Asi málokdo si dokáže představit, čím prochází člověk, jenž došel až těsně pod vrchol možného, aby byl vzápětí otočen a zdálky musel sledovat, jak na onen vrchol vystupuje někdo jiný. Nemluvě o tom, že kdykoli se o něm posléze hovoří, vždy je zmiňováno ono slovo, které dopadá jako kladivo – „náhradník“. Přesto lze i po takovémto zážitku žít nikoli s kypící hořkostí v mysli, nýbrž s nadhledem a pokorou k realitě. A prožít život tak, aby se za ním bylo možné ohlédnout a říci si, že byl dobrý a plodný. Vyžaduje to však sílu charakteru a moudrost. Ne každý by se s takovýmto osudem vyrovnával s grácií, přesto takoví lidé existují. Jeden z nich odešel minulý týden a kosmonautická komunita tak přišla o svéráznou postavu, která nebrala sebe ani ostatní zbytečně vážně a nikdy neměla daleko k úsměvu a žertu. 7. října 2023 se vydal na poslední let Oldřich Pelčák, člověk, v jehož biografii figuruje ono slovo „náhradník“, přesto by bylo velkou chybou a křivdou na jeho život nazírat jen s touto nálepkou…

Když se 2. listopadu 1943 ve zlínské porodnici narodil chlapec, kterému dali jméno Oldřich, asi nikdo si nedokázal představit, jaký osud mu byl předurčen. Rodina, v níž krom malého Oldy vyrůstali ještě jeho mladší sourozenci Božena, Karla a Jirka, se pár let po válce z Napajedel přestěhovala do Kyjova, kde žila jedna z babiček. Jejího muže umučili nacisté a ona zůstala na rodinný dům sama. A tak byla první léta, kdy bral malý Oldřich rozum, svázána s tímto malebným slováckým městečkem. Tam Oldřich také v září 1950 poprvé usedl do školních škamen. Zatím ještě netušil, že nebe, které měl nad hlavou, se mu stane životní posláním, ani to, že mu bude chybět jen jeden malý krůček k tomu, aby nahlédl za onu modrou oponu a podíval se na Zemi ze zcela jiné perspektivy, než je běžné.

Zatím jej bavily zcela jiné aktivity, zejména turistika, lyžování a také divadelní prkna. Jeho maminka byla nadšenou ochotnicí a lásku k divadlu vštěpovala všem svým dětem. Nenápadná otočka směrem k vertikále začala poutavým vyprávěním fyzikáře ve škole, které plynule přešlo v nábor do modelářského kroužku. Malý Pelčák se postupně začal nořit do světa, kde vládne lupenková pilka, balsa, profily křídel a samozřejmě také neslavné pády, které střídaly chvíle euforie, když výtvor, jemuž věnoval tolik hodin v kroužku i doma, vzlétl a několik minut se vydržel pohybovat v trojrozměrném prostoru.

Od modelaření je již jen krůček ke skutečnému létání a Oldřich mohl poprvé okusit skutečný let v době, kdy studoval na průmyslové škole strojnické v Uherském Hradišti. Jednu sobotu jel vlakem domů za rodiči, když si všimnul větroně, který zrovna přistával na jakémsi malém letišti. Oním letištěm byly Kunovice. Oldřich nelenil, na další zastávce z vlaku vystoupil a vydal se hledat ono letišťátko. A opět – nemohl tušit, že kráčí k místům, k nimž si vytvoří pouto na celý život.

Být členem aeroklubu nebylo žádné peříčko. Svůj čas na obloze bylo třeba si odpracovat. Od zametání hangáru přes vytlačování větroňů až po brigády při sekání trávy. Přesto ale na jaře 1960 po absolutoriu teoretické výuky přišla konečně chvíle, kdy mohl pod dohledem instruktora začít krotit svůj první typ letounu. Byl jím legendární kluzák LF-109 Pionýr. Hodné a poslušné letadlo, které vychovalo tisíce plachtařů, se pro Oldu stalo nejen prvním, ale také suverénně nejoblíbenějším typem, na který s láskou vzpomínal až do konce života.

