Rok 1975 měl být přelomovým v sovětském kosmickém programu. Na počátku léta se poprvé podívali na Bajkonur Američané (před nimi měl tu čest z představitelů západních států pouze Charles DeGaulle a jeho následník Georges Pompidou), poprvé byla jména posádky představena předem a poprvé měla start v přímém přenosu přenášet sovětská televize. Alexej Leonov věnoval přípravě vše, co mohl. Trávil nekonečné hodiny na učebnách, simulátorech a při nácvicích. Sám sobě naordinoval tvrdý režim, zahrnující velké dávky fyzického cvičení a sportu a naprostou abstinenci. Tedy, téměř naprostou. Během čtyř měsíců, předcházejících startu, se ani nedotknul alkoholu, s výjimkou posledního týdne, kdy si dopřál jedinou sklenku gruzínského vína. Práce s americkými protějšky jej těšila a nemohl se dočkat, až se s astronauty setká na orbitu. Start Sojuzu-19, který měl Leonova s Kubasovem dopravit na orbit, byl stanoven s dvouletým předstihem na 15. července 1975. Během oněch dvou let se však vyskytly dvě významné události, z nichž jedna mohla přímo ohrozit společný projekt ASTP/EPAS…

Alexej Leonov- kovboj ze Sibiře (6/6)

Let do budoucnosti

První z těchto událostí proběhla v květnu 1974. Dosavadního hlavního konstruktéra Vasilije Mišina vystřídal Valentin Gluško. Mišin byl už dlouhou dobu trnem v oku politickému vedení země i vojákům. Jeho zatvrzelé lpění na beznadějném programu lunárních letů a neúspěchy Saljutů povážlivě kývaly s jeho křeslem. A v květnu 1974 pohár přetekl. Leonov a ostatní kosmonauti, pocházející z ozbrojených složek, si oddechli. S Mišinem je nepojily zrovna přátelské vztahy a Gluško hned od počátku prokazoval svou autoritu a organizační talent. Na směřování programu ASTP/EPAS se však neměnilo nic.

Druhá událost však byla mnohem závažnější. Necelé čtyři měsíce před startem, 5. dubna 1975, se měla na stanici Saljut-4 vydat posádka Sojuzu-18 ve složení Vasilij Lazarev a Oleg Makarov. Spolehlivý nosič Sojuz, odvozený od letité semjorky, ale tentokrát selhal a oba muži museli vydržet vysoké přetížení v průběhu práce záchranného systému a následné přistání na Altaji. Američané měli oprávněné obavy, že nosič Sojuz může během startu Sojuzu-19 vykázat stejnou poruchu, jako během oné „anomálie z 5. dubna“. Ke všemu se rozšířily zvěsti, že Lazarev a Makarov jsou na tom zdravotně špatně, nouzové přistání s vysokým přetížením je prý dost pochroumalo.

S první obavou Američanů se Sověti vypořádali snadno. Sojuz-19 měla podle plánu vynést vylepšená verze nosiče ve specifikaci Sojuz-U (interní označení 11A511U), u kterého byla podobná anomálie vyloučena. Druhou obavu o zdraví kosmonautů pak vyřešila „Potěmkinova vesnice“, kdy si před zraky Američanů zahráli Lazarev s Makarovem fotbálek. Pravdou je, že Vasilij Lazarev přes to všechno zřejmě jistou újmu na zdraví utrpěl, vinou problémů se srdcem musel z oddílu kosmonautů odejít, ale Američanům pohled na dva živé kosmonauty, oproti fámám neupoutané na lůžko ani invalidní vozík, stačil.

