Není mnoho lidí, na jejichž odchod by reagovaly největší světové tiskové agentury okamžitou záplavu vzpomínek a nekrologů. Je jen velmi málo jedinců, kteří se mohou „honosit“ tím, že žurnalisté mají kdesi na svých pevných discích či serverech předem připraveny texty pro případ jejich smrti. Nejčastěji se v této souvislosti každému vybaví osobnosti showbusinessu či politické scény. Věda či technologie v této souvislosti rozhodně nehraje prim. Avšak muž, o jehož odchodu minulý týden referovala snad všechna média, nicméně do této kategorie spadal. A zcela oprávněně se v jeho nekrolozích objevovala slova jako „legenda“,či „hrdina“. Jim Lovell totiž legendou a hrdinou rozhodně byl, a to nejen pro fanoušky kosmonautiky, ale pro obecnou veřejnost…

Rodák z Cleveladu v Ohiu, kde přišel na svět 5. března 1928, rozhodně neměl na první pohled umetenou cestu ke hvězdám. Jeho tatínek zemřel při autonehodě v roce 1933. Pro pětiletého Jima a zejména pro jeho maminku Blanche to znamenalo výraznou změnu plánů, priorit a celkového životního stylu. Mimochodem, Blanche se před svatbou jmenovala „Masek“. Pakliže váženému čtenáři toto příjmení zní až podezřele česky, nemýlí se. Blanka Mašková se narodila českým emigrantům, kteří do Spojených Států přišli na konci 19. století. Její maminka Anna pocházela z Dolní Lukavice, tatínek Jan z Horní Lukavice, přičemž obě vísky bychom našli na Plzeňsku.

Blanche s malým Jimem po smrti hlavy rodiny nějakou dobu žili u příbuzných v Terre Haute v Indianě, aby následně přesídlili do Milwaukee. Zde začal Jim navštěvovat střední školu Juneau High School. A někdy tou dobou, těsně před vypuknutím puberty, se začal zabývat poměrně nezvyklým koníčkem. Náhodou narazil na několik knih o základech raketové techniky. Toto téma jej zcela pohltilo a od té doby hltal cokoli, co se ho jen trochu týkalo. Začal stavět modely raket a se spolužáky je testovat za letu. Okolí mělo za to, že tato záliba Jima přejde v okamžiku, kdy bude muset ustoupit praktickým záležitostem, jakým je například výběr životní dráhy. To však byl v Lovellově případě omyl. Jim se nenechal zviklat a ke konci střední školy napsal dopis American Rocket Society (dnešní American Institute of Aeronautics and Astronautics) s tím, že by se rád stal raketovým inženýrem a přivítal by radu, jakým směrem se má vydat zejména co se výběru školy týče. Odpověď skutečně přišla, ovšem nebyla úplně přesně tím, co by Lovell rád četl: jedinými dvěma možnostmi bylo podle ARS studium na CalTechu nebo MIT. Ani jedna z těchto dvou prestižních technických univerzit nebyla pro Jima a jeho maminku finančně dosažitelná, proto musel přijít na řadu plán B.

Lovellův strýc byl jedním z prvních amerických námořních letců a tak měl Jim i s tímto odvětvím jisté zprostředkované zkušenosti. Jak později říkal, letectví sice nebylo totéž jako raketová technika, ale jisté průsečíky se najít daly. A jestliže rodina nebyla schopna zaplatit jeho technické vzdělání, armáda mohla být tou odpovědí, kterou Jim potřeboval. Příležitost se mu naskytla sama: v posledním ročníku na Jimovu střední školu zavítal náborář z US Navy a vyprávěl možným adeptům o Naval Aviation College Program, známému také jako „Holloway Plan“. V jeho rámci námořnictvo slibovalo zájemcům zaplatit technické univerzitní vzdělání s tím, že po prvních dvou letech studia podstoupí letecký výcvik a projdou půlroční službou na některé z vojenských lodí. Následně projdou zbytkem studia, načež budou zařazeni coby piloti k námořnímu letectvu. Lovellovi tato nabídka připadala jako ideální řešení jeho problému. V roce 1946 nastoupil na University of Wisconsin do inženýrského studijního programu. Aby finančně ulehčil mamince, dělal například číšníka v restauraci nebo se staral o laboratorní myši a krysy. Zdálo se, že vše jde podle plánu a Jim byl spokojen.

Ovšem kdo tak zcela spokojen nebyl, to byla Blanche. Podle jejího názoru hrozila možnost, že vypukne další válečný konflikt a Jima pošlou kamsi na druhý konec světa. Pak už nebude mít šanci své vzdělání dokončit. Proto začala svému synovi podsouvat myšlenku na studium na legendární námořní akademii v Annapolisu. Podle ní měl její syn všechny předpoklady a jeho přijetí by neměl být problém. James to však nijak růžově neviděl. Znal poměr uchazečů a přijatých a navíc zrovna ukončil druhý rok studia ve Wisconsinu. Procházel předletovým výcvikem a zanedlouho měl konečně usednout do kokpitu letadla a zjistit, jestli se euforie při pilotáži dá alespoň vzdáleně porovnat s nadšením při odpalování podomácku vyrobených raket. Maminka je ale maminka, a aby ji uklidnil, svou přihlášku do Annapolisu skutečně poslal. Skončil těsně pod čarou a tím považoval věc za ukončenou. Opak však byl pravdou.

