Další letový test Super Heavy Starship je ve velikém očekávání. Podle spekulací a interních informací bychom se ho mohli dočkat již na konci března, pokud půjde vše podle plánu. Je ovšem nutné počítat s určitými komplikacemi, které mohou nastat při testování mnoha nových systémů. Vzhledem k blížícímu se startu a extrémně rychlému vývoji základny Starbase nastal nejvyšší čas si zrekapitulovat, co vše se na nejjižnějším cípu Texasu za poslední měsíce událo. Tímto bych Vás tedy rád po dlouhé době znovu přivítal u dalšího dílu našeho seriálu, který Vám poskytuje přehledy dění v programu Super Heavy Starship.

IFT-10

Jelikož poslední díl byl na našem webu publikován 11. srpna, shrneme si zde i poslední dva testovací lety, konkrétně IFT-10 a IFT-11. Start desáté testovací mise se i navzdory horšímu počasí uskutečnila 27. srpna v 01:30 našeho času a Super Heavy B16 se s kosmickou lodí Starship S37 úspěšně se svou vší majestátností odlepila od startovní rampy. Jak se již u Super Heavy pomalu stává pravidlem, tak i tentokrát byl náběh všech motorů bezproblémový. Minutu a třicet tři sekund po startu ale došlo k výpadku jednoho z motorů, který nebyl v pozdější fázi letu využit ke zpětnému ani přistávacímu zážehu.

Následovala úspěšná separace Starship a zážeh všech šesti motorů. Mezitím se Super Heavy otočila proti směru letu a zamířila ke své přistávací oblasti, jež se nacházela několik kilometrů od pobřeží v Mexickém zálivu. SpaceX se tentokrát nepokusila o záchranu stupně a to primárně ze dvou důvodů. Tím prvním je testování různých scénářů při návratu, v tomto případě se jednalo o přistání na „nouzovou“ kombinaci motorů a ověření jejího použití pro záchyt. V případě, že by se jeden ze tří středových motorů nebyl schopen zažehnout, nahradil by ho nejvhodnější Raptor z prostředního prstence. Druhým důvodem byla zastaralost Super Heavy B16, která by stejně již nebyla pro další let nikdy použita a proto SpaceX rozhodla, že ji raději využije k dodatečnému testování zatím nevyzkoušených scénářů. Všechny cíle naplánované pro B16 byly během mise úspěšně splněny a raketa nakonec dopadla z výšky kolem 200 metrů na hladinu Mexického zálivu.

Starship S37, i přesto, že se jí podařilo úspěšně dosáhnout plánované dráhy, poprvé vypustit makety družic Starlink a provést přistávací manévr, se během letu potýkala s problémy a to v oblasti zadních klapek. Nejdramatičtější situace nastala v čase T+ 00:46:59, kdy se loď nacházela ve výšce kolem 90 kilometrů. V tento moment došlo v motorové sekci u levého zadního křídla k poměrně silné explozi, která po sobě zanechala výrazné poškození trupu a levého zadního křídla. Do celé motorové sekce se také rozlétly trosky, jež naštěstí nezpůsobily škodu atmosférickým motorům Raptor, díky nimž byla S37 později schopna úspěšně provést přistávací manévr.

S velkou pravděpodobností byl problém u potrubí, které se používá při chlazení motorů k odvodu plynného kyslíku/metanu. To vede z horní části motorové sekce skrz úchyt zadních křídel až k úplnému spodku lodi. Aktuální spekulace hovoří o možném přetlaku právě v tomto potrubí, což mohlo vést k jeho poškození/explozi, kterou jsme mohli vidět v přímém přenosu. SpaceX ovšem do dnešního dne o této anomálii nezveřejnila oficiální informace a dá se tak předpokládat, že zveřejněny ani nikdy nebudou. Co stálo za náhlou explozí můžeme tedy pouze dále spekulovat.

