Výsledky byly natolik povzbudivé, jako ty, které vyšly z paralelně prováděných amerických studií. Hlad po takovém přístroji se proto ještě zvýšil. Wright se spolupracovníky nasbírali po Evropě vědce a inženýry, kteří byli ochotni a schopni tento přístroj navrhnout a postavit. Kromě vytvoření tohoto mezinárodního týmu se však také podařilo sehnat peníze na přístroj samotný. Tým kolem Gillian Wright nejprve podnítil a postupně i přesvědčil agentury ESA a NASA, aby tento přístroj mohl být zařazeny na palubu Webba. Velká konsorcia nejsou neobvyklou cestou, jak v Evropě postavit přístroje pro kosmické sondy. Agentura ESA často staví sondy či teleskopy, přičemž spoléhá na konsorcia akademických a průmyslových institucí, které zajišťují financování stavby přístrojů ze svých národních programů. Takový přístup je naopak poměrně neobvyklý v USA, kde NASA povětšinou financuje i přístrojové vybavení.

Rozšíření vedoucího postavení Evropy v tomto přístupu k práci do oblasti mezinárodní spolupráce s USA (a navíc na stěžejní misi NASA), kde je kultura výroby přístrojů natolik odlišná, rozhodně nemělo zaručený úspěch. „Největší obavy panovaly kolem toho, že taková komplexnost by pro přístroj představovala největší riziko,“ vzpomíná Jose Lorenzo Alvarez, manažer přístroje MIRI z agentury ESA a dodává, že se sázka vyplatila: „Bylo překvapivé vidět změnu vztahů mezi lidmi z prostředí s kompletně odlišnými kulturami. V prvních letech jsme se vlastně jen učili. Nakonec byl jako první dodán přístroj MIRI, který byl organizačně složitější.“

Kromě zajištění vlastních financí dostalo konsorcium ještě jednu podmínku – přístroj nesmí mít žádný vliv na provozní teploty a optiku JWST. Tato podmínka jinými slovy znamenala, že teleskop samotný stále zůstane optimalizován pro přístroje pracující v blízké infračervené oblasti. MIRI se tak musí spokojit s tím, co bude mít k dispozici. To by omezilo výkonnost přístroje za hranicí deset mikrometrů, ale podle Gillian Wright to zase až takový problém nebyl. „Nikdy jsem to nebrala jako kompromis, protože jsem věděla, že to pořád bude lepší než cokoliv, co jsme doposud viděli,“ vzpomíná dnes.

Jedna z největších technologických překážek, kterou bylo potřeba překonat, souvisela s potřebou MIRI pracovat na nižších teplotách, než jaké vyžadují přístroje fungující v blízké infračervené oblasti. Toho se podařilo dosáhnout díky kryochladiči, který poskytla americká Jet Propulsion Laboratory. Pro zajištění citlivosti na střední infračervené vlnové délky, je přístroj MIRI provozován při teplotě kolem 6 kelvinů (-267 °C). Pro lepší představu – i na Plutu je tepleji. Naměřili bychom tam okolo 40 kelvinů (-233 °C). To je mimochodem teplota, na které pracují ostatní přístroje JWST. V obou případech jde o extrémně nízké teploty, ovšem kvůli tomuto rozdílu by teplo z teleskopu proudilo do připojeného přístroje, pokud by obě části nebyly navzájem tepelně izolovány.

„Abychom minimalizovali tepelné pronikání, museli jsme sáhnout po docela zvláštních a vcelku exotických materiálech, které minimalizují vedení tepla z jedné strany na druhou,“ vzpomíná Brian O’Sullivan, systémový inženýr přístroje MIRI z ESA. Další výzvou byl omezený prostor dostupný pro přístroj uvnitř teleskopu. Tento problém ještě zhoršovala skutečnost, že MIRI jsou vlastně dva přístroje (snímač a spektrometr) v jednom. Bylo jasné, že je potřeba chytré řešení. „Máme mechanismus a používáme nejen světlo přicházející z jedné strany, ale také z druhé strany. Minimalizujeme tak počet použitých mechanismů i prostor, který zabíráme. Je to velmi zajímavá a velmi kompaktní optická konstrukce,“ pochvaluje si Brian O’Sullivan. Jedna z cest světla slouží pro snímač a druhou využívá spektrometr.

Dokonce i poté, co byl přístroj dokončen a předán NASA k integraci do zbytku teleskopu, se objevilo několik výzev, kterým musel tým čelit. Extrémně složitý teleskop potřeboval k dokončení více času, než kdokoliv čekal. To ale znamenalo, že MIRI (ale i ostatní přístroje) musí přežít v zemském prostředí mnohem déle, než se původně plánovalo. Plány totiž počítaly s tím, že přístroje budou na Zemi jen asi tři roky a pak přijde start. Tomu byl také přizpůsoben design přístrojů. Nakonec se ale ze tří let stala skoro dekáda, než se JWST i s přístroji dostal do kosmického prostoru. Aby byl zajištěn dobrý stav přístroje, byly skladovány v důsledně řízeném prostředí a pravidelně probíhaly testy.

Na první svátek Vánoční roku 2021 evropská raketa Ariane 5 vyrazila vstříc obloze a při svém učebnicovém startu vynesla Webbův teleskop. V týdnech a měsících, které následovaly, se pozemní týmy věnovaly přípravě teleskopu a jeho přístrojů na jejich předání vědcům. Společně s ostatními přístroji nám nyní MIRI posílá data, o kterých vědci mohli dříve pouze snít. „No ano, především těch prvních měsíců bylo doopravdy neskutečných,“ říká Sarah Kendrew, vědkyně z ESA, která se specializovala na kalibrační proces a dodává: „Provedli jsme mnoho přípravných prací se simulovanými daty. V určitém smyslu jsme tedy věděli, jak zhruba budou data vypadat. Pak jsme se na ně mohli podívat a říct si, že vám to všechno připadá velmi povědomé, ale zároveň jste si říkali, ale vždyť tohle přišlo z vesmíru!“

Data z MIRI se výraznou měrou podílela na porci prvních zveřejněných vědeckých snímků z JWST. Přístroj MIRI nám tehdy ukázal své pohledy na mlhovinu Carina, interagující galaxie Stephanova kvintetu, nebo na Jižní prstencovou mlhovinu. Následující snímky pak pokračovaly ve zvyšování laťky jak z hlediska vizuální krásy, tak i vědeckých přínosů. Ale protože je MIRI tak velkým skokem oproti předešlým kosmickým přístrojům pracujícím ve střední infračervené oblasti, došlo také ke zvýšení laťky z hlediska schopnosti interpretovat snímky. „MIRI nám dává mnoho nových věcí, které se těžko interpretují, protože MIRI představuje ohromný rozdíl oproti tomu, co tu bylo dříve,“ vysvětluje Sarah Kendrew.