Březen 1965 byl na Bajkonuru velmi rušný. Sedmého startoval „Kosmos-59“, ve skutečnosti rozvědná družice řady Zenit-4. Ta byla využita jako nouzový demonstrátor vlastností kabiny s přírubou přechodové komory při průletu atmosférou poté, co dedikovaný stroj „Kosmos-57“ vinou pozemní obsluhy skončil explozí přímo na oběžné dráze. Ukázalo se, že jediným důsledkem přítomnosti kulaté příruby je rotace v rozmezí 40° až 100°/s, což bylo naprosto pohodlně v limitech, které by měl lidský organismus zvládnout. Pouhých pět dní poté, 12. března, pak proběhl start sondy k Měsíci. Automatická stanice Je-6 N^o9 měla provést měkké přistání na povrchu našeho přirozeného souputníka. Bohužel se však nedostala ani z prozatímní oběžné dráhy kolem Země. Čtvrtý stupeň, který měl stroj vyvázat ze zemské orbity a nasměrovat jej k Měsíci, se díky závadě v elektrickém systému nezažehnul. Sestava dostala nicneříkající název „Kosmos-60“ a zanikla v atmosféře pět dní po svém vzletu. Start lunární sondy z pozorovacího stanoviště na kosmodromu sledovali i kosmonauti. Podívaná byla mírně zkalena počasím, kdy oblaka nacucaná deštěm klesla skoro až k raketě stojící na rampě, i tak to však musel být zajímavý pocit. Pavel Běljajev a Alexej Leonov totiž věděli, že pokud se nestane nic neočekávaného, další raketu osedlají oni. A jejich let vejde do dějin…

„Člověk vystoupil do otevřeného prostoru!“

Podle původních předpokladů měl stroj 3KD N^o4 s posádkou zamířit na oběžnou dráhu prakticky bezprostředně poté, co by byl býval po generální zkoušce úspěšně přistál Kosmos-57. Jenže, jak vážený čtenář již z předchozího povídání ví, Kosmos-57 zakončil svou pouť jako sprška úlomků, které postupně zanikly v atmosféře. Muselo se tedy čekat na Kosmos-59, který měl přinést rozřešení dilematu s rotací kabiny. Pozitivní odpověď, která přišla s přistáním Zenitu 15. března, umožnila začít provádět poslední bezprostřední kroky ke startu kosmonautů.

17. března ráno montážní hala MIK vyvrhla na světlo nosič s kosmickou lodí. Sestava byla převezena na rampu, kde se jí ujali specialisté ze startovního odřadu. Nade vším držel tradiční vartu Sergej Koroljov, na němž byla znát únava a vyčerpání posledních týdnů. Ještě několik dní předtím musel Sergej Pavlovič dirigovat své impérium z postele, neboť lékaři mu diagnostikovali oboustranný zápal plic. Jenže, věren své povaze, hlavní konstruktér nedokázal příliš dlouho dodržovat klidový režim a řídit práce prostřednictvím telefonu. K nedobré fyzické kondici se nyní přidávalo i vědomí ohromného rizika, které na posádku nastávající mise kladla.

Ještě před přistáním Zenitu se s kosmonauty sešel a kladl jim na srdce: „Ještě jednou připomínám, že nejdůležitější je vrátit se na Zemi zdraví. Nemáme zapotřebí nesmyslné hrdinství…“ Když pak ráno 18. března vítal Běljajeva s Leonovem na startovní rampě, opět druhému jmenovanému připomenul: „Nebudu ti příliš radit a nebudu toho na tobě chtít moc, Ljošo. Hlavně nepřeceň síly. Chci po tobě jen jedno: prostě vylez z lodi a zase se do ní vrať a na pomoc si vezmi všechna ruská úsloví, která ruským lidem pomáhají v těžkých časech. Ať je ti sluneční vítr příznivý…“