Co je ale nutné podotknout, i přes poškození samotného trupu a zadních křídel byla Starship S37 schopna přečkat průchod atmosférou a úspěšně domanévrovat a přistát v Indickém oceánu a to pouze s třímetrovou odchylkou od plánovaného místa. Mimo jiné jsme vůbec poprvé měli o pár dní později k dispozici naprosto fantastické záběry z přistání ve vysokém rozlišení. Desátý testovací let budí určité smíšené pocity. Super Heavy B16 si vedla velmi dobře a úspěšně splnila všechny plánované milníky, což se podařilo i Starship, u které se ale můžeme bavit spíše o štěstí, že při explozi v motorové sekci nebyly poškozeny kritické systémy lodi.

IFT-11

Nyní se pojďme podívat na misi s číslem jedenáct, jež následovala přibližně dva měsíce po desátém letu. Vydaly se na ni prototypy Super Heavy B15 a Starship S38 a úspěšně nám uzavřely éru vývoje Super Heavy Starship. Start se uskutečnil 14. října v 01:23 našeho času a i tentokrát se vše podařilo na první pokus. Sestava zamířila k obloze přičemž první fáze letu probíhala bez potíží. Po dvou a třičtvrtě minutách došlo k zážehu všech šesti motorů na Starship a úspěšné separaci. Během zpětného zážehu nedokázala B15 zažehnout jeden z motorů v prostředním prstenci, avšak pro přistávací manévr použit byl.

V rámci něj byla i tentokrát zkoušena nová procedura, konkrétně přidání jakéhosi mezikroku mezi přechodem ze třinácti motorů na tři. Po první fázi přistávacího zážehu totiž nebude následovat přechod na tři pracující Raptory, ale na pět a až poté na tři. Tento postup bude využívat nová generace Super Heavy a mělo by to přinést vyšší schopnost korekce dráhy a určitou redundanci v případě, kdy by některý z Raptorů při přistání selhal. Manévr probíhal podle očekávání a B15 po vzoru B16 svou službu zakončila simulovaným přistáním v Mexickém zálivu.

Starship S38 úspěšně dosáhla plánované dráhy a začala se připravovat na stejný proces testování, jako její předchůdkyně, tedy vypouštění maket družic Starlink a demonstrace zážehu atmosférického Raptoru. Oba tyto naplánované milníky byly úspěšně splněny a tentokrát jsme se naštěstí obešli bez explozí v motorové sekci. Starship byla při této misi v rámci testů zbavena na vybraných místech destiček tepelného štítu přičemž tentokrát nikoli pouze po jedné na každém místě, ale hned po několika včetně míst, kde není instalována žádná sekundární ablativní vrstva, která slouží jako záloha v případě odpadnutí/poškození destiček.

Díky záběrům z přistání jsme mohli vidět, že stav tepelného štítu je o něco lepší, než při desátém letu, co ovšem přilákalo pozornost mnoha lidí byl unikající obláček kyslíku na místě, kde by rozhodně být neměl. V místech hlavní kyslíkové nádrže na tepelně namáhané straně, v místě, kde se za normálních okolností nachází tepelný štít, ale zároveň v místě, kde byly tentokrát v rámci testů odebrány destičky, došlo pravděpodobně k propálení stěny, kvůli čemuž došlo k úniku, který jsme mohli vidět na videu.

Nemusím ovšem ihned propadat panice. SpaceX je stále ve fázi vývoje a testování. Probíhá neustálé zlepšování tepelného štítu a co především, při klasických misích se rozhodně žádné destičky záměrně odebírat nebudou. Na záběrech z přistání jsme mohli vidět, že na pravé straně lodi, kde byl tepelný štít před startem kompletní, tak po návratu byl v podstatě ve stejném stavu a odpadnutých destiček na pravé straně bylo naprosté minimum. Během klesání v nižších vrstvách atmosféry prováděla Starship také manévry, které simulovaly návrat na startovní rampu a jedná se skutečně o velmi zajímavou podívanou, která nám dává poměrně dobrou představu, jak komplexní celé přistání Starship bude. Druhá generace Super Heavy Starship se nám rozloučila ve velkém stylu a všechna nasbíraná data, která se díky ní podařilo získat budou využity při návrzích dalších generací. Některá z nich již vlastně využita byla.