Na začátku šedesátých let se nebylo možné vyhnout obrovské vlně nadšení a zájmu o kosmonautiku. A stejně jako pro nesčetné řady mladých mužů v tu dobu, i pro Oldu se nyní rýsovala jeho další životní dráha zcela jasně: bude stíhacím pilotem, stejně jako Jurij Gagarin. Ale ještě než mohl vůbec své první kroky ve vojenském létání začít, čekala jej nepříjemná epizoda: při lékařské prohlídce před přijímacími zkouškami na letecké učiliště muži v bílých pláštích zjistili, že kandidát Pelčák má zvětšené krční mandle. Pakliže stojí o angažmá ve vojenském letectvu, mandle musejí pryč. Tak se také stalo a po absolvování závěrečných zkoušek a následně i úspěšné maturitě nastalo asi nejkrásnější léto v Pelčákově životě.

V té době totiž perspektivní kádry a budoucí posluchači leteckých vojenských směrů před nástupem do pilotní školy absolvovali letní kurz létání na motorových strojích. Zlin Z-126 Trenér, jehož vojenské označení znělo „C-105“ se tak stal druhým typem Pelčákova leteckého života. Poprvé mohl prostor ochutnat v plné svobodě, neodkázán pouze na termiku a počasí. Ale vše má svůj konec a když se srpen přehoupl do září, Oldřich nasedl do vlaku, který jej opět vezl za jeho osudem. Tentokrát ovšem směr Prešov, konkrétně tamní pobočka Vyššího leteckého učiliště.

Už během prvního ročníku tehdy vojíni-posluchači začali létat na proudovém letounu L-29 Delfin. A po absolvování základního výcviku na proudovém stroji pak Oldřich spolu s ostatními přesídlil do Košic, kde jej čekal mnohem výkonnější „oř“, MiG-15. V roce 1965 ukončil Pelčák studium v hodnosti poručíka a čekala jej první z několika vojenských štací – 7. stíhací letecký pluk v Piešťanech. Ovšem už po roce a půl byl útvar rozpuštěn a nejperspektivnější mladí piloti byli převeleni do Ostravy, kde se měli naučit ovládat relativní novinku v našem letectvu – výkonný dvoumachový MiG-21. A k Pelčákově velké radosti se po kontrole techniky pilotáže prst legendárního Zdeňka Volemana, který v té době působil na velitelství letectva, zastavil i na něm. Po přeškolení na jedenadvacítky Pelčák přesídlil do Českých Budějovic, k tamnímu elitnímu 1. stíhacímu leteckému pluku. O pár let později se tam setkal s jistým o pár let mladším pilotem jménem Vladimír Remek. A opět netušil, jak pevnými nitěmi je osud sváže dohromady.

V té době už Pelčák začal pošilhávat po dalším profesním růstu. Ten mu nabízela pouze vysoká škola. Prvotním záměrem byla vojenská akademie v Brně, jenže pak se objevila nabídka, která se objevuje v tom lepším případě pouze jednou za život: možnost studovat ve Vojenské letecké akademii J. A. Gagarina v Moninu u Moskvy. V té době se jednalo o špičkovou školu, která produkovala kvalitní vojenské kádry, a je zcela lhostejné, jakým prizmatem na ni nahlíží současnost. Sám Pelčák i s odstupem tvrdil, že to byla škola na skutečně světové úrovni. A v rámci východního bloku už, co se vojenského vzdělání týče, nebylo kam výše stoupat.

1. září 1972 tak Pelčáka zastihlo opět ve škamnách, tentokrát však v těch ruských. Čtyřleté studium absolvoval spolu s Vladimírem Remkem a také s dalšími zahraničními piloty. Další kariéra byla zdánlivě jasná: vysoké funkce v rámci letectva. Ale, jak říká starý dobrý profesor Murphy, vždycky je nakonec všechno jinak.

