Propast mezi civilními vedoucími postavami sovětské kosmonautiky na jedné straně a jejich vojenskými protějšky na straně druhé provázela de facto celý počátek programu Voschod. Občas až zoufalé pokusy Nikolaje Kamanina a jeho nadřízených o „celovojenskou“ posádku Voschodu se však nesetkaly s odezvou na nejvyšších místech a pomalu, ale jistě se schylovalo ke kompromisu. Ne všichni se však oné chvíle dočkali, tedy přesněji – dočkali coby kosmonauti-čekatelé. Své oběti si vyžádal i výcvik a zátěžové testy. Nejednalo se sice přímo o oběti na životech, nicméně minimálně několika jedincům se sny o vesmíru kompletně zhroutily. A u několika dalších nechybělo mnoho, aby došlo k témuž, v jednom případě z naprosto absurdních důvodů. Sestavování posádek pro první sovětskou vícemístnou kosmickou loď šlo zkrátka všelijak, rozhodně však ne hladce…

Rošády, kam se podíváš

Výcvik pro let ve Voschodu zahrnoval zejména fyzickou a fyziologickou přípravu, která do značné míry kopírovala výcvik prvních kosmonautů pro Vostoky. S přihlédnutím k mnohem kratší periodě, za jakou měl být výcvik realizován, a také ke sníženým zdravotním a fyzickým nárokům však nebyl natolik náročný a zátěž nebyla tak výrazná. Přesto si kandidáti užili jízd na centrifuze, výškové testy v podtlakové komoře, pobyt v termokomoře, trénink vestibulárního aparátu nebo lety po parabole k seznámení se stavem mikrogravitace.

Zmíněné snížené nároky na fyzické předpoklady a zdravotní způsobilost se však po zahájení výcviku civilních kandidátů záhy projevily. Překvapivě jako první z kola vypadnul Vladimir Benderov. Tomuto velmi zkušenému testovacímu pilotu OKB Tupoleva se stala osudnou centrifuga. Lékaři u něj po několika jízdách odhalili krev v moči, přičemž se objevovala opakovaně. K tomu bylo třeba připočíst jeho nadváhu a podle mužů v bílých pláštích bylo tím pádem jeho pokračování ve výcviku zbytečné. Dalším nešťastníkem byl Boris Poljakov, který velmi špatně snášel jak jízdy na centrifuze, tak vestibulární trénink a pobyty v termokomoře. Oba muži byli 1. července 1964 z výcviku vyřazeni a zamířili opět ke svým předchozím zaměstnavatelům. Poměrně zajímavý je jejich další osud.

Poljakov, přestože jednou z jeho Achillových pat byl příliš citlivý vestibulární aparát, se ve své další kariéře zaměřil právě na tento orgán a na reakci a adaptaci lidského organismu na jeho dráždění. Jeho disertační práce, díky které získal tři roky po svém krátkém angažmá v programu Voschod vědeckou hodnost „kandidát lékařských věd“, se zabývala právě touto problematikou, a od ní se neodchýlil ani obsahem své další disertační práce, díky níž se v roce 1981 stal doktorem lékařských věd.

Ještě zajímavější, nicméně však také tragický osud měl i Vladimir Benderov. Jako jeden z nejzkušenějších zalétávacích pilotů konstrukční kanceláře Andreje Tupoleva se podílel na testech většiny letounů zkonstruovaných do roku 1963. Od roku 1964 se pak podílel na testech všech strojů, které z OKB Tupoleva vyšly. Mezi jinými testoval letoun Tu-104 na extrémně vysokých úhlech náběhu nebo připravoval letoun Tu-114 pro přelety do Spojených Států.

Posledním letounem, který Vladimir Benderov pomáhal uvádět do provozu, byl nadzvukový dopravní letoun Tu-144. Ten se mu také stal osudným. V roce 1973 byl Tu-144 předváděn na aerosalonu v Le Bourget. 2. a 3. června měl realizovat předváděcí lety. Vzhledem k tomu, že první den letových ukázek před Tu-144 provedl své velmi dynamické exposé jeho západoevropský rival Concorde, měla posádka Tupoleva pod vedením kapitána Kozlova před sebou po čertech vysokou laťku.

