„Po celý svůj život jsem uvažoval o životě mimo Zemi. Je život také na všech těch nespočtech planet, o kterých si myslíme, že obíhají okolo cizích sluncí? Mohou se nám bytosti z cizích světů podobat nebo jsou ohromně odlišné? Z čeho jsou tvořeni? Jak je běžné to, čemu říkáme život v obrovské galaxii Mléčné dráhy? Podstata života na Zemi a hledání života mimo ní jsou dvě strany jedné otázky: pátrání po tom, kým jsme.“ Touto citací legendárního vědce Carla Sagana začíná dnešní trochu netradiční článek. Článek o zprávách, které jsme zaslali k cizím světům v naději, že je zachytí nějaká inteligentní forma života.
V roce 1971 se v arménském Bjurakanu konala sovětsko-americká konference o mimozemských civilizacích. Jedním z důležitých závěrů byla myšlenka, že by lidstvo nemělo zůstávat jen u pasivních pokusů o zachycení signálu cizích inteligencí. Měli bychom být také aktivní a dát o sobě vědět například rádiovým vysíláním. Této konference se zúčastnil také astronom Carl Sagan. Narodil se v New Yorku v roce 1934, kam jeho rodiče uprchli ze zužovaného Polska. Jeho specializací byla planetologie s důrazem na možnost výskytu života. Stal se tak jedním ze zakladatelů exobiologie.
První zpráva
Rok po bjurakanské konferenci měl být k Jupiteru vypuštěn Pioneer 10, který měl jako první lidmi vyrobené těleso opustit Sluneční soustavu. Vědci i veřejnost spekulovali nad tím, co by nám to mohlo přinést. Novináři Eric Burgess a Richard Hoagland upozornili Sagana, že právě Pioneer 10 má výbornou příležitost, jak upozornit na lidskou civilizaci. Navrhli umístit na něj destičku s poselstvím a zpáteční adresou.
Carl Sagan předkládá návrh Charlesi Hallovi, šéfovi projektu Pioneer 10 a ten jej posílá výše. Ředitelství NASA nadšeně souhlasí, avšak na vytvoření zprávy zbývají pouhé tři týdny, jelikož sonda podstupuje poslední přípravy před startem. Sagan okamžitě žádá o pomoc radioastronoma Franka Drakea, který je autorem známé Drakeovy rovnice určující teoretický počet komunikaceschopných mimozemských civilizací.
Sagan a Drake začali spěšně vymýšlet nejlepší možnou formu a obsah mezihvězdného poselství. Často využívali rad i dalších svých kolegů vědců a astrofyziků. Základní formu a text zprávy dali dohromady za pár dní. Zpráva předpokládá několik věcí, které by případný inteligentní nálezce měl znát. Nejprve je to binární tedy dvojková soustava, kterou využívají počítače. Z matematického hlediska je nejjednodušší. Dále musí potencionální čtenář znát pulsary. Pulsary jsou extrémně husté, rychle rotující neutronové hvězdy, které ve velmi přesných intervalech vysílají charakteristické signály. A nakonec zpráva předpokládá znalost frekvence vysílání neutrálního vodíku, jejíž vlnová délka činí 21 cm. Pod vlnovou délkou 18 cm rychle vzrůstá pohlcování elektromagnetických vln vodními parami. Kdežto nad vlnovou délkou 21 cm (což je frekvence vodíku) prudce vzrůstá přirozený rádiový šum. K mezihvězdné rádiové komunikaci se tak jeví jako nejlepší tzv. vodní díra 18-21 cm.
Výsledná zpráva zněla takto: Autoři této zprávy žijí v místě určeném nejbližšími pulsary. Jejich planetární systém se skládá z devíti planet a vzdálenosti mezi jednotlivými planetami jsou různé. Tato sonda byla vytvořena na třetí planetě. Inteligentní bytosti žijící na třetí planetě mají dvě pohlaví. Jejich obrazy lze velikostně porovnat s obrazem této automatické sondy. K rádiové komunikaci nabízíme vlnovou délku 21 cm.
