Už podle názvu dnešního článku jste pravděpodobně poznali, že se dnes budeme bavit o Hubbleově kosmickém dalekohledu, který byl právě na den přesně před 35 roky vypuštěn z paluby raketoplánu při misi STS-31. Ovšem spíše, než o samotném teleskopu si řekneme něco o zajímavých fotografiích, které pořídil. Když mě totiž Dušan Majer oslovil, zda bych napsal tento článek, uvědomil jsem si, že jediný způsob, jak to udělat v takto krátkém čase je nepouštět se do historie či technických popisů, ale představit si právě některé zajímavé fotografie teleskopem pořízené.

Než se do toho pustíme, tradičně na úvod u podobného typu článků přidávám několik poznámek. 1. Výběr fotografií je čistě můj subjektivní. Kdyby byl na mém místě jiný popularizátor vědy, či dokonce jiný člen naší redakce patrně by byl jeho výběr úplně jiný. 2. Snímky nevybírám jen podle jejich krásy. Ano, i to, jak jsou hezké či vizuálně působivé jsem zhodnotil, ale stejně tak jsem uvažoval i o jejich důležitosti pro vědecký výzkum. 3. Na rozdíl od letních top 5 článků v tomto případě není seřazení od nejméně důležitého po nejdůležitější nebo naopak. To v tomto počtu ostatně ani není možné. Pořadí zde nemá žádný jiný význam než čistě rozlišovací.

A) Raný vesmír

1. GN-z11

Vzhledem k tomu, že HST viděl podstatně dále a lépe než tehdejší pozemské observatoře, není divu, že právě jemu dlouho náleželo prvenství v objevu nejvzdálenějšího známého objektu v našem vesmíru. Jde o galaxii GN-z11, kterou i na snímku od HST vidíme jako červený flíček. Její název se zdá být trochu komplikovaný, ale v zásadě jde o to, že z je symbol pro rudý posuv, tedy prodloužení vlnové délky na straně přijímače. A číslo 11 nám pak říká, že se vlnová délka světla vyzářeného galaxií za dobu letu směrem k nám prodloužila jedenáctkrát. Díky tomu lze určit vzdálenost galaxie, která je 13,38 miliardy světelných let. Tento mezník překonal s několika novými galaxiemi až JWST. Současný rekord je 13,5 miliardy světelných let galaxie JADES-GS-z14-0.

2. WHL0137-LS (Earendel)

Také nejvzdálenější známou hvězdu objevil Hubbleův dalekohled. Jedná se o objekt s poněkud komplikovaným názvem WHL0137-LS, známější je ovšem pod přezdívkou Earendel, která odkazuje na bájného mořeplavce nesoucího Silmaril z Tolkienova díla Silmarillion. Earendel je hvězda spektrálního typu B, tedy velmi horká a hmotná, která se nachází v souhvězdí Velryby. Její vzdálenost od Země činí neuvěřitelných 12,9 miliardy světelných let. Jak je tedy možné, že ji vidíme, když v této vzdálenosti mnohdy máme problém rozlišit i celé galaxie? Je to díky tomu, že je její obraz asi tisíckrát zesílen díky efektu silného gravitačního čočkování. Předchozí rekord nejvzdálenější hvězdy se tímto povedlo překonat téměř dvojnásobně.

B) Gravitační čočky

3. Smajlík

Gravitační čočky nám neumožňují jen vidět zajímavé velmi vzdálené objekty, ale mnohdy i dovolují pokochat se skutečně pozoruhodnými obrazy. Nejinak je tomu i v případě slavného obrázku známého jako Smajlík či Smějící se galaxie. Jde o strukturu nacházející se na severní obloze v souhvězdí Velké medvědice, jednom z největších souhvězdí celé noční oblohy. Vidíme, že struktura na obrázku s trochou fantazie připomíná usmívající se tvář. Oči tváře jsou tvořeny galaxiemi SDSSCGB 8842.3 a SDSSCGB 8842.4, které slouží jako gravitační čočka. Zbytek tváře pak obstarávají zejména galaxie v pozadí, které jsou těmi dvěma výše zmíněnými čočkovány, tedy je jejich obraz deformován a zesílen. Proto je vidíme v podobě oněch protáhlých tvarů.

4. Kosmická podkova

V dalším známém severním souhvězdí Lva se nachází jiný příklad krásné gravitační čočky, kterému přezdíváme Kosmická podkova. Uprostřed snímku vidíme naoranžovělou jasnou velkou eliptickou čočkující galaxii. Kolem ní se ve tvaru téměř dokonalého prstence táhne protáhlý deformovaný obraz vzdálenější čočkované galaxie. Jedná se o případ, kdy jsou čočka a čočkovaný objekt téměř dokonale zarovnány. Kdyby bylo jejich vyrování do přímky ještě o kousek lepší, viděli bychom prstenec celý. Jelikož zde však k dokonalosti malinko schází, nahoře kus prstence chybí. Proto mluvíme o kosmické podkově, nikoliv o dokonalém Einsteinově prstenci.