Za pár týdnů jej zastihl telegram z personálního oddělení, podle něhož se měl okamžitě dostavit do Annapolisu k lékařským testům a zařazení do studia. Nejednalo se o rozkaz, v telegramu stálo jasně „if you so desired“, tedy „pokud si tak přejete“. Zprvu váhal a jeho kolegové jej ubezpečovali, že nejrozumnější je zůstat tam, kde je, prodělat letecký výcvik a udělat kariéru jako námořní pilot. Pokud nastoupí do Annapolisu, je možné, že už nebude mít možnost se k letadlům vrátit. Lovell si však chtěl vyslechnout i názor zkušenějšího, proto se se svým dilematem svěřil veliteli předletové školy, komodoru Thomasi P. Jeterovi. Ten mladíkovi promluvil do duše zhruba ve smyslu „Chceš udělat kariéru v námořnictvu? A chceš získat vzdělání? Tak koukej švihat do Akademie.“ A jak sám Jim posléze prohlašoval, „tak se také stalo“.

Pro Lovella byly roky v Annapolisu časem tvrdého studia, ale také štěstí v osobním životě. Ještě na střední škole se seznámil s jistou Marilyn Gerlach a začali spolu chodit. Když Jim studoval na Akademii, Marilyn se přestěhovala do Washingtonu, aby mu mohla být nablízku. A 6. června 1952, tedy ve stejný den, kdy Jim graduoval, řekli si s Marilyn své „ano“.

Po celou dobu studia se Jim snažil dát všude najevo, jaké jsou jeho preference. Jeho první ročníková práce měla dokonce téma rakety na kapalné pohonné látky. Netajil se také svým zájmem o všechno, co létá. To samo o sobě by rozhodně nestačilo. Nicméně fakt, že skončil ve svém ročníku jako jako jeden z padesátky nejlepších, jej předurčilo k tomu, že byl vybrán do leteckého výcviku. Jeho risk se vstupem do Akademie se mu vyplatil: nyní měl prvotřídní vzdělání, titul bakaláře technických věd a navíc mohl začít létat.

Od října 1952 do února 1954 prošel pilotním výcvikem na základně NAS Pensacola a jeho výkony byly natolik přesvědčivé, že byl vybrán pro létání na proudových strojích. Po získání příslušné kvalifikace jej námořnictvo zařadilo do perutě VC-3 na základně Moffett Field nedaleko San Francisca. K Jimovu jistému zklamání byla tato peruť určena nikoli k čistě stíhacím úkolům, nýbrž k nočnímu stíhání. Drtivá většina jeho 107 vzletů a přistání během plavby na letadlové lodi USS Shangri-La v letounu F2H Banshee proto probíhala za tmy. Jak potvrdí každý letec, přistávání na letadlové lodi za tmy a špatného počasí je naprostým vrcholem pilotního umění.

Občas dokonce člověk ani nepotřeboval ke zvýšené hladině adrenalinu ani špatné počasí. Je poměrně známá historka, kdy rádiový signál jakési stanice v Japonsku rušil Jimův radiokompas a relativně nezkušený pilot se tak ocitl osamocený a bez představy, kde se zrovna nachází. Chtěl si posvítit na nákolenní tabulku se seznamem frekvencí, aby se ujistil, že má přijímač naladěn správně. Rozsvítil si k tomu svépomocně vyrobenou lampičku, která ovšem vzápětí zkratovala a vyřadila z provozu elektrickou soustavu celého kokpitu. Šokovaný Lovell nejprve malou příruční baterkou zkontroloval přístroje, které naštěstí stále fungovaly, pak ji zhasnul a začal propátrávat tmu kolem sebe. A pak uviděl napravo pod letounem nezřetelnou nazelenalou záři. Onu záři vydávaly řasy nalepené na trupu Shangri-La, které světélkovaly v úplavu za lodními šrouby. Kdyby Jimova lampička nezkratovala a neuvrhla kokpit Banshee do naprosté tmy, neměl by šanci slabou záři spatřit…

Po návratu z plavby osedlal pokročilejší typy letounů, mimo jiné FJ-4 Fury, F3H Demon a F8U Crusader. Po nějakou dobu působil také jako instruktor zaškolující začínající kolegy. Jimovi však cosi nedalo spát. Ono „něco“ bylo Naval Air Test Center v Patuxent River v Marylandu. Středisko, jež dnes nese název United States Naval Test Pilot School, vychovávalo testovací piloty, elitu elit, ničeho více se už v Lovellově „řemesle“ dosáhnout nedalo. Několik jeho zkušenějších kolegů z perutě tamním kurzem pro testovací piloty prošlo a Jim se rozhodnul, že zkusí štěstí.

