Pavel Běljajev se už nějakou dobu necítil dobře. Žaludek měl jako na vodě a neustálé bolesti jej upomínaly, že by bylo záhodno navštívit lékaře. Jenže – jestliže se vydá na milost a nemilost osobám v bílých pláštích, bude to s velkou pravděpodobností znamenat vyřazení z letového stavu. Na konci prosince 1969 však už nemohl své problémy skrývat, bolesti byly příliš silné. Lékaři okamžitě nařídili hospitalizaci, Běljajev má krvácející žaludeční vřed. Na 30. prosinec byla naplánována operace a během ní Pašovi odebrali dvě třetiny žaludku, část dvanáctníku a apendix. Po operaci však nastaly komplikace, rozvinul se rozsáhlý zánět pobřišnice, ještě zhoršený zápalem plic. 4. ledna 1970 museli lékaři přistoupit k další operaci. Přes přechodné zlepšení stavu nakonec 10. ledna 1970 v 00:20 moskevského času zemřel. Alexej Leonov v průběhu necelých dvou let přišel o druhého blízkého přítele, se kterým jej navíc poutaly okamžiky, kdy šlo během letu Voschodu-2 o život. Stejně jako Gagarin, Běljajev byl pro Leonova jako bratr. Alexej si k žádnému z kolegů už nikdy nevytvořil podobně blízký vztah. Temná léta nemínila jen tak odejít…

Alexej Leonov – kovboj ze Sibiře (5/6)

Léta zmaru pokračují…nikoli však do nekonečna!

Paša Běljajev byl velitelem letové přípravy kosmonautů. Jeho místo nyní převzal Ljoša Leonov. Jestliže předtím byl výcvik intenzivní a náročný, nyní se k němu ještě přidaly organizační povinnosti. Leonovovi se podle jeho slov často třásly ruce vyčerpáním. Naštěstí odpadly kolize výcviku se studiem na Žukovského akademii, které úspěšně ukončil v roce 1968. Přesto na toto období Leonov určitě i dnes vzpomíná jako na jedno z nejnáročnějších v životě.

Postupně začaly krystalizovat posádky pro orbitální stanici DOS, pokřtěnou jako „Zarja“. Prvními muži, kteří měli na její palubě pobývat, byli Šonin, Jelisejev a Rukavišnikov, záložní posádkou pak měl být Leonov, Kubasov a Kolodin. Ovšem tato skladba posádek netrvala dlouho. 5. února 1971 měl Georgij Šonin velký průšvih, když kvůli němu nemohla trénovat jeho posádka – Šonin dal po různých peripetiích onoho dne přednost lahvi a moskevskému koupališti „Moskva“. Tento vážný prohřešek ovšem neprošel jen tak: Šonin byl z posádky odvolán a na jeho místo protlačil hlavní konstruktér Mišin Vladimira Šatalova.

10. dubna 1971 se vydala na špici Protonu-K na orbit první orbitální stanice světa. Původně měla být pojmenována jako Zarja, ale během trochu zmatečného dění před svým startem byla přejmenována na „Saljut (pozdrav)“, na počest Jurije Gagarina. Někomu došlo, že „Zarja“ je volacím znakem pozemní kontroly, proto by se tyto dva volací znaky mohly během letu plést. Nápis Zarja však nebyl čas přemalovat, proto si první Saljut vezl do vesmíru své původní jméno na vnějším plášti. Saljut nebo Zarja, ani jedno z obou jmen posádce Vladimira Šatalova štěstí nepřineslo.

Sojuz-10 s posádkou Šatalov, Jelisejev, Rukavišnikov odstartoval 22. dubna 1971. Cílem posádky měla být stanice Saljut, respektive dlouhodobý pobyt na její palubě. Došlo sice k fyzickému kontaktu se stanicí, ale hermetické spojení se uskutečnit nepodařilo. Navíc stanice odmítala své návštěvníky propustit ze svého objetí a teprve po dlouhých desítkách minut se podařilo Sojuz uvolnit. Zklamaní Šatalov, Jelisejev a Rukavišnikov přistáli po pouhých dvou dnech ve vesmíru, což bylo minimálně o dvacet dní dříve, než bylo původně plánováno.

Protože záložní posádkou Šatalova a spol. byli Leonov, Kubasov a Kolodin, příští let měli vykonat oni. V plánu bylo opakování mise nešťastného Sojuzu-10 a dlouhodobý pobyt na palubě stanice. Všichni doufali, že stykovací zařízení Saljutu je v pořádku a dubnová chyba byla na straně Sojuzu, což se posléze skutečně potvrdilo.