Poloha Sluneční soustavy v naší Galaxii je určená 14 pulsary a je vyobrazena v levé části obrazu. Spojnice jednotlivých pulsarů s výchozím bodem ve dvojkové soustavě vyjadřují počet kmitů záření neutrálního vodíku na jeden kmit pulsaru v době startu. Délka čar pak představuje relativní vzdálenosti pulsarů od Slunce. Frekvence pulsarů s časem pravidelně klesá a tak bude možné vypočítat také čas startu sondy s přesností přibližně sto let. Záření atomů vodíku, jejichž dva typy, charakterizované rotací částic, jsou zakresleny vlevo nahoře, tedy slouží jako jakési univerzální hodiny. Patnáctá čára bez binárního kódu, které vede přímo doprava, představuje relativní vzdálenost Slunce od středu Galaxie. Ve spodní části obrazu je vyobrazeno Slunce a jeho devět planet. Vzdálenosti mezi jednotlivými tělesy jsou opět uvedeny ve dvojkové soustavě. Naznačená dráha sondy pak vyjadřuje, na které planetě žijí její tvůrci.
Nahý muž mává, což je mírumilovné gesto a také tím ukazuje, jakým způsobem se ohýbají naše končetiny a že máme palec postavený oproti ostatním prstům. Původně Sagan chtěl, aby se lidé drželi za ruce. Uvědomil si ale, že by pak mohli být vnímáni jako jedna bytost namísto dvou. Vyobrazení muže a ženy se později dokonce stalo terčem kritiky kvůli tomu, že jsou lidé nazí a také že reprezentují pouze jednu rasu.
Poslední část obrazu opět využívá vlnové délky vodíku. Jednak upozorňuje na možnost komunikovat na jeho frekvenci a také slouží jako jakýsi univerzální metr. Vpravo od obrazu ženy je ve dvojkovém kódu vyryta osmička. Vynásobíme-li ji 21, dostaneme průměrnou výšku ženy udanou roztečí vedle jejího obrazu – 168 cm. Na pozadí obou lidí je pak ještě schematický náčrt sondy v poměrné velikosti. Díky tomu si lze ověřit správnost univerzálního metru. No a poslední zpráva nesená Pioneerem je nepřímá. Cizí bytosti si samozřejmě mohou udělat představu o úrovni našich technologií díky přístrojovému vybavení sondy samotné.
Tehdejší manželka Carla Sagana Linda, která byla filmovou výtvarnicí, nakreslila obrazy muže a ženy. Astronomové z Planetárního ústavu Cornellovy univerzity zjistili frekvence blízkých pulsarů a převedli je do binárního kódu. Na konci roku 1971 byl dopis hotov a přenesen na pozlacenou hliníkovou destičku o rozměrech 152 x 228 mm. Údaje byly vyleptány do hloubky 0,4 mm a podle odhadu autorů vydrží let do vzdálenosti nejméně 32 světelných let. S největší pravděpodobností ještě mnohem dále. Jakožto naše první meziplanetární zpráva, která navíc vznikla pod časovým tlakem, výsledek nebyl vůbec špatný. Pioneer 10 se za dráhu Neptunu dostal v roce 1983 a nyní směřuje ke hvězdě Ross 248 ze souhvězdí Andromedy, kam dorazí za 862 064 let. O rok později odstartoval Pioneer 11, který nese stejnou zprávu.
Nejpropracovanější poselství
První zpráva pro cizí inteligence se setkala s pozitivními ohlasy. Bylo proto jen otázkou času, kdy vědci dostanou příležitost poslat další. Tentokrát měl tým vedený Carlem Saganem nepoměrně více času na přípravu. Sonda Voyager 1 totiž měla startovat až v roce 1977 a po průletu kolem vnějších planet měla opustit Sluneční soustavu. Tentokrát se Saganův tým rozhodl pro odlišný formát mezihvězdného dopisu. Celá zpráva byla nahrána na měděnou gramofonovou desku, která má vydržet kruté podmínky vesmírné prázdnoty nejméně miliardu let.
