Na kazašském kosmodromu Bajkonur se v těchto dnech vše točí kolem startu kosmické lodi Sojuz TMA-11M. Zážeh motorů rakety Sojuz by měl podle aktuálních informací přijít už 7. listopadu v 5:14 našeho času. Kosmická loď zamíří pochopitelně na Mezinárodní vesmírnou stanici a leckomu by se mohlo zdát, že je to jen další Sojuz z řady. Jak ale ukáže dnešní článek, tahle mise je v mnoha ohledech zajímavá a v mnoha dokonce unikátní. Kdo si přečten náš dnešní článek, ten se nejen seznámí se všemi těmito zajímavostmi, ale může se těšit i na podrobné představení všech tří členů této vpravdě mezinárodní posádky.

V čem je tedy Sojuz TMA-11M unikátní? začněme rovnou tou největší událostí – na jeho palubě poletí na ISS olympijská pochodeň pro zimní olympijské hry v ruském Soči. Je pochopitelné, že přinést do kosmické lodi otevřený oheň není v žádném případě možné, proto bude kosmická pochodeň simulovat hoření laserovým blikáním. Pochodeň se zúčastní i ruského výstupu do otevřeného kosmu, během kterého si ji oba kosmonauti předají. V kosmickém vakuu , kde by každý plamen zhasnul přijde blikání vhod.

Další unikátní okamžik bude spočívat v tom, že teprve podruhé v lidské historii budou k nějaké vesmírné stanici najednou připojeny tři lodě Sojuz (TMA-09M, TMA-10M a TMA-11M). Tím pádem bude na ISS pobývat několik dní devět lidí. To je nejvyšší počet od poslední mise raketoplánu Atlantis před více než dvěma lety. Vše totiž souvisí s již zmíněnou olympijskou pochodní. Jak jsme si již řekli, do kosmu ji dopraví Sojuz TMA-11M. O dopravu zpátky na Zemi se postará posádka lodi Sojuz TMA-09M (Fjodor Jurčichin – Karen Nyberg – Luca Parmitano). Právě kvůli pochodni se o několik dní odložil jejich odlet. Více informací najdete v našem starším článku. Jen pro vysvětlenou – tři kosmické lodě už k iSS jednou připojené byly – mezi 30.9 a 11.10.2009 byly k ISS připojené lodě Sojuz TMA-14, Sojuz TMA-15 a Sojuz TMA-16. Nyní si ale už pojďme představit trojici, která za několik desítek hodin usedne, nebo spíše ulehne, do anatomicky tvarovaných křesel v útrobách lodi Sojuz.

Michail Vladislavovič Ťurin (velitel kosmické lodi) – 53 let

Michail se narodil do dělnické rodiny žijící ve městě Kolomna v Moskevské oblasti. V roce 1984 dokončil studia na moskevském leteckém institutu, kde získal titul strojírenský inženýr se specializací na výrobu letadel. Jeho další kroky vedly do závodu RKK Eněrgija, kde pracoval ve skupině, která měla na starosti ovládání lodí Sojuz, balistiku, dynamiku a vývoj softwaru. Kromě toho se zabýval i psychologickými aspekty tréninku kosmonautů se speciálním zaměřením na manuální kontrolu pohybu lodi.

Na začátku devadesátých let se Michail rozhodl, že by mohl zkusit se v Sojuzu sám proletět. Podal si tedy přihlášku do oddílu astronautů RKK Eněrgija. Když úspěšně složil lékařské zkoušky, vydala mu roku 1992 Hlavní lékařská komise povolení postoupit k vlastní přípravě. O dva roky později jej Státní meziresortní komise oficiálně přijala do oddílu astronautů RKK Eněrgija. Čekal na něj dvouletý výcvik ve Gagarinově středisku přípravy kosmonautů, zaměřený na všeobecnou přípravu pro let do kosmu. 25. dubna 1996 se stal držitelem kvalifikace „zkušební kosmonaut.