A k jeho radosti jej štěstí ani tentokrát neopustilo. Byl přijat a v lednu 1958 se s velmi těhotnou Marilyn a dvěma dětmi stěhoval do „Pax River“. Kurz byl, co se objemu studia týče, neuvěřitelně hutný, to však Lovellovi nebránilo, aby se opět neocitnul na čele své třídy. Když v červenci proběhlo slavnostní vyřazení novopečených testovacích pilotů, jako jeden z nejlepších očekával Jim zařazení do skupiny letových testů. Zde se zkoušely zcela nové stroje a testovací piloti zvedali ze země letouny, které se dosud do vzduchu nevznesly. Nadřízení ovšem měli jiné plány — středisko testů elektroniky se cítilo upozaděno a rezolutně požadovalo, aby tentokrát nejlepší absolvent zamířil právě tam. Jim Lovell se tedy ke své nevoli musel podřídit a jeho denním chlebem se stalo testování nových radarů a podobných elektronických hraček.

V rámci Pax River se setkal s mnoha zajímavými osobnostmi. Jména Wally Schirra nebo Charles „Pete“ Conrad zatím nikomu nic neříkala, pro Jima to byli prostě kolegové testovači. Pete Conrad známý svým malým vzrůstem a obrovskou osobností přidělil Lovellovi přezdívku „Shaky“, tedy cosi jako „třaslák“ nebo „třasořitka“. Nebylo to míněno v negativním smyslu slova, přezdívka zrcadlila Lovellovu nevyčerpatelnou zásobu pozitivní energie, která mu dodávala lehce neposednou náturu. Lovell nemohl tušit, jak moc mu ona zásoba pozitivní energie v budoucnosti pomůže…

V době, kdy se Jim zabydloval v Marylandu, začal se dostávat do popředí závod o vesmír mezi SSSR a USA. V létě 1958 vznikla agentura NASA, jež měla koordinovat civilní kosmonautiku a součástí jejich aktivit byla i snaha o vypravení člověka za hranice atmosféry. Mezi piloty, kteří byli osloveni, aby podstoupili extrémně přísný výběr na pozici astronauta, byl i Jim. Prvním stupněm výběru byla prezentace šéfa Space Task Group Boba Girutha, která pilotům pozvaným do Washingtonského ústředí NASA načrtla, o co v tomto výběru půjde a současně jim bylo dáno na vědomí, že pokud se projektu nebudou chtít zúčastnit, nebude toto rozhodnutí figurovat v jejich osobních složkách a tedy nijak neovlivní jejich kariéru.

Lovell se rozhodl, že zkusí testy absolvovat, koneckonců raketová technika byla jeho dávnou láskou. Dalším stádiem výběru byly lékařské prohlídky a testy na Lovelace Clinic v Albuquerque v Novém Mexiku. A tady narazila kosa na kámen. Byť byl Lovell ztělesněním zdraví, rozbory krve odhalily lehce zvýšenou hladinu bilirubinu. Přestože Jim protestoval a poukazoval na dosud naprosto čisté lékařské záznamy, bylo mu řečeno, že se má vrátit zpět ke své jednotce, výběr tím pro něj skončil.

Ovšem krátce poté, co se vrátil zpátky do Pax River, dorazil rozkaz, aby se dostavil na další fázi výběru na základnu Wright Patterson. Jeho velící důstojník měl za to, že se zřejmě jedná o omyl, nicméně Lovell po této šanci skočil a vyrazil do Ohia. K jeho úlevě ve stejný čas dorazilo na testy šest jeho kolegů, přičemž testovaných mělo být sedm. Znamenalo to, že rozkazy nebyly omylem! Radost však trvala pouze jednu noc. Ráno se mezi piloty objevil pomenší chlapík, který se představil jako Gus Grissom a omlouval se, že dorazil pozdě. To on byl oním posledním, sedmým, členem této skupiny. O Lovellově zklamání snad ani netřeba hovořit.

Zpátky v Pax River na něj naštěstí čekala poměrně zajímavá práce. Stal se programovým manažerem testů nového stroje F-4 Phantom II. V roce 1960 byl převelen do Virginie, kde na základně Oceana, kde se stal instruktorem. A právě tam v dubnu 1962 při čtení magazínu Aviation Week & Space Technology narazil na krátkou noticku, při jejímž čtení se málem pocákal kávou: NASA ohlásila, že začne nový výběr do oddílu astronautů. Jim ucítil novou příležitost a rozhodl se ji chytit za pačesy.

Vzápětí se mu ozvalo personální oddělení námořnictva s dotazem, zda by se chtěl nového náboru zúčastnit. Lékaři US Navy evidentně netušili, kvůli čemu byl z prvního výběru vyřazen. Jim samozřejmě odpověděl kladně a, jak se ukázalo, tentokrát už byl jeho bilirubin zcela v normě. 14. září 1962 se dočkal telefonátu, který mu měl zcela změnit život. Na druhém konci drátu byl Deke Slayton, člen Mercury 7 a momentálně šéf kanceláře astronautů. Na otázku, zda Lovell stále ještě chce participovat na vesmírném programu USA existovala pouze jediná odpověď.

