Na jaře 1960 se dala do pohybu mašinérie letových zkoušek lodí, jejichž jedna varianta měla posléze dopravit na oběžnou dráhu člověka. Překotné tempo vývoje znamenalo, že se mnoho věcí a procesů dělo současně, byrokracie protentokrát v mnoha případech šla stranou a mnohdy se papírově potvrzovalo to, co již dávno existovalo ve fyzické formě. Na konci dubna 1960 kosmodrom, jehož jméno v té době ještě neznělo „Bajkonur“, přivítal první stroj programu Vostok. Zjednodušený exemplář 1KP N^o1 měl za úkol vyzkoušet funkci základních prvků lodě. Jeho tvůrci chtěli potvrdit své premisy ohledně orientačního systému, telemetrie, radiového spojení, ovládacího systému a v neposlední řadě také brzdicího motoru TDU. Lodě 1KP nebyly vybaveny tepelnými štíty, proto byla letenka pro tento stroj jednosměrná, při vstupu do atmosféry se návratová kabina měla rozpadnout a shořet stejně jako přístrojový úsek, u něhož se s tímto průběhem počítalo pro všechny varianty lodí Vostok. Napětí na kosmodromu bylo hmatatelné – čas běžel a všichni si velmi dobře uvědomovali, že závod se Spojenými státy o vyslání prvního člověka do vesmíru mohl mít pouze jediného vítěze. O další porci motivace se staral hlavní konstruktér Sergej Koroljov. U již tak dost autoritativního muže se s tím, jak se blížil start, stále častěji objevovaly jeho pověstné výbuchy hněvu, při nichž by se ti, kdo byli jejich terčem, nejraději zahrabali pod zem. Všichni nicméně věděli, že nyní si nemohou dovolit žádné selhání nebo chybu. V sázce bylo příliš mnoho.

Vostok dostává křídla

Přelom dubna a května 1960 byl pro pracovníky OKB-1, kteří pracovali na projektu Vostok, velmi napjatým. Prověrky systémů na kosmodromu probíhaly de facto nepřetržitě, všechno ale nešlo podle plánu. Asi nejvíce vrásek na čele zainteresovaným činil OSO, tedy hlavní systém orientace označovaný jako „Čajka“, který byl na tu dobu pokročilým kusem techniky, využívajícím infračervenou vertikálu, kdy senzor rozlišoval chladný vesmír od relativně teplého zemského povrchu. Tento systém byl naprosto klíčový, neboť právě na základě jeho výstupu měla být loď orientována před zážehem brzdicího motoru. Ten musel vyvíjet tah v přesně daném vektoru, jinak hrozilo nebezpečí, že loď buďto vstoupí do atmosféry pod příliš strmým úhlem, nebo naopak zamíří na vyšší dráhu.

Systém vykazoval závažné nedostatky ještě při zkouškách v OKB-1 v Podlipkách, proto byla loď na kosmodrom vyslána bez něj a počítalo se s tím, že systém bude doladěn, načež zamíří na kosmodrom a až tam bude nainstalován na palubu lodi 1KP. Jenže systém ne a ne dostat rozum, což Koroljova notně iritovalo. Jeho náměstek Boris Čertok, který měl na starosti mimo jiné i doladění Čajky, nakonec usoudil, že bude lépe systém převézt na kosmodrom a poslední úpravy udělat tam. Čajka tedy byla rozebrána a naložena na nákladní auto, jež ji mělo dovézt na letiště. Nikoho nenapadlo vypravit Čajce doprovod, takže řidič nákladního auta netušil, co za vzácnost veze na korbě. Svůj náklad tak otestoval během cesty, bohužel trochu jiným způsobem, než jeho tvůrci zamýšleli. Nejprve bednami s Čajkou řádně zatřásl na prvním železničním přejezdu, který se snažil přejet plnou rychlostí. Následně test zakončil tím, že vrazil do stromu vedle silnice. Při posouzení řidičova stavu vyšlo najevo, že se během cesty, zřejmě na kuráž, posilnil blíže neurčeným množstvím lihu, který „zprivatizoval“ v montážním cechu a přivedl sám sebe do stavu „středně těžké opilosti“. I takové věci se v sovětském raketovém průmyslu občas odehrávaly…

Další patálie se již Čajce vyhnuly a 5. května byla namontována na palubu lodi 1KP N^o1 , kde mohly začít její autonomní testy. Následovaly celkové systémové testy všech součástí lodi a 13. května bylo hotovo. Ve stejný den byl přístrojový úsek připojen k návratové kabině, která, jak již všímavý čtenář ví, nebyla tak zcela „návratová“. Neměla tepelný štít a místo katapultážního křesla se schránou pro pokusná zvířata byla naložena kovovými cihlami, které měly simulovat hmotnost aparatur a tepelného štítu a také rozložení hmoty v kabině.

