V rámci programu Voschod byly sice realizovány dva pilotované lety, přičemž oba přinesly další světová prvenství pro SSSR, pro pozorné čtenáře je však nad slunce jasnější, že jádro programu bylo šito horkou jehlou a Voschod nikdy nebyl myšlen coby program s dlouhodobou perspektivou. Lodě 3KV a 3KD byly stále pouhými pasivními kabinami bez možnosti měnit parametry své trajektorie a provádět skutečně plnohodnotná spojení s jinými stroji na oběžné dráze. Velmi omezený vnitřní prostor a absence záchranných prostředků z Voschodu činily velmi riskantní a značně nepohodlný prostředek k pobytu na orbitě. Ovšem vnější okolnosti, zejména neustálá zpoždění uvedení nového stroje 7K „Sojuz“, jež měl být „lodí se vším všudy“, vyvolávaly u vedení OKB-1 i dalších institucí snahy udržovat Voschod při životě za každou cenu. Nápady na to, jakým směrem by se měl program ubírat, byly vskutku zajímavé a, nutno říci, velmi vynalézavé. Pakliže by se ony plány uskutečnily, Sovětský svaz by možná ještě několik měsíců působil dojmem, že je v dobývání vesmíru napřed…

Co mohlo být, kdyby…

Jak již bylo řečeno v úvodu seriálu, Voschod byl pouhou berličkou, jež měla pomoci překlenout období mezi provozem Vostoků a inaugurací nové lodi Sojuz. Původní plány hovořily o uvedení nástupce Vostoku do provozu již v roce 1962, což byl mimořádně optimistický termín. Zmatené či v některých případech zcela absentující reakce sovětského vedení na Kennedyho výzvu k dopravě člověka na Měsíc a zpět byly dány jistou dávkou sebeuspokojení, kterému „věrchuška“ v čele s Nikitou Chruščovem propadla. Pokud bude třeba znovu svět oslnit, stačí přece zvednout telefon, zavolat do Podlipek, a on už si Koroljov nějak poradí. Tato zcestná představa a krátkozrakost všech zúčastněných vedly k postupnému zaostávání v oblasti kosmického průmyslu, jež se mělo naplno projevit po Koroljovově smrti, kdy již nebyl nikdo, kdo by svou buldočí vůlí a schopnostmi vydupal ze země kýžené výsledky.

Přes všechny implicitní nedokonalosti a omezení, jež byla Voschodu dána do vínku, však nelze říci, že jeho potenciál byl využit do poslední kapky. Obecně mezi vysokými činiteli sovětského kosmického programu panovalo přesvědčení, že po příslušných úpravách zejména environmentálního systému bude možné na Voschodech provádět dlouhodobé lety a také pokračovat v programu výstupů do volného vesmíru, přičemž plánované výstupy byly ambiciózní hned v několika aspektech.

Předtím, než se ponoříme do alternativní historie, je nutno podotknout, že plány a letový řád nerealizovaných Voschodů se neustále měnily a často docházelo k situaci, kdy jedna plánovaná mise stačila být sotva zrušena, a již existovala idea na její náhradu, která okamžitě upadla také do zapomnění. Neznamenalo to, že by se jednalo o vzdušné zámky, k většině misí, o nichž bude řeč, existovala alespoň částečná dokumentace, v mnoha případech dokonce byly ustaveny posádky a stanoveny předběžné termíny realizace.

Po letu lodi 3KV N^o6 „Voschod-3“ s Volynovem a Šoninem na palubě by se ke startu připravoval další stroj 3KV N^o7. Posádku zprvu tvořil Georgij Beregovoj a Georgij Katys. O této dvojici již byla řeč a bylo také zmíněno, že nominace těchto dvou konkrétních pánů probouzela bouřlivé reakce ze strany „starousedlíků“ v rámci oddílu kosmonautů. Zejména Beregovoj byl okatým případem protekce, byť v jeho případě v jeho prospěch hovořily velmi bohaté zkušenosti v oblasti testování nových letounů a také bojová zkušenost – Beregovoj byl prvním členem oddílu, který si svou hvězdu Hrdiny SSSR vysloužil ještě před svým zařazením mezi kosmonauty. Jako pilot bitevníku Il-2 se mimo jiné zúčastnil i bojů na území Moravy a Čech.

