Ten pohled byl úžasný… Dole ubíhala Země, tak nádherná… A nahoře naprosto černé nebe s tisíci, ne- přímo s  miliony hvězd. Tenhle pohled si bude pamatovat po celý život. Bude se jej snažit přivolat zpět v kresbách a malbách, ale nikdy se mu to nepodaří… Vznášel se přibližně 400 kilometrů nad zemským povrchem a od okolního vakua jej nedělilo více, než pár vrstev tkanin a helma s průzorem. Krom šumu kyslíku, který jej udržoval při životě a občasného zapraskání statiky ve sluchátkách neslyšel naprosto nic. Po chvíli však jeho sluchátky a také reproduktory těch, kteří hluboko dole naslouchali, zaduněl hlas, který oznamoval: „Prosím pozor! Lidská bytost vykonala první kosmickou vycházku. Přímo v tuto chvíli volně letí kosmickým prostorem.“  Blondýn právě vstoupil do historie.

Let sardinek a hororové návraty

Kennedyho projev v kongresu 25. května 1961 byl pomyslným výstřelem startovní pistole v závodě dvou kosmických velmocí. Obě měly stejný cíl- Měsíc. Cesta k němu vedla pomyslným schodištěm operací, které si bylo postupně třeba osvojit. Rendez-vous na prvním obletu, station-keeping (let ve formaci), spojení s jiným strojem na oběžné dráze, a v neposlední řadě i vycházka do volného prostoru, Američany nazývaná EVA (extravehicular activity- činnost mimo kabinu). Je nasnadě, že po přistání na Měsíci musela přijít vycházka po jeho povrchu, tedy svého druhu EVA, jinak by se celé přistání stalo jen planým gestem.

Nejprve ovšem bylo nutné vypustit do vesmíru loď s vícečlennou posádkou. Tak vznikl projekt Voschod. Nelítostný tlak komunistického vedení a hrozba toho, že Amerika získá prvenství, vedly Koroljova a jeho tým konstrukční kanceláře OKB-1 k improvizacím. Na konstrukci zcela nové lodi, jako v případě Gemini, nebyl čas. A do Vostoku se vešel pouze jeden člověk. Bylo proto rozhodnuto upravit jeho kabinu tak, aby mohl uskutečnit první misi s vícečlennou posádkou. A protože Američané budou mít v Gemini dva astronauty, my do kabiny natěsnáme rovnou tři. Tak znělo přání aparátčíků. To ovšem znamenalo rozsáhlé úpravy systémů lodi a nosiče. Původní raketa svou nosností nestačila a tak k ní byl přidán další stupeň. Systém kontroly a udržování životních podmínek lodi musel být přepracován, aby udržel naživu tři muže po dobu jednoho dne s rezervou alespoň jednoho dalšího dne. Do původního interiéru se vešel jeden kosmonaut ve vystřelovacím křesle. Trojice mužů v původní konfiguraci? Vyloučeno! Proto byla do lodi namontována tři křesla otočená o 90°od původní osy. To prostřední pak bylo trochu vyvýšeno oproti krajním. Optický orientátor Vzor v jednom z průzorů ovšem zůstal na svém původním místě- nyní po boku kosmonautů. Toto uspořádání ale zároveň vyloučilo použití vystřelovacího křesla. Původní kabina Vostoku však měla takovou přistávací rychlost, že případný kosmonaut by při dopadu utrpěl těžká, možná i smrtelná zranění. Byly proto zkonstruovány brzdící rakety, umístěné na popruzích padáku.  Ten byl také příslušně zvětšen (Při zkouškách nového padákového systému byla na Krymu použita kabina Vostoku-2, ve které předtím létal celý den ve vesmíru Titov. Jeden z testů ovšem dopadl katastrofálně- poklop padáku se neodpálil a kabina se při dopadu roztříštila. Naprosto nesmyslný konec historického artefaktu nesmírné hodnoty…). Z těchto úprav ovšem vyplývala jedna šokující skutečnost. V případě havárie během prvních několika desítek sekund po startu neměli kosmonauti šanci na záchranu. Američané měli na Mercury věžičku LES, na Gemini pak katapultážní sedadla (ačkoliv jejich použití bylo sporné, ale aspoň něco). Zatímco Vostoky měly také katapultážní sedadlo, kosmonauti ve Voschodu měli jen smůlu a naději, že první fáze letu proběhne bez problému. A ještě jeden šokující aspekt- do interiéru lodě se ani po úpravách nenasoukali tři lidé ve skafandrech. Trojčlenná posádka mise Voschod-1 tak letěla namačkána v kabině pouze v teplákových soupravách! Sověti z této nouze udělali ctnost a tato rutina se jim tragicky vymstila v roce 1971.