V roce 1967 začala fungovat organizace Interkosmos, která umožňovala státům východního bloku participovat na výzkumu vesmíru prostřednictvím sovětských družic, na něž byly osazovány aparatury členů Interkosmosu. 13. července 1976 podepsali zástupci několika členských států Interkosmosu mezivládní dohodu, na jejímž základě se občané signatářských zemí budou moci zúčastnit krátkodobých kosmických letů na orbitální stanice. V září pak bylo dohodnuto, že tyto lety budou probíhat v období 1978-1983. V úvodní vlně měli být vybráni zástupci ČSSR, NDR a Polska.

Prvotní výběr byl v kompetenci jednotlivých států. V rámci československého letectva tak začali být vytipovávání piloti stíhacího letectva, kteří měli zkušenost v pilotování nadzvukových letounů a jejichž věk se pohyboval v rozmezí 25-35 let. Sítem prošlo 179 pilotů, včetně Pelčáka a Remka.

Protože nebylo příliš mnoho času na podrobné zkoumání lékařských složek dotyčných, byly brány za základ výsledky každoroční povinné lékařské prohlídky v ÚLZ (Ústav leteckého zdravotnictví). Tímto předvýběrem prošlo 24 pilotů, kteří byli pozváni na dvoutýdenní lékařské testy do ÚLZ. Z nich vyšlo s čistým štítem devět pilotů – Pavol Bialoň, Štefan Gombík, Ján Hašan, Ladislav Klíma, František Pavlík, Oldřich Pelčák, Vladimír Remek, Jan Rykr a Michael Vondroušek. Do dalšího kola ovšem mohlo postoupit pouze osm, černý Petr padl na Jana Rykra.

Na zbylou osmičku se přijela podívat komise přímo z Hvězdného městečka pod vedením kosmonauta-lékaře Grigorije Lazareva. Z pohovorů a dalších testů prováděných od 21. do 25. října vyšla vítězně čtveřice Pelčák-Remek-Klíma-Vondroušek. Ty pak 10. listopadu čekala cesta do Moskvy, přímo do Centra výcviku kosmonautů J. A. Gagarina ve Hvězdném městečku. Stále přísnější testy znamenaly také stále jemnější síto a po dvou týdnech, 24. listopadu, hlavní lékařská komise vyřkla ortel: k výcviku na pozici kosmonauta-výzkumníka se do Hvězdného vrátí Oldřich Pelčák a Vladimír Remek.

Krátce po návratu domů si tak Pelčák znovu sbalil kufry a z Českých Budějovic opět zamířil směrem východním. Tentokrát jej doprovázela manželka Hana a synové Oldřich a Miloš. 4. prosince oba českoslovenští kandidáti začali teoretickou výukou spolu s kolegy z Polska a Německé demokratické republiky. Vyučujícími byly také některé legendární postavy sovětské kosmonautiky, například do tajů nebeské mechaniky jsou posluchači zasvěcováni prostřednictvím Valentiny Ponomarjovy, náhradnice Valentiny Těreškové, u některých dílčích zkoušek zase figuroval kosmonaut Pjotr Klimuk.

Na konci května 1977 všech šest „internacionálů“ složilo úspěšně náročné teoretické zkoušky.
Počátek léta byl zasvěcen osvěžování pilotních návyků a přivykání stavu mikrogravitace při parabolickém letu v Tu-104. A v průběhu června také přišlo sestavování posádek. Oldřich byl přiřazen k Juriji Fjodoroviči Isaulovovi. Ten byl členem oddílu od roku 1972 a zatím neměl praktickou zkušenost s kosmickým letem. A právě to podle některých názorů bylo pro Pelčáka osudové.