Nicméně v době, kdy se dostal mezi elitní klub kosmonautů-čekatelů, byl již Beregovoj lehce za zenitem svých schopností. Jak ukázal jeho pozdější let v Sojuzu-3, nebyl z nejschopnějších pilotů kosmické techniky a proto také jeho aktivní kariéra trvala pouze do první mise. Po ní byl jmenován zástupcem náčelníka Střediska výcviku kosmonautů, o tři roky později pak postoupil na vedoucí funkci, v níž setrval až do roku 1987.

Let Voschodu-4 měl proběhnout někdy v průběhu roku 1966. Trvání mise bylo relativně otevřenou záležitostí, v době, kdy byla její realizace stále ještě na stole, hovořilo se o devatenácti dnech s možností prodloužit trvání na pětadvacet dní. Jenže v případě, že by se konal let Voschodu-3, pouhé přibližné opakování tohoto letu by nepřineslo téměř nic jak z hlediska vědeckého, tak z hlediska propagandistického. Je dost dobře možné, že pakliže by se let Voschodu-4 uskutečnil, jednalo by se o misi se zcela jinou náplní a jinými kosmonauty na palubě.

Na začátku dubna 1965 se odehrál rozhovor Sergeje Koroljova s Nikolajem Kamaninem, během něhož se generál snažil hlavního konstruktéra přesvědčit o tom, že by nebylo od věci provést opakování letu Voschodu-2, ovšem tentokrát s čistě ženskou posádkou. Zdánlivě tomu nic nebránilo, Kamanin dokonce přišel s návrhem na personální složení: velitelkou lodi měla být Valentina Ponomarjova a pilotkou, tedy ženou, jež by vykonala první ženský výstup do otevřeného prostoru, měla být Irina Solovjova.

Obě zmíněné byly členkami prvního ženského náboru z roku 1962 a byly také dublérkami pro let Valentiny Těreškové o rok později. Obě byly velmi schopné a podle Kamaninových slov byla Solovjova na podobný let připravena lépe než libovolný muž. Tvrdil, že do roka ženskou posádku připraví tak, že svými znalostmi a dovednostmi naprosto převálcuje všechny mužské týmy. Nepočítal ovšem s odporem ze zcela nečekané strany.

Proti čistě ženské posádce se jako jeden muž (sic!) postavili mužští členové oddílu kosmonautů. Je sice pravdou, že kosmonauti v čele s Gagarinem se negativně o možnosti vyslat dvě ženy do vesmíru postavili během debaty v polovině dubna 1965, během níž Kamaninovi nadnesli především nespravedlivé přeskakování členů prvního náboru nováčky, konkrétně Beregovým a Šatalovem. Nicméně fakt, že se s těmito dvěma muži svezly také zástupkyně něžného pohlaví, byl pro obě dámy velkým rozčarováním. Do té doby měly za to, že kolegové jsou cosi jako druhá rodina – a najednou se všichni jednohlasně staví proti jejich misi, včetně zbožňovaného Jurije Gagarina.

Ať tak či tak, příprava Ponomarjovy a Solovjovy nějakou dobu skutečně probíhala, zatím pouze v teoretické rovině, přičemž je pikantní, že záložní posádku měli tvořit Dmitrij Zaikin a Jevgenij Chrunov, tedy osoby, jež v žádném případě neslynuly kombinací chromozomů XX. Nicméně 2. listopadu se v deníku Ponomarjovy objevil smutný záznam: „Naše lodě se stavět nebudou…“ Nakonec ideu opakování letu Voschodu-2 s ženskou posádkou zastavila ekonomická realita.