Začal se tedy spolu s ostatními kolegy připravovat na let do vesmíru. V té době byl zařazen do skupiny určené pro lety na stanici MIR. Postupem času ale bylo jasné, že tato ruská stanice má své dny sečtené a Michail proto roku 1997 přestoupil do vznikajícího oddílu pro lety na (zatím neexistující) ISS. Zakrátko se dočkal i první nominace. Jak už to tak bývá – jen záložní. Byla to funkce palubního inženýra v první dlouhodobé expedici. Spolu s tím ale přišla i letová nominace – dlouhodobá expedice číslo 3. Tu tvořil společně s Vladimirem Děžurovem a Frankem Culbertsonem. Jeho start přišel 10. srpna 2001 na palubě raketoplánu Discovery. Na ISS strávil zhruba čtyři měsíce, během kterých posádka třeba pozorovala silný meteorický roj Perseidy. V prosinci si pro trojici kosmonautů přiletěl v rámci mise STS-108 raketoplán Endeavour, který je dopravil zpátky na Zemi.

Mezi lety 2003 a 2005 byla náplní jeho práce příprava na funkci velitele v záložní posádce 11. dlouhodobé expedice – nejprve s Donaldem Petitem, kterého později nahradil Daniel Tani. Přípravu ale musel ukončit, protože Alexandr Lazutkin, člen záložní posádky 12. dlouhodobé expedice onemocněl. tato nominace se zároveň vztahovala i na letovou posádku 14. dlouhodobé expedice. 18. září 2006 odstartoval z Bajkonuru v Sojuzu TMA-9 jakožto velitel lodi. Společnost mu dělali Michael Lopez-Alegria a Anuše Ansari – vesmírná turistka. Ta se po pár dnech pobytu na ISS vrátila spolu s Pavlem Vinogradovem a Jeffrey Williamsem. Naopak Ťurin a Lopez-Alegria zůstali na stanici společně s Thomasem Reiterem, který k nim přešel z minulé expedice. Na zemi se vrátil až v prosinci 2006, kdy ke stanici přiletěl raketoplán Discovery a místo Reitera nechal na ISS Sunitu Williams. Ale zpátky k Ťurinovi. Ten během pobytu na stanici dvakrát vystoupil do volného prostoru a jeho celkový čas strávený mimo loď činili 11 hodin a 56 minut. Ťurin a Lopez-Alegria přistáli na Zemi 21. dubna 2007.

Začátek roku 2011 byl pro Ťurina přelomový – v rámci restrukturalizace oddílů kosmonautů opustil ten, který spadal pod RKK Eněrgija a vstoupil do oddílu Střediska přípravy kosmonautů. Zároveň na začátku roku získal letovou nominaci na místo v Sojuzu TMA-11M. Ťurin má momentálně na svém kontě 344 dní 5 hodin a 7 minut strávených v kosmu. Pokud se nestane nic mimořádného, přidá k nim na připravované misi další půlrok. Na Zemi na něj bude čekat manželka Tatiana s dcerou Alexandrou. Až se vrátí domů, určitě si vychutná svého koníčka, kterého se bude muset během pobytu na ISS vzdát – plachtění.

Richard Alan „Rick“ Mastracchio (Palubní specialista 1) – 53 let

Rodák ze státu Connecticut, konkrétně z města Waterbury po vystudování zdejší střední školy zamířil na University of Connecticut, kde se věnoval informatice a elektroinženýrství. Roku 1982 ukončil studium s titulem bakalář v kapse a začal pracovat pro společnost Hamilton Standard ve městě Connecticut. Specializací této firmy byla výroba měřících jednotek pro letecké počítače. na studia však nezanevřel. Souběžně s prací totiž studoval na Rensselaer Polytechnic Institute obor elektrotechnika. Roku 1987 studia zakončil získáním titulu magistr. Poté se přestěhoval do Houstonu, kde sehnal práci ve společnosti Rockwell Shuttle Operations Company při Johnsonově kosmickém středisku. o tři roky později přestoupil přímo do NASA. Jeho úkolem bylo spolupracovat na vývoji letového softwaru pro počítače v útrobách raketoplánů. Kdo by čekal, že jej práce vytíží tak, že nebude mít čas na nic jiného, ten by se mýlil. V roce 1991 získal na University of Houston magisterský titul z fyziky. O dva roky později povýšil do funkce specialisty pro řízení a navigaci ve středisku řízení letů.