Večer 14. července 1975 kosmonauti sledovali film „Bílé slunce pouště“, pak otevřeli lahev šampaňského, každý trochu upil, lahev zazátkovali a podepsali. Zbytek vypijí, až se vrátí na Zem. Ráno pak podepsali dveře svého hotelového pokoje, oblékli skafandry a ulevili si na zadní kolo autobusu, jak velela tradice. V 15:20:10 Moskevského času se Sojuz-U probral k životu a Alexej Leonov byl konečně na cestě. Druhá cesta do kosmu se stala po dlouhých deseti letech skutečností. 530 sekund po startu byl Sojuz-19 usazen na dráhu 220,8 x 158,07 km a v Moskvě, ale i na druhé straně zeměkoule, v Houstonu, se objevily na tvářích úsměvy. Teď byl čas pro Apollo.

Saturn-IB se z rampy 39B zvedlo o sedm a půl hodiny později při posledním startu amerického pilotovaného letu na dlouhých šest let. O chvíli později už bylo Apollo usazeno na příslušné dráze a začalo stíhání. Ovšem na palubě Sojuzu vyvstal problém: nefungoval černobílý televizní okruh, což znamenalo, že nebude možné sledovat přílet Apolla. Den po startu se Leonov a Kubasov pustili do opravy, dokonce rozpárali část vnitřní obšívky orbitálního modulu Sojuzu, aby se dostali k relátkům v televizním okruhu. Vše však bylo marné, obraz z vnějšku lodi se po celou dobu letu nekonal. Američany tato okolnost zlobila- záběry Apolla mohly sloužit jako výborný PR nástroj. Ovšem posádce Sojuzu tato procedura přinesla v jejich domovině velkou proslulost, a po návratu na Leonova s Kubasovem čekaly pytle dopisů se žádostmi o opravu televizních přijímačů po celém SSSR!

Po nezdařené opravě Leonov s Kubasovem cirkularizovali svůj orbit ve výšce 225 km, a začali se tak připravovat na přílet Apolla. Nějakou dobu také strávili konverzací s momentální posádkou stanice Saljut-4, Pjotrem Klimukem a Vitalijem Sevasťjanovem. Právě to byla jedna z původních obav Američanů: dokážou Sověti zvládnout řízení dvou souběžných misí? Nakonec se ukázalo, že to nebude problém. Na orbitu se nyní nacházelo celkem sedm lidí a Pjotr Klimuk sebe a ostatní označil za „sedm statečných“. V průběhu dne také posádka Sojuzu-19 začala snižovat tlak ve své lodi na 66 kPa tak, aby se co nejvíce přiblížil k úrovni tlaku v Apollu. O zbytek rozdílu se postará dokovací modul, který vezli Američané s sebou.

17. července posádky navázaly přímé rádiové spojení, a když se Leonov v průběhu dopoledne podíval iluminátorem ven, zahlédl poprvé zábleskový maják Apolla. Odpoledne se pak Apollo přiblížilo k Sojuzu na několik stovek metrů a mohla začít poslední fáze sbližování. Alexej na Staffordův pokyn provedl 60°obrat kolem podélné osy, aby byla jeho loď vůči Apollu správně orientovaná a pak už bylo všechno na Tomu Staffordovi. V 16:19:09 UT mohl Alexej hlásit na Zem: „Máme záchyt… Okay, Sojuz a Apollo si nyní podávají ruce!“

Když se o několik hodin později, v 19:17:26 UT, otevřely poklopy a Leonov s Kubasovem spatřili rozesmátého Stafforda se Slaytonem, zalila Leonova vlna radosti. V ten okamžik si byl jistý, že všechny problémy, zklamání a strasti, kterými musel při čekání na druhou cestu do vesmíru projít, rozhodně stály za to. Podle svých slov nikdy předtím a nikdy potom neměl podobně uspokojující pocit.

Posádky Sojuzu a Apolla spolu pracovaly dva dny, velká část letového programu byla věnována oficialitám, přesto došlo i na několik zajímavých experimentů- například svařování v podmínkách mikrogravitace. V průběhu 19. července se Apollo oddělilo od Sojuzu, a vmanévrovalo do takové pozice, která umožnila sovětským kosmonautům pozorovat sluneční koronu – Apollo posloužilo jako sluneční clona. Po druhém spojení, které tentokrát řídil Deke Slayton, nastal čas ukončit společné operace a vydat se vlastní cestou. Bylo 15:27 UT, když se obě lodi rozdělily, tentokrát naposledy.