To ovšem nebyl „poslední výstřel“ Kamanina a ženské části oddílu. V první lednové dekádě roku 1966 se Kamanin setkal ve Výcvikovém středisku kosmonautů s Georgijem Ťulinem a dalšími. Na přetřes přišel mimo jiné opět let v ženském podání. Kamanin navrhoval dlouhodobý let o trvání patnáct až dvacet dní s tím, že by během něj měl proběhnout i výstup jedné z kosmonautek do volného prostoru. Během něj měla proběhnout zkouška technologické novinky – raketového křesla UPMK. Pozoruhodné zařízení vyvinuté v továrně 918 bylo osazeno malými raketovými motory na tuhé palivo a mělo umožnit kosmonautovi vzdálit se od lodi a manévrovat, přičemž ony motorky mohly být po vyhoření vyměněny. Později byl program letu revidován a test UPMK přesunut až na následující „mužskou misi“.

O tom, že se i tak jednalo o mimořádně ambiciózní návrh svědčí i slova v memoárech Valentiny Ponomarjovy, která píše: „Podle všeho byla situace v naší kosmonautice ještě horší než před půlrokem. Místo desetidenního letu nám teď navrhovali patnácti- až dvacetidenní i s výstupem. A to všechno v době, kdy maximální délka letu u nás činila všehovšudy pět dní!“

Jako pikantní detail slouží zápis Kamanina do deníku přibližně v době, kdy se jednalo o nominaci posádek. Generál byl rozhodnut zajistit zakoupení kamery Admira československé provenience tak, aby mohla být umístěna ve Voschodu-4 a následně v dalších lodích, tedy i ve Voschodu-5 s ženskou posádkou (nomenklatura Voschodů se měnila „za chodu“, proto je zde ženský Voschod opatřen pořadovým číslem 5). Volba výrobku přerovské továrny Meopta byla dána kvalitami kamery, jež v SSSR neměla ekvivalent.

Tentokrát již neměli ženskou posádku dublovat muži, Kamanin vsadil všechno na jednu kartu. Do záložní posádky nominoval Žanu Sergejčuk (za svobodna Jorkina) a Taťjána Picchelauri (za svobodna Kuzněcova). Celou skupinku žen připravujících se k letu měla vést z pozice „nehrajícího kapitána“ Valentina Těreškova. Příprava měla začít 17. ledna s tím, že posádky měly dosáhnout potřebné úrovně vycvičenosti do poloviny března.

Jenže ve stejný den, kdy Kamanin posvětil svůj rozkaz přidáním podpisu na příslušnou bumážku (tedy papír), zemřel Sergej Koroljov. Bez jeho přítomnosti program Voschod, jak již bylo řečeno v předchozím dílu seriálu, pomalu skomíral do zapomnění. Příprava ženských posádek od 17. ledna sice skutečně začala (tedy spíše – začala jen pro některé, Ponomarjova v té době trpěla silnou angínou, takže si musela na začátek výcviku ještě pár dní počkat), podle všeho ale nebyla příliš intenzivní. Tahanice a zpoždění ohledně Voschodu nakonec vyústily v to, že příprava pomalounku pokračovala do léta, kdy dostaly kosmonautky dovolenou a po návratu z ní již na další perspektivu nepřišla řeč…

Kosmonautika nikdy nefunguje lineárně, de facto vždy se v libovolném programu objevují paralelní větve, které někdy vyraší v realizované lety, jindy zase bezezbytku zmizí v propadlišti dějin. Do takové kategorie patří také zamýšlený let Voschodu s posádkou složenou z velitele-profesionála a pilota-lékaře. Mise, jež měla trvat přibližně pět dní a během níž mělo dojít k jedné velmi zajímavé proceduře, zapustila kořínek počátkem února 1965. Tehdy Nikolaj Kamanin do své kanceláře povolal Vasilije Lazareva a Alexeje Sorokina, tedy vojenské lékaře, původně adepty na let prvního Voschodu, a oznámil jim, že se začnou připravovat na let ve službách medicíny. Výcvik podle všeho ale ani nezačal, tím však nebylo řečeno stran lékařské vědy poslední slovo.