Devět nových členů oddílu bylo oficiálně představeno o tři dny později a do povědomí veřejnosti se skupina zapsala pod přídomkem „The New Nine“, tedy „Nová devítka“. Podle mnohých se jednalo o nejschopnější kolektiv vybraný NASA za celou historii. Lovell se zde mimo jiné setkal i s Petem Conradem, který z prvního výběru vypadl dobrovolně — odešel na protest proti dle jeho názoru nesmyslných a ponižujících lékařských testů (v tomto punktu měl Conrad pravdu, u prvního výběru dostali lékaři víceméně bianco šek a velmi rádi tuto příležitost využili).

Na nováčky čekaly hromady práce. Program Mercury se chýlil ke konci a do popředí se začal drát program Gemini. Deke Slayton vybíral posádky a nevynechal ani Jima. V červenci 1964 bylo oznámeno složení týmů pro misi Gemini GT-4. Hlavní posádku tvořili Jim McDivitt a Edward White, záložní pak Frank Borman a Jim Lovell. Jmenování do záložní posádky znamenalo, že o tři mise později bude stejná dvojice s největší pravděpodobností posádkou hlavní. Tak se také stalo. 1. července 1965 bylo oznámeno, že dvojice Borman-Lovell bude hlavní posádkou mise Gemini GT-7. Mise měla za cíl studovat lidský organismus a psychiku v prostředí dlouhotrvajícího letu a měla trvat celé dva týdny. Jak se vyjádřil Slayton, Bormana už předem vytipoval pro dlouhé mise pro jeho urputnost, díky níž bylo jisté, že Frank misi dokončí děj se co děj. Lovella si zase Slayton cenil pro jeho vynikající schopnosti a také pro jeho povahu, díky níž byl schopen vyjít s každým, což bylo v případě čtrnáctidenní mise, navíc v tandemu s ne zcela společensky zdatným Bormanem, klíčové.

Na svůj první let do vesmíru tak Lovell spolu s Bormanem odstartovali 4. prosince 1965 na palubě lodi Gemini VII. Krom nepopiratelně těžkých čtrnácti dní strávených na oběžné dráze se přidala i další prvenství. Poprvé si astronauti během mise svlékli skafandry a opět je oblékli. Gemini VII se také stala protagonistou prvního rendez-vous ve vesmíru, když se k ní 15. prosince přiblížila loď Gemini VI s Wallym Schirrou a Tomem Staffordem. Borman s Lovellem přistáli 18. prosince a Jim si mohl do svého astronautického zápisníku zapsat let dlouhý 13 dní, 18 hodin, 35 minut a 1 sekundu.

Další jmenování na sebe nenechalo dlouho čekat. Už v lednu 1966 byl Jim zařazen jako velitel záložní posádky Gemini GTA-10. Parťáka mu měl dělat člen třetího náboru Eugene „Buzz“ Aldrin, kontroverzní a excentrická osobnost, se kterou Lovella pojil jeden detail: i u něj se během lékařských testů objevila lehce zvýšená hladina bilirubinu. Naštěstí u třetího náboru již nepanovaly tak striktní lékařské požadavky, proto Buzz prošel.

Problém však byl, že pakliže by byla bývala zachována rotace mezi záložní a hlavní posádkou, Lovell s Aldrinem by se ocitli v hlavní posádce Gemini XIII. Až na to, že žádná Gemini XIII nebyla v plánu, program měl zakončit let Dvanáctky. Všechno se ale změnilo jednoho únorového rána roku 1966.

Toho dne havaroval letoun T-38 s hlavní posádkou Gemini IX, Elliotem See a Charlie Bassettem. Oba muži zahynuli a na jejich místě pro let Devítky se náhle ocitli jejich záložníci. Katastrofa znamenala posun v pořadí pro všechny posádky následujících misí a Jim s Buzzem se ocitli na místě záložní posádky Gemini IX. To znamenalo jediné: Lovell se do vesmíru podívá na palubě Gemini ještě jednou — v křesle velitele Gemini XII!

Závěrečný start programu Gemini proběhl 11. října 1966 a během něj Lovell s Aldrinem provedli rendez-vous a spojení s cílovým tělesem Agena. Buzz také provedl několik výstupů do volného prostoru, které vyřešily problémy, které měli astronauti při předchozích misích. Gemini XII přistála 15. listopadu po 3 dnech, 22 hodinách, 34 minutách a 31 sekundách po startu. Program Gemini dostal důstojnou tečku a nastal čas Apolla.