5. Einsteinův kříž

Poslední dnes zmíněná gravitační čočka pochází rovněž ze severního souhvězdí, v tomto případě jde o Pegase. I v tomto případě vidíme obraz deformovaný silným čočkováním. Uprostřed je čočkující galaxie, zatímco kousek od ní vidíme čtyři obrazy téhož čočkovaného vzdáleného kvasaru. Tedy ty objekty, které vidíme vlevo, vpravo, nahoře a dole od čočkující galaxie nejsou čtyři různé objekty, ale skutečně čtyři obrazy jediného kvasaru. Společně pak připomínají tvar kříže. Proto se jim po objeviteli obecné relativity říká Einsteinův kříž, popřípadě po objeviteli tohoto útvaru Huchrova čočka. Einsteinův kříž je dnes už spíše synonymum pro celou plejádu podobně vypadajících čoček.

C) Hluboká pole

6. Hubbleovo hluboké pole

Ve vzdáleném vesmíru ještě zůstaneme. Věc, která HST proslavila možná nejvíce jsou tzv. hluboká pole. O nich by se dal napsat dlouhý samostatný článek, jakož i o historii prvního z nich. Jde o snímek, o němž kosmolog Ethan Siegel prohlásil, že jde o nejdůležitější vědecký snímek pořízený za celou historii NASA. Tehdejší ředitel programu Robert Williams totiž využil svůj pozorovací čas k tomu, aby nasnímal oblast vesmíru ve směru souhvězdí Velké medvědice na severní obloze, kde zdánlivě nic není. Ale chyba lávky, získaný obraz se brzy stal vědeckou senzací. Přesně jak totiž Williams předpokládal, díky tomuto programu se podařilo podívat velmi hluboko do historie a spatřit dříve zcela netušené objekty a období vývoje kosmu.

7. Hubbleovo jižní hluboké pole

Po poněkud nečekaném úspěchu severního hlubokého pole se vědci rozhodli, že by bylo něco podobného užitečné zopakovat i na polokouli jižní. Jako cíl byla zvolena oblast v malém a u nás neviditelném, a tedy téměř neznámém souhvězdí Tukana, které se nachází blízko jižního nebeského pólu. Oblast byla poprvé zkusmo nasnímána v roce 1997 a poté už seriózně znovu v září a říjnu 1998. Celé pozorování zabralo deset dní. Oproti severnímu poli je toto blíže rovině Mléčné dráhy, takže obsahuje více galaktických hvězd a poblíž je i středně silný rádiový zdroj, ale i toto pole se nakonec ukázalo jako mimořádně užitečné. I zde se podařilo napozorovat množství velmi vzdálených objektů a také tato oblast slouží jako etalon pro další hluboká pole na jižní obloze.

8. Hubbleovo ultra hluboké pole

Další klíčové hluboké pole leží opět na jižní obloze. Hostí jej další z malých, nevýrazných a u nás téměř neznámých souhvězdí – Pec. Toto pole bylo snímáno ještě déle a pečlivěji než pole předchozí, Hubbleův kosmický dalekohled sem nahlížel mezi zářím 2003 a lednem 2004. Snímek pak byl zveřejněn v březnu 2004. Delší pozorování umožnilo najít ještě slabší a vzdálenější objekty, až k hranici 13 miliard světelných let vzdálenosti. Toto pole bylo následně prohlédnuto ještě několikrát a byly nalezeny ještě vzdálenější objekty. Někdy se můžete setkat i s Hubbleůvým extrémně hlubokým polem, což je ve skutečnosti stejná oblast v souhvězdí Pece, jen nasnímána ještě podrobněji.

D. Galaxie

9. Pulec

Obří spirální galaxie s příčkou zvaná též UGC 10214 od nás dělí celých 420 milionů světelných let. Nejde o ledajakou galaxii, na první pohled si můžete všimnout jejího zvláštního tvaru, proto ji také americký astronom Halton Arp zařadil do svého katalogu zvláštních galaxií jako Arp 188. Je zřejmé, že spirální tvar byl narušen, a navíc z galaxie vylétává asi 280 000 světelných let dlouhý ohon plný horkých modrých hvězd. Tento ohon ovšem galaxii nevydrží navždy, očekává se, že se z něj postupně vyvinou trpasličí galaxie, běžné kolem téměř všech spirálních galaxií. Tím Pulec poněkud klesne v pořadí velikosti spirálních galaxií, kde mu nyní patří čelní místo. Předpokládá se, že galaxie získala svou velikost i zvláštní tvar po srážce, k níž došlo před asi 100 miliony roků.