Nicméně trojčlenná posádka Voschodu-1 strávila 12.-13. října 1964 na oběžné dráze bez problémů jeden den a vrátila se na zem sice unavená, ale jinak v pořádku. Nastal čas na misi s výstupem do volného prostoru- tentokrát měli letět pouze dva lidé, skafandry byly pochopitelně naprosto nezbytné.

Původně byly obě strany, jak Sověti, tak Američané, rozhodnuty postupovat nanejvýš obezřetně. Vystavení člověka, chráněného pouhým skafandrem, působení volného kosmického prostoru, skrývalo příliš mnoho neznámých. Američané byli připraveni v rámci projektu Gemini nejprve pouze otevřít jeden z poklopů a příslušný astronaut by uskutečnil takzvanou „standing EVA“- tedy postavil by se na sedadle a horní částí těla by se vysunul do prostoru. Teprve při dalších misích- samozřejmě podle výsledků standing EVA- by přišla na řadu plnohodnotná kosmická vycházka.

Mnohem složitější situace byla na druhé straně železné opony. Zatímco Američanům stačilo prostě otevřít poklop, Sověti na něco takového neměli technické prostředky. Jejich elektronické vybavení bylo mnohem méně sofistikované oproti tomu americkému (díky Stalinovu výroku o kybernetice, coby buržoazní pavědě). Navíc bylo chlazeno pouze cirkulujícím vzduchem, tudíž mělo při vystavení vakuu nepěkný sklon k přehřívání. Otevřením poklopu na oběžné dráze by kosmonauti vlastně zničili loď. Bylo třeba vymyslet nějaký jiný způsob, jak se dostat mimo kabinu. Celý úkol dostal na starost tým vedený továrny Zvezda vedený G. Severinem, kterému pomáhal P.V.Cibyn z OKB-1. Inženýři nakonec přišli s návrhem přechodové komory. Ta by byla nafukovací a umožnila by výstup kosmonauta z lodi bez vystavení interiéru vakuu, zahermetování vnitřního poklopu a pak výstup odvážlivce do prostoru. Nápad se ujal a na fotografiích z příprav na start historické mise Voschodu-2 je patrný výstupek na boku aerodynamického krytu kabiny. Právě v něm je skrytá složená přechodová komora. Ta byla tvořena 40 válci z dvojité pogumované tkaniny, rozdělených do tří skupin. Pro funkčnost komory stačilo nafouknutí dvou skupin. Válce fungovaly  podobně jako všem známá nafukovací matrace. Ve složeném stavu byla komora dlouhá pouhých 70 cm, po nafouknutí potom 2,5 m. Vnitřní průměr byl 1 m, průlezy na obou koncích komory pak poskytovaly průměr pouze 65 cm. Kosmonaut tedy měl co dělat, aby se do průlezu natěsnal. Budoucnost ukáže, jak problematické toto řešení bylo.

V březnu 1965 byla na startovací rampě vztyčena raketa R-7 s interním názvem 11A57, což byla varianta pro vynášení lodí Voschod. Na její špici byla upevněna kabina Voschod-2. Vše bylo připraveno k historické misi. O její splnění se měla postarat dvoučlenná posádka: velitel Pavel Ivanovič Běljajev a Alexej Archipovič Leonov. Ten posledně zmiňovaný měl nejdůležitější úkol: provést první výstup do volného prostoru. Leonov byl dobrou volbou- byl špičkovým sportovcem a navíc výborným malířem. Jeho kresby a malby nám dodnes ony vzrušené okamžiky ve vesmíru připomínají. Protože už v poměrně mladém věku začal jeho vlasový porost řídnout, dobírali si jej kolegové přezdívkou „Blondýn“.