Ovšem v květnu začal na Saljutu zlobit jeden z ventilátorů. Vasilij Mišin byl přesvědčen, že za to mohou Leonovovy kreslicí potřeby, které byly na palubu uloženy ještě před startem stanice. „Jak je možné, že tvoje voskovky tam nahoře způsobují problémy?“, křičel do telefonu hlavní konstruktér na Leonova. Rozezlený Mišin měl za to, že se voskovky nějak uvolnily ze svého úložného místa a jedna z nich zalétla do ventilačního systému Saljutu. „To není možné, jsou všechny v krabici, která je pevně zalepená!“, oponoval Leonov. Animozita mezi Mišinem a Leonovem byla zjevná.

28. května odletěl Leonov se svou posádkou na Bajkonur. S nimi odlétli na kosmodrom také členové záložní posádky Dobrovolskij, Pacajev a Volkov. Leonov a ostatní se zabývali pročítáním letového plánu, konzultacemi ohledně klíčových fází letu a také sportovními aktivitami. Všichni se cítili skvěle a Alexej se těšil na nové pohledy na naši Zemi z okénka orbitální stanice. Těšil se, až se tam nahoru po šesti letech konečně vrátí. Start byl naplánován na 6. června.

A 3. června přišel blesk z čistého nebe. Na rentgenovém snímku hrudníku Valerije Kubasova se objevil stín. Jakýsi malý otok v pravé plíci. Lékaři okamžitě informovali státní komisi, že Kubasov nepoletí. Nikdo to nechápal, vždyť Kubasov se cítil dobře, zrovna včera uběhl pět kilometrů a hrál tenis! Ani dnes se necítí nijak špatně, rozbory krve jsou v normě! Ale lékaři byli neoblomní – Kubasov nepoletí nikam.

Nastalo dilema, koho vlastně poslat nahoru. Nejdříve uvažoval generál Kamanin o nahrazení Kubasova Vladislavem Volkovem, to však rychle smetl ze stolu Mišin a ostatní přítomní činitelé. Jejich doporučením bylo nahradit hlavní posádku posádkou záložní. Na zasedání státní komise pak Leonov bojoval za to, aby byl vyslán na palubě Sojuzu-11 do vesmíru on a Pjotr Kolodin. Mišin vznesl možnost, že Kubasovův záhadný stín může být počátkem tuberkulózy – a Leonov a Kolodin bydleli s Kubasovem na pokoji a pili ze stejných sklenic.  Nakonec se komise rozhodla pro posádku Dobrovolského. Leonov k tomu hořce poznamenal: „Už jsem měl na minulé schůzi možnost děkovat komisi za důvěru, ale teď mohu jen vyjádřit politování nad proběhnuvšími událostmi.“ Byl to skrytý šťouchanec do rozhodnutí komise a mnoho přítomných mu tuto opovážlivost mělo za zlé.

6. června se na palubě Sojuzu-11 vydala trojice Dobrovolskij, Pacajev a Volkov vstříc stanici Saljut. Když se po jednodenním stíhání Sojuz se stanicí bez problémů spojil a kosmonauti přešli na její palubu, Leonov se zeptal kosmonautů: „Můžete prosím potvrdit, že všechny mé voskovky jsou v krabici?“ „Ano, pořád tam jsou“, odpověděl Dobrovolskij. „Tak možná za ten problém můžou moje podvlékačky?“, optal se Leonov a významně se podíval na Mišina, stojícího vedle něj. „Ne, ty jsou také bezpečně zabaleny a uschovány.“ Leonov se ještě jednou ušklíbnul na Mišina a nechal své malé vítězství doznít. Pak odjel na dovolenou k Černému moři.

Když se po dvou týdnech vrátil zpět, mise Dobrovolského a jeho posádky se chýlila ke konci. Leonov měl začít trénovat pro další misi na Saljut. Posádka Sojuzu-12 měla mít složení Leonov, Kolodin, Rukavišnikov. Alexej se otřepal ze zklamání a hodlal uchopit svou novou šanci za pačesy. Osud však jediným máchnutím opět všechno změnil.

Když se 29. června večer po dlouhém a nelehkém pobytu na stanici posádka Sojuzu-11 usadila ve svých křeslech a odpoutala od Saljutu svůj Sojuz, Vadim Volkov ohlásil na Zemi: „„Připravte koňak, uvidíme se zítra!“. O půl hodiny později jejich návratová kabina přistála v kazašské stepi. Všichni tři muži byli mrtví.