3. června bylo na palubě Tu-144 celkem šest mužů. Krom čtyřčlenné posádky také vedoucí inženýr letových testů Boris Pěrvuchin a zástupce generálního konstruktéra – Vladimir Benderov. Kapitán Kozlov se možná až příliš snažil o co nejlepší předvedení schopností svého stroje, podle některých pramenů dokonce svévolně pozměnil domluvenou a nacvičenou předváděcí sestavu. Na jejím závěru pak došlo ke katastrofě: letoun z horizontálního letu přešel do prudkého klesání a během jeho vybírání došlo nejprve k odlomení křídla a posléze k rozpadu celého stroje. Trosky Tupoleva dopadly do nedalekého městečka Goussainville. Všech šest mužů bylo samozřejmě na místě mrtvých, bohužel tím však výčet obětí neskončil. Dalších osm osob včetně tří dětí zahynulo na zemi a dvacet osob utrpělo zranění.

Vyšetřovací komise došla k nejednoznačnému závěru. Francouzi přiznali, že Tupoleva ze vzduchu fotografoval fotoprůzkumný letoun Mirage III, kterého se mohl Kozlov leknout. Svůj díl viny si odnesl i nebohý Benderov. Údajně souhlasil s tím, že bude pro francouzský televizní kanál RTF natáčet let kamerou přímo v pilotní kabině. Vyšetřovací zpráva uvádí, že Benderov nebyl připoután a přechod do střemhlavého letu jej mohl překvapit. Podle této verze Benderov spadl na jednoho z pilotů a znemožnil tak ovládání stroje. Podle další hypotézy mu vypadla z ruky kamera a zablokovala sloupek řízení se stejným výsledkem. Nicméně fakt, že při katastrofě byly kompletně zničeny zapisovače, takzvané „černé skříňky“ a jedna z nich dokonce nebyla před letem ani aktivována, přímo vybízel k rozvíjení konspiračních teorií. Dodnes se tak můžeme setkat s názorem, že na vině byla sabotáž, šlendrián při výrobě letounu nebo že kapitán Kozlov odblokoval pojistky, které měly bránit riskantním letovým režimům. Buď jak buď, z oficiální verze (byť má poměrně hodně děr a šedých míst) vyšel jako obětní beránek právě nebohý Benderov. A tak má druhdy potenciální kosmonaut spolu se svými kolegy z posádky Tu-144 od června 1973 pomník na moskevském Novoděvičím hřbitově…

Program Voschod šel i přes vyřazení dvou zmíněných mužů, byť trochu škobrtavě, dále. 6. července generál Kamanin ustavil pro první let vícemístné lodi dvě posádky. V první se ocitl za vojenské letce Volynov, za vědce Katys a za lékaře Jegorov. Druhou posádku tvořila trojice Komarov, Feoktistov, Sorokin. Záložníkem byl u obou týmů Vasilij Lazarev. Kamanin posádky sestavil jen velmi nerad a v koutku duše byl přesvědčen o tom, že bitva ještě neskončila a on se dobude svého – žádný civilista do kosmické lodi nepatří!

Generál k tomu krom své býčí vůle a velmi vyhraněných názorů měl ještě dva dobré argumenty, tedy alespoň podle jeho mínění. Prvním byla zdravotní způsobilost Feoktistova a Jegorova. O fyzických nedostatcích prvně zmíněného již byla řeč v minulém dílu seriálu. U Jegorova se ukázaly být problematickými nejen jeho výkony při výcviku, kdy podle metodiků a instruktorů zaostával za Sorokinem a Lazarevem. Achillovou patou mladého lékaře se zálibou v jazzu a na sovětskou společnost občas nekonvenčním chování byl jeho zrak.

Již v roce 1962 se přihlásil do tehdy vznikající skupiny lékařů, jež měli podstoupit kosmonautický výcvik, nebyl však přijat. Důvod? Krátkozrakost. Nicméně pro program Voschod byly zdravotní limity poněkud volnější a Jegorov se do nich vešel. Sice o příslovečný chloupek, ale stanovené normy splňoval. Pro lékaře byla jeho hraniční oční vada samozřejmě ne zcela měkkým soustem ke skousnutí. V jeho prospěch však hovořily nezanedbatelné konexe. Přesněji řečeno postavení jeho otce. Jeden ze zakladatelů sovětské neurochirurgie, člen akademie věd a profesor, Boris Grigorijevič Jegorov rozhodně nebyl někým, koho by bylo možné brát na lehkou váhu. Na dokreslení toho, z jakého podhoubí Boris pocházel – pokud by byla bývala naživu, poměrně silné postavení v lékařské komunitě by měla i Jegorovova maminka. Ta byla pro změnu zakladatelkou sovětské oftalmoneurologické školy. Možná i toto rodinné pozadí bylo důvodem, proč Boris Jegorov lékařské váhání „ustál“ a zůstal ve výcviku i v posádce.