Start proběhl přesně podle plánu – v 10:00:00 moskevského času. 118 sekund poté se oddělily postranní bloky prvního stupně, ve 154. sekundě byl odhozen aerodynamický kryt s nevzhledným „puchýřem“. Posádce se poprvé naskytl pohled na zemský povrch ubíhající pod raketou. Na své si přišel zejména Leonov, který, jakožto nadaný malíř“ vnímal vizuální krásu našeho domova o to ostřeji. Po 291 sekundách se oddělil centrální stupeň a žezlo převzal Blok I. 523 sekund po startu třetí stupeň dohořel a o čtyři sekundy později byla kosmická loď, nově nesoucí oficiální pojmenování „Voschod-2“, volná. Voschod-2 se pohyboval na orbitální dráze s parametry 167 x 475 km se sklonem 64,8 ° vůči rovníku. V podobě této lodi se vesmíru se nacházelo dosud nejtěžší pilotované těleso, s hmotností 5 682 kg loď 3KD N^o4 překonala rekord svého předchůdce s trojčlennou posádkou o celých 362 kilogramů.

Zatímco kosmonauti si užívali první pocity v novém prostředí, osazenstvo bunkru řízení startu ze sebe setřepávalo napětí předchozích okamžiků. Že byl Voschod v případě selhání nosiče v prvotní fázi letu smrticí pastí, věděli všichni přítomní a není proto divu, že po oznámení úspěšného navedení na orbitu si i nekuřák Sergej Koroljov třesoucíma se rukama zapálil cigaretu.

Na relaxaci však nebyl pražádný čas, zejména v kabině kosmické lodi. Jak později informoval Běljajev ve své zprávě o letu, „po vyvedení na orbitu je extrémně obtížné, bez jakékoli periody nutné k orientaci v novém prostředí a k získání povědomí o situaci, přistoupit ihned k plnění operací nutných pro výstup kosmonauta z lodi. Proto k vyplnění těchto kroků posádka přistoupila až 2-3 minuty po vyvedení. (…) Posléze při plnění následných operací bylo toto zpoždění zcela odstraněno.“

Z dnešního pohledu je naprosto šílené, aby posádka bezprostředně po oddělení od posledního stupně nosiče začala plnit extrémně náročný sled kroků k operaci, která je současně premiérou. Byť bylo v dobách raketoplánů Space Shuttle prováděno snímání odhozené nádrže ET, byl prováděn zážeh pro navedení na finální orbitu, a v neposední řadě je třeba mít na zřeteli i původní plány na mise typu „Once Around“, tedy takové, u nichž by vše muselo být provedeno během slabé hodiny a půl, poznatky o reakcích lidského organismu byly v době Voschodu-2 ještě zcela marginální. Důvodem pro spěch byla potřeba pokrytí výstupu Leonova z kabiny nad územím SSSR a v dosahu sledovacích stanic.Proto bylo v plánu výstup provést během konce prvního a začátku druhého obletu. Tím pádem i ony 2-3 minuty zpoždění nutného pro orientaci posádky na nové podmínky mohly hrát velkou roli.

Času skutečně nebylo nazbyt a ještě nad Kamčatkou Běljajev se souhlasem řídicího střediska ze svého ovládacího pultu prostřednictvím příslušných spínačů uvolnil zámky přechodové komory a aktivoval nafukování vzduchem. Do svého palubního deníku si posléze zapsal zajímavý postřeh, podle něhož probíhalo rozvinování komory nikoli plavně, ale se zádržkami a příslušným zvukovým doprovodem. Nakonec se ale Volga roztáhla do kýženého tvaru a v „dutikách“ byl detekován stabilní tlak. Pak přišlo na řadu otevření vyrovnávacího ventilu mezi kabinou a interiérem Volgy. Vnitřní tlak se z nuly zvedl na předpisových 709 hPa, v kabině panoval tlak o maličko vyšší.

Zatímco se Běljajev „bavil“ aktivací Volgy, Leonov mu asistoval. Pak se začal připravovat na svůj moment. S pomocí svého velitele si navlékl batoh KP-55, který jej měl udržet naživu, zkontroloval hermetičnost a funkci skafandru a přitom si neustále v duchu opakoval kroky, které měl zanedlouho vykonat. Vzhledem ke své rtuťovité povaze byl lehce nedočkavý a když bylo vše hotovo, chtěl se do komory nasoukat v předstihu oproti plánu. Klidný Běljajev jej musel krotit a teprve když nastal správný okamžik zaznačený v letovém plánu, plácl jej po zádech a pronesl „tak běž“.