V prosinci totiž k nové stanici Saljut 6 zamířila posádka Sojuzu-25 Vladimir Kovaljonok a Valerij Rjumin. Na stanici měli zůstat několik měsíců a mimo jiné přivítat i první internacionální posádku, o níž bylo předem dohodnuto, že se bude jednat o posádku sovětsko-československou. Jenže Sojuz-25 se se Saljutem nedokázal spojit. Z velké části byla na vině ne zcela odpovídající metodika výcviku, svou roli také sehrála technika, každopádně po dvou dnech se Kovaljonok s Rjuminem museli vrátit na Zem. Po tomto fiasku bylo přijato rozhodnutí, že v posádce musí být vždy zařazen kosmonaut, který má za sebou alespoň jeden let. Isaulov tedy musel z kola ven a byl nahrazen velmi zkušeným Nikolajem Nikolajevičem Rukavišnikovem. Jen na okraj – Isaulova nakonec stihl podobný osud jako Pelčáka, do vesmíru se nikdy nepodíval. Nejblíže mu byl start na jaře 1982, kdy měl působit jako velitel první dlouhodobé expedice na Saljut 7. Jenže tři dny před odletem na kosmodrom prodělal otravu jídlem a byl z posádky vyřazen…

Zatímco Pelčák si musel zvykat na nového velitele, u Remka šlo všechno hladce. Se svým velitelem Alexejem Gubarevem se sžil natolik, že se dokonce přestěhoval ze svobodárny, kde bydlel, přímo ke Gubarevům domů. K tomuto kroku jej jeho velitel sám ponoukl. A možná už tehdy začalo být jasné, kdo poletí do vesmíru, a kdo bude hrát druhé housle.

O tom, proč byla nakonec vybrána Gubarevova posádka, se vedou spory. Názorů je nemálo a argumenty jsou mnohdy velmi přesvědčivé. Jedním z nich je osoba samotného Remka. Jeho tatínek byl v té době velitelem letectva, navíc byl slovenské národnosti, zatímco maminka byla Češka. Z tohoto hlediska byl Vladimír Remek dokonalým zástupcem dvounárodnostního státu. Druhým argumentem je pro změnu osoba Alexeje Gubareva. Gubarev byl vojenským pilotem a armádní klika už od Koroljovových časů velmi urputně soupeřila o vliv s „civily“. A právě civilem byl Nikolaj Rukavišnikov, který do oddílu kosmonautů přišel v roce 1967 jako inženýr tehdejšího CKBEM (pozdější RKK Eněrgija). Podle některých mělo být rozhodujícím faktorem to, že v té době vojáci stále ještě měli svůj vliv, kterým do posádek na velitelské pozice obsazovali své lidi. Na druhou stranu doslova jen pár dnů po ukončení letu Gubareva a Remka byl Rukavišnikov zařazen coby velitel posádky sovětsko-bulharské mise, která startovala v dubnu následujícího roku. Prvenství v letech internacionálů však zůstalo vojákům…

Původně měl let Sojuzu-28 údajně odstartovat 25. února, což měl být jakýsi dar sovětské strany československým partnerům, neboť Československo si 25. února 1978 připomínalo třicet let od komunistického převratu. Vinou závady na nosné raketě se však musel start posunout. Zda tomu tak skutečně bylo, to autor těchto řádků nedokáže s jistotou říci, faktem ale je, že pakliže ano, musela být technická závada objevena relativně dlouho před plánovaným startem, protože obě posádky na Bajkonur odlétly z Hvězdného městečka až 18. února, což by v případě startu 25. února bylo poměrně pozdě, rutinně posádky na kosmodrom odlétaly v desetidenním až dvoutýdenním předstihu. Až tady bylo oficiálně potvrzeno to, co již mnozí tušili – do vesmíru poletí Gubarev s Remkem.

2. března 1978 se Československo stalo teprve třetí zemí světa, jejíž občan nahlédl za brány atmosféry. A k Pelčákově zklamání nebyl on sám tím, kdo učinil onen poslední krok dlouhého a únavného výcviku. Je těžké si představit, kolik morální síly musel mít v okamžicích, kdy seděl v řídicím středisku a pod dohledem novinářských kamer mluvil se svým šťastnějším kolegou, toho času ve vesmíru, a současně byl nucen se tvářit, že má z kolegova úspěchu ničím nezkalenou radost.