Program však nezačal šťastně. 27. ledna 1967 při požáru v kokpitu zahynula hlavní posádka prvního plánovaného pilotovaného letu Apolla. Do vyšetřování katastrofy byli zaangažováni také astronauti. Hlavní vyšetřovací komise měla k ruce dvě desítky podkomisí, přičemž v jedné z nich figurovali Jim Lovell, John „Jack“ Swigert a Ron Evans. Jejich úlohou bylo přijít s návrhy na řešení krizových situací týkajících se požáru během letu. Program se podařilo díky úsilí všech zúčastněných zachránit. V dubnu 1968 Jim spolu s Charliem Dukem a Stu Roosou testovali vylepšenou verzi velitelského modulu ohledně chování na vodní hladině. 48 hodin byli zavřeni do kabiny pohupující se na hladině Mexického zálivu, přičemž se ukázala Lovellova zkušenost námořního pilota — tento test přečkal v dobré náladě a bez větších potíží, což se o jeho dvou kolezích rozhodně říci nedalo…

První Lovellovo letové angažmá v rámci Apolla bylo lehce kuriózní. Už v březnu 1967 rozhodl Deke Slayton o složení posádek prvních Apoll. Pro Apollo 9 (v té době ještě nebylo jisté, jaké číslo mise dostane, důležité bylo označení mise jako typ „E“, tedy mise s lunárním modulem na vysoce eliptickou dráhu kolem Země) byli určeni Frank Borman, Mike Collins a Bill Anders. Jim Lovell byl jmenován pilotem velitelského modulu v záložní posádce, jeho velitelem byl Neil Armstrong a záložním pilotem lunárního modulu Buzz Aldrin. Jenže v létě 1968 se pro Jima věci výrazně změnily.

Nejprve musel v červenci z hlavní posádky odejít ze zdravotních důvodů Mike Collins a na jeho místo tak logicky zamířil Jim. A v srpnu přišel manažer programu Apollo George Low s originálním řešením, jak vyřešit výrazný skluz v dohotovení lunárního modulu: druhá pilotovaná mise Apolla poletí bez něj a zamíří k Měsíci. Na první pohled šílený plán se při bližším pohledu ukázal být proveditelný. První nabídka na realizaci mise směřovala k veliteli Apolla 8 Jimu McDivittovi. Ten s díky odmítl — on a jeho posádka již byli v hodně pokročilé fázi výcviku s lunárním modulem. Druhou volbou pak byl samozřejmě tým Franka Bormana. Ten neváhal ani sekundu a kývnul. Obě posádky si prohodily pořadové číslo mise a nadšený Jim Lovell se tak poměrně neočekávaně ocitnul v pilotním křesle první lunární mise. A jen tak mimochodem několik hodin poté, co se spolu s Andersem dozvěděli, kam má jejich mise namířeno, načrtnul nyní již ikonický emblém s osmičkou obkružující Zemi a Měsíc.

21. prosince 1968 trojice Borman-Lovell-Anders usedla na špici mamutí rakety Saturn V, která byla zatím vyzkoušena pouze dvakrát při bezpilotních misích, přičemž druhý start neměl daleko do katastrofy. Tým inženýrů ze střediska Marshall pod vedením Wernhera von Brauna, kde probíhal vývoj Saturnu, si však byl jist, že všechny problémy se podařilo vyřešit a raketě lze svěřit lidský náklad.

Jak se ukázalo, inženýři měli pravdu a nosná raketa fungovala naprosto spolehlivě. Apollo 8 zamířilo k Měsíci, kam dorazilo na Štědrý den. Zážeh hlavního motoru nutný k uvedení na oběžnou dráhu našeho odvěkého souputníka proběhl za jeho odvrácenou stranou a tedy mimo oblast spojení s řídicím střediskem. Apollo fungovalo bezvadně a astronauti před sebou měli deset obletů Luny. Během nich pořizovali fotografie lunárního povrchu, ale podařilo se jim také zachytit dechberoucí záběr nádherné barevné Země vycházející nad rozbrázděnou a monochromatickou měsíční krajinou. Podle mnohých je tento snímek jednou z nejdůležitějších fotografií historie. Stejně tak citace z Bible, kterou posádka v rámci televizního přenosu večer 24. prosince doplnila záběry na pustou měsíční krajinu, je dodnes okamžikem, který vyvolává mrazení v zádech.

Den po příletu k Měsíci nastal napjatý okamžik. Stejně jako u navedení na oběžnou dráhu, také navedení na návratovou dráhu k Zemi proběhlo nad odvrácenou stranou a až Lovellův hlas z rádia, který do ztichlého řídicího střediska zahlaholil: „Rádi bychom vás informovali, že Santa Claus existuje,“ tíživé napětí rozptýlil. Apollo 8 bylo na cestě domů. Loď fungovala až na malé detaily perfektně, o posádce se to ovšem tak úplně říci nedalo. Už během letu k Měsíci Bormana postihla výrazná nevolnost, projev v té době ještě dostatečně neprozkoumaného adaptačního syndromu. Letový plán také neposkytoval dostatek odpočinku, během orbitální fáze letu byly v plánu pouze krátké spánkové periody. Nebylo tedy divu, že astronauti byli vyčerpáni, což se projevilo v okamžiku, kdy Jim zadával do palubního počítače koordináty určující polohu lodi v prostoru. Omylem zadal údaje, které částečně vymazaly paměť počítače. Náprava byla otázkou několika desítek minut, nicméně incident dával tušit, že fyzická únava může být důležitým bezpečnostním rizikem. Apollo 8 přistálo v Pacifiku 27. prosince po letu trvajícím 6 dní, 3 hodin, 0 minut a 42 sekund.