Nová rampa

Nyní, po jedenácti testovacích letech Super Heavy Starship, přichází na řadu nová éra. Nová generace Super Heavy i Starship, nová startovní rampa, nové procedury, nové Raptory. Na tuto velkou změnu se SpaceX připravuje již dlouho, dá se říci, že od první testovací mise, kdy firma pochopila, že rovná betonová plocha 18 metrů pod nejsilnější raketou světa nebude nejlepší koncept startovní rampy. Od této chvíle bylo navrhováno nové řešení, které bude zvládat velkou kadenci startů s co nejmenší nutnou údržbou a výsledek můžeme vidět sami.

Celé rampě dominuje masivní konstrukce startovního stolu, jenž je výrazně složitější, než jeho původní kulatá generace. Nově je do celé vrchní krycí desky rozvedena voda, která se postará o ochranu stolu před extrémními teplotami při startu. Kompletně přepracována byla také ramena držící Super Heavy až do momentu startu. Změn se dočkal i systém plnění pohonných látek do Super Heavy, který nyní využívá dvě samostatné rychlospojky připojené k raketě – jednu vyhrazenou pro kapalný kyslík, druhou pro kapalný metan. Podle odhadů by měl startovní stůl mít hmotnost více než 1 600 tun, přičemž na místo musel být usazen pomocí dvou jeřábů.

To hlavní se ovšem pod ním – deflektor spalin s příkopem pro jejich odvod pryč od rakety. Systém, který má v podstatě každá startovní rampa na světě, ale u Super Heavy Starship nám dlouhé roky chyběl. I když se SpaceX podařilo problémy poškozování původní rampy při každém startu poměrně dobře eliminovat pomocí zaplavovacího systému, bylo již od začátku jasné, že se jedná jen o dočasné řešení, protože by bylo nutné kovovou desku tohoto systému nacházející se pod samotným stolem po určitém množství startů kvůli opotřebení vyměnit. Deflektor a příkop pro odvod spalin jsou velmi podobné tomu, co SpaceX využívá v testovací oblasti Massey’s při statických zážezích lodí Starship, kde byla pravděpodobně ověřena funkčnost tohoto designu.

17. února bylo provedeno vůbec první kompletní testování startovního stolu a záplavového systému, v rámci něhož se ověřila funkčnost zatahování rychlospojek pro tankování a ramen držící Super Heavy na rampě. Dále byl otestován systém FireX, který pod rampou pomocí směsi vody a dusíku vytváří inertní prostředí, aby při náběhu Raptorů nemohlo dojít k explozi, které jsme byli svědky u Super Heavy B7 v rámci Spin-Prime testu. A na samotný závěr zbývalo otestovat záplavový systém, přičemž poprvé byla použita i krycí deska stolu a záběry na tento proces jsou opravdu neskutečné.

Integrační věž se oproti tomu tolika na první pohled viditelných změn nedočkala, i když samozřejmě nejvíce patrné jsou zkrácená ramena Chopsticks. Ta by měla být oproti své první generaci kratší přibližně o deset metrů a nově jsou také vybavena zcela novými, mnohem většími aktuátory, které by navíc neměly být hydraulické, ale elektrické. Díky kombinaci těchto dvou aspektů by mělo být dosaženo vyšší přesnosti, rychlosti a nižšího pohupování ramen ze strany na stranu po zastavení rychlého pohybu. Změn se dočkala i Ship QD Arm, tedy rameno starající se o přívod veškerých systému k lodi Starship.

Další stavby

Velkými úpravami prochází i palivová farma, která dostává nové dodatečné nádrže, čerpadla nebo recondensery. Na druhé straně silnice vzniká nová stavba, konkrétně tzv. Air Separation Unit. Její účel je pomocí frakční destilace vzduchu vyrábět primárně kapalný kyslík a dusík, což by mělo ušetřit značné množství dodávek do palivové farmy pomocí cisteren.