Předčasně otevřený odvětrávací ventil byl příčinou smrti posádky Sojuzu-11. Veškeré lety byly zastaveny a dosavadní plány byly promptně hozeny do stoupy. Posádky Sojuzů budou muset létat ve skafandrech, tím pádem pro tři muže nebude na palubě místo. Úpravy plánů trvaly rok. Sojuz-12 měl ověřit bezpečnost nových skafandrů a postupů a dovézt dva kosmonauty k nové stanici Saljut-2, která měla nahradit svého předchůdce, zaniknuvšího na podzim 1971 v hustých vrstvách atmosféry. Posádkou Sojuzu-12 byla určena dvojice Leonov-Kubasov. Nová stanice, identické dvojče Saljutu-1, měla startovat 29. července 1972. Na její palubu byly před startem uloženy osobní potřeby obou kosmonautů, včetně Leonovových malířských potřeb, přesně tak, jako před startem Saljutu-1. Tentokrát ovšem zlomyslný osud nečekal až do doby tři dny před startem Sojuzu.

29. července se podle plánu odlepil Proton-K se stanicí od rampy na Bajkonuru. Zpočátku šlo všechno dobře, tedy až do 162. sekundy po startu. Řídicí systém druhého stupně Protonu selhal a raketa se i se Saljutem poroučela k zemi. Leonov byl opět krůček od svého druhého kosmického letu, a opět jej nemohl uskutečnit. Na náladě mu nepřidal ani jeden člen záchranných týmů, které byly na místo dopadu vyslány. Po návratu přinesl Leonovovi jeho kalhoty od pyžama s iniciálami, které našel ve stepi. „Možná jsi na tuhle misi neletěl, ale aspoň tvoje pyžamo na chvilku odstartovalo“. Leonov kalhoty převzal s kyselým úsměvem…

O rok později se na orbit chystala nová vojenská stanice typu Almaz. 3. dubna 1973 byla usazena na orbit. 3 dny poté explodoval třetí stupeň Protonu a jeho úlomek zasáhl stanici. Ta se vymkla kontrole a musela být odepsána. Leonov sice v programu Almaz nefiguroval, ovšem důvěru v Proton to rozhodně nezvýšilo. A důvěra bude potřeba.

Už za měsíc, 11. května, mířila na orbit další stanice typu DOS. K ní měl zamířit konečně Sojuz-12 s Leonovem a Kubasovem na palubě.  Proton se tentokrát choval způsobně a všechno vypadalo nadějně pro start Sojuzu-12, plánovaný na 14. května. Žeby se konečně na Alexeje usmálo štěstí? Ale ani teď se vše neodehrálo tak, jak si to Leonov představoval. Vadný iontový senzor na stanici měl za vinu rychlé vypotřebování veškerého paliva během velmi krátké doby a stanice se stala neovladatelnou. Byla promptně označena nicneříkajícím jménem Kosmos-557 a zanikla v atmosféře po jedenácti dnech od startu.

Leonov podle svých slov začal ztrácet důvěru v program, ovšem ve skutečnosti, kdyby nebyl vlastníkem řídnoucího porostu, zřejmě by si trhal vlasy vzteky a zoufalstvím. Od roku 1971 nestartoval jediný Sojuz a veškeré pokusy dostat na orbit funkční stanici končily nezvratně blamáží. Posádky, zařazené do programu DOS, byly po posledním fiasku přeřazeny do jiných programů a další tři stanice DOS měly provést testovací bezpilotní lety. Začínalo se zdát, že Alexej Leonov se do vesmíru už nikdy nepodívá. A pak přišel velký obrat.

Několik dní po selhání Saljutu/Kosmosu-557 si Alexeje předvolal do své pracovny Vladimir Šatalov, nyní asistent státní komise, aby překvapenému kolegovi oznámil, že byl jmenován velitelem Sojuzu, který provede mezinárodní misi s americkými protějšky s Apollem. „Ale vždyť ani neumím anglicky!“ zmohl se na chabou reakci zaražený Leonov. „To nevadí, máš dva roky a dva měsíce na to, aby ses anglicky naučil!“ Leonov byl samozřejmě za jmenování rád, dal si ovšem jednu podmínku: jeho palubním inženýrem bude Valerij Kubasov. Netušil, že Kubasov už tuto nabídku dostal, a stanovil si také jednu podmínku: jeho velitelem musí být Alexej Leonov.