Možná si říkáte, jaký má smysl posílat gramofonovou desku. Vždyť pravděpodobnost, že nějaká inteligentní forma života zná podobný systém přehrávání dat je přinejmenším sporná. Pozlacená deska má ale na své zadní straně obrázky a symboly s instrukcemi k jejímu přehrání. Kruh vlevo nahoře pomocí binárního kódu informuje o správné rychlosti přehrávání. Diagramy vpravo zase potřebné informace ke správnému zobrazení obrazové části zprávy. Kruh v obdélníku je kontrolní prvek. Je-li zpráva přehrána správně, objeví se tento obrazec jako první. Kromě toho opět nechybí poloha Sluneční soustavy vzhledem k nejbližším 14 pulsarům nebo upozornění na vodíkovou frekvenci.
Zadní strana gramofonové desky nazvané Zvuky Země (The Sounds of Earth) je jen pouhou strohou čmáranicí v porovnání s jejím obsahem. Její přehrání trvá 2 hodiny, z toho 1,5 hodiny zabírá hudba. Obrázku bychom na desce našli celkem 116. Jako první zvuk zazní anglický pozdrav generálního tajemníka OSN Kurta Waldheima. Po něm následují pozdravy v 55 jazycích, mezi kterými jsou čtyři varianty čínštiny, pět mrtvých jazyků jako je sumerština, akkadština nebo latina, poté nepálština, ruština, arabština, japonština nebo třeba srbochorvatština. Našli bychom tam ale i pozdravy v jazycích, které zná v našich končinách málokdo, například jazyk ila ze Zambie, kečuánština jíž hovoří některé jihoamerické indiánské národy nebo jazyky zvané čičeva, min nan, nguni, sesotho nebo oriya. České srdce jistě potěší, že na desce je také pozdrav znějící: „Milí přátelé, přejeme vám vše nejlepší.“ , který namluvil Václav Kostroun.
Další na řadě jsou zvuky Země. Mezi těmi bychom našli zvuky zemětřesení, vulkánů, hromu, mořských vln, větru, žab, ptáků, hyeny, slona, šimpanze, lidských kroků, tlukotu srdce, smíchu, vlaku, traktoru, auta, průletu bitevního letounu F-111 nebo také startu rakety Saturn 5. Pokud byste si rádi poslechli originál těchto zvuků, můžete tak učinit zde.
Po zvucích Země následuje hodina a půl různých ukázek hudby. K poslechu je k dispozici klasika od Bacha, Mozarta a Beethovena, skladba Johny B. Goode od Chucka Berryho, různé skladby, písně a tradiční folkór z Indonésie, Senegalu, Zairu, Japonska, Ruska, Peru, Číny, Indie nebo amerického indiánského kmene Navajo. Carl Sagan chtěl do sbírky zahrnout také Here Comes the Sun od Beatles. Legendární skupině se návrh líbil, ale vydavatelství EMI návrh zamítlo.
Poslední částí obsahu gramofonové desky jsou obrázky a fotografie ze všech možných představitelných míst naší planety. Celkem jich je 116 z čehož první je kalibrační kruh popsaný výše. Mnoho obrázků je doplněno údaji o čase, velikosti, hmotnosti či chemickém složení. K tomu, aby příjemce zprávy našim jednotkám rozuměl, slouží obrázky, na kterých jsou názorně vysvětlený matematické operace pomocí binární soustavy, dále fyzikální veličiny a chemické vzorce. Mezi obrázky bychom dále našli fotografie planet Sluneční soustavy pořízené meziplanetárními sondami, obrazy vysvětlující DNA a stavební prvky pozemského života, několik podrobností o anatomii lidského těla, fotografie zobrazující společenský život v různých koutech světa, ostrov, mořské pobřeží, řeku, písečné duny, hory a les. Dále také mnoho druhů zvířat, několik lidských profesí, různé druhy lidských obydlí a staveb, rentgen lidské ruky, dopravní prostředky, rádiový teleskop Arecibo, stranu z knihy Isaaca Newtona, fotografii Eda Whitea při prvním americkém výstupu do volného kosmu nebo start rakety Titan. Nabízíme vám ukázku několika málo z nich.