Z nově budovaných staveb nemůžeme opomenout ani Giga Bay. Rostoucí montážní hala, která nám pomalu, ale jistě zakrývá veškerý výhled do výrobního areálu se pomalu, ale jistě blíží své finální výšce. Po svém dokončení by měla mít výšku 116 metrů, přičemž její půdorys činí 91 × 113 metrů a celkem bude obsahovat 24 pracovních stanic pro finální spojování částí Super Heavy i Starship. V porovnání se současně využívanými halami Mega Bay, nabízí Giga Bay o 19 pracovních stanic více.

Nová konstrukce vyrostla také v Massey’s u testovací rampy pro statické zážehy Starship. Její původní účel nebyl zcela zřejmý, ovšem s přibývajícími díly je možné odhadnout, že bude sloužit k testování strukturální pevnosti zachytávacích bodů. Po nedávné instalaci hydraulických systémů můžeme téměř s jistotou tvrdit, že testovat se budou i všechny klapky, které budou namáhány pomocí hydrauliky na konstrukci, což by mělo simulovat návrat do atmosféry. Je pravděpodobné, že si tak bude chtít firma ověřit upgrady provedené křídlech třetí generace Starship.

Když je nyní řeč o stavbách, oprostíme na chvíli od současnosti a přesuneme se k tomu, co nám přinese budoucnost, protože firmě byla schválena vůbec největší expanze startovacího komplexu, jaká tu kdy byla, přičemž se bavíme se o zdvojnásobení aktuálně využívané plochy. Díky tomuto povolení mohla SpaceX začít s přestavbou původní rampy na nový design s příkopem pro odvod spalin, jenž se předtím na původní pozemek nevešel. Přibudou také další prvky Air Separation Unit, včetně stanic pro zkapalňování dusíku, výrobna kapalného metanu, rozšíření palivové farmy, zásobník vody nebo další vodní nádrže pro záplavový systém první rampy.

Super Heavy B18

Nyní se pojďme podívat na historicky první vyrobený exemplář Super Heavy třetí generace, který měl být nasazen na dvanáctý let, přičemž slovo „měl“ je zde velice důležité. B18 byla dokončena po více než 180 dnech (od chvíle, kdy do montážní haly Mega Bay 1 zamířila její první část) v listopadu minulého roku a na cestu do testovacího areálu Massey’s se vydala 20. listopadu. V plánu bylo provést kryogenní testy, stejně jako v případě všech ostatních prototypů. Bohužel ještě předtím, než tyto testy mohly proběhnout, došlo pouze něco málo přes 24 hodin po příjezdu B18 do Massey’s k anomálii a prototyp byl nenávratně zničen.

Stalo se tak během tlakové zkoušky plynového systému, přičemž anomálie způsobila roztrhání hlavní kyslíkové nádrže. Vznikl tak otvor, který byl více než dvacet metrů vysoký přes celou šířku rakety a pravděpodobně jen díky novému, mnohem robustnějšímu downcomeru nedošlo ke zhroucení horní metanové nádrže a Super Heavy zůstala stát na svém místě. Po zajištění oblasti bylo přistoupeno k rozřezání Super Heavy na menší části, které bylo možné bezpečné odvézt.

Proč ale vůbec k této anomálii došlo? Pokud jste například důkladněji hledali příčinu selhání Starship S36, též při testování v Massey’s v červnu minulého roku, pravděpodobně již tušíte. I tentokrát jsou s velkou jistotou (SpaceX opět příčinu selhání neuvedla) na vině malé tlakové nádoby COPV (Composite Overwrapped Pressure Vessel), které jsou na Super Heavy umístěny z vnějšku na bocích kyslíkové nádrže, ukryté pod trojúhelníkovými kryty, jež sekundárně slouží jako malá křídla při návratu do atmosféry. Tyto nádrže slouží pro skladování nutných provozních plynů, které se starají například o roztočení turbočerpadel Raptorů při opětovných zážezích, nebo hašení v případě výskytu požáru v motorové sekci, přičemž tlak v nich může přesahovat stovky barů.