Spolupráce zapřisáhlých rivalů ve vesmíru nebyla až takovou novinkou. Původně už ji navrhoval prezident Kennedy, Nikita Chrušov však v první polovině šedesátých let odmítnul. Za tuhé Brežněvovy vlády došlo paradoxně k jistému oteplení vztahů mezi oběma mocnostmi. V roce 1972 byla podepsána dohoda o společném letu a přípravy se mohly rozběhnout.  Pro sovětské kosmonauty byly přípravy na společný let vítanou příležitostí seznámit se se způsobem práce svých bývalých konkurentů, tedy vlastně nových partnerů. A nejen se způsobem práce, také s kulturou a životním stylem.

S Tomem Staffordem, velitelem Apolla, se Leonov setkal už v létě 1971, když Stafford zastupoval americké astronauty na pohřbu posádky Sojuzu-11. S Dekem Slaytonem se už také znal, když se při jedné příležitosti setkali v Aténách. V květnu 1973 se obě kompletní posádky, sovětská i americká, setkaly na půdě pařížského aerosalonu. Okamžitě mezi nimi zavládla pohodová a uvolněná atmosféra, koneckonců – měli stejnou lásku. Vesmír.

V červenci odletěla sovětská delegace na návštěvu středisek NASA, konkrétně JSC v Houstonu a do Kalifornie. Leonov byl hned po příletu udiven čilým ruchem, který panoval v ulicích měst. Bohatá nabídka nejrůznějšího zboží, obchody, otevřené dlouho do noci, luxusní auta v ulicích. Byl to doslova kulturní šok. Byla to také možnost otestovat svou vládu nad anglickým jazykem. Při této příležitosti se Alexejovi podařilo skvostné faux-pas. Na jedné z recepcí v Houstonu chtěl připít na budoucí úspěchy, ovšem jeho lámaná slova vyzněla jako přípitek na sexuální život. Přítomní se naštěstí rozřehtali na celé kolo a začali mohutně cinkat skleničkami. Na tohle si chtěl připít každý!

Když o něco později jela delegace do hotelu, několik amerických astronautů, kteří ji doprovázeli, se rozhodlo koupit pivo. Auta zastavila u malého obchůdku u cesty. Ukázalo se však, že už je pozdě, podle licence mohly obchody prodávat alkohol jen do určitě hodiny. Astronauti chtěli celou věc vzdát, ne tak Alexej. Popadl lahev vodky, kterou si Sověti vezli z domova, a vkráčel do obchodu. Vysvětlil prodavači, že on a jeho přátelé mají žízeň a chtěli by si koupit nějaké občerstvení. Prodavač, překvapen lámanou angličtinou, se optal Leonova, kdo vlastně je. „Jsem kovboj ze Sibiře!“, odvětil furiantsky Leonov. „Fakt? A jak to dokážete?“ Leonov vytáhl lahev Stoličné a nabídnul prodavači, že mu ji věnuje, pokud mu prodá nějaká piva. „Víte, když vaši astronauti přijedou k nám do Ruska, jsme k nim velmi pohostinní. Naše obchody otevírají bez řečí, tak v čem je tady problém? Tahle země by měla ctít své hrdiny!“ Na ta slova prodavač vytáhnul dvě bedny piv a hodil je na pult. Když Leonov zaplatil, prodavač vytáhnul ještě jednu a podal mu ji se slovy: „OK, kovboji, tahle je na mě. Hodně štěstí!“

Leonov zapůsobil na Američany svým humorem, rozvahou, vitalitou i přemýšlivostí. Když pak Američané viděli jeho kresby a malby a dozvěděli se o jeho výcviku k lunárním misím, získal si jejich sympatie a úctu zcela. Ale ani opačným směrem to nefungovalo jinak. Leonov si vytvořil pevné přátelské pouto k Tomu Staffordovi, které přetrvalo až do dnešních dní. Velmi si vážil také Deka Slaytona, se kterým sdílel frustraci a dlouhé čekání na cestu do vesmíru. A Vance Brand na něj zapůsobil jako tichý dříč, který vycházel s každým a do své práce dával všechno.

Američtí astronauti se poprvé dostali do SSSR na podzim toho roku a tím odstartovala série vzájemných návštěv. Let ASTP/EPAS začal nabírat zcela konkrétní kontury a jeho termín se blížil mílovými kroky. Alexej Leonov začal mít naději, že se mu jeho druhá cesta do vesmíru neztratí opět před očima…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:
http://khoahoc.com.vn/photos/Image/2006/11/12/Pavel-Belyaev_Aleksei-Leonov.jpg
http://www.spacefacts.de/mission/photo/soyuz-10_1.jpg
http://www.ninfinger.org/models/vault/almaz%20stations/ops-1.jpg
http://www.federalspace.ru/media/gallery/big/20769/162974103.jpg
archiv autora