U letu prvního trojmístného Voschodu 3KV probíhaly velké zákulisní tahanice a rošády ohledně zařazení civilních kandidátů na soupisku posádek. Animozita mezi vojáky a civily zde vyplula na povrch velmi zřetelně a velmi nepěkně. Naproti tomu u letu dvoumístné lodi 3KD, jehož součástí měl být také výstup jednoho z kosmonautů do volného prostoru, žádné spory podobného druhu nepanovaly. Každému muselo být navýsost jasné, že pouze fyzicky extrémně dobře připravení profesionálové si dokáží s tímto úkolem poradit a podstoupit všechna rizika, která se s tímto krokem pojila. Pro program Voschod bylo v březnu 1964 vybráno devět členů oddílu kosmonautů Vzdušných sil, aby mohla začít příprava k letům vícemístných lodí. Během několika týdnů se nicméně složení skupiny těch, kteří nebyli vytipováni pro vřazení do tříčlenných posádek pro první let, znatelně změnilo a ztenčilo. Někteří byli přeřazeni do jiných programů, jiní zase měli „tu smůlu“, že se do vesmíru již podívali a proto bylo rozhodnuto neriskovat jejich životy. Nakonec ve skupině nezařazených zbyli pouze čtyři kandidáti, a ti mohli začít výcvik v rámci programu „Vychod“. Jenže sotva jejich specifický výcvik pro tuto misi mohl začít, hned zase skončil. Naštěstí pouze dočasně…

Posádky pro Vychod

Z původní skupiny vojenských kosmonautů pro Voschody v dubnu zůstali zapojeni do výcviku v rámci skupiny pouze Pavel Běljajev, Alexej Leonov, Jevgenij Chrunov a Viktor Gorbatko. German Titov a Pavel Popovič byli coby již létavší kosmonauti ze skupiny vyřazeni a Vladimir Komarov, Boris Volynov a Lev Ďomin se připravovali na let třímístného Voschodu. Čtveřice pro program Vychod zatím prováděla výcvik zaměřený na osvojení materiální části a 6. července byly ustaveny předběžné posádky: Běljajev-Leonov a Gorbatko-Chrunov. Jenže s tím, jak se posouval let prvního Voschodu (vážený čtenář si jistě vzpomene, že původní plány hovořily o jaru, maximálně o létě 1964), Nikolaji Kamaninovi bylo jasné, že udržovat muže v dlouhodobé pohotovosti nebude nejlepším nápadem. Proto čtveřici kosmonautů vojenské úřady vystavily dovolenkový lístek a zajistily místo ve vojenské zotavovně Čemitokvadže na pobřeží Černého moře severozápadně od Soči.

Po oddechu a rehabilitaci se Běljajev, Leonov, Gorbatko a Chrunov vrátili 15. srpna opět k výcviku a k této skupince nově přibyl také Georgij Šonin a Dmitrij Zaikin. Při výcviku byl kladen důraz zejména na dva aspekty: utvoření návyků při výstupu a opětovném návratu do přechodové komory v podmínkách mikrogravitace a také navyknutí na pobyt ve skafandru v podmínkách co nejvíce blízkých vakuu.

První aspekt byl nacvičován od druhé poloviny prosince 1964 v letounu-laboratoři Tu-104LL, na jehož palubě se nacházela maketa kabiny a přechodové komory. Zajímavé je, že při prvních nácvicích byla přechodová komora vyrobena z plexiskla, aby bylo vidět, jak se cvičený kosmonaut uvnitř pohybuje, a teprve po několika tréninkových seancích byla instalována maketa z nafukovacích segmentů z pogumovaného textilu, který věrně imitoval skutečný materiál komory.

Pro nácviky ve stavu mikrogravitace byl využíván letový profil, při němž piloti na výšce 6 000 metrů zrychlili na maximální možnou rychlost a převedli letoun do stoupání, přičemž kopírovali parabolickou trajektorii s apogeem ve výšce 9 000 metrů s přechodem do klesání a vybrání do horizontálního letu opět ve výšce 6 000 metrů. Tato technika zajistila v parabolické části trajektorie přibližně 28-30 sekund stavu beztíže a přesně tuto dobu měli kosmonauti na to, aby zvládli jeden nebo několik kroků tvořících program výstupu do volného prostoru. Během jednoho letu bylo takových parabol provedeno zhruba dvanáct, přičemž toto letové zadání mohlo být provedeno pouze jedenkrát za den.