Budou schopni případní nálezci pochopit, co vše gramofonová deska skrývá? Sám Carl Sagan se k tomuto vyjádřil takto: „Vědeckým jazykem jsme popsali gramofon a jeho používání. Jestliže jsou „oni“ schopni podnikat mezihvězdné výpravy, jestliže jsou schopni zachytit náš Voyager, potom mohou porozumět našemu jazyku a dešifrovat zprávu.“ Stejnou gramofonovou desku nesou Voyager 1 i Voyager 2. Pravděpodobnost, že je někdo najde, je nejspíš mizivá. A i kdyby ano, lze zprávu považovat spíše za jakousi časovou kapsli či ukázku lidské civilizace a života na Zemi, než nějaký skutečný pokus o komunikaci.
Zpráva z Areciba
Poselství, které s sebou nesou Pioneery a Voyagery dorazí k případným nálezcům nejspíše za tisíce, možná miliony let. Pokud je vůbec někdo někdy najde. Cestují totiž relativně pomalu. Proč tedy neodeslat zprávu pro mimozemské inteligence jiným způsobem? Co třeba rádiový signál šířící se rychlostí světla? V takovém případě by zpráva dosáhla svého cíle za několik let či maximálně desetiletí.
V roce 1974 se v Arecibu na americkém ostrově Portoriko v Karibském moři dokončovala rekonstrukce největšího radioteleskopu na světě. Průměr antény tohoto monstra je úchvatných 305 metrů. Kvůli své velikosti a váze není radioteleskop umístěn na pohyblivé montáži, ale je napevno umístěn přímo na zemském povrchu v kráteru vyhaslé sopky.
Radioastronom Frank Drake, který Carlu Saganovi pomáhal s vytvářením zpráv pro Pioneer a Voyager byl tou dobou již čtvrtým rokem ředitelem Národního astronomického a ionosférického střediska Cornellovy univerzity, pod níž teleskop v Arecibu spadá. Drake dostal nápad, jak znovuobnovení provozu radioteleskopu oslavit a povýšit na něco vyššího – plánoval vyslat mezihvězdné poselství. K vytvoření zprávy si pozval Carla Sagana a také několik dalších odborníků.
Zpráva byla opět sestavena pomocí dvojkové číselné soustavy. Celkově se skládá ze 1679 znaků, což je násobek prvočísel 23 a 73. Vzkaz má tedy 73 řádků a 23 sloupců. Pokud by byl interpretován naopak, tedy s 23 řádky a 73 sloupci, jeho grafické znázornění by nedávalo smysl.
Na obrázku vlevo vidíte grafickou podobu originální zprávy, která je však navíc doplněna barvami, abychom si ji mohli lépe popsat a orientovali se v ní. Originální zpráva samozřejmě údaje o barvách neobsahuje. První čtyři řádky nahoře jsou dešifrovací tabulkou. Ukazují znaky pro čísla 1 až 10 v binární soustavě. Fialový symbol pod nimi udává atomová čísla vodíku, uhlíku, dusíku, kyslíku a fosforu, ze kterých je složena DNA. Na řádcích 12-30 můžeme vidět zelené vyobrazení chemických vzorců těchto prvků. Jde o nukleotidy, tedy série pěti atomů z předchozí části zprávy. Dva dlouhé bílé sloupce uprostřed vyjadřují počet nukleotidů v DNA, z čehož při jednoduchém výpočtu zjistíme, že mohou dosáhnout až čtyř miliard kombinací. To ukazuje, jak je inteligentní život na Zemi poměrně složitý. Modrá spirála po obou stranách pak představuje dvoušroubovici DNA. Ta směřuje k hlavě schematicky zobrazené člověka. Po jeho levé straně je číslice 14. Když ji vynásobíme vlnovou délkou vysílání 12,6 cm, dostaneme průměrnou výšku člověka 176,4 cm. Po pravé straně červené postavy je pak velikost populace na Zemi: asi 4,3 miliardy. Žluté symboly na řádcích 57-60 představují Sluneční soustavu. Třetí planeta je vysunuta výše, aby mohla být identifikována jako náš domov. Červená postava člověka navíc stojí přímo nad ní, což tento fakt potvrzuje. Poslední část zprávy ukazuje radioteleskop, který zprávu odeslal. Pod fialovou aparaturou je číslo 2430, po jehož vynásobení vlnovou délkou signálu dostaneme průměr teleskopu.
