný z přípravné haly OPF do hangáru VAB, zde spojený s již nachystanou sestavou pomocných motorů a nádrže (sestava byla zkompletována už 7. ledna, tedy ještě před startem Columbie).

Třicátého ledna 2003 je Atlantis na rampě, zbývá jedenáct dní do startu. Normální doba běhu je přitom čtrnáct pracovních dní, což představuje tři týdny času, takže by bylo potřeba některé kontroly vynechat. Nemělo by to ale pro misi představovat výrazné riziko. Atlantis by zároveň dostal potřebné vybavení, například čtyři skafandry pro výstup do otevřeného prostoru.

Atlantis může z Floridy startovat 9. února 2003 ve 22:05 místního času. Druhý pokus mohl vykonat 10. února a třetí 11. února. Samozřejmě, že výše uvedený scénář absolutně vylučoval jakýkoliv problém a zdržení. Protože máme výhodu „generála po bitvě“, víme, že třeba počasí příhodné bylo.

Představme si nyní překonání všech překážek a raketoplány Columbia i Atlantis bezpečně u sebe: téměř se dotýkají (ale spojené nejsou!) nákladovým prostorem, vzájemně pootočené o devadesát stupňů (aby nedošlo ke kontaktu ocasních ploch). Jsou devět metrů od sebe a na pilotech obou strojů je, aby sestavu takto udrželi osm až devět hodin. Začíná dlouhá choreografie několika výstupů, kdy jedním směrem putují astronauti s prázdnými skafandry (a zásobami hydroxidu lithného), druhým pak trosečníci ve skafandrech zpět. Velitel opouští Columbii poslední, ještě před tím ji nastavuje k řízenému vstupu do atmosféry nad neobydlenými oblastmi (oceánem). Samozřejmě, že v tomto stručném popisu většinu bodů a otazníků vynecháváme.

Teoreticky tak záchrana posádky raketoplánu Columbia byla možná, byť za značně dramatických okolností – byla. Protože ale šlo o misi na hraně technických a organizačních možností, je otevřenou otázkou, zdali by nakonec uspěla. A znovu: nikdy se o ní ani trochu neuvažovalo. Každopádně se na ni přesně hodí citát astronauta Johna Younga, který ovšem pronesl u jiné příležitosti (a který koluje světem v několik podobných verzích). A to když hovořil o manévru nouzového návratu raketoplánu na místo startu: „Muselo by se stát šest zázraků následovaných zásahem Božím.“

Zdroje informací:
http://www.capcomespace.net/
https://www.collectspace.com/
https://encyclopedia.pub/