Příklop se otevřel bez jakýchkoli problémů a Leonov zaplul do komory. Loď zrovna prolétala nad Hornovým mysem a vše zatím běželo jako na drátkách. Opětovné uzavření příklopu, a pak začal být z komory vypouštěn vzduch. Při tom všem již Leonov dýchal čistý kyslík z batohu, což mu za pár desítek minut bude velmi ku prospěchu…

V 11:32:54 moskevského času Běljajev na dálku otevřel vnější příklop přechodové komory a Leonova oslnilo prudké sluneční světlo. Bylo to jako by hleděl přímo do svářečského oblouku a ani světelný filtr jeho helmy, jež byl schopen pohltit až 95 % světelné energie, nezabránil, aby Leonov neměl pocit, že hledí přímo do svářečského oblouku. Alexej byl netrpělivý a chtěl co nejdříve okusit, jaké to je „tam venku“, jeho velitel jej však upomenul, aby dodržoval časový harmonogram výstupu.

V 11:34:51 se konečně dočkal. Nad severním Kavkazem se Leonov začal vysouvat z komory ven. Nejprve povystrčil jen hlavu a rozhlédl se. Nekonečnost prostoru a ničím neomezený výhled byl naprosto ohromující. Alexej však nesměl zapomínat na program vycházky, jež mu velmi přesně ukládal jednotlivé úkoly i jejich posloupnost. Celým tělem se vysunul mimo interiér komory a nejprve jednou rukou sejmul krytku filmové kamery S-97, která z ráhna upevněného na vnějším rámu přechodové komory měla snímat jeho aktivitu mimo loď. Krom toho byla na záložním brzdicím motoru upevněna televizní kamera, jež přenášela v reálném čase záběry na Zemi, ale také do kabiny na malou obrazovku, na niž napjatě hleděl Pavel Běljajev. Leonov odhodil krytku filmové kamery a chvíli se za ní díval. Pak se opatrně pustil madla ve tvaru obruče nad průlezem nejprve jednou a pak i druhou rukou. V té chvíli do éteru zazněla slova jeho velitele: „Pozor, tady Almaz (volací znak Běljajevovy posádky – pozn. aut.), člověk vystoupil do volného prostoru! Volně pluje vesmírem!“

Podle plánu měl Leonov zachytit vnější vzhled Voschodu-2 pomocí malého fotoaparátu Ajaks, který měl připevněn na hrudi. Spoušť fotoaparátu byla ovládána dálkově pomocí kabelu, přičemž spoušť byla umístěna v kapse na kosmonautově třísle. Bohužel se mu fotoaparát nepodařilo aktivovat. Některé prameny hovoří o tom, že důvodem byla absence oné spoušti, která se měla odtrhnout v okamžiku, kdy Leonov prolézal vnějším průlezem komory. Jiné názory zase mají za to, že za vším byla přílišná tuhost natlakovaného skafandru a jeho podélná deformace, jež způsobila, že Leonov na spoušť nedosáhl.

Vinou typického ruského tajnůstkaření je s odstupem nelehké dobrat se pravdy, faktem však zůstává, že autor při návštěvě moskevského Muzea kosmonautiky v jedné z vitrín nalezl onu spoušť s přiloženým popiskem, z něhož vyplývá, že se jedná o originál. A tomu, že za neexistenci unikátních záběrů na Voschod-2 zvenčí skutečně nejspíše mohl neposlušný skafandr, nahrávají následné náznaky, jež vyvrcholily při návratu Leonova zpátky do přechodové komory.