Právě rodinné pozadí však bylo minimálně v očích generála Kamanina velkou skvrnou na kádrovém profilu dalšího z potenciálních kosmonautů Voschodu. Otec Georgije Katyse byl v roce 1931 během stalinských čistek zastřelen. Roku 1957 byl sice rehabilitován a obvinění, na jehož základě byl odsouzen k smrti, bylo potvrzeno jako lživé, nicméně pro Kamanina coby tvrdého stalinistu to znamenalo obrovský problém v životopise potenciálního kosmického hrdiny. A to nebylo vše.

Vyšlo také najevo, že Katysovi nevlastní sourozenci z otcova prvního manželství, bratr Robert a sestra Irina, emigrovali do Paříže. Co na tom, že se tak stalo dlouho předtím, než Georgij přišel na svět, v očích kurátora oddílu kosmonautů to byl cejch, který se nedal smýt. „Pravda, do Paříže odjeli v roce 1910, tedy šestnáct let před Katysovým narozením, i tak to však velmi kazí portrét kandidáta na kosmonauta. Bylo možné najít vhodnějšího kandidáta,“ zapsal si Kamanin do svého soukromého deníku a nevědomky tak odhalil svou zkostnatělost, která mnohdy nebyla sovětské kosmonautice ku prospěchu.

Poté, co se Katys dozvěděl o tom, jaké informace na něj Kamanin vyštoural, měl jej údajně osobně konfrontovat. Podle Georgijových memoárů se jej generál pokoušel uklidnit a připustil, že otec již byl rehabilitován a o své rodině v zahraničí Katys nemusel vůbec vědět. Ujistil Georgije, že na jeho kariéru kosmonauta nebudou mít tyto skutečnosti žádný vliv. Nicméně z jeho zápisků do deníku víme, že ve skutečnosti si Kamanin myslel pravý opak. A aby toho nebylo málo, Katys během výcviku obdržel nabídku ke vstupu do komunistické strany. Tu však odmítl se slovy, že nemůže nosit na srdci rudou knížku, když stejnou knížku nosili nebo možná ještě nosí pohůnci, kteří lživě nařkli a poté zavraždili jeho otce. Že tím svým šancím na let do vesmíru nepomohl, není asi třeba příliš zdůrazňovat.

Katys si, jak již bylo řečeno v minulém dílu seriálu, i podle svých slov poměrně jasně uvědomoval, že jeho sokem v souboji o křeslo vědce na prvním Voschodu je Konstantin Feoktistov. Tlaky, jež prosazovaly právě Koroljovova spolupracovníka na čelnou pozici, byly velmi výrazné a dokázaly umlčet i lékaře, kteří měli co do činění s analýzou jeho zdravotního stavu. Nicméně vojáci si také přihřáli svou polívčičku a pokusili se projektanta Vostoku a Voschodu odstranit z výcviku jiným způsobem. Vzhledem k tomu, že osazenstvo Střediska výcviku kosmonautů bylo převážně uniformované, stačil jeden nenápadný rozkaz nebo spíše pobídka: speciálně Feoktistovovi překážet a škodit, jak to jen nejvíce jde. A instruktoři se o to skutečně pokusili.

Jednoho dne, když měl probíhat nácvik na simulátoru kabiny Voschodu, nenápadně odpojili vodiče na vstupu  analogového řídicího systému simulace. Simulace se samozřejmě zastavila a nastalo kašírované překvapení a rádoby hledání problému. Feoktistov po chvíli vylezl z kabiny a prohlásil: „Co to tam u vás je, chlapci? Ukažte, podívám se.“ Jako projektant Voschodu znal velmi dobře také technické řešení simulátoru a po chvilce našel onen odpojený kontakt. „Aha, tady se vám trochu vyviklal a odpojil kontakt!“ Trénink mohl pokračovat. Instruktoři to pak při dalším nácviku zkusili ještě jednou, ale i tentokrát Feoktistov údajně klidně a s úsměvem závadu našel a opravil. Po této lekci již ze sebe personál Střediska nechtěl dělat hlupáky a nic podobného se již znovu nestalo. Výcvik dále pokračoval víceméně hladce.

Na konci července bylo všem jasné, že původní naděje na start prvního pilotovaného Voschodu předběžně plánovaný na 15. srpen vzaly zasvé. Aktuální termín letu prvního Voschodu se přesunul přinejlepším na září. Za takovéto situace musel být výcvik příslušně prodloužen a posádky byly nuceny udržovat dosaženou úroveň vycvičenosti. Podle mnohých kosmonautů je takováto situace velmi nepříjemná, protože jsou připraveni na let, ovšem místo toho musejí čekat a dále dodržovat velmi tvrdou rutinu, během níž jsou jejich denním chlebem vyčerpávající testy, simulace a instruktáže. 12. srpna se sešla Státní komise a nový termín startu určila na 15.-20. září (jak dále uvidíme, i to se ukázalo být přespříliš optimistickým očekáváním).