Pro Lovella byla mise Apolla 8 obrovským zadostiučiněním. Ani jako mladému raketovému nadšenci se mu nesnilo, že někdy spatří Měsíc zblízka. Jeho ambice však nekončily na lunární orbitě. A Deke Slayton si nechtěl nechat ujít možnost vynechat jednoho z nejzkušenějších a nejschopnějších astronautů zařadit opět do rotace. Trojice Lovell-Anders a nováček Fred Haise byla určena jako záložní posádka pro Apollo 11. Jim tak měl možnost doslova z první řady sledovat, jak se v červenci 1969 daleko od naší mateřské planety opět tvoří historie. A pokud vše půjde dobře, jeho noha se dotkne lunárního povrchu o pár měsíců později. Lepší tečku za astronautickou kariérou si nebylo možné představit. Jim už začal uvažovat o tom, že pověsí skafandr na hřebík. Pro jeho rodinu byla jeho neustálá absence kvůli nekonečnému výcviku velmi těžkým břemenem. Marilyn s dětmi (celkem jich měli spolu čtyři) mu přezdívali „cestující obchodník“ a přestože po Marilyn pojmenoval během mise Apolla 8 jeden z výrazných kopců na měsíčním povrchu, nemělo smysl napínat její trpělivost.

Podle logiky věci a systému zavedeného Deke Slaytonem by měl Jim a jeho tým zamířit do hlavní posádky Apolla 14, nicméně v zákulisí se odehrálo pár změn, které Jimovi přisoudily trpkou úlohu člověka, který sice k Měsíci zamířil dvakrát, ale na jeho povrch se nikdy nedostal.

Jednou změnou byla výměna jeho pilota velitelského modulu. Bill Anders již dříve oznámil, že chce odejít z NASA. Slayton tak do týmu záložní posádky přibral Kena Mattinglyho, který trénoval s Andersem v tandemu. Ken následně postoupil na Andersovo místo.

Druhou změnou byl opětovný příchod Alana Sheparda na scénu. První Američan, který v roce 1961 pokořil hranice atmosféry, byl kvůli onemocnění vnitřního ucha nucen sledovat své kolegy zpovzdálí. Nevzdával se však naděje a na jaře 1969 podstoupil experimentální operaci, která jej vrátila do letového stavu. Věren své pověsti muže obřího ega nakráčel ke Slaytonovi a vyžádal si zařazení do velitelského křesla nejbližší možné lunární mise. Slayton zrovna dával dohromady posádky od Apolla 13 dále, proto svého přítele zařadil do hlavní posádky Třináctky. Jenže jmenování narazilo na odpor v ústředí NASA. Shepard by podle názoru mnohých měl ještě zabrat ve výcviku. Slayton ustoupil a Sheparda převedl do Apolla 14. Koho však na uprázdněné místo na Třináctce? Řešení leželo přímo před Slaytonovým nosem: Lovell a Haise už prošli celým cyklem výcviku pro lunární misi v rámci záložní posádky a Ken Mattingly se určitě dostane do formy velmi rychle. Když byl Lovell Dekem dotázán, jestli by mu nevadilo místo na Apollu 14 letět na dřívější misi, Jim odvětil: „Jasně, proč ne? Jaký je rozdíl mezi Třináctkou a Čtrnáctkou?“ Aniž to tušil, další dílek osudové skládačky právě zapadl na místo. 6. srpna 1969 byla nominace oznámena veřejně.

Ani příprava na Lovellovu poslední misi však neprobíhala podle plánu. Týden před startem naplánovaným na 11. duben 1970 onemocněl člen záložní posádky Charlie Duke spalničkami. Lékařské testy odhalily, že zatímco Lovell a Haise díky tomu, že jako děti spalničkami prošli, mají v krvi protilátky, Mattingly je postrádá. Bylo rozhodnuto, že Mattingly zůstane na Zemi a nahradí jej Jack Swigert ze záložní posádky. Lovell nijak divoce neprotestoval, věděl, že kdyby odmítnul letět, pravděpodobně by se už na Měsíc nepodíval. Apollo personálně praskalo ve švech a řada astronautů čekajících na svou chvíli byla příliš dlouhá.

Na sehrání se s novým pilotem lunárního modulu zbývaly v okamžiku rozhodnutí pouhé dva dny, nicméně Swigert prokázal své kvality a Lovell dal změně definitivní bene. Jak se ukázalo, byl to zásah prozřetelnosti, protože v rámci oddílu bylo několik uznávaných specialistů na velitelský modul a jeden z nich, jistý Jack Swigert, dokonce vypracoval nouzové postupy pro případ nejrůznějších selhání systému modulu. Nebyl důvod obávat se, že by svou práci v rámci mise neodvedl.