Byl čtvrtek 18. března 1965, 07:00:00 UTC, když se rampou číslo 1, zvanou „Gagarinskou“, rozlehl hromový rachot. „Paša“ Běljajev a „Blondýn“ Leonov byli na cestě. Start a navedení na dráhu s parametry 472 x 167 km proběhlo naprosto nominálně a už pár minut po odhození posledního stupně rakety velitel Běljajev začal nafukovat přechodovou komoru. Leonov se mezitím připravoval na svůj výstup- připevňoval ke svému skafandru „batoh“, který obsahoval tlakové lahve se zásobou kyslíku na 45 minut. Když nadešel čas, Paša Blondýna plácnul do zad a vydal rozkaz ke vstupu do přechodové komory: „Пошел!“ (Běž!) Leonov se nasoukal do nafouknutého válce, slabě zevnitř osvětleného dvěma lampičkami, připojil se ke kyslíkovému systému přechodové komory, zavřel za sebou vnitřní poklop a čekal. Musel si dýcháním kyslíku vyplavit z krve dusík, aby netrpěl tím, čemu potápěči říkají „bends“, tedy kesonová nemoc. Postupně byla upouštěna atmosféra z přechodové komory a po přibližně 40 minutách bylo konečně možné přepnout systém zajištění životních podmínek na zásobu kyslíku v batohu a otevřít vnější poklop. Nestalo se nic z toho, co předpokládali psychiatři. Ti měli obavy z toho, že pocit odloučení od rodné planety a záplava vjemů budou pro lidský mozek příliš a kosmonaut zešílí, nebo bude trpět vážnými závratěmi. Mýlili se.

Bylo 08:34:51 UTC a Leonov se lehce odstrčil od kraje komory a vyplaval do volného prostoru.   Během pár chvil „Paša“ Běljajev informoval Zemi o dosaženém úspěchu. Vzápětí se ve sluchátkách Leonovovi ozval hluboký hlas, který nikdy při výcviku neslyšel. Až po pár vteřinách mu došlo, že k němu mluví Leonid Brežněv. Po výměně zdvořilostí byl čas na zkoumání možností pohybu ve volném prostoru podle Newtonových zákonů (nebyl to jediný experimentální bod vycházky- Leonov měl údajně v kapse také kovové plíšky, aby bylo možno zkoumat svařování ve vakuu za studena, je to ovšem informace, kterou je momentálně nemožné ověřit).

Už během několika okamžiků od výstupu z komory Leonov poznal, že pohyb ve volném prostoru rozhodně nebude bez problémů- zákon o akci a reakci zde platí s absolutní neúprosností a Běljajev pozoroval ostré zhoupnutí lodi pokaždé, když do ní Leonov strčil při svých pokusech kontrolovat svou polohu. Blondýn se snažil stabilizovat pomocí svého 5,35 m dlouhého kabelu, který jej poutal k lodi, ovšem s poměrně malým úspěchem. Během několika minut stoupla jeho teplota o téměř 2°C. Leonov byl na limitu možností svého organismu.

Po zhruba 10 minutách byl čas vrátit se zpět do přechodové komory. Leonov po svém poutacím kabelu přeručkoval k průlezu- a ztuhnul. Uvědomil si, že se jeho skafandr ve vakuu nafoukl natolik, že se těsným průlezem zpět do komory nenasouká! Navíc díky nafouknutí nedosáhl špičkami nohou a špičkami prstů na vnitřní stěnu skafandru! Situace hrozila každým momentem přerůst v zápas o život. Leonov měl kyslík přibližně ještě na 30 minut. Do této doby bylo nutno započítat i krátký pobyt v komoře, kde měl odpojit lano a počkat na vyrovnání tlaku a otevření vnitřního průlezu. Leonov horečně přemýšlel. Nemá cenu cokoliv hlásit řídícímu středisku, tuhle situaci stejně musí vyřešit sám. Usoudil, že jedinou možností je snížit tlak ve skafandru a nasoukat se zpět do komory hlavou napřed. Byl to obrovský risk, ale čas běžel a jiná možnost prostě nebyla. Leonov opatrně pootočil ventilem a začal po malých dávkách upouštět kyslík. Skafandr neznatelně povolil. Další upuštění a další. Leonov se snažil vecpat do komory a začalo se mu to pomalu dařit. Mezitím si uvědomoval dvě okolnosti, které mu chystala bezprostřední budoucnost: pokud to s upouštěním tlaku přežene, stane se obětí kesonové nemoci a zemře bezmocně v křečích pár decimetrů od bezpečí kabiny. A pokud vše dopadne dobře, bude muset v těsné komoře udělat kotrmelec. Původně totiž bylo v plánu, že Leonov vstoupí do komory nohama napřed, jinak nedokáže uzavřít vnější poklop a ani do stísněné kabiny Voschodu se nemá šanci takto vejít.

