Navzdory nepochybně vzrušujícím, probíhajícím, připravovaným i plánovaným misím k planetám, asteroidům či kometám, zůstává planeta Mars nadále favoritem průzkumu Vesmíru za hranicemi našeho Měsíce. První vlna všeobecného zájmu o průzkum Rudé planety sondami se zvedla po té, co na Zemi dorazily první snímky povrchu pořízené sondami Viking. Další, širokou veřejností vnímaný, skok znamenala spanilá jízda vozítka Sojouner po povrchu planety v rámci mise Pathfinder.

Na první „velké“ rovery – Spirit (budiž mu prach Marsu lehký) a Opportunity (po desetiletí stále v kondici), už dnes občas zapomínáme. Nad tím, že v rámci „nejnovější“ mise MSL brázdí rover Curiosity údolí kráteru Gale už dva roky jen kroutíme hlavou. A to, že Mars obíhají kromě dvou přirozených také tři umělé satelity, už snad nikoho nepřekvapí.

Co však překvapit může je fakt, že jeden z těchto satelitů patří evropské agentuře ESA. Mars Expres byl totiž prvním, a hned velmi úspěšným, příspěvkem Evropy k průzkumu Marsu. Prvním, ale rozhodně by neměl zůstat posledním. Jeho pokračovatelem se má stát mise ExoMars.

Trochu opakování

O misi ExoMars jste již na našich stránkách četli. Nejprve jsme vám představili přístrojové vybavení mise, seznámili jsme vás s vývojem nejatraktivnějšího prvku – evropského roveru a bez povšimnutí nezůstalo dokončení jádra dalšího ze tří komponentů – satelitu TGO, letos v lednu. Připomenu, že tenhle projekt byl původně plánován ve spolupráci ESA a NASA a jeho počátek je spojen s počátkem milénia.

Protože se jedná bezesporu o jeden z nejprestižnějších a zdaleka nejkomplexnějších projektů ESA, tento článek si klade za ambice doplnit výše uvedená „tvrdá“ fakta omáčkou, která příběh ExoMars dochutí.

Na úvod chci upozornit, že mise je v mnohém technologickým demonstrátorem. Tedy projektem, který má v praxi odzkoušet řadu univerzálních kosmických technologií, které se budou nadále používat při následujících misích. Vědecká náplň projektu však rozhodně není Popelkou! ExoMars bude např. hledat ne podmínky vhodné pro život ale rovnou mikroskopický život samotný!

Projekt je však v rámci ESA financován jako „volitelný“ program, ne jako součást klíčového výzkumného programu agentury. To vše v praxi znamená, že motivace pro jeho uskutečnění leží spíš v politice a průmyslu než vědě. Což, jak se ukazuje, projektu neškodí. Spíše možná naopak.

Peripetie partnerství

Po řadě zdržení (mise měla původně startovat již v roce 2009) byla v roce 2009 vydefinována konečná podoba projektu. Orbiter, TGO, a zkušební lander, EDM, odstartují v roce 2016 a o dva roky později je bude následovat rover. Ty v té době byly plánovány dokonce dva – evropský ExoMars a menší americký MAX-C. Rover zužitkuje získané zkušenosti s přistáním a TGO bude zároveň sloužit jako jeho spojovací stanice na oběžné dráze Marsu.

Původní plán počítal s jednodílnou misi, pro kterou byl zvolen jako nosič Sojuz vypuštěný z Kourou. Jak mise postupně nabývala na objemu, ESA přestoupila na Ariane 5. Finální podoba si vynutila nosiče dva a NASA tedy v rámci své účasti nabídla Atlasy.

Avšak v roce 2011 se ExoMars dostal do vážné krize.

Američané, kteří logicky upřednostňovali vlastní projekty, se k ExoMarsu stavěli poměrně vlažně. Po té co byla mise rozdělena do dvou etap nejprve Evropanům „přepustili“ vývoj přistávacího modulu.

Rozhodně však nechci říct, že Amerika projekt sabotuje. Pro obě mise zajišťuje část vědeckého vybavení a i při současných napjatých vztazích s Ruskem získalo toto vybavení výjimku ze zákazu transferu pokročilých technologií. To je podpora daleko významnější, než se na první pohled zdá.

Musíme také připustit, že technologicky je ExoMars pro NASA krok zpět. Pro současný vlastní projekt MSL již vyvinula komplexní přistávací modul „sky crane“, který ji umožňuje dopravit na povrch Marsu až 1 tunu nákladu. V marsovských roverech pak Amerika bezesporu hraje úplně jinou ligu. Při napjatosti kosmických rozpočtů se pak nejde moc divit, že si musí stanovit priority.

V onom roce 2011 však NASA neobhájila financování raket Atlas pro obě mise. ExoMars byl doslova uZemněn.

Sňatek z rozumu

ESA v té době shodou okolností probírala s Rusy možné sladění svého projektu s ruským Mars-NET, který měl probíhat ve stejné době. Rozčarování z přístupu Američanů na jedné straně a zřejmě určitá euforie z jednání s Rusy vedly ESA k jednostranným, poněkud nediplomatickým, prohlášením, že k Rusové byly přizváni k projektu výměnou za vynesení satelitů raketami Proton. Jako protihodnotu měli získat možnost umístit své experimenty na sondách a přístup k získaným datům.