Jelikož se radioteleskop v Arecibu nedá namířit na požadované místo oblohy, musela být destinace pro zprávu vybrána podle toho, kam zrovna mířil ve slavnostní den po dokončení rekonstrukce. Jako cíl byla vybrána kulová hvězdokupa M13, která je od nás vzdálena 25 000 světelných let. I když tento cíl je ve skutečnosti stejně jen symbolický. Za 25 000 let už totiž bude M13 stejně někde jinde a její místo obsadí jiné hvězdy. Spíše než pokus o komunikace s mimozemskou civilizací je zpráva z Areciba ukázkou lidské technologie a pokroku své doby. Jako demonstrace ukázky schopností nového zařízení však zpráva posloužila dobře. Kdo ví? Třeba ji opravdu někdo zachytí. Vždyť i my bedlivě nasloucháme rádiovému šumu přicházejícímu z kosmu a snažíme se v něm nalézt něco čitelného.
Zpráva, která nebyla nikam odeslána
Co kdybychom zprávy jen neodesílali pouze mimo Sluneční soustavu? Co kdybychom nějaké poselství zanechali také v naší blízkosti pro případné návštěvníky či pro generace našich potomků ve vzdálené budoucnosti? Ale kde takovou zprávu umístit? Na Zemi to není úplně nejvhodnější. Povrch naší planety je neustále přeměňován mnohými vlivy. Erozi by tak podléhala i případná zpráva. Ať už by byla sebedokonalejší, nemohla by vydržet navždy. Chceme-li, aby vzkaz zůstal v naší blízkosti, nabízí se dvě možnosti – Měsíc nebo stabilní oběžná dráha.
V roce 1976 byla do vesmíru vyslána geodetická družice Lageos-1. Je to poměrně jednoduchá koule s velkým množstvím pasivních laserových odražečů, které slouží k vysoce přesnému studiu geodynamiky. Pomocí ní lze měřit pohyby zemských pólů, pohyby kontinentů anebo přesný tvar Země. Družice byla umístěna na stabilní oběžnou dráhu ve výšce 6000 kilometrů. Tato vzdálenost od zemského povrchu jí zajišťuje dlouhodobý pobyt ve vesmírném prostředí. Odhadovaný vstup zpátky do zemské atmosféry by měl nastat až za 8,4 milionu let.
Carl Sagan opět této možnosti využil a po dohodě s NASA na ni umístil jednoduchou plaketu, která je nejen vzkazem, ale také symbolickým znázorněním úkolu družice. Plaketa obsahuje tři pohledy na Zemi v různých epochách. První obrázek představuje prapůvodní kontinent Pangeu, která se začíná rozpadat na jednotlivé kontinenty v době před 225 milióny let. Druhý obrázek zobrazuje současnou stav v době startu družice i s šipkou udávající polohu jejího startu, kterou byl kosmodrom Vandenberg. Na posledním obrázku je pak očekávané rozložení kontinentů za 8,4 milionu let, kdy by Lagos-1 mohl dopadnout zpátky na Zemi.
Pod každým vyobrazením Země je číselný údaj značící čas vzhledem k době startu. Zajímavá je úmyslná chyba pod prvním obrázkem. Číselný údaj značí dobu před 268 miliony let, ačkoli stav rozložení kontinentů odpovídá době před 225 miliony let. Je to proto, že bylo potřeba velké binární číslo co nejlépe zaokrouhlit, aby nebudilo dojem falešné přesnosti. Naše znalosti o přesných polohách kontinentů jsou přeci jen omezené. Koneckonců, plaketa není snahou o přesné vyobrazení kontinentálního driftu, ale spíše hrubým portrétem jeho existence a dramatičnosti. V horní části plakety je pak k číselným údajům pod mapkami legenda – čísla od 1 do 10 ve dvojkové soustavě a doba, za kterou Země oběhne kolem Slunce. Plakety mají rozměry 10×18 cm a na palubě družice jsou umístěny dvě – každá v jedné hemisféře.
V době, kdy se bude Lageos blížit konci své existence to na Zemi bude vypadat úplně jinak než dnes. Vždyť 8,4 milionu let je mnohonásobně více, než má lidská civilizace za sebou dnes. Ať už naši zprávu najde kdokoli, určitě to pro něj bude zajímavé poselství z dávné minulosti.