Leonov měl v plánu několikrát poodlétnout od lodi, poprvé na malou vzdálenost, dále pak na plnou délku poutacího kabelu a opět se vrátit, krom toho měl provádět evaluaci možností manévrování za pomoci kabelu. První odlet na vzdálenost zhruba jednoho metru se nepovedl tak, jak by si býval přál, byl lehce křečovitý a s rotacemi ve všech osách. Jednalo se však pouze o seznámení se s novými podmínkami. Napodruhé již byl odlet plavný, přesně tak, jak to Leonov nacvičoval při letech po parabole. Když byl kabel rozvinut na plnou délku, Leonov se na něm přitáhl a to jej nasměrovalo zpět k lodi. Leonov se rukama odrazil od madla na rámu komory a opět se vzdálil na plnou délku kabelu.

V návratové kabině zatím Běljajev monitoroval kolegův stav a stav lodi samotné. Na televizní obrazovce mohl sledovat Leonovovy pohyby a mohl také cítit, jak loď reaguje na jeho doteky a nárazy. Ty mohl Běljajev dokonce slyšet. Současně velitel cítil, jak se loď vlivem Leonovových evolucí stala nestabilní. Běljajev se ji snažil zkrotit pomocí ručního řízení, díky čemuž v rámci celého výstupu klesl tlak v nádržích pracovního plynu ze 150 atmosfér na 105 atmosfér. Krom toho mohl Běljajev sledovat také Alexejovu tepovou a dechovou frekvenci. Právě sledování stavu Leonova a současná ruční stabilizace lodi podle Běljajeva stála za poměrně vysokou spotřebou pracovního média orientačních motorků.

Leonov pokračoval v plnění plánu výstupu a poletoval od lodi a zase zpět. Při jednom z příletů zatáhl za kabel trochu silněji, než by bylo bývalo záhodno a zjistil, že se řítí k lodi poměrně velkou rychlostí. Udělal tedy jedinou možnou věc: natáhl před sebe ruce a s jejich pomocí ztlumil náraz. Jak posléze podotkl ve zprávě o letu, jeho zkušenosti potvrzovaly mínění některých specialistů, kteří předpokládali, že pobyt ve volném prostoru nepřipraví kosmonauta o koordinaci a orientaci.

Dosud se Leonov cítil dobře a krom přemáhání překvapivě velké tuhosti skafandru v kloubech nepodstupoval žádnou nepředpokládanou fyzickou námahu. Poté, co provedl pět odletů a příletů k lodi, byl čas vrátit se zpět. Aniž to mohl předem kdokoli tušit, až nyní nastaly ty pravé potíže, které Leonova přivedly na hranici naprostého vyčerpání.

Jakmile se kosmonaut naposledy vrátil k přechodové komoře a jal se demontovat z držáku filmovou kameru, povšimnul si nečekané okolnosti: jeho ruce již nebyly tak pohodlně usazeny v rukavicích, jako tomu bylo při pobytu v kabině, nyní již nedokázal dosáhnout do konečků prstů rukavic. Do značné míry byla situace stejná i na opačném konci jeho těla: jeho nohy již nedosahovaly do špiček bot. To velmi komplikovalo schopnost pohybovat klouby a také poměrně značně komplikovalo snahu cokoli uchopit do ruky.

Předchozí testy v barokomoře nedokázaly zcela věrně imitovat hluboké vakuum vesmíru. Během nich byli kosmonauti „vyvezeni“ na výšku pouhých 37 kilometrů. Jenže diferenciální přetlak ve skafandru ve vesmíru byl přeci jen znatelně vyšší. Občas se objevují zmínky o tom, že se skafandr ve vakuu zdeformoval, nafoukl, nicméně specialisté z továrny 918 (dnešní NPP Zvezda) trvají až dodnes na tom, že skafandr i v podmínkách hlubokého vakua díky zvolené konstrukci zcela určitě svůj tvar zachovával. Podle nich byl problém ve vyšší tuhosti skafandru oproti pozemním testům a svou roli sehrál i stav beztíže, díky němuž Leonov ve skafandru lehce „plaval“.