Následně byla loď sestykována se třetím stupněm nosné rakety a byl na ni nasunut aerodynamický kryt. V noci ze 13. na 14. květen byla sestava vyvezena na odpalovací rampu. Start byl naplánován na brzké ranní hodiny 15. května. Ve 3 hodiny, 0 minut a 5,6 sekund moskevského času se raketa s lodí 1KP N^o1 zvedla z rampy a zamířila vzhůru. První Vostok byl na cestě. O necelých devět minut později byl stroj na oběžné dráze a Sovětský svaz se tak stal držitelem rekordu, kdy se na orbitu podařilo dopravit dosud nejtěžší těleso. 1KP vážila 4 540 kilogramů a pohybovala se po dráze 312 x 369 km se sklonem 65° vzhledem k rovníku. Teprve o den později se zpráva o tomto úspěchu dostala na veřejnost. Agentura TASS kupodivu poměrně detailně informovala jak o parametrech dráhy, tak také o některých aspektech konstrukce lodi – bylo například zveřejněno, že součástí „První kosmické lodi-družice“, jak byla v médiích loď označována, je i přetlaková návratová kabina o hmotnosti 2,5 tuny a veřejnost byla informována také o tom, že přestože ve finální části letu proběhne její oddělení od přístrojového úseku, nepočítá se s jejím návratem na Zemi a kabina zanikne v atmosféře.

Po navedení na orbitální dráhu začaly prověrky všech myslitelných systémů a bylo konstatováno, že loď jako celek pracuje velmi dobře. Bezvadně si také vedl zajímavý systém „Luč“. Jednalo se o jakési malé „uši“ fotovoltaických článků, jež byly umístěny na ráhnu čnícím z návratové kabiny. Uši byly vybaveny slunečním senzorem a naklápěly se aktivně tak, aby byla jejich plocha co možná nejlépe osvěcována a přísun elektrické energie byl co nejvyšší. Podle pamětníků to při testech vypadalo, jako by 1KP „stříhala ušima“ a nyní, na oběžné dráze, se potvrdila funkčnost tohoto zajímavého mechanismu.

Na obzoru se však objevily lehké mráčky a neměl je na svědomí nikdo jiný, než nešťastná Čajka. Podle analýzy dat se loď správně orientovala podle údajů z IKV (infračervené vertikály), ale na způsobu, jakým orientace probíhala, bylo cosi podezřelého. V prvé řadě zhruba 70 minut po zahájení prvního obletu Země přestaly do pozemních sledovacích stanic proudit údaje z čidla pohybu hlavice IKV, která se měla neustále otáčet a vyhledávat horizont Země. Navíc orientace lodi podle Čajky probíhala „lenivě“, jak onen proces popisovali doboví účastníci. Podle předpokladů měly při změně orientace v prostoru pomocí trysek se stlačeným vzduchem vznikat oscilace, jež byl systém připraven tlumit. Jenže žádné oscilace se nekonaly. Nebyla také zcela jasná data z teplotních senzorů, které měly podle předpokladů zaznamenávat nižší teplotu na té straně lodi, která byla odvrácena od Slunce. A do třetice, s domnělou orientací nekorespondovaly ani výstupy z „uší“ fotovoltaického systému Luč. Bylo patrné, že cosi „nehraje“. Otázkou bylo, zda se jedná o poruchu telemetrie, nebo o selhání samotné Čajky.

Analýzu dat prováděly souběžně dvě skupiny odborníků. Moskevská, označená indexem „M“, měla svou základnu na sledovací stanici Bolševo u Moskvy, byla vedena Koroljovem a měla na starosti loď jako celek. Partnerem jí byla skupina nacházející se přímo na kosmodromu označená indexem „T“ („T“ podle železniční stanice a osady Ťura-Tam, která ležela nedaleko kosmodromu a podle níž byl zprvu polygon označován). Skupinu „T“ vedl Koroljovův náměstek Boris Čertok. Ten měl k ruce zástupce výrobců všech systémů, které měly být během letu otestovány.