SpaceX se o jejich výrobu nestará sama, ale zajišťuje ji externí firma. Bohužel není jasné, jestli jejich selhání bylo způsobeno procedurální chybou při testování, výrobě nebo špatným zacházením. Pro firmu to ale znamenalo zpoždění a jako bonus k celé této situaci přepsání jednoho starého rekordu. Super Heavy B18 se stala prototypem s historicky nekratší testovací kampaní celého programu a překonala tak dokonce i Starship Mk1! Jak jsem již zmínil, pouze sestavování B18 v Mega Bay zabralo více než půl roku a aby SpaceX minimalizovala škody, bylo co nejvíce zaměstnanců posláno na stavbu Super Heavy B19, která byla od první do poslední části pospojována za pouhých 28 dní a na testy se vydala po 67 dnech. Jaké jiné slovo než „neuvěřitelné“ je vhodnější pro popis zešestinásobení rychlosti stavby.

Super Heavy B19

Finální spojování Super Heavy B19 bylo dokončeno 24. prosince, přičemž na svou cestu do Massey’s se vydala 1. února, kde byla na rozdíl od své předchůdkyně o něco úspěšnější. 2. února místního času ve Starbase začal první kryogenní test Super Heavy třetí generace, při němž byla z malé části naplněna hlavní kyslíková nádrž. O dva dny později následoval druhý kryogenní test, v rámci nějž byly tentokrát hlavní nádrže naplněny do sta procent. Poté následovaly další dva testy a 9. února se B19 vydala zpět na cestu do výrobního areálu, kde aktuálně probíhá instalace všech třiatřiceti motorů Raptor třetí generace. V několika dalších týdnech budou následovat zkoušky přímo na startovní rampě a samozřejmě v rámci příprav na dvanáctý let také statický zážeh.

Pro rychlou rekapitulaci, v čem se nová verze Super Heavy oproti staré odlišuje, je to například již zmíněné využívání nové generace Raptorů, které díky své konstrukci chlazení nepotřebují tepelný štít, jenž by je chránil proti tepelnému namáhání při návratu. Konstrukce pro Hot-staging je zcela přepracovaná, lehčí a především trvale připevněná k raketě, odhazovat se již nebude. Došlo také k redukci počtu roštových kormidel ze čtyř na tři. Nově jsou větší, mají hustší mřížku, jsou umístěny nerovnoměrně po 90 stupních a nyní slouží jako hlavní zvedací/chytací body pro Chopsticks. Přepracování doznal již zmíněný downcomer, jenž zajišťuje přívod metanu z horní nádrže k motorům, který má nyní bez jakéhokoli přehánění rozměry prvního stupně Falconu 9, tedy průměr přes 3 metry a výšku kolem 40 metrů. Jeho nový design by měl vést k lepšímu chování během zpětného zážehu a přistání. Výše zmíněné jsou jen jedny z mnoha a mnoha změn, které byly na Super Heavy provedeny.

Starship S39

Starship S39 je aktuálně v procesu dokončování v montážní hale Mega Bay 2 a následně ji bude čekat proces poměrně důkladných testů, včetně testování klapek. Ohledně plánovaných vylepšení pro třetí generaci Starship, jejímž prvním exemplářem je S39, zatím můžeme s jistotou říci, že bude též využívat novou verzi Raptorů, obsahovat vylepšení tepelného štítu a mimo jiné byl poprvé spatřen hardware nutný pro orbitální tankování.

IFT-12

Stručně se pojďme nyní zaměřit, co nás pravděpodobně čeká v rámci dvanáctého testovacího letu Starship. Pokud nedojde k žádnému závažnému incidentu během testování, měly by se na něj vydat prototypy Super Heavy B19 a Starship S39. Kvůli přechodu na novou generaci prototypů jak u rakety tak u kosmické lodi se dá předpokládat, že SpaceX bude při této misi volit spíše opatrnější postup, který se bude nejspíše podobat dvěma posledním letům. Osobně bych tedy nepočítal s pokusem o zachycení Super Heavy, jež se téměř určitě vydá do vytyčené přistávací oblasti v Mexickém zálivu, kde by mohla být znovu ověřena pozměněná konfigurace motorů při přistávacím manévru. Mimo jiné si firma ověří manévrování se třemi jinak rozloženými roštovými kormidly a také odolnost Raptorů třetí generace bez tepelného štítu vůči tepelnému namáhání během klesání skrz husté vrstvy atmosféry.