Faktem je, že Leonov se při posledním návratu k přechodové komoře dočkal nepříjemného překvapení. Jeho posledním úkolem během výstupu bylo sejmutí filmové kamery S-97, na kterou byla zaznamenána jeho činnost v otevřeném prostoru. Jenže oproti výcviku, kdy dokázal kameru sejmout naprosto bez problémů, nyní, s tuhým skafandrem a rukama ne zcela zapadajícími do rukavic, se celá věc ukázala být velmi obtížnou.

Leonov se jednou rukou přidržoval obruče, která tvořila madlo na výlezu z přechodové komory, a druhou rukou odmontovával kameru. Již předtím překonávání odporu skafandru Alexeji zvýšilo puls, nyní si však zápas s kamerou vyžádal další porci sil, kterých se začínalo nedostávat. A i když se mu demontáž zpropadeného přístroje podařila, byla tady další překážka, nyní však ještě horší a potenciálně smrtelná.

Podle plánu se měl Leonov na obruči otočit tak, aby zaplul do komory nohama napřed. Bylo to nutné pro případ, že by bylo zapotřebí vnější příklop uzavřít ručně. Ovšem když došlo na věc, Leonov zjistil, že je onu proceduru nemožné provést. S kamerou v jedné ruce se nedokázal zafixovat na madle natolik, aby dokázal nohy namířit do průlezu. Navíc tuhý skafandr bránil v ohybu kyčlí tak, aby nohy do komory mohly vklouznout.

Evoluce s demontáží a snahou ohnout nohy a současně nutností se držet madla způsobily, že Leonovův puls stoupnul na 150-176 úderů/min, dechová frekvence se pohybovala kolem 32-40 cyklů za minutu a jeho tělesná teplota se vyšplhala na 38 °C. Přitom byl Alexej prvotřídní sportovec ve velmi dobré formě, z výše uvedeného je zřejmé, že problémy, kterým čelil, byly skutečně vážné.

Alexej byl již chvíli předtím znepokojen tuhostí skafandru a potíže při demontáži kamery jeho obavy potvrdily. Rozhodl se proto pro riskantní krok: přejít na nouzový režim skafandru, při němž byl vnitřní tlak snížen z 400 hPa na 270 hPa. Teoreticky mohl takovýto krok vyvolat příznaky dekompresní nemoci, kdy se do krve vyplavují bubliny dusíku a může hrozit smrt. Nicméně fakt, že kosmonaut již několik desítek minut dýchal čistý kyslík, do značné míry toto riziko snižovala.

Snižování tlaku Leonov kontroloval na manometru, jenž byl všit do rukávu skafandru, po letu pak konstatoval, že snižování probíhalo plynule. Po dosažení žádoucího tlaku byl skafandr o něco méně tuhý a pohyb již nebyl tak obtížný. Alexej se nyní dokázal dostatečně sehnout tak, se nohama dostal do průlezu komory. Vhodil dovnitř kameru a vsoukal se celý dovnitř.

Leonovova cesta zpět do útrob komory se na dlouhá desetiletí stala předmětem legend a bájí, nutno říci, že i díky kosmonautovi samotnému. Alexej Leonov byl velmi svérázný muž a občas měl tendenci k hyperbolám. Po letu tvrdil, že se mu nepodařilo do komory dostat normálním způsobem a že se do ní musel proti všem pravidlům nacpat hlavou napřed. Podle svých slov pak byl nucen v komoře provést salto, aby mohl do kabiny vplout po nohou, protože jinak by se byl do křesla nedostal – vnitřní prostor návratové kabiny vylučoval salto v interiéru.

Na své verzi Leonov trval až do konce života. Až teprve před několika lety odtajněné dokumenty a filmové záznamy ukázaly vážné trhliny v jeho tvrzení. Na záběrech z filmové kamery S-08 umístěné v přechodové komoře je možné Leonova sledovat, jak se do průlezu souká nohama napřed a pod sebe vhazuje onu kameru S-97. Záběr končí v momentě, kdy je kosmonaut minimálně celýma nohama uvnitř komory a autor si nedokáže představit důvod, který by kosmonauta vyhnal opět ven, aby totéž uskutečnil hlavou napřed. A stejně tak je těžké si představit důvod, proč by o tomto nezvyklém kroku pomlčel v palubním deníku i v poletovém rozboru.