A tak se stalo, že 11. dubna 1970 ve 13:13 místního času zamířilo vzhůru a směrem k Měsíci Apollo 13, na jehož palubě byl nejzkušenější americký astronaut a vedle něj seděl muž, který o velitelském modulu věděl více než většina jeho kolegů. Kdyby tehdy tušili, že se jim vše co vědí a umí, bude o pár desítek hodin později hodit…

První zaškobrtnutí přišlo ještě během startu. Vinou podélné oscilace byl řídicím systémem předčasně vypnut vnitřní motor druhého stupně nosné rakety. Další let však probíhal poklidně, tedy až do 13. dubna a času 55 hodin, 54 minut a 53 sekund po startu. V tento okamžik explodovala kyslíková nádrž číslo 2. Dosud rutinní let k Měsíci se v ten okamžik změnil v boj o život, aniž to v daný moment kdokoli tušil.

Anabáze Apolla 13 byla od té doba námětem mnoha knih, článků a filmů, informace o tomto letu jsou k nalezení i na tomto webu. Stačí, když řekneme, že úžasnou souhrou nejen náhod, ale hlavně stovek lidí se podařilo Apollo 13 bezpečně vrátit zpět domů. Lovellovi tak přibylo dalších 5 dní, 22 hodin, 54 minut a 41 sekund do jeho statistiky. Oněch necelých šest dní bylo definitivní tečkou za jeho aktivní astronautickou kariérou.

U NASA setrval ještě několik let, od května 1971 nastoupil na pozici zástupce ředitele Johnsovova kosmického střediska v Houstonu a 1. března 1973 odešel z oddílu astronautů, z agentury i z řad námořnictva, aby se vydal na dráhu v soukromé sféře. Už v roce 1971 absolvoval na Harvard Business School kurz zaměřený na vývoj perspektivních vojenských řídicích technologií. Jeho první volbou v soukromé sféře byla firma Bay-Houston Towing Company, jež se zabývala příbřežní lodní dopravou. V roce 1975 se stal jejím výkonným ředitelem. V roce 1977 nastoupil jako prezident do firmy Fisk Telephone Systems a v lednu 1981 jej do svých řad přilákala společnost Centel Corporation, kde do odchodu na penzi 1. ledna 1991 působil jako viceprezident posléze jako a člen správní rady.

Když se 2. ledna 1991 vrátil do své kanceláře, jeho telefon zůstával němý, v diáři neměl žádné schůzky ani porady a vlastně neměl představu o tom, co by měl dělat dál. Spolu se sekretářkou začali probírat, čím by se měl zabývat. A ona sekretářka mu řekla větu, díky které jeho život opět dostal nečekaný směr: „Proč nenapíšeš tu knihu, o které mi tady posledních čtrnáct let vykládáš?“ Lovell se zprvu zdráhal, jenže, jako už tolikrát, zasáhl osud. Tentokrát měl podobu dopisu od jistého mladého muže, který Lovella oslovil s tím, že je redaktorem magazínu Discover, ještě nikdy nenapsal žádnou knihu, ale má za to, že příběh Apolla 13 by byl skvělým námětem. Onen mladý muž se jmenoval Jeffrey Kluger. Oba muži si vzájemně padli do noty a zanedlouho měli hotovou synopsi první kapitoly. Jejich agent rozeslal synopsi do různých nakladatelství. A zájem skutečně projevil vydavatelský dům Houghton Mifflin. Tím však věc nekončila.

Asi dva měsíce poté, co Lovell s Klugerem začali pracovat, agent zavolal s další dobrou zprávou, natolik dobrou, že byla těžko k uvěření. „Sedíš?“ zeptal se Lovella. Jimovi zatrnulo. Vypadá to, že si to nakladatel rozmyslel, pomyslel si. „Prodal jsem práva na knihu Hollywooodu,“ ozvalo se ze sluchátka. Lovell nemohl věřit vlastním uším. Ještě nebyla na světě ani druhá kapitola, celá situace byla až absurdně šťastná.

Byla to však pravda. Práva odkoupila společnost Imagine Entertainment, kterou vlastnil režisér Ron Howard. Pak už celá věc nabrala tempo, které připomínalo sněhovou kouli na prudkém svahu. Jen pár měsíců po onom Klugerově dopise Lovell a Kluger s Howardem probírali obsazení budoucího filmu. Lovellovou první volbou na ztvárnění velitele Apolla 13 byl Kevin Costner, nakonec roli dostal Tom Hanks. Jak se ukázalo, byla to šťastná volba, mimo jiné i proto, že Hanks se ukázal být pravým kosmonautickým „nerdem“.