Záhy po prvních náznacích problémů Čertok delegoval malou skupinu specialistů do Jelizova. Tamní sledovací stanice měla ty nejlepší podmínky pro kontrolu dat na posledních plánovaných obletech Země před zážehem brzdicího motoru. Současně měli specialisté na této sledovací stanici dostatek času, aby přepnuli ovládání lodi na záložní systém ASO. Záložní systém byl koncipován na základě jednoduchého slunečního čidla. To se při testech během druhého letového dne chovalo naprosto bezchybně a nebyl důvod pochybovat o jeho spolehlivosti.

Skupina „T“ nakonec došla k závěru, že se nejedná o chybu telemetrie. Podle jejích závěrů selhal systém Čajka jako celek a specialisté doporučili provést brzdicí zážeh s využitím ASO. Oproti tomu Koroljov a jeho skupina, až na relativně osamocené hlasy proti, měli za to, že bude přínosné pokusit se o orientaci prostřednictvím OSO. Situace nebyla zcela jasná, bylo to dáno mimo jiné tím, že systémy OSO a ASO nepracovaly nepřetržitě, ale vzhledem k omezené zásobě stlačeného dusíku pro orientační trysky byly testovány vždy jen na velmi krátkou dobu zhruba jednou za den, což mělo za následek velmi skromný objem získaných dat.

Ukončení letu vstupem do atmosféry bylo naplánováno na noc na 20. května. Celý 19. květen proběhl v poměrně tísnivé atmosféře, neboť se obě skupiny nebyly schopny dohodnout na tom, zda je Čajka funkční, nebo ne. Nakonec, nedlouho před časem, kdy měly ze sledovací stanice zamířit k lodi povely k orientaci a zážehu motoru, vzal Koroljov situaci do svých rukou a rozhodl, že pro orientaci bude využit OSO, tedy Čajka.

Panovala krásná jasná májová noc a protože k zážehu mělo dojít v zóně přímé viditelnosti ze sledovací stanice Bolševo, byla nedaleko budovy této stanice zřízena vizuální pozorovatelna na tamní vodárenské věži. V daný okamžik se skutečně na očekávaném místě oblohy objevil zářivý pohybující se bod, přičemž čas jeho zazáření korespondoval s telemetrickými údaji o zahájení práce motoru. Ten měl pracovat 40 sekund, pozorovatelé na věži hlásili 41 sekund, což bylo na vizuální pozorování relativně přesné.

První měření a propočty balistiků ukazovaly, že se loď pohybuje po předpokládané dráze a její perigeum se přesně podle plánu nachází v zemské atmosféře. Jinými slovy, loď směřuje k Zemi. Zanedlouho do sledovací stanice dorazil signál o oddělení přístrojového úseku. Ovšem po chvíli přišla pro všechny studená sprcha. Podle upřesněných kalkulací dráha ve skutečnosti neodpovídala tomu, co bylo očekáváno a její parametry jsou zatím nejasné. Nezbývalo, než čekat, zda se loď opět objeví nad východním obzorem. Po několika desítkách minut přišla zpráva ze sledovací stanice v Simferopolu: tamní antény zachytily signál z lodi. A po další chvíli přišli balistikové s verdiktem: loď 1KP N^o1 se pohybuje po dráze s parametry 307 x 690 km. Před brzdicím zážehem Čajka loď zorientovala nikoli tak, aby ji zážeh zbrzdil. Naopak, loď byla zážehem postrčena na vyšší dráhu! V daný moment se již nic nedalo dělat, návratová kabina byla oddělena od přístrojového úseku a její další pouť již řídila pouze nebeská mechanika a zbytky atmosféry, o který se kabina i přístrojový úsek neznatelně, nicméně však neustále brzdily.