10. M100

Velká spirální galaxie M100 má průměr přes 120 000 světelných let, takže překonává i Mléčnou dráhu. Nachází se ve vzdálenosti 55 milionů světelných let a objevil ji v roce 1781 Francouz Pierre Méchain. Ačkoliv ji vidíme ve směru souhvězdí Vlasů Bereniky, přísluší k obří kupě galaxií v Panně, dokonce ji řadíme mezi nejjasnější a nejdůležitější členy této důležité kupy.  Již pětkrát od roku 1900 v ní byla zaznamenána supernova, naposledy v únoru 2006. V M100 jsme už dokázali najít poměrně značné množství proměnných hvězd cefeid, díky čemuž jsme mohli přesně určit její vzdálenost. Tak daleko jsou cefeidy pochopitelně dosti slabé, takže na jejich pozorování potřebujeme právě takto skvělé přístroje jako jsou HST.

11. M87

Jediná nespirální galaxie zařazená do mého výběru je obří eliptická galaxie M87, největší galaxie masivní a početné skupiny galaxií v Panně. Eliptické galaxie sice nejsou tak krásné jako galaxie spirální, zato jsou však velmi důležité. M87 obsahuje 5 miliard hmot Slunce těžkou černou díru, která byla nasnímána teleskopem Event Horizon Telescope jako vůbec první černá díra v historii. Na pozorování se podílela soustava radioteleskopů po celém světě, od Atacamy, přes USA až po jižní pól. HST sice černou díru vidět nemůže, ale i tak dokáže být při pozorování M87 velmi užitečný. Významná fotografie ukazuje centrální část galaxie. Vlevo nahoře vidíme velmi jasnou oblast, samotné jádro galaxie. K pravému dolnímu rohu se pak táhne výrazná struktura, polární výtrysk černé díry.

12. M61

Galaxii vzdálenou 52,5 milionu světelných let od Země objevil v roce 1779 italský astronom Barnabas Oriani. Jde o spirální galaxii s průměrem 100 000 světelných let, tedy na úrovni Mléčné dráhy. Leží v souhvězdí Panny a patří do známé a obří kupy galaxií v Panně, která obsahuje na 1300 známých členů. M61 patří mezi největší, byť se samozřejmě nemůže vyrovnat eliptické galaxii M87, kde Event horizon telescope pozoroval supermasivní černou díru. M61 má zajímavý vzhled, je totiž trochu protažená ve směru od severovýchodu na jihozápad, navíc její spirální struktura obsahuje různá zjasnění, takže připomíná mnohoúhelník. Dosud se v ní podařilo pozorovat sedm supernov, což ji řadí na první místo Messierova katalogu v počtu supernov a přední místo mezi galaxiemi celkově.

13. M77

Nesmírně zajímavou galaxii M77 vzdálenou od nás 47 milionů světelných let objevil roku 1780 francouzský astronom Pierre Méchain. Nachází se téměř přesně na nebeském rovníku v souhvězdí Velryby. Vykazuje poměrně nízkou plošnou jasnost, zato v ní však najdeme obří oblaka plynu vzdalující se od jádra poměrně vysokou rychlostí. Její hmotnost je asi bilion hmot Slunce a průměr dosahuje 170 000 světelných let, je tedy znatelně větší než Mléčná dráha. Uprostřed sídlí obří černá díra, která disponuje masivním akrečním diskem. Jak materiál v disku padá na černou díru, dochází v něm k různým procesům, které uvolňují velké množství energie. M77 má proto aktivní jádro a řadí se mezi Seyfertovy galaxie. V roce 1952 byly detekovány i silné emise rádiových vln z oblasti jádra M77.

14. Tykadla

Ve vesmíru se odehrává celá řada podivuhodných událostí, například obří kosmické srážky, kdy se spojují celé galaxie. Právě takovými galaxiemi jsou NGC 4038 a NGC 4039 známé i z Caldwellova katalogu jako objekty číslo 61 a 61. Nacházejí se 45 milionů světelných let od Země ve směru souhvězdí Havrana poblíž nebeského rovníku na jižní obloze. Tyto dvě galaxie ze skupiny galaxií NGC 4038 procházejí vzájemnou srážkou, kdy se jádra galaxií, i jejich centrální supermasivní černé díry, spojí a vznikne jedna velká eliptická galaxie. Jak na sebe obě galaxie působí, zanechávají za sebou dvě dlouhé proudy vyvržených hvězd, díky čemuž jejich celkový vzhled připomíná hmyzí tykadla. V důsledku existence těchto proudů má i soustava obří rozměry, asi 500 000 světelných let.