Po počátečních výhradách Roskosmu a pravděpodobně i v důsledku selhání misí Mars-96 a Phobos-Grunt a zrušení projektu Mars-Net však Rusové svou účast na projektu ExoMars nakonec potvrdili. Což mi trochu připomíná reakci právě Roskosmu na plány turistických letů k Měsíci. Bude zajímavé sledovat, jestli i v tomto případě bude zavedený scénář platit i nadále.

Ale zpátky k Marsu. V roce 2012 se Roskosmos zavázal dodat dva Protony pro obě mise. Zároveň bylo specifikováno vědecké vybavení, které pro jednotlivé části systému – družici na oběžné dráze Marsu, přistávací modul/ stacionární sondu a rover, dodají Rusové.

Zejména na evropské straně zavládlo nadšení a přesvědčení, že ESA získala plnohodnotnou náhradu za NASA. Roskosmos však cítil, že ESA je „snadná kořist“ a po nastartování spolupráce a přípravě příslušné smlouvy na ministerské úrovni přišel s nečekaným požadavkem na navýšení ruského podílu v projektu. Tento požadavek zdržel konečný podpis zmíněné dohody mezi ESA a Roskosmem a ohrozil již tak napjatý harmonogram.

Pro úplnost, hlavním dodavatelem na straně ESA je italská Thales Alenia Space Italia, partnerem Roskosmu je NPO Lavočkin.

Projekt dostává pevné obrysy

Nicméně v průběhu loňského roku se projektu dařilo držet rytmus a směr. Pokračoval vývoj a testování přistávacího modulu EDM a v únoru letošního roku německá společnost OHB Systém dokončila výrobu jádra satelitu TGO. První fáze tedy plnou parou směřuje k plánovanému startu v roce 2016.

Pro druhou fázi bylo potvrzeno, že Rusové zajistí přistávací modul, který bude následně fungovat jako marsovská stacionární sonda. Pokud uvážíme, že mise v roce 2016 má za jeden ze stěžejních úkolů otestovat analogické, byť menší, evropské zařízení, jedná se o významný ústupek. Nicméně ESA si podržela rover a na setkání pořádaném ESA 26.-28.března 2014 pak byli vybráni čtyři horcí kandidáti na přistání.

Tím však výčet dobrých zpráv končí. Technická náročnost druhé fáze způsobila zpoždění tři čtvrtě roku a část partnerů projektu dnes považuje za reálný start druhé fáze až v roce 2020. Oficiálně však odklad zatím potvrzen nebyl. ESA vydá své stanovisko až po závěru hodnotící komise, který očekává v říjnu letošního roku.

Osud tohoto projektu opět ukazuje náročnost spolupráce s Rusy, kterou v plné nahotě odhalil a odhaluje projekt mezinárodní kosmické stanice. V případě ExoMarsu 2018 je to právě příklad přistávacího modulu. Jak jsem již zmínil výše, Evropa v praxi odzkouší vlastní systém v roce 2016. Bylo by tedy logické, že jej nasadí i v druhé fázi. Nicméně byla nucena udělat ústupek Rusům, kteří si vymínili, že pro druhou fázi vyvinou v rámci navýšení své účasti na projektu svůj vlastní lander. Ovšem například padáky pro tento ruský modul vyvíjí ESA. Počínaje nutností překládat technickou dokumentaci a konče chorobným utajováním na ruské straně (umocněným současným mezinárodním napětím) vstupuje do hry spousta momentů, který tento projekt zdržují a prodražují. A takováto dělba práce byla vynucena i u dalších systémů. Je to ovšem daň za poskytnutí nosičů, tedy něco nad čím nemá smysl lamentovat. Faktem zůstává, že přistoupení Rusů dalo projektu výrazný impuls.

2014 a dál

A co pro nás projekt ExoMars připravuje v blízké i vzdálenější budoucnosti? Program doposud ukázal ohromnou nezdolnost a manažerské schopnosti ESA, což je sice vedlejší, nicméně hmatatelný a cenný přínos. Uvědomme si, že příprava projektu běží již 14 let. ESA se musela vyrovnat nejen s předefinováním projektu, ale i se změnou klíčového partnera. Vedle řešení technických a vědeckých otázek úspěšně vybalancovává i „společenské“ či „politické“ překážky. O finančním řízení, ExoMars překonal původní rozpočet 1mld EUR a konečné odhady dosahují až 1,5 mld EUR, ani nemluvím. Minimálně z pohledu přípravy a řízení náročného projektu je mise ExoMars již teď evropským úspěchem.

Pro Rusy je to zase velká šance prolomit svou po desetiletí trvající smůlu a s pomocí ESA potvrdit svou schopnost doletět dál než jen na zemskou orbitu.

Troufám si i proto odhadnout, že minimálně v roce 2016 nás čeká velká sláva. A pokud v tom roce dosedne na marsovský povrch druhá sonda Made in ESA (vzpomeňme na Beagle 2, který na Mars dopadl v rámci mise Mars Expres), můžeme se začít těšit i na „náš“ první rover. Ať už v roce 2018 nebo 2020.

Zdroje informací:
http://www.russianspaceweb.com
http://www.nasa.gov/content
http://www.esa.int

Zdroje fotografií:
http://exploration.esa.int/mars/47884-exomars-2016-mission/
http://www.russianspaceweb.com/…/exomars/2016/EDM/20131013_load_test_1.jpg
http://www.russianspaceweb.com/…/exomars/2016/orbiter_scale_1.jpg
http://exploration.esa.int/mars/47068-esa-s-exomars-rover/
http://www.russianspaceweb.com/images/spacecraft/planetary/mars/exomars/landing/lander_1.jpg