Památníky na Měsíci
Další artefakty, které lidstvo vyslalo do vesmíru, už nejsou primárně určeny pro mimozemské civilizace. Spíše se jedná o jakési formy památníků na počest doposud největšího úspěchu lidské rasy – přistání člověka na Měsíci.
Na každém lunárním modulu lodi Apollo byla umístěna nerezová plaketa o rozměrech 23 x 19 cm. Tento památeční předmět se nachází na noze lunárního modulu, která je pod žebříkem. Plakety všech posádek od Apolla 11 po Apollo 17 tedy zůstaly na Měsíci s výjimkou nešťastného Apolla 13.
Jednotlivé plakety jsou si velmi podobné, avšak našli bychom mezi nimi několik rozdílů. Především na plaketě Apolla 11 je památná věta „Zde poprvé stanula noha člověka z planety Země. Červenec 1969. Přišli jsme v míru za celé lidstvo.“ Nad tímto nápisem je vyobrazena zeměkoule a pod ním jsou podpisy Neila Armstronga, Michaela Collinse, Edwina Aldrina a prezidenta Richarda Nixona. Prezidentův podpis se pak znovu objevil jen na plaketě Apolla 17. Také tato plaketa byla doplněna památným nápisem: „Zde člověk ukončil svůj první průzkum Měsíce. Prosinec 1972. Nechť se duch míru, se kterým jsme přišli, odráží v životech celého lidstva.“ Další výjimkou plakety Apolla 17 je zobrazení přivrácené strany Měsíce se všemi místy přistání posádek Apollo. Tento doplněk byl přidán na návrh velitele Apolla 17 Eugena Cernana. Plakety Apolla 14, 15 a 16 jsou totožné a kromě podpisů posádky a vyobrazení Země obsahují měsíc a rok přistání a volací znak lunárního modulu (Antares, Falcon, Orion). Plaketa Apolla 12 je pak nejchudší. Našli bychom na ni jen tři podpisy, nápis Apollo 12 a měsíc a rok přistání.
A co se stalo s plaketou Apolla 13? Tak především byly vyrobeny dvě. Původní obsahovala jméno Kena Mattinglyho, který byl ovšem kvůli podezření na zarděnky pouhé dva dny před startem nahrazen Jackem Swigertem. Plaketa už samozřejmě byla na noze lunárního modulu, který se nacházel na špici rakety Saturn V. Velitel Apolla 13 Jim Lovell dostal novou plaketu se jménem Swigerta a tu měl vyměnit za původní až po úspěšném přistání na měsíčním povrchu. Jelikož se ale přistání nekonalo, Jim Lovell si plaketu nechal na památku.
Ačkoli tyto památné plakety nejsou žádnými vzkazy, dalo by se tak na ně samozřejmě dívat. Neobsahují žádný matematický jazyk, žádný vzkaz, žádný popis naší rodné planety. Jsou ale památníky dokazující případnému nálezci obrovský úspěch a výsledek snažení lidské rasy stát se rasou meziplanetární.
Posledním památníkem na Měsíci, o kterém je vhodné se zmínit je Padlý astronaut. Padlý astronaut (v originále Fallen Astronaut) je malá hliníková soška astronauta, kterou na povrch Měsíce umístila posádka Apolla 15 spolu s plaketou se jmény osmi amerických astronautů a šesti ruských kosmonautů, kteří zahynuli během plnění úkolů své profese. O návrh se zasloužil velitel patnáctky David Scott a o jeho zpracování belgický umělec Paul Van Hoeydonck.
Čtyři komplexní vzkazy, které putují nezměrným vesmírným prostorem, jedna složitá rádiová zpráva a několik artefaktů kolem Země poukazujících na naši rasu a její činnost. V nekonečném vesmíru představují spíše jakousi lahvovou poštu na širém moři. Bude některé z našich poselství nalezeno inteligentními bytostmi? Domnívám se, že pravděpodobnost je velice malá. Nicméně určitě není nulová. Nejedna láhev s psaním trosečníků byla, byť pozdě, nalezena. Posílání těchto zpráv má svůj smysl. A pokud už někdo či něco náš vzkaz najde, dokáže jej přečíst? Autoři těchto poselství věří, že ano. Nezbývá, než v to věřit také a doufat, že jednoho dne se někdo ozve zpět.