15. Fantomová galaxie

35 milionů světelných let od nás dělí galaxii M74 nacházející se v souhvězdí Ryb rozkládajícím se na nebeské rovníku. Sama M74 je však na severní obloze. Jde o galaxii velkou 95 000 světelných let, je tedy jen o něco málo menší než naše Mléčná dráha. Typická jsou pro ni dvě výrazná spirální ramena, spirální struktura je u ní velmi rozvinutá. Má však nízkou plošnou jasnost, pro amatérské astronomy je proto nejhůře pozorovatelným objektem Messierova katalogu, i z toho důvodu se jí někdy říká Fantomová galaxie. Na druhou stranu je k nám natočena velmi vhodně, nevidíme ji totiž zboku, nýbrž shora, takže můžeme sledovat celý galaktický disk i s jasnou spirální strukturou. Proto ji velmi často studují profesionální astronomové zabývající se evolucí galaxií.

16. Sombrero

Galaxie M104 Sombrero e od nás vzdálena 31 milionů světelných let a leží ve směru souhvězdí Panny. Objevena byla už koncem 18. století a Charles Messier si ji poznačil jako součást svého katalogu, proto do něj byla ve 20. století zařazena jako objekt M104. Jde o poněkud zvláštní objekt, nevíme dosud spolehlivě, jak ji klasifikovat, což je dáno hlavně tím, že ji vidíme téměř přesně z boku. Neunikne nám tak jasný prachový prstenec, který zvnějšku obklopuje celý galaktický disk, ale zato nevidíme téměř žádné další detaily ve zbytku galaxie. Jediný další výrazný rys je neobvykle velké galaktické halo. Je zajímavé, že její velikost je téměř totožná s Mléčnou dráhou. Nicméně její supermasivní černí díra je výrazně větší, má hmotnost přes miliardu hmot Slunce. To z ní činí nejbližší černou díru této velikosti.

17. Větrník

Velmi známou blízkou spirální galaxii M101 Větrník objevil Pierre Mechain v roce 1781. William Herschel později spatřil v její blízkosti jasné skvrny, jak se však později ukázalo, šlo o součást jejích spirálních ramen. Jelikož je od nás vzdálena pouze 27 milionů světelných let (což přesně určil Hubbleův dalekohled na základě měření proměnných hvězd cefeid), je poměrně jasná a lze ji pozorovat i malým dalekohledem, avšak spirální ramena nejsou příliš výrazná a dají se dobře rozlišit až ve větších dalekohledech. Galaxie se nachází v souhvězdí Velké medvědice nedaleko hvězd Alkaid i Alcor náležejících k asterismu Velkého vozu. Jelikož je M101 hodně blízko severního nebeského pólu, z Evropy či Severní Ameriky je viditelná po celý rok.

18. Vírová galaxie

Nádherná spirální galaxie M51 se od nás nachází 23 milionů světelných let, a to ve směru souhvězdí Honicích psů. Jde o dominantní členku skupiny galaxií M51. Objevil ji Charles Messier v roce 1773 a v polovině 19. století u ní hrabě William Parsons jako u vůbec prvního objektu rozeznal spirální strukturu, která je u ní opravdu výrazná. Dnes víme, že je její průměr 76 000 světelných let, je tedy asi o čtvrtinu menší než naše Mléčná dráha. Na konci jednoho z jejích spirálních ramen vidíme trpasličí galaxii NGC 5195, která s M51 interaguje. Dnes víme, že má M51 aktivní jádro, do supermasivní černé díry v jejím středu tedy padá po spirále materiál, který vyzařuje značné množství energie. V M51 byl navíc v roce 2020 pozorován první kandidát na exoplanetu mimo Mléčnou dráhu.

19. M94

Jedna z nejbližších větších spirálních galaxií M94 se od nás nachází 16 milionů světelných let daleko, a to ve směru souhvězdí Honicích psů. Je také nejjasnějším (byť ne největším) členem galaktické skupiny Honicích psů I. Obsahuje dva výraznější prstence, spirální struktura je však, alespoň v menších dalekohledech, dosti nevýrazná. Jak bylo zjištěno, v této galaxii proběhla dvě období masivní tvorby hvězd, což je poměrně netypické, moc takových galaxií neznáme. Ale další její vlastnost je ještě záhadnější. Zdá se totiž, že M94 neobsahuje buď žádnou temnou hmotu, nebo jen velmi málo temné hmoty. To nás nutí položit závažné otázky k tomu, jak mohla galaxie vzniknout a jestli a případně jak mohla o svou temnou hmotu přijít. Pokud se tedy neukáže toto pozorování jako nepřesné.