Zatímco Apollo se po separačním manévru vzdalovalo od Sojuzu, Leonov s Kubasovem se pomalu ukládali ke spánku. Další den byl zasvěcen experimentům na palubě. Leonov ani při tomto letu neodolal a přibalil na palubu své kreslířské potřeby. Už v průběhu společného letu namaloval několik portrétů amerických protějšků a nyní, během samostatného letu, se věnoval zachycování výhledu z okénka lodi. Speciálním přístrojem se také pokoušel zachytit přesné odstíny barev různých částí zemského povrchu, aby tak kartografům usnadnil kolorování jejich map.

21. července nastal čas rozloučit se s vesmírem. Leonov s Kubasovem zabalili vybavení a připravili Sojuz i sebe pro přistání. Brzdicí motor se zažehl ve 13:19 MT (moskevského času) ve výšce 214 km a hořel 194,9 sekund. Devět minut po ukončení zážehu se oddělil přístrojový a orbitální úsek a osamocená návratová kabina padala stále rychleji k Zemi. Když modul vyšel z oblasti rádiového ticha, ohlásil Leonov, že přetížení bylo menší, než očekával. Vše probíhalo normálně. Ve 13:40 MT se objevily první záběry pátracích vrtulníků, které ukazovaly návratový modul Sojuzu-19, klesající na padáku do určené oblasti. Ve 13:50 MT se půldruhého metru nad zemí zapálily motory měkkého přistání a modul dopadl s lehkým žuchnutím na půdu kazašské stepi.

O tři minuty později Kubasov otevřel příklop a trochu nejistě se vysoukal ven. Za ním se se širokým úsměvem na tváři objevil i Alexej. Když se rozmáchlým gestem podepisoval křídou na ohořelý plášť Sojuzu, věděl, že tohle byla jeho posední cesta do vesmíru. Byl to hořkosladký pocit, kdy se v něm svářilo na jedné straně uspokojení z dobře odvedené práce a na straně druhé lítost z toho, že se uzavírá důležitá etapa jeho života.

Když po krátké zastávce na Bajkonuru dorazilo 22. července letadlo s Leonovem a Kubasovem do Moskvy, dostal pilot příkaz, aby zastavil na konci ranveje a čekal na doručení zásilky. Nikdo netušil, o co jde. Po chvíli u letounu smykem zabrzdil vojenský GAZ a z něj vystoupil voják. Podal do dvířek letadla jakýsi balík se slovy: „Dejte to generálu Leonovovi!“ Načež jeden člen posádky letadla odvětil: „Na palubě není žádný generál Leonov!“ Alexej v té době zastával hodnost plukovníka, někde muselo dojít k omylu. Onen voják byl však neodbytný: „Opakuji, předejte zásilku generálu Leonovovi, to je rozkaz!“ Pak se otočil na podpatku, nastoupil do GAZu a odjel. Když zmatený Leonov balík otevřel, uvnitř byla uniforma generálmajora letectva. Dojatý Leonov se ještě v letadle převlékl a předsedovi státní komise mohl na betonu letiště hlásit: „Velitel posádky, generál Leonov. Soudruhu předsedo, mise splněna!“

Nejhektičtější období  v životě Alexeje Leonova, trvající od roku 1960, se pomalu uzavíralo. Jako generál už neměl šanci na další let, přesto však zůstával v oddílu kosmonautů. Let ASTP/EPAS ještě nějakou dobu dozníval v podobě různých společenských akcí, ale v zimě roku 1975 ztroskotaly dvoustranné rozhovory o strategických zbraních a mezi SSSR a USA se opět otevřela ledová propast, kterou ještě několik měsíců předtím pomáhal Alexej svou prací překlenout. Všechno se mělo vrátit do starých kolejí.