Ruská ruleta s upouštěním tlaku nakonec splnila svůj účel. Leonov byl konečně uvnitř. Cítil se naprosto vyčerpán, uvnitř skafandru se v beztíži převalovalo několik litrů jeho potu (po přistání jej bude mít Leonov ve skafandru až po kolena) a byl natolik přehřátý, že lékaři na Zemi považovali jeho stav za blízký mrtvici. Onen kotrmelec se mu také nakonec podařil a tak mohl Blondýn zaklapnout vnější poklop. Tímto okamžikem skončily nejzářivější momenty jeho života. V mnoha obrazech se poté pokoušel ostatním smrtelníkům přiblížit krásu vesmíru i naší planety viděné z oběžné dráhy, ale jak sám přiznává, nikdy to prostě nebylo „ono“. Teď ale jeho druh, Paša Běljajev, rychle vyrovnával rozdíl tlaku mezi komorou a kabinou lodi. Za pár momentů už k smrti unavený Leonov zapadl do svého křesla ve Voschodu poté, co absolvoval návrat jako vystřižený z hororu. Jeho vesmírná procházka trvala pouhých 12 minut a 9 sekund a dovedla Leonova do učebnic historie a velmi blízko smrti. Předznamenala také problémy během příštích EVA (v jednom z dalších dílů se jim budu věnovat).

Teď byl ovšem čas odpočinku. Leonov se chopil bloku, aby načrtnul první skici toho, co venku viděl. Na příštím obletu pak Běljajev stiskl spínač, který odpálil pyropatrony po obvodu spoje přechodové komory a kabiny. Komora odlétla pryč od lodi, která začala rotovat. To bylo v pořádku, ale rotace byla mnohem rychlejší, než se počítalo. Oproti očekávaným necelým  2° za sekundu se kabina otáčela o 17° za sekundu. Na korekci bohužel nebyl k dispozici dostatek paliva a tak zbývajících 22 hodin mise museli kosmonauti nepříjemné převalování vydržet. Přišly však horší problémy. Leonov si povšiml stoupajícího tlaku kyslíku uvnitř kabiny. Systém udržení životních podmínek zřejmě registroval (pravděpodobně mylně) pomalý pokles tlaku v kabině a začal dovnitř přifukovat kyslík. Nominální tlak kyslíku měl být 160 mm rtuťového sloupce, teď však ukazatel šplhal do závratných výšek- 200, 300, 400, 430, 460… Pokud by se v jakémkoli z přístrojů lodi vyskytl zkrat, či malá jiskra, kyslíková atmosféra by zajistila úhlednou kremaci obou kosmonautů. Jediné, co mohli dělat, bylo snížit teplotu a vlhkost atmosféry kabiny a čekat. Nakonec oba muži usnuli. Po probuzení s úlevou zjistili, že tlak kyslíku klesl pod kritickou mez. Na jeden let už bylo těch situací na hraně snad už dost…  Nebo ne?

Mise se pomalu chýlila ke konci. O návrat se postará automatický systém, který stabilizuje loď a v přesný okamžik zapálí brzdící rakety. Pár desítek minut před plánovaným zážehem brzdícího motoru systém loď skutečně stabilizoval a ukončil otravnou rotaci, která kosmonautům znepříjemňovala život. Po chvíli se ale rotace vrátila. Stabilizační systém selhal! Kosmonauti byli postaveni před nepříjemný fakt: návrat se musí uskutečnit v manuálním režimu. Na tomto, 17. obletu, to ale už nestihnou. To ovšem znamená velkou odchylku od plánovaného místa přistání. A paliva je zoufale málo- na jeden, maximálně dva pokusy o stabilizaci a zaujetí správné polohy lodi. Leonov jako navigátor měl za úkol vypočítat přesný okamžik ručního zážehu motoru a určit místo následného přistání. Příští oblet je povede přesně nad Moskvou a Blondýn si chvíli pohrával s vidinou přistání na Rudém náměstí. Pak se ale už o něco vážněji rozhodl k přistání mimo obydlené oblasti.

Aby správně zorientovali loď pomocí systému Vzor v jednom z průzorů kabiny, museli se Běljajev a Leonov položit napříč křesly- orientátor Vzor byl na stejném místě, jako v původních kabinách Vostok, jenže teď byla sedadla uspořádána o 90°od původní osy. Leonov přidržoval Běljajeva, aby velitel měl co nejpevnější oporu a co nejméně se hýbal. Ihned po úspěšné orientaci bylo nutné vrátit se zpět do křesel, aby při zážehu bylo přesně zachováno těžiště lodi. To se však posádce Voschodu-2 nepodařilo tak rychle, jak doufali a brzdící motor proto mohli zažehnout o 46 vteřin později oproti plánu. Bylo jasné, že se vracejí zpět na Zem. Ale kam vlastně?