Je pravdou, že Leonova poháněl čas, protože loď se měla zakrátko pohroužit do orbitální noci, což by velmi znepříjemnilo operace nutné k ukončení výstupu. V komoře byly umístěny dvě osvětlovací lampy (byť Leonov ve svých vzpomínkách tvrdí, že komora žádné vnitřní osvětlení neměla, což by bylo velmi podivné), i tak by vzhledem k „zaplněnosti“ interiéru kosmonautovým tělem, batohem a poutacím kabelem nebylo osvětlení ideální.

Bylo 11:51:54 moskevského času, když se vnější příklop uzavřel. Uzavírání nepřineslo žádné problémy a do komory mohl být vehnán vzduch. Alexej údajně nečekal na potvrzení hermetičnosti komory a otevřel hledí helmy, aby si mohl utřít pot z očí. To nejhorší bylo za ním, práce však nekončila. Nejprve upevnil na připravené úchyty poutací lano, batoh zajištění životních podmínek i hadici, která jej k němu poutala. Všechny tyto položky měly zůstat v komoře. Potom, co byl otevřen příklop do kabiny, musel se v těsném prostoru komory otočit hlavou napřed, aby mohl na připravené rámy v kabině umístit kameru S-97 a kameru S-08, kterou také sejmul z jejího úchytu ve spodní části komory. Proto Alexej vplul polovinou těla do kabiny a jal se obě kamery připevňovat na svá místa. Zatímco s kamerou S-97 se trápil zhruba deset minut, S-08 na své kotvicí místo zapadla bez jakýchkoli těžkostí. Pak se opět zasunul do komory, aby se mohl obrátit zase nohama napřed a konečně mohl zapadnout do svého křesla (takže ono kosmonautovo vyprávění o saltu přeci jen bylo pravdivé, dokonce dvojnásobně). Připojil skafandr k ventilačnímu systému lodi a konečně mohl alespoň na chvilku vydechnout. Jeho pobyt mimo přechodovou komoru trval pouhých 12 minut a 9 sekund, vakuu pak byl vystaven celkem 23 minut a 41 sekund, příklop přechodové komory byl otevřen na 16 minut a 3 sekundy.

Poté, co oba kosmonauti zapsali bezprostřední dojmy a údaje do palubního deníku, odstřelili na dalším obletu přechodovou komoru. Věrná Volga se od lodi vzdalovala v lehce prohnutém tvaru a následovala ji záplava prachu a částic, které se rozlétly na všechny strany. Trochu nepříjemný byl fakt, že při odstřelu začala loď rotovat rychlostí jednu otáčku za 20 sekund, ale nebylo to nic, co by se nedalo snést. Navíc v důsledku „zklidňování“ destabilizované lodi během Leonovova výstupu nezbývalo příliš mnoho zásob dusíku pro trysky orientačního systému a vedení letu rozumně rozhodlo šetřit pracovní plyn na stabilizaci před brzdicím zážehem. Hlavní úkol mise byl splněn a oba muže nyní čekal zbytek jednodenního letu v mnohem poklidnějším tempu. Alespoň tak si to oba představovali. Nemohli však tušit, že zbytek letu bude všechno možné, jen ne klidný…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://archivogram.top/27848360-fotografiya_tsvetnaya_pi_belyaev_aa_leonov_v_paradnoy_letnoy_forme
https://img.gazeta.ru/files3/671/13010671/upload-09-pic905v-895×505-23703.jpg (kredit: Roskosmos/RGANTD)
https://www.bbc.co.uk/news/special/2014/newsspec_9531/media/500x700_c0146605-voskhod-2_rocket_on_launchpad-spl-lr_1.jpg
foto: autor
https://s11.stc.yc.kpcdn.net/share/i/12/6560467/wr-960.webp (kredit: Roskosmos via KP)
https://news.artnet.com/app/news-upload/2024/02/risunok.jpg (kredit: CPK J.A. Gagarina)