Koncem srpna se objevily další výmoly na cestě ke startu. Naplno se projevily problémy Jegorova a Katyse, o nichž již byla řeč. Oba dostali při nácvicích pohybu v mikrogravitaci při parabolických letech známku „uspokojivě“, což byl velký problém. S takovou známkou by nebyli připuštěni k letu. Zdravotní stav Feoktistova, který zde byl také zmíněn, se pochopitelně neměnil, nicméně v souvislosti s probémy jeho dvou civilních kolegů celá záležitost začala být lehce výbušná. Kamanin ucítil okamžitě šanci dobýt se svého a poslat do vesmíru čistě vojenskou posádku. Navrhnul nové složení hlavního týmu ve složení Volynov-Komarov-Lazarev. Obratem své řekli i zástupci ministerstva zdravotnictví – náměstek ministra A. I. Burnazjan se nechal slyšet, že dá osobně písemné potvrzení o zdravotní způsobilosti Feoktistova k letu.

Vření kolem personálních otázek pokračovalo i v polovině září, kdy se Kamanin setkal s Koroljovem a diskutovali spolu o složení hlavní posádky. Koroljov navrhoval trojici Komarov-Feoktistov-Jegorov, zatímco Kamanin si stále vedl svou. Nakonec byl ochoten přistoupit na angažmá Konstantina Feoktistova, ale odmítl možnost, že by do Voschodu usedl krom něj ještě jeden civilista.

O pár dní později se konalo další zasedání Státní komise, jež se neslo ve velmi bouřlivém duchu. Předseda komise G. A. Ťulin navrhnul trojici Komarov-Feoktistov-Jegorov, avšak Kamanin se pokusil přes domluvu s Korojovem opět vyšachovat Feoktistova z posádky a navrhnul své „klasické“ složení Volynov-Komarov-Lazarev. Po výbuchu hněvu u Koroljova opět ustoupil a připustil vřazení Feoktistova, nicméně ohledně Jegorova zůstával neoblomný, podle něj byl Lazarev coby lékař a současně vojenský pilot naprosto logickou volbou. Do konce zasedání se situaci nepodařilo uklidnit a Koroljov nasupeně křičel: „Vzdušné síly nám vždycky hážou klacky do špic. (…) Budu si muset připravovat své vlastní kosmonauty-výzkumníky.“

Nakonec se vedení letectva Koroljovově zarputilosti podvolilo. 21. října rozhodl velitel vzdušných sil maršál Veršinin o tom, že hlavní posádku budou tvořit Vladimir Komarov, Konstantin Feoktistov a Boris Jegorov. Příznačné bylo, že Kamanin nebyl rozhodování vůbec přítomen. Když se na sklonku dne přišel poptat, v jaké fázi ono rozhodování je, Veršinin jej postavil před hotovou věc. Kamaninovo zklamání doslova čiší ze záznamu v jeho deníku v onen den: „Moje role se velmi zkomplikovala. Napříště už nebudu muset bojovat jen proti Koroljovovi, ale také proti mým přímým nadřízeným.“

Otázka složení pasažérů prvního pilotovaného Voschodu byla tedy vyřešena, zbývala však ještě jedna „maličkost“. Bylo třeba naučit Voschod létat. A i to se ukázalo být mnohem těžší, než si všichni původně mysleli…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Voskhod_cutaway_crew_seating.jpg
https://www.astronaut.ru/as_rusia/boskhod/foto/benderov_s.htm?reload_coolmenus
https://www.baaa-acro.com/sites/default/files/styles/crash_detail_page_image_style_1000x505_/public/import/uploads/1973/06/CCCP-771021.jpg?itok=Vsi3f-VP
http://www.tu144sst.com/accidents/pictures/Goussainville_crash.jpg
http://sm.evg-rumjantsev.ru/images/voskhod-1-1.jpg (kredit: rodina G. Katyse)
https://www.astronaut.ru/register/515.htm
https://kosmo-museum.ru/uploads/ckeditor/pictures/5958/content_%D0%A4%D0%95%D0%9E%D0%9A%D0%A2%D0%98%D0%A1%D0%A2%D0%9E%D0%92-3.png(kredit: MMK Moskva)