30. března 1976 byl Leonov jmenován velitelem oddílu kosmonautů. Ale nezahálel ani na akademické půdě. Na počátku roku 1981 úspěšně obhájil kandidátskou práci na Žukovského akademii a 16. března téhož roku získal titul Kandidáta technických věd. Ještě v šedesátých letech se během studia spolu s ostatními kosmonauty zabýval návrhem okřídleného kosmoplánu a nyní se, už coby odborník s akademickým titulem, mohl podílet na realizaci sovětského raketoplánu, který dostane název Buran.

Mezitím však byl 26. ledna roku 1982 odvolán z oddílu kosmonautů. Po dvaadvaceti letech služby odešel z kolektivu, který kdysi pomáhal definovat. Jeho odvolání ale souviselo s kariérním postupem- byl určen jako první náměstek ředitele CPK (centrum přípravy kosmonautů) a dostal na starost letovou přípravu kosmonautů. Dokázal vtisknout přípravě kosmonautů trochu „lidštější tvář“- zkrátil povinné pobyty v termokomoře a snížil také úroveň přetížení, které adepti podstupovali na centrifuze- o fungování lidského těla během různých fází letu už bylo známo mnoho, proto byly podobné torutury, které kdysi on sám podstupoval, zbytečné.

Ze své pozice zažil několik sovětských lídrů, kteří dávali svůj vztah ke kosmonautice najevo všelijak. Například Jurij Andropov, obávaný bývalý ředitel KGB, dal po svém nástupu do čela země jasně na srozuměnou, že kosmický program je pro něj jednou z priorit. Naproti tomu Michail Gorbačov odsunul kosmický průmysl na druhou kolej- podle všeho byl vyděšen hospodářskou situací SSSR a měl za to, že kosmonautika je v seznamu kriticky důležitých opatření až kdesi dole.

V průběhu roku 1991 Leonov jednal s ministrem obrany Dmitrijem Jazovem a zástupcem předsedy obranné rady Olegem Baklanovem o možnosti, že by postoupil o stupínek výše a stal se ředitelem CPK. Vše vypadalo nadějně, jenže pak přišel srpnový pokus o puč pod vedením Gennadije Janajeva. Ten požadoval odstoupení Gorbačova ze všech funkcí a měl v plánu otočit kormidlo SSSR zpět do dob komunistické imperiální éry. Do puče, který skončil neúspěchem a nakonec přispěl k rozpadu Sovětského svazu, se zapletli i Jazov s Baklanovem a po jeho poražení byli oba uvězněni. Leonovovy styky s oběma pučisty ale znamenaly tvrdý dopad na jeho vlastní kariéru.

12. září 1991 byla jeho osobní složka na ministerstvu obrany zařazena mezi „nepohodlné“. Leonov se od nového velitele letectva dozvěděl, že je s okamžitou účinností odvolán ze své funkce náměstka ředitele CPK a v nejbližší době bude převeden do zálohy. Alexej byl naprosto šokován- bylo to jako blesk z čistého nebe. Ještě v květnu dostal od toho samého velitele letectva blahopřání k narozeninám s oceněním jeho celoživotní práce v rámci přípravy kosmonautů. A najednou prý „jsou nové časy a jsou potřeba noví lidé!“ Odvolání k rukám Borise Jelcina zůstalo bez odezvy a tak se od 9. března 1992 mohl začít podepisovat jako „generálmajor v záloze“.

Se vznikem nového státu – Ruské federace – přišla skutečně nová doba. Různé soukromé podniky, banky a instituce rostly jako houby po dešti. Netrvalo dlouho a Alexej měl na stole desítky nabídek na nejrůznější pozice. Ještě na konci roku 1991 se stal jedním z prezidentů mezinárodní akciové společnosti Chetek a ředitelem firmy Chetek-Kosmos, která se zabývala satelitní analýzou agrotechnických lhůt. Od roku 1993 se vrhnul do vod bankovnictví, když se stal ředitelem investičního findu „Alfa- Kapital“, který vytvořila velká privátní banka Alfa. O čtyři roky později se stal viceprezidentem zmíněné banky.