V první třetině roku 1965 proběhl výběr lékařů z IMBP (Institutu medicínsko-biologických problémů) a pět adeptů vyhovujících prvotním nárokům bylo na přelomu roku 1965-66 odesláno na detailní vyšetření do Ústřední vědecko-výzkumné letecké nemocnice. Nástrahami komplexních prověrek fyzické schránky prošli tři lékaři: Jevgenij Iljin, Alexandr Kiseljov a Jurij Senkevič. Skupina začala s výcvikem k letu v IMBP, kde v prvé řadě cizelovala program letu. A v čem spočívala ona nezvyklá procedura?

Během letu s lékařem na palubě měla proběhnout první chirurgická operace na orbitální dráze v dějinách. Hrůzu v očích některých čtenářů je autor nucen zahnat tím, že operace neměl proběhnout na členovi posádky, nýbrž na pokusném zvířeti, jímž měl být v tomto případě králík. Přesný cíl operace se autorovi nepodařilo dohledat, faktem však je, že nácviky skutečně běžely. Trojice mimo jiné prováděla cvičné seance v kabině letounu Tu-104 při parabolickém letu. Na nešťastných králičích „subjektech“ adepti pilovali své dovednosti v podmínkách krátkodobé mikrogravitace. Pro všechny tři byly také v továrně 918 odlity „ložementy“ do křesel Elbrus a také speciální „hydroobleky“ pro případ přistání na vodní hladinu.

Příprava však nedošla do fáze cíleného výcviku konkrétních posádek. Podle některých zdrojů měly být zformovány dvojice ve složení: hlavní posádka Georgij Beregovoj a Jevgenij Iljin, záložní posádka Vladimir Šatalov a Alexandr Kiseljov. Lékaři sice čekávali pozvání do Střediska výcviku kosmonautů, nikdy však nepřišlo. Poté, co bylo rozhodnuto o odkladu letu Voschodu-3 na léto, program potichu vyšuměl do ztracena. Tím se vypařily i šance Iljina i Kislejova zahlédnout Zemi z okénka kosmické lodi. Oba se vrátili ke své práci v IMBP.

Pro úplnost je ještě nutno přidat zmínku o letu hypotetického Voschodu-6, jehož posádka nikdy nenabyla konkrétní podoby, nicméně v jednu chvíli byly týmy složeny takto: hlavní posádka Georgij Šonin a Jevgenij Chrunov, dubléry pak měli být Dmitrij Zaikin a Viktor Gorbatko. Let, jež měl proběhnout v roce 1966, byl naplánován na patnáct dní a jak již bylo zmíněno, kosmonauti během něj měli vyzkoušet křeslo UPMK.

Než však došlo na tyto záměry, Voschod přestal existovat. V historii kosmonautiky bychom nenašli příliš mnoho programů, jež by zahrnovaly prostředky pro dopravu lidí na orbitální dráhu a po realizování jednoho či dvou letů by zmizel. Tomuto scénáři se vzdáleně podobá osud ruského raketoplánu Buran nebo amerického programu Constellation s nosičem Ares.

Voschod byl od počátku odsouzen k rychlému konci, technologie použitá v jeho rámci byla zastaralá ještě předtím, než se loď dostala na oběžnou dráhu. Dlouhou dobu se Sovětům dařilo před veřejností vyvolávat dojem, že se jedná o zbrusu novou loď, jež nemá nic nebo jen velmi málo společného s Vostokem. Nicméně limity Voschodu jednoduše nebylo možné přehlédnout a s odstupem lze program označit nejen za slepou uličku vývoje sovětské kosmonautiky, ale také bez debaty za její brzdu. Zpoždění, které nabrala realizace letů nových lodí Sojuz, by nejspíše nebylo tak velké nebýt právě Voschodu, jež na sebe vázal příliš mnoho lidí, kapacit a finančních prostředků.