20. M81

Velmi blízkou spirální galaxii M81 náležející do skupiny galaxií M81 objevil na přelomu let 1774 a 1775 německý astronom Johann Bode. M81 je od nás vzdálena pouze 12 milionů světelných let a leží ve směru souhvězdí Velké medvědice na severní hvězdné obloze. Díky vzdálenosti dosahuje magnitudy plus 6,9 a patří tak mezi nejjasnější galaxie celé oblohy, za příznivých podmínek je dobře viditelná i menším dalekohledem. Spirální ramena galaxie jsou tvořena velmi mladými hvězdami vzniklými při období překotné tvorby nových hvězd, která začala před asi 600 miliony roky. Centrální výduť, která obsahuje staré červené hvězdy, je mnohem větší než výduť Mléčné dráhy, čemuž odpovídá i velikost supermasivní černé díry M81, která dosahuje 70 milionů hmot Slunce.

21. M31

Velká galaxie v Andromedě, to je objekt, který znají patrně všichni, kteří jen trochu zavadili o astronomii. Největší člen Místní skupiny má velmi významné místo v historii astronomie. Na obloze jde poměrně výrazně vidět i pouhýma očima, ale právě ona posloužila jako klíčový důkaz pro existenci cizích galaxií (Heber Curtis) a při identifikaci cefeid a důkazu rozpínání vesmíru (Edwin Hubble a Milton Humason). M31 patří k nejlépe prozkoumaným cizím galaxiím, množství pozorování této galaxie je enormní. K tomu významně přispěl i HST. Díky němu známe velikost a počet hvězd M31, jakož i její rychlost a směr pohybu. Zdá se tak, že se M31 a naše Mléčná dráha za několik miliard let srazí, čímž dojde ke vzniku jedné velké eliptické galaxie.

E. Hvězdokupy

22. M79

Kulové hvězdokupy patří mezi nejstarší známé objekty v našem vesmírném sousedství. Jde o velká kulovitá seskupení hvězd obsahující statisíce až miliony členů s velikostí až desítky světelných let. Jejich hvězdy přitom mohou být velmi staré, až 13 miliard let. Kulové hvězdokupy pravděpodobně ve velkém vznikla v době formování Galaxie, kterou obklopují ve velkém sférickém halu a obíhají kolem s ní s periodou stovek milionů let. Celkem známe 150 kulových hvězdokup náležejících Mléčné dráze. Mezi ně patří i M79 ležící ve směru souhvězdí Zajíce ve vzdálenosti asi 42 000 světelných let od nás. Její průměr je 60 světelných let a odhadované stáčí 12 miliard let. Objevena byla už v roce 1780 a je poměrně netypická, neboť leží na opačné polokouli oblohy než 90 % dalších kulových hvězdokup.

23. Omega Centauri

Velmi významnou a zajímavou kulovou hvězdokupo je Omega Centauri nacházející se, překvapivě, v souhvězdí Kentaura. Její zdánlivá magnituda je 3,7. Známa byla už od starověku, ovšem jako hvězda, proto se také jmenuje podobně jako další hvězdy (Alfa Centauri). Edmund Halley v roce 1677 odhalil, že nejde o hvězdu, mýlil se však v předpokladu, že je to mlhovina. Teprve John Herschell ji v roce 1830 správně identifikoval jako hvězdokupu. Vzdálena je od nás 15 800 světelných let a je poměrně velká, dosahuje průměru 182 světelných let. Její hmotnost dosahuje čtyř milionů hmot našeho Slunce, což je ekvivalent supermasivní černé díry Sagittarius A*. Je to nejhmotnější a největší kulová hvězdokupa, a natolik se liší od ostatních, že ji někteří považují za obnažené jádro trpasličí galaxie.

24. M22

Omega Centauri není jediná kulová hvězdokupa viditelná očima. Toto kritérium splňuje i M22, 10 500 světelných let vzdálený objekt ležící v souhvězdí Střelce, tedy přímo ve směru středu galaxie, protože právě zde se centrum Mléčné dráhy nachází. Oproti Omega Centauri je o něco slabší, magnituda je „jen“ 5,2 a také výrazně méně hmotná, dosahuje hmoty asi 640 000 hmot Slunce. Objevena byla už v 1665 německým astronomem Johannem Ihlem, jednotlivé hvězdy v ní poprvé rozeznal William Herschel. Jelikož se nachází v jižním souhvězdí, z Česka se pozoruje poměrně těžko. Obsahuje asi 100 000 hvězd, z toho jen 30 proměnných. Výjimečná je i tím, že nemá výrazné centrální zhuštění. Nejzajímavější ovšem je, že obsahuje planetární mlhovinu, kterou objevil teleskop IRAS v roce 1983.