U Starship se očekává (za předpokladu že dosáhne cílové dráhy) vypuštění maket družic Starlink, k čemuž se vztahuje jedna velmi horká, pouze několik dní stará aktualita. SpaceX si totiž u agentury FCC (Federal Communications Commission), která reguluje mezinárodní komunikaci v USA vyžádala povolení, aby mohla makety Starlinků vybavit komunikačními systémy, jež budou krátkodobě během letu komunikovat se sítí Starlink. Firma pro FCC uvedla, že očekává zánik těchto falešných Starlinků přibližně 90 minut po vypuštění s maximální výškou dráhy kolem 350 kilometrů. Co to znamená v praxi? SpaceX může nyní na simulátory nainstalovat kamery a jiné potřebné systémy, díky čemuž bychom se mohli dočkat velmi netradičních záběrů, na které tak dlouho čekáme.

Kolik rozměrových simulátorů by mělo být vypuštěno zatím nevíme, ale dá se očekávat podobný počet jako při minulých misích – přibližně 8 – 10 kusů. Ohledně dalšího průběhu se dá znovu očekávat pokus o zážeh Raptoru, aby mohlo být v rámci třinácté mise přistoupeno k dosažení oběžné, nikoli pouze transatmosférické dráhy. Nakonec nás bude samozřejmě čekat návrat do atmosféry a simulované přistání v Indickém oceánu, tedy za předpokladu, že Starship S39 neselže v dřívější fázi mise.

Novinky ohledně HLS (aktuální k 30. říjnu)

V roce 2021 agentura NASA vybrala upravenou variantu lodi Starship jako lunární lander, který bude sloužit pro přistání posádky na Měsíci v rámci misí Artemis III a IV. Vývoj této speciální varianty známé jako HLS probíhá na rozdíl od klasické verze Starship tak trochu za oponou, každopádně konečně nám ohledně pokroků přinesla SpaceX nové informace. Následující pasáž věnovaná HLS bude proto jakýsi výtah nejpodstatnějších informací z webu SpaceX.

Díky své velikosti a schopnosti doplňování pohonných látek na oběžné dráze nabízí Starship obrovské možnosti průzkumu Měsíce. Jediná lunární Starship by měla nabídnout obytný prostor o objemu více než 600 metrů krychlových, což jsou pro porovnání dvě třetiny obytného prostoru Mezinárodní vesmírné stanice. Vybavena bude mimo jiné dvěma přechodovými komorami, z nichž každá má objem 13 metrů krychlových, což je více než dvojnásobek lunárního landeru programu Apollo. Nákladní varianty HLS Starship by údajně měly být schopné dopravit během jediného letu na povrch Měsíce až 100 tun nákladu.

SpaceX se zaměřila na vývoj lodi Starship ve dvou směrech. Prvním je vývoj základní verze lodi Starship a podpůrné infrastruktury, včetně výrobních zařízení, testovacích zařízení a startovních ramp. To celé si SpaceX financuje z vlastních zdrojů a představuje to více než 90% finančních nákladů. Druhý směr je vývoj samotné varianty HLS, která samozřejmě využívá a modifikuje základní schopnosti Starship, aby splňovala požadavky NASA. SpaceX také poskytuje NASA informace z každé fáze vývojového procesu a to jak základní Starship, tak HLS, včetně přístupu k letovým datům z misí, které nejsou financovány v rámci smlouvy HLS.