Přesto by bylo chybou bagatelizovat to, čeho SSSR díky Voschodům dokázal. Byť se jednalo primárně o sbírání politických a propagandistických bodů, prvenství, kterých bylo v rámci programu dosaženo, jsou reálná a v historických statistikách zůstanou navždy. A možná vážený čtenář po nahlédnutí do zákulisí zrodu a fungování programu nabyde o řád vyšší úrovně respektu k těm, kteří usedali do křesel Elbrus při vědomí, že pokud při startu selže technika, neexistuje šance na záchranu. Přesto se vydávali na kosmické cesty, aby nejen ve jménu domnělého vítězství socialistické doktríny nad kapitalismem, ale také ve jménu vědy a pokroku posunuli hranice možného o krůček dále. Pokud nic jiného, pak tento odkaz si program Voschod rozhodně zaslouží…

Věnováno Raketce

Použitá literatura a zdroje:

И. Афанасьев: „Восход» против «Джемини»: Первые многоместные космические корабли“
A. A. Siddiqi: „Challenge To Apollo: The Soviet Union and The Space Race, 1945-1974“
R. Hall, D. Shayler: „The Rocket Men: Vostok & Voskhod. The First Soviet Manned Spaceflights“
I. P. Abramov, A. I. Skoog: „Russian Spacesuits“
Желтоногин, Лазаренко, Русаков: „С орбиты – на Землю. Хроника посадок отечественных пилотируемых космических кораблей“
C. Burgess, C. Dubbs: „Animals in Space: From Research Rockets to the Space Shuttle“
Г.П. Катыс: „Моя жизнь в реальном и виртуальном пространствах — записки академика“
kol. aut: „Мировая пилотируемая космонавтика: История. Техника. Люди“
Н. П. Каманин: „Скрытый космос“
В.Ю. Карфидов: „КОСМОНАВТИКА: Краткий справочник в 6-ти томах – Том 1. Космонавтика СССР / России“
В. Л. Пономарёва: „Женское лицо космоса“
D. R. Scott, A. A. Leonov: „Two Sides of the Moon“
А. А. Леонов: „Время первых. Судьба моя – я сам“
И. А. Колосов: „Пионеры российской пилотируемой космонавтики: воспоминания врача первого отряда космонавтов Российского государственного научно-исследовательского испытательного Центра подготовки космонавтов им. Ю. А. Гагарина“
B. Chertok: „Rockets and People, Volume III: Hot Days of the Cold War“
В. С. Лесников: „Рядом с космонавтами: Гагаринское время. 1960 – 1969 годы“
К. П: Феоктистов: „Траектория жизни: Между вчера и завтра“
S. Gerovitch: „Voices of the Soviet Space Program: Cosmonauts, Soldiers, and Engineers Who Took the USSR into Space“
Б.А. Рабинович: „Кресла космонавтов космических кораблей. «Восток», «Восход», «Союз» и «Буран». Записки инженера“
Б.А.Рабинович: „Безопасность космонавта при посадочном ударе спускаемого аппарата о грунт“
Ю.А. Тяпченко, г. Жуковский: „Системы отображения информации космических кораблей “Восток”, “Восход”
wikipedia.org
astronaut.ru
russianspaceweb.com
gctc.ru
epizodyspace.ru
60cosmonauts.mil.ru
roscosmos.ru
warspot.ru
rgantd.ru
svengrahn.pp.se
veterok-ugolyok.gmik.ru
mospravda.ru

Zdroje obrázků:

foto: autor
https://proza.ru/pics/2020/03/20/1676.jpg
https://topwar.ru/uploads/posts/2021-01/thumbs/1611220402_20201202_110701.jpg
https://www.astronaut.ru/