„V nekonečném kosmu musí být další civilizace, které jsou mnohem starší a vyspělejší než ta naše.“
Carl Sagan.
Zdroje informací:
Poselství kosmických světů, Karel Pacner, 1987, Panorama.
Půlstoletí kosmonautiky, Karel Pacner, Antonín Vítek, 2008, Epocha.
Pale Blue Dot, Carl Sagan, 1994, Ballantine Books.
http://voyager.jpl.nasa.gov/
http://en.wikipedia.org/
http://re-lab.net/
http://science.nasa.gov/
https://mira.hq.nasa.gov/
Zdroje obrázků:
http://scitechdaily.com/
http://www.enterprisemission.com/
http://upload.wikimedia.org/
http://upload.wikimedia.org/
http://voyager.jpl.nasa.gov/
http://voyager.jpl.nasa.gov/
http://voyager.jpl.nasa.gov/
http://voyager.jpl.nasa.gov/
http://voyager.jpl.nasa.gov/
http://voyager.jpl.nasa.gov/
http://cs.wikipedia.org/
http://upload.wikimedia.org/
http://en.wikipedia.org/
Vzkaz pro pana Carla Sagana – Nemusí.
Obě možnosti jsou stejně vzrušující…
To je taky něčí citace, že ano? 🙂 Když se nad tím člověk zamyslí, je to opravdu vzrušující.
Myslím, že ano, ale netroufám si říct čí 🙂
Ptám se jako úplný laik, může ten signál vůbec uletět 25 000 světelných let?
Vzhledem k vysílacímu výkonu, který byl 1000 kW, určitě ano. Tuším, že ty nejběžnější rádiové vysílače, které máme v ČR, mají výkon 1000x menší. Zda-li někdo zachytí tuto rádiovou zprávu ve vzdálenosti 25 000 ly nebo ještě dál záleží také na citlivosti přijímací antény.
A co radiové a televizní vysílání. Mohl by to někdo, řekněme s podobnou technologickou úrovní jako my, zachytit, nebo to už po pár světelných letech splývá s kosmickým šumem?
Na toto téma, přiznám se, nejsem úplně odborník. Snad někdo poskytne lepší odpověď. Logicky ale můžeme vyvodit, že záleží především na třech věcech – výkonu vysílače, citlivosti přijímače a nosné frekvenci. Jak bylo popsáno v článku, ne každá frekvence je vhodná pro určitý typ komunikace. A co se týče rádiového a televizního vysílání, kterým už přes sto let zahlcujeme okolní vesmír – určitě doletí do úctyhodné vzdálenosti. Netroufám si ale odhadovat, jak daleko jej bude možné zachytit. Tady se dostává ke slovu poslední faktor – citlivost přijímače.
Jen taková zajímavost, zde je znázorněno jak daleko se během sta let dostalo naše rádiové vysílání (ta modrá tečka v dolním čtverci)
Tak to je slušná vzdálenost. Chápu, že používání rádiových vln může tvořit opravdu jen krátký časový úsek ve vývoji civilizace. Přesto se trochu divím, že jsme ještě žádné vysílání nezachytili 🙂
Naše rádiové a televizní vysílání je ve vzdálenosti pár desítek světelných let, kam zatím ze Země doletělo, bez větších problémů detekovatelné. Samozřejmě ET těžko zvládnou dekódovat, co vlastně vysílají jednotlivé stanice. Ale že je signál umělého původu bude jasné.
Podle mnoha názorů a diskuzí je jen jediná rozumná reakce na objev konkurenční civilizace. A to neprozradit za žádnou cenu polohu vlastní planety, rychle objevit planetu protivníka a okamžitě ji zlikvidovat.
Tento názor vychází z předpokladu, že všechny úspěšné vyspělé civilizace se na výsluní dostaly díky své agresivitě. A při kontaktu s konkurentem budou mít podobný názor na věc, tedy zničit ho dříve, než on zničí vás.