Po Remkově přistání a povinnném kolečku audiencí, oslav a besed se Pelčák vrátil k běžnému životu. Ještě několik let doufal, že proběhne cosi jako „druhé kolo“ internacionálních letů, v rámci kterého se do vesmíru dostane i on, postupně mu však začalo docházet, že nic takového se konat nebude a vesmír mu už nikdy nebude blíže, než tomu bylo v předjaří roku 1978. Při pohledu na další Remkovu dráhu si však také uvědomoval, že má vlastně štěstí v neštěstí. Na rozdíl od Vladimíra se nestal živoucí atrakcí režimu a mohl si užívat svého milovaného létání.

Zprvu nastoupil jako velitel 11. stíhacího leteckého pluku v Žatci. V legendární „Koreji“, jak byl pluk neoficiálně nazýván, odsloužil tři roky. V březnu 1981 následovalo převedení na post zástupce velitele divize PVOS (Protivzdušné obrany státu). V té době již měl díky své přímé povaze a zvyku nijak nezastírat své názory velmi pošramocenou pověst u nadřízených. Rozhodl se proto odejít z armády a létat jako pilot aerolinek. Jenže tak jednoduché to nebylo – byl značně neoblíben u ministra obrany a ten se netajil tím, že pokud Pelčák dostane místo u aerolinek, bude to rozhodně na neletovou funkci. Oldřichovi to prozradil Jozef Remek, který mu ale současně nabídnul možná řešení. Pelčák dostal na výběr pozici továrního pilota v Letu Kunovice, stejný post v Aeru Vodochody, nebo funkci šéfpilota ve Výzkumném ústavu 030 ve Kbelích.

Vybral si tu nejlákavější variantu a od roku 1986 začal létat pro zkušebníky ve Kbelích. Díky tomu mohl nadále sedlat nejen proudové stroje, ale také usednout za berany L-410 a L-610. V jejich kokpitu se často vracel i do své letecké kolébky – na letiště v Kunovicích. Po Sametové revoluci figuroval i jako pilot legendárního Display Teamu, se kterým předváděl letoun L-59. Jeho zápisník profesionálního letce se uzavřel v roce 1999, kdy odešel do penze s náletem zhruba 3 500 hodin.

Po odchodu z aktivního leteckého života se věnoval hlavně své rodině, s druhou manželkou měl dvě dcery. Jeho vášní byla chalupa v Cidlině, věren své povaze se však nestranil ani společnosti. Byl znám jako skvělý vypravěč historek z leteckého života a současně ten, kdo sám sebe nebere příliš vážně. Když pak 7. října přišla smutná zpráva, bylo všem, co se s ním alespoň jednou setkali, jasné, že odešel věčný optimista, rovný chlap a člověk, v jehož přítomnosti nelze nemít na tváři úsměv. Pane Pelčáku, klidný let a vysoké nebe!

Zdroje obrázků:
https://magnetpress.online/wp-content/uploads/2023/10/lom_pelcak3_14380_960.jpg
https://www.flying-revue.cz/imagebank/50305659/350/542/vy%C5%A1%C5%A1%C3%AD_leteck%C3%A9_u%C4%8Dili%C5%A1t%C4%9B_-_pilotn%C3%AD_%C5%BE%C3%A1k_-_vy%C5%99azen_jako_pilot_bez_t%C5%99%C3%ADdy_na_letounu_mig-15bis_001.jpg (kredit: archiv O. Pelčáka via Flying Revue)
http://www.spacefacts.de/mission/large/english/soyuz-28_2.htm (kredit: spacefacts.de)
https://magnetpress.online/wp-content/uploads/2023/10/lom_pelcak2.jpg (kredit: LOM Praha)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Old%C5%99ich_Pel%C4%8D%C3%A1k_v_%C4%8Dervnu_2016.jpg (kredit: Martin Salajka)