Tým pracující na vývoji HLS již dokončil 49 milníků vztahujících se k vývoji systémů, infrastruktury a operací potřebných pro přistání na Měsíci, přičemž firma dostává zaplaceno pouze za milníky uvedené v kontraktu od NASA, a velká většina z nich měla být dosažena včas nebo dřív oproti plánu. Výčet nejzajímavějších splněných cílů si můžete přečíst zde:

• Demonstrace systémů pro podporu života a termální kontrolu s využitím kabinového modulu v reálné velikosti, ve kterém se nacházelo více osob, za účelem testování schopnosti dodávat kyslík a dusík do prostředí kabiny a přesně řídit distribuci vzduchu spolu s kontrolou vlhkosti a teploty. Série testů také měřila akustické prostředí uvnitř kabiny
• Kvalifikace dokovacího adaptéru, který se postará o propojení Starship s Orionem ve vesmíru
• Test rozložení přistávacích nohou plnorozměrového modelu za „letových energií“ na simulovaný měsíční regolit kvůli ověření výkonu systému a interakce přistávacích nohou s regolitem
• Test regulace tahu Raptoru demonstrující profil, který by umožňoval Starship přistát na Měsíci
• Test odolnosti pláště lodi, izolace a oken při nárazech mikrometeoritů a kosmického smetí, včetně analýzy různých druhů materiálů použitelných k ochraně Starship
• Testování softwaru, senzorů a radaru nutných pro správnou navigaci a bezpečné, přesné přistání lodi v cílové oblasti
• Revize softwarové architektury za účelem definování schématu hlavních procesů řízení lodi, fyzických počítačů, na kterých poběží, a softwarových funkcí pro kritické systémy, jako je detekce poruch, výstražná a varovná upozornění a telemetrie
• Test zážehu Raptoru (jak atmosférického, tak vakuového) za chladných podmínek, kdy byly motory předchlazeny pro simulaci termálních podmínek nastávajících při dlouhodobých misích.
• Testování prototypů systémů pro generování a distribuci elektrické energie, které mají být využity na verzi Starship sloužící jako skladiště pohonných látek
• Demonstrace a testování radiové komunikace mezi letovým ekvivalentem pozemní stanice a letovým ekvivalentem systému lodi
• Demonstrace a testování výtahu a přechodové komory
• Demonstrace přečerpávání pohonných látek mezi nádržemi v rámci testovacího letu, kdy bylo z jedné nádrže do druhé přečerpáno kolem 5 tun pohonných látek

Mnoho zbývajících milníků je spojeno s letovými testy, například demonstrace přečerpávání pohonných látek mezi dvěma loděmi. SpaceX již ale zahájila výrobu letové kabiny HLS, která bude zahrnovat funkční avioniku a energetické systémy, systémy pro posádku, systémy pro podporu života, komunikační systémy lodi a posádky a systém pro regulaci teploty v kabině. Tato letový exemplář umožní inženýrům testovat konstrukční vyspělost různých systémů a zároveň bude sloužit jako realistický výcvikový simulátor pro astronauty.

Hlavní cíle, které nyní potřebuje SpaceX splnit, jsou dlouhodobá mise Starship na oběžné dráze a přečerpávání paliva. Obě tyto mise by měly proběhnout v roce 2026, bude ovšem záležet na výsledcích třetí generace lodi i rakety. Aktuální plán pro jejich provedení je následující. Ze Starbase odstartuje první Starship, která stráví delší dobu na oběžné dráze a bude shromažďovat data o chování pohonného systému a teplotním chování během dlouhodobé mise, přičemž pozornost bude kladena na dlouhodobé skladování pohonných látek a charakter odpařování. Poté bude následovat start druhé Starship, která se spojí s první lodí, aby demonstrovala schopnost přenosu paliva mezi loděmi na oběžné dráze, který nebude probíhat přes dodatečný hardware, ale využije hardware rychlospojky využívanou pro tankování při předstartovních přípravách.

Florida

Na Floridě plným tempem probíhá stavba startovní rampy v komplexu LC-39A, kde byl 5. listopadu na své místo usazen startovní stůl. Od té doby probíhá instalace všech podpůrných systémů nutných pro provoz a na své místo již byla upevněna i Ship QD Arm. Je poměrně vtipné, jak v určitých ohledech působí rychlý vývoj občas SpaceX problémy, konkrétně právě rampa 39A by mohla vyprávět. Původně měla mít stejný design, jako stará (kulatá) rampa ve Starbase a dokonce již byla z části rozestavěná, konkrétně na svém místě již byly nohy startovního stolu. Ovšem poté muselo dojít k jejich odstranění a začaly výkopové práce na příkopu pro odvod spalin po vzoru nového designu. Integrační věž naštěstí nebylo nutné upravovat. Podle dostupných informací SpaceX cílí dokončení rampy 39A v polovině letošního roku.