F. Mlhoviny

25. Carina

Snímek velké mlhoviny Carina vynikl svou důležitostí až zpětně. V roce 2022 totiž podobný snímek v podstatě stejné oblasti této mlhoviny pořídil i Webbův teleksop a je velmi zajímavé mezi oběma fotografiemi porovnávat. Každopádně tato mlhovina je vzdálena 8500 světelných let a nachází se ve spirálním rameni Carina-Saggitarius. Možná vás zaujme její název, který je odvozen od souhvězdí, v němž se nachází. Carina znamená latinsky lodní kýl. Původně šlo o součást největšího souhvězdí Loď Argo, které ale bylo rozděleno na několik menších, a právě po souhvězdí Lodního kýlu má název i tato mlhovina. Přestože je výrazně větší i jasnější než podobná difuzní mlhovina v Orionu, kvůli své poloze na jižní hvězdné obloze je mnohem méně známá.

26. Přesýpací hodiny

Nádherná, působivá a moje oblíbená, to je mlhovina Přesýpací hodiny známá též pod katalogovým označením MyCn 18. To odkazuje na jména objevitelek, kterými byly Annie Jump Cannon a Margaret Mayall. Objekt se nejprve jevil jako slabá planetární mlhovina bez výrazného tvaru. Dnes proslulý tvar přesýpacích hodin byl rozpoznán až po pozorování mlhoviny Hubbleovým kosmickým dalekohledem v roce 1996. Neobvyklý vzhled mlhoviny způsobuje hvězdný vítr, který zasahuje do pomalu se rozpínajícího oblaku. Ten je hustější v oblasti rovníku, naopak řidší v oblasti pólů. Mlhovina se nachází v málo známém souhvězdí Mouchy na jižní obloze ve vzdálenosti 8000 světelných let. Pokud sledujete hudbu, znáte ji z obalu desky Binaural legendární americké skupiny Pearl Jam.

27. Sloupy stvoření

Jeden z nejslavnějších astronomických snímků všech dob nám ukazuje tzv. Sloupy stvoření v Orlí mlhovině. Ta se nenachází navzdory svému názvu v souhvězdí Orla, ale v souhvězdí Hada. Jde o jediné souhvězdí rozdělené na dvě nezávislé poloviny, tato mlhovina se pak nachází v části zvané ocas Hada. Orlí mlhovina je známa už od poloviny 18. století, sloupy samotné byly ale objeveny až v roce 1920 a svůj název získaly až na základě pozorování HST. A to kvůli tomu, že jde o hvězdotvornou oblast. Ve sloupech se z přítomného plynu a prachu tvoří řada nových hvězd, které poté co dospějí budou svým hvězdným větrem odfoukávat okolní materiál a postupně tak budou sloupy erodovat, až nakonec je zničí úplně. Sloupy stvoření najdeme na tričkách i hrncích a nasnímal je později třeba i JWST.

28. Krabí mlhovina

Jen málokdy se stane, že by se nám podařilo ze Země pouhýma očima spatřit výbuch supernovy. Za uplynulých tisíc let se to stalo jen čtyřikrát. Jeden z těchto úkazů se odehrál v roce 1054, kdy výbuch supernovy v souhvězdí Býka pozorovali zejména arabští, čínští a japonští astronomové. Po této supernově zbyla jako pozůstatek mlhovina objevená v roce 1731 anglickým astronomem Johnem Bevisem. Později byla zařazena i do Messierova katalogu pod čestným číslem M1. Nachází se asi 6500 světelných let od Země. Uvnitř se nachází zbytek po vybuchlé hvězdě, neutronová hvězda, přesněji řečeno pulsar otáčející se třicetkrát za sekundu. Krabí mlhovina patří mezi nejlépe prozkoumané objekty svého druhu, kromě HST ji nasnímal i JWST či rentgenová observatoř Chandra.

29. Prstencová mlhovina

Známou mlhovinu M57 nazývaná též prstencová mlhovina vyfotografoval mezi prvními svými objekty i Webbův dalekohled. Mlhovina objevená v roce 1779 Charlesem Messierem si totiž získala velkou popularitu. Nachází se v souhvězdí Lyry na severní obloze, téměř přesně v polovině vzdálenosti mezi hvězdami Sheliak a Sulafat, a dělí ji od nás 2570 světelných let. Její prstencový tvar je způsob tím, že se díváme na jeden z jejích pólů. Při pohledu k rovníku by vypadala dosti odlišně. Pozorování HST odhalilo rozdílné teploty různých částí mlhoviny. Jelikož jde o planetární mlhovinu vzniklou po zániku hvězdy podobné našemu Slunci, leží uvnitř konečné vývojové stádium takové hvězdy, bílý trpaslík. Kolem něj je modře horký plyn, naopak chladný plyn v okrajových částech mlhoviny vidíme červeně.