Kdo by ale čekal na příslovečný Koroljovův výbuch hněvu nad nepodařeným návratem do atmosféry, přepočítal by se. Konstantin Bušujev, jeden z Koroljovových náměstků, vzpomínal, jak jej nad ránem pozval hlavní konstruktér, aby se s ním svezl v autě domů. Nedaleko před domem Koroljov nechal řidiče zastavit a navrhnul Bušujevovi, že zbytek mohou dojít pěšky. Dvojice, pomalu jdoucí po chodníku probouzející se Moskvy, byla v daný moment velmi nesourodá: Bušujev šel se skloněnou hlavou a mlčel, zatímco Koroljov hovořil o událostech končící noci. A k Bušujevovu překvapení nebylo v jeho slovech ani stopy po nějakém hněvu či zklamání. Koroljov byl vzrušen, snad dokonce nadšen. Podle něj nebyl nepodařený brzdicí zážeh ničím jiným, než prvním manévrem umělého tělesa na oběžné dráze, manévrem sice nezamýšleným, přesto uskutečněným. „Musíme zvládnout techniku manévrování, to má velký význam do budoucna! A naše lodě budou přistávat kdy bude třeba a kam bude třeba, budou nás poslouchat jako beránci. Příště už to přistání klapne,“ nadšeně rozprávěl a velkou dávku optimismu projevoval hlavní konstruktér.

Pro Koroljova skutečně nebylo selhání hlavního orientačního systému tak tragickou věcí, jakou se mohlo jevit jeho spolupracovníkům. Koneckonců na palubě lodi se nenacházel člověk a jediné, co při letu selhalo, byla veskrze experimentální aparatura, u níž se daly dětské nemoci předpokládat. Jinak vše probíhalo přesně podle plánu, proto nebylo z pohledu hlavního konstruktéra třeba zbytečně panikařit a věšet hlavu. Navíc záložní systém se slunečním senzorem pracoval podle všeho jako hodinky, proto bylo pro další lety přijato rozhodnutí využít tento systém jako hlavní. Sice to lehce komplikovalo situaci tím způsobem, že bylo třeba velmi přesně určit dobu startu, aby Slunce nebylo při zahájení návratové sekvence z pohledu lodi za horizontem, současně se lehce zvětšila oblast, do níž loď s největší pravděpodobností přistane, za tyto komplikace ale spolehlivé fungování slunečního čidla stálo.

Překvapivým, zejména vzhledem k době, kdy se popisované události odehrávaly, bylo informování obyvatelstva sdělovacími prostředky. Vedení OKB-1 prosadilo, že agentura TASS do světa vypustí informaci, která nebude upravena ve smyslu, že vše proběhlo zcela bezchybně a přechod na vyšší dráhu byl předem plánován. Zpráva TASS přiznávala poruchu „jednoho z přístrojů v orientačním systému“ a byly v ní uvedeny také nové parametry dráhy obou částí lodi. Na svou dobu se jednalo o nezvykle otevřené a poměrně přesné informace o neúspěchu sovětské kosmické techniky, což rozhodně nebývalo předtím ani poté zvykem.

Co se týče selhání Čajky, její konstruktéři se mohli pouze dohadovat a analyzovat záznamy telemetrie. Nakonec došli k nejpravděpodobnější příčině: hluboké vakuum, které ve vesmíru panuje, mělo vliv na pohyblivé části jemného mechanismu skenovací hlavice infračervené vertikály. Jednoduše řečeno, mechanismus se zasekl. Přestože při zkouškách ve vakuové komoře fungoval bez problémů, na Zemi bylo jen těžko možné simulovat skutečné vakuum takové kvality, jaké panuje na orbitální dráze. Ani krátkodobé testy při letech na raketách R-5A v srpnu a září 1958 nemohly odhalit to, k čemu dochází až při delším pobytu ve vakuu. Tam se totiž po nějaké době velmi ochotně vypařují i jinak spolehlivá mazadla, dochází ke svařování za studena a k dalším jevům, které mají neblahý vliv na fungování všeho, co se má hýbat. „Materiálovščici“ měli tím pádem o problém navíc, k jejich cti nutno uvést, že při dalších letech se podobných problémů vyskytovalo pomálu.

Let lodi 1KP N^o1 měl ještě zajímavý dovětek. Jak návratová kabina, tak přístrojový úsek létaly samostatně vesmírem ještě několik let. Jako první do atmosféry vstoupil přístrojový úsek, stalo se tak 5. září 1962 nad americkým územím. A protože při ohnivém infernu nebyla tak úplně na prach spálena kompletní konstrukce úseku, stalo se, co se stát muselo. Toho dne velmi brzy ráno dopadlo přímo doprostřed 8th Street v malém městečku Manitowoc ve státě Wisconsin „cosi“. Ono cosi mělo hmotnost zhruba 9,5 kg a kulatý tvar, který asi ze všeho nejvíce připomínal přerostlou a mírně potrhanou makrónku. Bylo to ohořelé a čpělo to spáleninou. Nikdo z těch, kteří onoho rána kolem té věci prošli nebo projeli, nevěnoval podivnému předmětu pozornost. Občas se totiž z nákladních aut, která odvážela odpad z místní slévárny, na silnici vysypal kus kovu, takže nikoho nenapadlo, že tento podivný předmět by mohl mít zcela jiný původ.