Když bylo řečeno „kosmonauti“, byli tím myšleni oba členové posádky. Muž, jenž měl provést výstup, se samozřejmě soustředil na výstup samotný, zatímco velitel nacvičoval krom jiného i pomoc kolegovi v případě nouze – v takovém případě měl otevřít příklop do přechodové komory a sám do ní vplout, aby kolegu mohl vtáhnout dovnitř. Pokud si uvědomíme, že každá operace musela být kvůli relativně krátké době, po kterou panovala mikrogravitace, doslova „rozsekána“ na krátké segmenty, vyvstane před námi velmi těžká dřina, často s velmi frustrujícími pocity v případě, že některý z nutných kroků nedopadl podle přání kosmonautů nebo instruktorů.

Přesto například Alexej Leonov dokázal během svého výcviku „naskládat“ celých třicet kompletních procesů výstupu a vstupu do přechodové komory. Nácviky se samozřejmě neohraničovaly pouze na tuto činnost, Leonov s Chrunovem nacvičovali také odlet od komory na plnou délku jisticího kabelu a opětovný návrat. Leonov v tomto případě provedl kompletní proces odletu a příletu dvacetkrát. Za zmínku stojí záznam toho, jak se mu tato cvičení dařila. Co se týče odletu od komory, teprve napošesté mu podařilo provést cvičení tak, aby v zápise mohlo stát „odlet plavný bez rotací“. Následně se mu tato fáze nepodařila jen třikrát, v ostatních třinácti případech již bylo všechno v pořádku. Podobně tomu bylo i s návratem k přechodové komoře: v prvních třech případech se návrat nepodařil podle představ, když Leonov přilétnul zpět ke komoře bokem místo čelem. V dalších případech již bylo vše v pořádku až na třináctý pokus, kde v zápise stojí: „přiblížení bokem“. Dalších sedm nácviků již dopadlo ku spokojenosti všech zúčastněných.

Nácviky byly krom krátkých period mikrogravitace složité i faktem, že kabina Tu-104 měla relativně omezený prostor, který znatelně ohraničoval pohyb a kosmonauti při nácviku často naráželi do stěn. Jinak vše probíhalo z jejich pohledu velmi dobře. Jak ve svém hlášení uvedl Leonov: „Let jsem zvládnul dobře. Žádné nepříjemné pocity jsem nezaznamenal. Pocity byly stejné jako při předchozích letech s nácviky stavu beztíže. Skafandr lehce limituje pohyby a helma zmenšuje zorné pole. Přílety k přechodové komoře se realizovaly relativně snadno, protože jsem natahoval kabel a tím získával jednak oporu a také tím byl naznačen směr, kterým se mám pohybovat. Přílety i odlety je třeba dělat plynule. Podle všeho lze v beztíži při existenci byť jen malé opory provádět libovolnou práci bez zjevného narušení koordinace pohybů.“

Krom letů v Tu-104 byla pro nácviky přechodu do komory z kabiny Voschodu a také pro návrat zpět byla využívána barokomora. První fáze byla realizována od začátku února 1965 přímo v závodě 918, kde v místní barokomoře TBK-30 Leonov a Chrunov nacvičovali hlavně hermetizaci skafandrů a přepínání podpory životních funkcí mezi batohem a samotnou lodí.

Protože relativně malé rozměry místní barokomory neumožňovaly komplexní testy a nácviky, kosmonauti posléze „přesídlili“ do větší komory TBK-60, která se nacházela ve Vědeckovýzkumném ústavu rudého praporu VVS. Tam mohla být instalována nejen přechodová komora, ale celá návratová kabina Voschodu.