Poznenáhlu na sobě Běljajev a Leonov začali pociťovat první náznaky přetížení. To ovšem nepůsobilo směrem, který očekávali. Opakoval se scénář dramatu Vostoku-1. Kabel, spojující orbitální a návratovou sekci se neodpojil a poutal obě části lodi stále k sobě! Naštěstí, jako v předchozích případech, nakonec prohořel a zbytek sestupu už probíhal normálně. Kabina Voschodu-2 se dotkla země asi 180 km severovýchodně od města Perm po letu, trvajícím 1 den, 2 hodiny, 2 minuty a 17 sekund. Psal se 19. březen 1965, 09:02:17 UTC.

Po přistání kosmičtí poutníci zjistili, že výstupní příklop je zablokovaný mohutnou břízou. Po chvíli přetlačování se jim podařilo příklopu „domluvit“. Oba vyskočili z kabiny…aby zapadli až po brady do sněhu! Po chvíli nad nimi začal kroužit vrtulník, jenž zachytil nouzový vysílač, který měli kosmonauti u sebe. Nepatřil ovšem k pátracím skupinám a tak nemohl dělat nic jiného, než předat jejich polohu příslušným místům. Zanedlouho nad kosmonauty kroužilo tolik strojů, že se Leonov začal obávat srážky ve vzduchu. Žádný ze strojů ale neměl možnost přiblížit se pro hustý porost ke kabině a tak začaly osádky kosmonautům házet alespoň důležité propriety pro přežití v tajze: lahev koňaku, která se rozbila při dopadu, tupou sekeru a nakonec i vytoužené teplé oblečení. Oba muži se svlékli do naha, vykroutili promočené spodní prádlo, natáhli na sebe spodní měkkou vrstvu skafandrů, shozené teplé svršky a začali se připravovat na studenou noc uprostřed pustiny. Teď se oběma hodily základy z mládí- oba se narodili na Sibiři, takže dobře věděli, jak přežít kruté podmínky, kdy teplota klesá pod -30°C.

Příští den dorazila na lyžích skupina záchranářů a druhou noc strávila posádka Voschodu už v přijatelnějších podmínkách improvizovaného srubu. Třetí den potom záchranáři s kosmonauty na lyžích přešli na 9 km vzdálenou paseku, kterou záchranné jednotky vysekaly tak, aby tam mohl přistát vrtulník. Ten oba hlavní hrdiny odvezl do Permu a odtud je pak čekala cesta letadlem na Bajkonur. Druhý hororový návrat této mise byl opět orámován happyendem.

Happyendem ovšem neskončil životní příběh Pavla „Paši“ Běljajeva. Jeho čas se naplnil o pět let později, 10.1.1970, díky komplikacím po operaci prasklého žaludečního vředu…

Během letu Voschodu-2 nebyla nouze o dramatické momenty. První kosmická vycházka málem skončila katastrofou a během přistání sovětské rádio hrálo Mozartovo rekviem, protože nikdo netušil, jestli jsou kosmonauti naživu. Navenek však SSSR zachoval fasádu bohorovnosti- žádný problém nenastal, vše bylo normální, během vycházky vše běželo jako po másle. Zvláště američtí astronauti na tuto dezinformaci dost tvrdě doplatili, své by o tom mohli vyprávět třeba Gene Cernan, Dick Gordon a Mike Collins. Sovětský svaz se pak na dva roky v oblasti pilotovaných letů odmlčel. Na jaře 1967 pak všichni zainteresovaní doufali, že ambiciózní let Sojuzu-1 vytře USA zrak. O tom však ale až v některém z dalších dílů našeho miniseriálu…

Zdroje informací:
D.Scott, A. Leonov „Two Sides of the Moon“
B. Evans „Escaping the Bonds of Earth – the fifties and sixties“
F. French a C. Burgess „Into that Silent Sea“
W. Burrows „This New Ocean“
R.R.Lawrence „The Mammoth Book of Space Exploration and Disaster“
B. Čertok „Rockets and People vol.3“
A. Siddiqi „Challenge to Apollo“
T. Furniss „Historie kosmických lodí“
http://www.lib.cas.cz

Zdroje obrázků:
http://www.chemistrydaily.com/chemistry/upload/c/c4/Voskhod2.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/40/Vostok_and_Voskhod_crew_seating.png
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/e/e2/Voskhod-2_airlock_and_spacesuit.jpg/360px-Voskhod-2_airlock_and_spacesuit.jpg
http://space.skyrocket.de/img_lau/voskhod__2.jpg
http://en.rian.ru/images/15823/93/158239357.jpg
http://www.sciencephoto.com/image/396168/530wm/C0098522-First_spacewalk,historical_image-SPL.jpg
http://www.sciencephoto.com/image/337827/530wm/S6250048-Belyayev_and_Leonov,_Soviet_cosmonauts-SPL.jpg