30. Koňská hlava

Když vědečtí pracovníci NASA dělali mezi americkou veřejností anketu o to, jaký objekt by se měl snímat podle Hubbleova kosmického dalekohledu, údajně na celé čáře vyhrála mlhovina Koňská hlava. A jelikož jde i o oblíbený objekt autora článku, musela se v tomto výčtu objevit. Nachází se v legendárním souhvězdí Orionu, a to jižně od Alnitaku, východní hvězdy Orionova pásu. Objevila ji koncem 19. století americká astronomka Williamina Fleming a náleží k většímu celku molekulárního mračna Orion. Jde o temnou mlhovinu, tedy mlhovinu, která není blízko žádné hvězdy. Vidíme ji proto jen díky vzdálenějším svítícím objektům. Složena je převážně z molekulárního vodíku a jako taková je obrovskou zásobárnou materiálu pro vznik nových hvězd.

31. Mlhovina v Orionu

Dalším nasnímaným objektem Messierova katalogu je mlhovina v Orionu, vzdálená od nás 1350 světelných let. Nachází se v oblasti Orionova meče. Často se jí přezdívá Velká mlhovina, protože je její průměr asi 25 světelných let, a dokonce je viditelná ze Země i pouhým okem. Bohužel jen jako objekt plus čtvrté magnitudy, takže k jejímu pozorování potřebujete už poměrně dost tmavou oblohu. Jedná se o nejbližší oblast ke Sluneční soustavě, v níž dochází k tvorbě opravdu velmi hmotných a horkých hvězd. Díky tomu se často používá k výzkumu vzniku a formování hvězd, astronomům se už podařilo nasnímat protoplanetární disky či hnědé trpaslíky k mlhovině náležející, jakož i turbulentní proudy plynu a fotoionizační účinky blízkých hmotných hvězd na plyn a prach mlhoviny.

G. Hvězdy

32. SN 1987A

Od roku 1604 se nám nepodařilo spatřit žádnou supernovu v Mléčné dráze. Víme, že pravděpodobně ještě jedna vybuchla koncem 17. století v souhvězdí Cassiopeia, ale tu na Zemi zřejmě nikdo neviděl. Přesto byly ještě později zaznamenány dvě supernovy viditelné pouhýma očima. Jedna koncem 19. století v galaxii M31, druhá v roce 1987 ve Velkém Magellanově oblaku na jižní obloze v souhvězdí Mečouna. Tato událost z února 1987 byla dosud poslední supernovou viditelnou očima ze Země a první po dlouhé době. Proto také přilákala velkou pozornost. Pozůstatek po výbuchu pozoroval i tehdy velmi nový Hubbleův dalekohled. Navíc jsme dokázali zachytit rovněž neutrina, částice uvolněné při explozi. Na HST navázal i JWST, který nedávno také zbytky SN 1987A prohlédl.

33. WR 124

Wolfovy-Rayetovy hvězdy jsou nejtěžšími zástupci hlavní posloupnosti hvězd, tedy hvězd ve fázi dospělého života. Mají i vlastní spektrální třídu oddělenou od ostatních, kterou označujeme jako W. Tyto hvězdy mají hmotnost až několik stovek hmot Slunce a svítivost v řádu milionů násobků svítivosti Slunce. Oproti běžným hvězdám obsahují méně vodíku, zato více těžších prvků jako jsou uhlík či dusík. Vlivem velké hmotnosti žijí velmi krátce, často jen nižší miliony let, a mohou z nich vznikat hypernovy, masivní exploze, které dávají vzniknout dlouhým gama zábleskům. Do okolí vyvrhují velké množství hmoty, proto kolem sebe mají typické mlhoviny. Jeden ze 669 známých objektů tohoto typu, na WR hvězdu poměrně málo hmotnou WR 124 ležící v souhvězdí Šípu, nasnímal na známém snímku i HST.