Práce na stavbě nové rampy se pomalu rozbíhají i v komplexu SLC-37B, který dříve sloužil pro rakety Delta IV. Díky nedávným fotografiím můžeme vidět, že do oblasti již dorazil jeden ze segmentů integrační věže. V areálu Robert’s Road, kde již nějaký čas stojí výrobní hala Starfactory, nyní také velmi slušným tempem roste montážní hala Giga Bay, která bude mít stejné rozměry, jako ta v Texasu, konkrétně tedy výšku 116 metrů, půdorys 91 × 113 metrů a celkem bude obsahovat 24 pracovních stanic. Podle současných předpokladů ovšem první Super Heavy Starship, která z Floridy odstartuje, zde vyrobená nebude a půjde o kusy dovezené z Texasu.

A tímto jsme se dostali až na samotný konec tohoto velmi, velmi zdlouhavého článku a já Vám děkuji za přečtení. Seriál Aktuality o Starship je nepravidelný seriál, který vždy mapuje to nejzajímavější, co se v projektu Superheavy Starship od minulého dílu událo jak na Floridě, tak ve Starbase.

Použité a doporučené zdroje informací:
Discord RGV Aerial Photography
https://www.youtube.com/
https://www.spacex.com/
https://www.spacex.com/
https://x.com/
https://www.nasaspaceflight.com/
https://www.nasaspaceflight.com/
https://x.com/
https://x.com/
https://x.com/
https://x.com/
https://en.wikipedia.org/

Zdroje obrázků:
https://pbs.twimg.com/media/HAzxlZGaAAAZDJ6?format=jpg&name=4096×4096
https://pbs.twimg.com/media/GzU2dePWMAAJXgO?format=jpg&name=4096×4096
https://pbs.twimg.com/media/GzUn4v8XwAA8myB?format=jpg&name=4096×4096
https://pbs.twimg.com/media/G3PhoSlW8AE1UvL?format=jpg&name=4096×4096
https://pbs.twimg.com/media/G3fVb8VWgAABTw1?format=jpg&name=large
https://pbs.twimg.com/media/HBjtbfHbQAAUM4I?format=jpg&name=large
https://pbs.twimg.com/media/HBjtbfDbYAAAZtb?format=jpg&name=large
https://youtu.be/WHUTNGzyksA?si=lmGWLWavC96vyIp3
https://youtu.be/cz9jsbTmuto?si=QR5CCmDusF0ZRVBr
https://youtu.be/cz9jsbTmuto?si=QR5CCmDusF0ZRVBr
https://youtu.be/cz9jsbTmuto?si=QR5CCmDusF0ZRVBr
https://pbs.twimg.com/media/G6N7VxBW8AADyuZ?format=jpg&name=4096×4096
https://pbs.twimg.com/media/G88uX8IWoAAa3K1?format=jpg&name=4096×4096
https://sxcontent9668.azureedge.us/cms-assets/assets/starship_carousel2_card3_fixed_72cd5ed9f7.jpg
https://sxcontent9668.azureedge.us/cms-assets/assets/10_28_25_cabin_06_30a49f27a3.jpg
https://sxcontent9668.azureedge.us/cms-assets/assets/HLS_Airlock_64089c1753.jpg
https://www.spacex.com/updates?t=20
https://pbs.twimg.com/media/HBz4QV1XgAAru0m?format=jpg&name=4096×4096
https://pbs.twimg.com/media/HBz4RZiWsAAn1_2?format=jpg&name=4096×4096
https://pbs.twimg.com/media/HBz6ZFkXQAA1CAu?format=jpg&name=4096×4096

Zdroje videí:
https://x.com/SpaceX/status/1960179929204596907
https://x.com/SpaceX/status/1961165064666312956
https://x.com/i/status/1978517431447392701
https://x.com/i/status/1978179844656480423
https://x.com/i/status/2021256489424265528