Ani dva policisté, kteří kolem předmětu několikrát toho rána při běžné obchůzce prošli, si nemysleli vůbec nic, pouze objekt přemístili k obrubníku, aby nepřekážel na vozovce. Ovšem poté z rádia uslyšeli zprávu o tom, že nad Wisconsinem vstoupila do atmosféry vysloužilá ruské družice. Až nyní jim došlo, o co se jedná. Onu věc, která skutečně pocházela z lodi 1KP N^o1 , sebrali z ulice a přinesli do redakce místních novin. Postupně se úlomek lodi dostal až do Smithsonian Institute. Tamní muzejníci nechali vyrobit dvě kopie a následně předmět odeslali Sovětům s tím, že jim jaksi na americké území upadlo cosi, co je jejich. 5. ledna 1963 byl objekt převzat zástupcem sovětské ambasády ve Washingtonu. Jedna z kopií onoho předmětu je dodnes umístěna v muzeu města Manitowoc a místo na silnici, kam úlomek dopadl, je označeno kovovou obručí a pamětní deskou na blízkém chodníku.

O něco delší život měla návratová kabina. Ta byla díky svému kulovému tvaru brzděna v menší míře a vstoupila do atmosféry až 15. října 1965. Koordináty místa, kam mohly teoreticky dopadnout případné úlomky, nejsou bohužel dohledatelné. Nicméně závěr letu lodi provází jedna záhada. Konstantin Feoktistov ve svých pamětech, ale i jinde, vzpomíná, že na zem se dostaly také ony kovové cihly, kterými byla simulována hmota v návratové kabině. A podle jeho vzpomínek měly dopadnout nedaleko jakéhosi amerického městečka. Dokonce popisuje, jak byli Američané nejprve zmatení z toho, co jim to přistálo za humny, a pak si povšimli azbukou vyražených indexů. Následně se měli opakovaně dotazovat ruských delegací při nejrůznějších mezinárodních kongresech, cože je to za podivné cihly. Údajně také měli opakovaně vyzývat sovětské činovníky, aby si cihly převzali.

Zda se u Feoktistova jednalo pouze o zamlžení paměti po dlouhých letech, které mezitím uplynuly, nebo zda byly cihly instalovány také na přístrojový úsek a zánik obou částí lodě Konstantinu Petrovičovi splynul, to lze dnes již jen těžko zjistit. Každopádně se však jednalo o první případ, kdy fragmenty kosmického stroje dopadly na území cizího státu. Pohříchu nešlo o případ poslední, jak nás historie poučila například v případě dopadu fragmentů americké orbitální stanice Skylab na australské území, úlomků sovětské stanice Saljut 7 na území Argentiny nebo v případě mezinárodní ostudy poté, co radioaktivní části sovětské špionážní družice Kosmos-954 dopadly do Kanady v roce 1978.

Přes toto neplánované a nechtěné dědictví letu prvního nepilotovaného Vostoku jeho let přinesl mnoho dat a zkušeností, které měly být využity při dalších pokusech. Čas neúprosně běžel a zúčastnění byli přesvědčeni, že zlomový okamžik historie nastane ještě před koncem roku 1960. Jejich naděje se nakonec ukázaly být nepřesnými o několik měsíců, mimo jiné i proto, že předtím, než měl vzlétnout první člověk, bylo třeba provést několik zásadních kroků…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://space.skyrocket.de/img_sat/vostok-1k__1.jpg
https://i0.wp.com/www.drewexmachina.com/wp-content/uploads/2020/05/Korabl-Sputnik_004.jpg (kredit: RKK Energija)
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Boris_Yevseyevich_Chertok.jpg
https://i0.wp.com/www.drewexmachina.com/wp-content/uploads/2020/05/Sputnik-4-fragment.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Spuntik_IV_impact_marker_Manitowoc_03.JPG (kredit: AltioraPeto)