I v jeho hlavě pomalu zrála myšlenka, podívat se do vesmíru. Poprvé zkusil své štěstí v roce 1991 v rámci 14. náboru astronautů. Neuspěl. Stejně dopadl i o 3 roky později, ale v rámci 16. náboru to v roce 1996 konečně klaplo. Čekal jej dvouletý výcvik, po kterém získal kvalifikaci letový specialista pro mise na raketoplánech.

V roce 2000 se na něj poprvé usmálo štěstí – byl nominován do posádky mise STS-106. Na palubě raketoplánu Atlantis vyrazil 8. září téhož roku vstříc ISS. hlavním úkolem bylo dovézt zásoby na stanici. Přistání následovalo po necelých 12 dnech.

O dva roky později byl Mastracchio vybrán do mise STS-117, která měla startovat v září 2003. Ovšem zkáza raketoplánu Columbia udělala čáru přes rozpočet. Teprve až v květnu 2006 byl zařazen do posádky v rámci mise STS-118. Start přišel 8. srpna 2007 na palubě raketoplánu Endeavour, který vezl na ISS část příhradové konstrukce označovanou jako S5. Rick během mise třikrát vystoupil do volného prostoru a nasbíral tak 18 hodin a 13 minut mimo loď.

Na konci roku 2008 se Mastracchio dočkal již třetí letové nominace – a opět na krátkodobou misi na raketoplánu. V rámci mise STS-131 odstartoval 5. dubna 2010 na palubě raketoplánu Discovery vstříc ISS, na kterou posádka vezla zásoby a další vybavení. i tentokrát patřil mezi hlavní postavy celé mise, když třikrát vystoupil do otevřeného kosmu. Celkově nasbíral během této mise dalších 20 hodin a 17 minut strávených mimo loď.

Nyní jej tedy čeká další let do kosmu, poprvé ovšem nikoliv na raketoplánu, ale na lodi Sojuz. Richard nechá doma manželku a tři děti.

Koiči Wakata (palubní specialista 2) – 50 let

Narodil se ve městě Omija v japonské prefektuře Saitama. Studoval Kyushu University, kde získal nejprve v roce 1987 titul bakalář a o dva roky později magistr. Následně šel pracovat do Japonských aerolinií, kde se věnoval hlavně předcházení koroze na konstrukčních prvcích letadel.

V roce 1992 byl zařazen do oddílu japonských astronautů a jelikož země vycházejícího Slunce nemá vlastní kosmickou loď, čekal na něj výcvik v Johnsonově kosmickém středisku v Houstonu. Roku 1993 obdržel kvalifikaci letového specialisty pro mise na raketoplánu. Po výcviku už v Houstonu zůstal a pracoval ve zdejším výpočetním centru při oddílu astronautů NASA.

V prosinci 1994 se dostal do posádka raketoplánu Endeavour. Jednalo se o misi STS-72, v jejímž rámci měla posádka zamířila k japonské družici SFU. Start přišel 11.ledna 1996 a Koiči Wakata měl za úkol ovládat robotickou paži raketoplánu, se kterou se mu podařilo zachytit družici SFU. Ta se následně uložila do nákladového prostoru a raketoplán mohl 20. ledna úspěšně přistát.

Na další nominaci si počkal něco přes rok – čekala na něj mise STS-92. Na palubě raketoplánu Discovery vyrazil vstříc obloze 11. října 2000. Tento let už mířil k ISS, na kterou raketoplán dovezl část příhradové konstrukce označovanou zkratkou Z1. Úkolem Wakaty bylo opět obsluhovat mnohametrovou robotickou paži.