V roce 1996 jej postihla rodinná tragédie. Jeho dcera Vika onemocněla meningitidou a v červenci podlehla komplikaci, zápalu plic. Na Novoděvičím hřbitově se tak může Alexej potkávat s jedním ze svých starých kolegů a přátel, kterému kdysi dávno dělal druhého náhradníka. Syn Valerije Bykovskýho, vojenský dopravní pilot, zahynul v roce 1985 při letecké katastrofě. Je pohřben nedaleko Viky…

Přes všechny tragédie, strasti, zklamání a těžkosti si Alexej dokázal vždy udržet optimistický pohled na život. Vždy mu byl a bude útěchou jeho malířský stojan, barvy a štětce. Jeho díla jsou vystavována v galeriích po celém světě a zdobí pracovny mnohých významných osob – jeden z jeho obrazů měl mimo jiné v pracovně vystaven i A.C. Clark.

Nezapomněl ani na vesmír – je jedním ze zakladatelů Asociace kosmických výzkumníků a velmi pozorně sleduje veškeré kroky lidstva v nekonečném prostoru kolem naší malé křehké planety. On sám má být v tomto ohledu na co hrdý. Mohl si připsat dohromady 7 dní, 0 hodin, 33 minut a 8 sekund, nasbíraných na palubách dvou kosmických lodí. Stal se jedenáctým sovětským kosmonautem a může se pyšnit titulem prvního člověka, který vystoupil do otevřeného prostoru.

Čerstvý osmdesátník Alexej Archipovič Leonov ani dnes neztrácí vitalitu a při pohledu na záběry z poslední doby je očividné, že zůstal věrný své přezdívce, kterou sám sebe pasoval před čtyřiceti lety. Stále je oním „kovbojem ze Sibiře“…

„Cудьба моя- я caм!“
„Můj osud- to jsem já sám.“
Zápis v deníku školáka Alexeje Leonova

Zdroje informací:
Leonov, D. Scott: „Two Sides of the Moon: Our Story of the Cold War Space Race“
Burgess, R. Hall: „The First Soviet Cosmonaut Team“
F. French, C. Burgess“ Into that Silent Sea: Trailblazers if the Space Era, 1961-1965“
R. Hall, D. Shayler: „Rocket Men: Vostok and Voskhod, The First Soviet Manned Spaceflights“
R. Hall, D. Shayler: „Soyuz: A Universal Spacecraft“
D. S. F. Portree, R. C. Treviño: „Walking to Olympus: An EVA Chronology“
B. Čertok: „Rockets and People, volume III“
A. Leonov: „Výstup do kosmu“
M. Codr: „Sto hvězdných kapitánů“
N. P. Kamanin: „Скрытый космос (Книга 2, 3, 4)“
I.P. Abramov, A.I. Skoog: „Russian Spacesuits“
T. Stafford, M. Cassut: „We have capture“
kol. aut. „The Partnership: A History of the Apollo- Soyuz Test Project“
Sborník „History of rocketry and astronautics- RD a PE Zvezda, JSC: A History of the Creation of Russian Spacesuits, Escape and Life Support Means for Space Vehicle and Space Station Crews“
russianspaceweb.com
wikipedia.org
astronaut.ru
epizodsspace.airbase.ru
svengrahn.pp.se
astronautix.com

Zdroje obrázků:
http://www.aerospaceguide.net/spacehistory/leonov.jpg
http://www.federalspace.ru/media/gallery/big/20769/304418176.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Leonow,_Alexei.png
http://www.spacefacts.de/graph/drawing/drawings2/soyuz-19_recovery.jpg
http://ussrairs.nextmp.net/images/al/93/19140013.jpg
http://img2.uploadhouse.com/fileuploads/15777/157773721d17916dd2f93eb4cc8ce22f52ff6159.jpg (kredit: galleryhip.com)