Jim se obával, co s jeho příběhem Hollywood provede, nakonec se z celého projektu vyklubal pravděpodobně nejlepší a nejvíce realistický film o kosmonautice v historii kinematografie. Fakt, že se jeho část natáčela na palubě „Vomit Comet“, tedy letounu, v němž skuteční astronauti nacvičují činnost ve stavu mikrogravitace, výborný scénář, skvělý výběr herců a jen velmi lehké odchylky od skutečnosti snímku vysloužily kultovní status. A aby toho nebylo málo, svou malou roličku ve filmu dostal i sám Lovell. Ztvárnil postavu Lelanda Kirkema, kapitána lodi Iwo Jima, která astronauty vyzvedla po přistání z hladiny oceánu. Původně chtěl Ron Howard postavě přisoudit admirálskou hodnost, Lovell však trval na tom, že on sám odešel z námořnictva v hodnosti kapitána a ve filmu tedy bude v uniformě s kapitánskými výložkami. Pro natáčení dokonce ze skříně vytáhl svou vlastní uniformu, o to raritnější ony závěrečné záběry s Lovellem jsou. A po právu lze říci, že Apollo 13 ve své době obrátil pozornost veřejnosti k dobývání vesmíru tak, jako se to v poslední době podařilo snad jen Elonu Muskovi.

V devadesátých letech Jim zasedal ve správních radách několika společností a také se vrhnul do podnikání v gastronomii. Spolu s několika příbuznými otevřel v Lake Forest v Illinois restauraci „Lovell’s of Lake Forest“. V roce 2006 restauraci koupil syn šéfkuchaře, kterému se bohužel nepodařilo podnik vést natolik úspěšně, jako tomu bylo u předchozího vedení. Podnik v roce 2015 zavřel své dveře naposled.

Jim však nezapomínal ani na motivaci pro další generace potenciálních kosmických cestovatelů. Například jeho firma Lovell Communications měla za cíl šířit mezi populací povědomí o kosmickém programu Spojených Států. Spolupracoval také s National Space Society a U.S. Space Foundation. Do pokročilého věku byl velmi hlasitým zastáncem lidské přítomnosti ve vesmíru.

Na konci srpna 2023 Jima postihla těžká rána osudu. Zemřela jeho manželka Marilyn, jeho nejbližší přítelkyně, matka jejich čtyř dětí a družka, která s ním zažívala všechny úspěchy i prohry a byla mu vždy nablízku. Spolu tvořili dokonalý pár a na rozdíl od jiných kolegů astronautů jejich manželství vydrželo více než sedm dekád.

O dva roky později, 7. srpna 2025, se na svůj poslední a nejvyšší let vydal i Jim. Odešel člověk, jemuž nebylo dáno dotknout se Měsíce, který ale přesto inspiroval nespočetné zástupy mladých mužů a žen, pravý hrdina, gentleman a současně velmi skromný člověk, který si vždy uvědomoval, že za jeho kosmickými lety stojí desítky tisíc bezejmenných osobností, bez nichž by jeho život vypadal zcela jinak. Nezbývá než doufat, že kdesi v jiné dimenzi nyní již jeho podrážky víří prastarý měsíční prach a spolu s Marilyn prožívají nové líbánky, tak příznačně v angličtině označované slovem „honeymoon“. Ať je vám sluneční vítr vždy příznivý, kapitáne Lovelle!

We do not realize what we have on Earth until we leave it.
Neuvědomujeme si, co máme tady na Zemi, dokud ji neopustíme…
James Arthur Lovell

Zdroje obrázků:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Portrait_-_Astronaut_James_A_Lovell_Jr_(S70-34268)_(cropped).jpg
https://shepherdexpress.com/culture/milwaukee-history/juneau-high-grad-james-lovell-went-to-the-moon-almost/
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Jim_Lovell_as_an_Annapolis_midshipman.jpg
https://www.gannett-cdn.com/presto/2022/05/11/PMJS/e2e5ddcb-5c85-4f05-814e-7a961b1b81d3-1952_Historic_mja46254.jpg?width=1184&format=pjpg&auto=webp&quality=50
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:McDonnell_F2H-2_Banshee_in_flight_(colour).jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Astronaut_Group_2_-_S62-6759.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Lovell_pre-launch_gemini_7.jpg
https://www.astronaut.ru/as_usa/foto/02/lovell3_s.htm
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Apollo_8_Crewmembers_-_GPN-2000-001125.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Apollo_8_Lovell_at_Guidance_and_Navigation_station.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:The_Actual_Apollo_13_Prime_Crew_-_GPN-2000-001167.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:AS13-62-8990_(21985492451)_(edited_V2).png
https://www.reddit.com/media?url=https%3A%2F%2Fpreview.redd.it%2Fh0oq5teec9o21.jpg%3Fwidth%3D1080%26crop%3Dsmart%26auto%3Dwebp%26s%3Db5b50341e4eaa3a1ff4122cd9a28abd7db4ee2d1
https://th-thumbnailer.cdn-si-edu.com/mQQooSI_cZmHQMGmg8ENngurYz8=/1026×684/https://tf-cmsv2-smithsonianmag-media.s3.amazonaws.com/filer/0d/1b/0d1b3c8a-83a2-4bc2-b855-662c7385aaae/16g_am2016_lovell-james09_live.jpg (kredit: Smithsonian Magazine)