34. Fomalhaut

Nejjasnější hvězda souhvězdí Jižní ryby se jmenuje Fomalhaut a je na poměry hvězd velmi mladá, jen asi 400 milionů let. Navíc je i velmi jasná, patří jí celkově 17. místo. Je dvakrát větší a čtrnáctkrát svítivější než Slunce a leží od nás 25 světelných let, tedy velmi blízko. Její jméno pochází z arabštiny a znamená tlama ryby. Právě na tuto hvězdu, přesněji řečeno na její okolí se zaměřil HST. Tím, že je totiž Fomalhaut stále velmi mladý, má kolem sebe disk plynu a prachu, z nějž se mohou tvořit větší tělesa, například planety. A přesně to bylo objeveno v roce 2008. Zdálo se, že Fomalhaut je třetí nejjasnější hvězda (po Slunci a Polluxu) s potvrzenou planetou. Nové výzkumy však ukazují, že zachycený objekt bohužel zřejmě planetou není, jedná se spíše o shluk komet. Ale nezoufejme, i to je velmi zajímavé.

35. Betelgeuse

Dlouho existovala jediná hvězda, kterou jsme neviděli jen jako bodový zdroj světla, ale jako zdroj plošný. Naše Slunce. Právě u něj jsme dokázali vidět a nasnímat povrch. Změnit to dokázal až HST, který přidal druhou takovou hvězdu. Je to Alfa Orionis, navzdory svému označení až druhá nejjasnější hvězda souhvězdí Orion (Rigel je trošku jasnější), známější pod názvem Betelgeuse, což je z arabštiny (opět) a překládá se to jako rameno obra. Betelgeuse je červený veleobr, hvězda na konci svého života, která vybuchne jako supernova. Je tedy obrovská, na místě Slunce by sahala až k hlavnímu pásu planetek, velmi hmotná a svítivá. Pozorujeme u ní i změny jasu, ale povídačky o brzkém výbuchu nejsou podloženy, budeme si pravděpodobně ještě nejméně desítky tisíc let počkat.

Poznámka autora

• Tento článek vznikal v enormním spěchu. Nebyl čas si ho ani přečíst a dodělával jsem ho ještě po čase vydání. Takže nepochybně obsahuje spoustu překlepů a pravopisných chyb, za něž se velmi omlouvám.

Další doporučené odkazy

• Vynikající slovenský pořad Pod lampou moderovaný Štefanem Hríbem. Díl o Hubbleově teleskopu: https://www.youtube.com/watch?v=pMj0xoyn2oY

Použité a doporučené zdroje

• NASA Hubble: https://science.nasa.gov/mission/hubble/
• ESA Hubble: https://esahubble.org/

Zdroje obrázků

• https://spacenews.com/wp-content/uploads/2021/07/hubble-sts125release.jpg
• https://images.indianexpress.com/2022/03/Earendel-discovered-NASA-Hubble.jpg
• https://cdn.esahubble.org/archives/images/wallpaper4/potw1506a.jpg
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/1/11/A_Horseshoe_Einstein_Ring_from_Hubble.JPG
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/c8/Einstein_cross.jpg
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/5f/HubbleDeepField.800px.jpg
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/0/0d/Hubble_ultra_deep_field_high_rez_edit1.jpg
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/f9/UGC_10214HST.jpg
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/3/39/M87_jet.jpg
• https://esahubble.org/images/potw1850a/
• https://esahubble.org/images/potw2114a/
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/d/d9/Messier_77_spiral_galaxy_by_HST.jpg
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/3/30/Antennae_Galaxies_reloaded.jpg
• https://cdn.spacetelescope.org/archives/images/screen/potw2235a.jpg
• https://esahubble.org/images/opo0328a/
• https://esahubble.org/images/opo0907h/
• https://esahubble.org/images/heic0506a/
• https://esahubble.org/images/potw1542a/
• https://esahubble.org/images/heic0710a/
• https://cdn.esahubble.org/archives/images/publicationjpg/heic2501a.jpg
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/3/31/A_snowstorm_of_stars.jpg
• https://esahubble.org/images/heic2409a/
• https://esahubble.org/images/potw1514a/
• https://esahubble.org/images/opo0834a/
• https://esahubble.org/images/opo9607a/
• https://esahubble.org/images/heic1501d/
• https://esawebb.org/images/weic2326d/
• https://cdn.esawebb.org/archives/images/screen/weic2320f.jpg
• https://esahubble.org/images/heic1307a/
• https://esahubble.org/images/heic0601a/
• https://cdn.spacetelescope.org/archives/images/screen/opo9719b.jpg
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/c6/M1-67_%26_WR124.png
• http://annesastronomynews.com/wp-content/uploads/2012/02/Fomalhaut-is-the-brightest-star-25-ly-away-in-Piscis-Austrinus.-Its-surrounding-dusty-disk-is-believed-to-be-protoplanetary.-It-has-a-planet-in-the-habitable-zone.jpg
• https://esahubble.org/images/opo9604b/