Od října roku 2001 jej čekala další příprava na let k ISS, v jejím rámci absolvoval i stáže v Kolíně nad Rýnem (srpen – září 2002) a Hvězdném městečku (prosinec 2005). Kromě toho ještě stačil velet expedici, která v rámci experimentu NASA strávila sedm dní ponořená u floridského pobřeží (projekt NEEMO). O měsíc později, tedy v srpnu 2006 byl jmenován do Expedice 16 na ISS a začal se tedy připravovat na let Sojuzem. Z toho ovšem po měsíci sešlo a tak se v lednu 2007 zúčastnil alespoň výcviku přežití v lesích za Moskvou, kde mu společnost dělali Saližan Šaripov a Soiči Noguči.

Když se vrátil z výcviku, dostal letovou nominaci do 18.dlouhodobé expedice na ISS. Startoval 15. března 2009 na palubě raketoplánu Discovery, který v rámci mise STS-119 vezl na ISS poslední solární panel – S6. Posádka raketoplánu se chystala na odlet, ale Wakata věděl, že se teď na Zemi ještě vracet nebude, v posádce na stanici nahradil Sandru Magnus, která se v jeho křesle vrátila domů. Koiči naopak začal svůj první dlouhodobý pobyt ve vesmíru. Plynule pak přešel i do Expedice s pořadovým číslem 19. když potom 29. května přiletěla trojice kosmonautů v Sojuzu TMA-15, stal se součástí Expedice 20. Domů jej měl dopravit raketoplán Endeavour v rámci mise STS-127, který měla ale několikatýdenní odklad startu a tak přiletěl až 17. července 2009. Wakata si v jeho posádce vyměnil místo s Timothy Koprou a po 137 dnech ve vesmíru přistál na Zemi.

V oddílu japonských kosmonautů nemá co se zkušeností se stavem beztíže Noguči konkurenci. Nyní se chystá na svůj další dlouhodobý pobyt na ISS, v jehož rámci se navíc stane prvním japonským velitelem stanice v historii. Bude velet 39. dlouhodobé expedici. Více než 400 kilometrů pod sebou nechá svou manželku, Stefanie von Sachsen-Altenburg původem z Bonnu a jejich společného syna.

Jak jsme si už řekli, až Sojuz TMA-11M přiletí k ISS stane se součástí historie, na ISS dopraví olympijskou pochodeň a následně přijde výstup do otevřeného kosmu, v jehož rámci si Oleg Kotov a Sergej Rjazanskij předají olympijský symbol. 11. listopadu by měla vstříc Zemi odletět kosmická loď Sojuz TMA (Jurčichin – Nyberg – Parmitano), která doveze pochodeň zpátky na povrch. Jakmile se loď oddělí od ISS, začne oficiálně 38. dlouhodobá expedice, které bude velet Oleg Kotov.

38. Expedice skončí odletem lodi Sojuz TMA-10M (Kotov – Rjazanskij – Hopkins), k čemuž by mělo dojít v březnu 2014. Začne tak 39. dlouhodobá expedice, které bude velet již zmíněný Koiči Wakata. Posádka, které byl věnován celý dnešní článek se domů vrátí v květnu 2014.

Zdroje informací:
http://spaceflightnow.com/
http://www.jsc.nasa.gov/
http://www.jsc.nasa.gov/
http://www.jsc.nasa.gov/
http://iss.jaxa.jp/
http://cs.wikipedia.org/
http://cs.wikipedia.org/
http://cs.wikipedia.org/
http://en.wikipedia.org/
http://cs.wikipedia.org/
http://en.wikipedia.org/
http://cs.wikipedia.org/
http://en.wikipedia.org/

Zdroje obrázků:
http://upload.wikimedia.org/…/822px-Soyuz-TMA-11M-Mission-Patch.png
http://4.bp.blogspot.com/…/10427382723_067bb7c499_b.jpg
http://upload.wikimedia.org/…/1024px-Mikhail_Tyurin_Exp14_1.jpg
http://upload.wikimedia.org/…/614px-Richard_Mastracchio_2013.jpg
http://upload.wikimedia.org/…/1024px-STS-118_EVA3_Rick_Mastracchio_on_a_CETA_cart.jpg
http://upload.wikimedia.org/…/614px-Koichi_wakata.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/90/Koichi_Wakata_aboard_ISS.jpg
http://upload.wikimedia.org/…TMA_spacecraft_mock-up_in_Star_City%2C_Russia.jpg