V barokomorách se nenacvičovalo v podmínkách absolutního vakua, toho komory nebyly schopny. Nácviky imitovaly výšku „pouhých“ 37 kilometrů, i to ale stačilo, aby si kosmonauti alespoň částečně zvykli na nepřirozené prostředí a také na změny v chování skafandrů. Jako malá perlička slouží záznam, v němž se uvádí, že při prvním nácviku dvojice Běljajev-Leonov dosahovaly hodnoty tepové frekvence u Leonova 80-150 úderů za minutu, zatímco u Běljajeva 70-130 úderů za minutu s tím, že se u něj objevilo i pár extrasystol. Při dalších nácvicích postupně opadlo psychologické zatížení a strach „z neznámého“ a hodnoty tepové frekvence se ustálily u Leonova na 80-120 úderů/min a u Běljajeva na 70-110 úderů/min. Žádné extrasystoly již u Běljajeva nebyly pozorovány.

Kosmonauti nenacvičovali nutné úkony samotní, souběžně s jejich výcvikem probíhaly také testy, jež realizovali výzkumníci a testovači zejména z Leteckého vědeckovýzkumného institutu Gromova a z dalších institucí. Každý krok kosmonautů byl předem ověřen těmito odvážlivci, jejichž jména jsou veřejnosti povětšinou skryta za závojem anonymity, postupně se však vynořují s tím, jak jsou zveřejňovány a odtajňovány příslušné dokumenty.

V době, kdy začaly nácviky pro let s prvním výstupem do volného prostoru, nebyl k dispozici komplexní trenažér Voschodu. Proto kosmonauti nacvičovali v částečně zhotovených exemplářích letových kusů a svým způsobem tak také tyto kabiny testovali. Viktor Gorbatko po letech vzpomínal na jeden případ, kdy trénoval v kabině v podmínkách, při nichž musel být vzduch přiváděn zvenčí. Kdesi se nejspíše hadice se vzduchem skřípla a Gorbatko se začal nenápadně dusit. „Proč jsem se tehdy nezalknul, to nevím. Netuším, jestli jsem nácvik dokončil, nebo si všimli, že se dusím. Když mě pak z kabiny vytáhli, sehnul jsem se a z helmy začala crčet voda. (…) Tak jsem se zpotil, že se tam nahromadila spousta vlhkosti…“

Přes usilovný výcvik (nebo možná právě kvůli až příliš vypjatému úsilí) však samotný Gorbatko dostal od lékařů těsně před Vánoci 1964 velmi nepříjemné zprávy. 22. prosince se na jeho elektrokardiogramu objevily křivky, které nevěstily nic dobrého. Podle lékařů se mohlo jednat o velmi vážné narušení funkce srdce. Gorbatko tedy přerušil výcvik a 5. ledna nastoupil na pozorování do Ústřední vědecko-výzkumné letecké nemocnice. Po rozsáhlých vyšetřeních vyšlo najevo, že za oním narušením srdečního rytmu stály zanícené krční mandle. Gorbatkovi mandle promptně vytrhli a elektrokardiogram se vrátil do starých kolejí. Jenže čas ubíhal a Gorbatko ztratil několik drahocenných týdnů. A byť byl posléze opět uznán letuschopným, jeho místo zaujal od 3. ledna (podle jiných pramenů od 15. ledna) Dmitrij Zaikin, který do té doby spolu s Georgijem Šoninem tvořil jakousi všeobecnou zálohu.

Hned od počátku (přesněji od července 1964) bylo jasné, kdo bude v ustavených posádkách velitelem a kdo pilotem, jenž provede onen kok do neznáma. Jak si do svého deníku poznamenal Nikolaj Kamanin, když se čtveřice kosmonautů tehdy zeptal, kdo z nich by rád výstup provedl, zvedli všichni naráz ruku a jednohlasně řekli „Já!“ Už tehdy však měl Kamanin jasno: výstup budou nacvičovat Leonov s Chrunovem a Běljajev s Gorbatkem zaujmou role velitelů, tedy těch, kdo zůstanou v kabině lodi. O tom, která z dvojic má větší šance na to, aby skutečně vzlétla, bylo možné cosi pochopit v září toho roku. Když na Bajkonur přijel Nikita Chruščov, byl mu předveden nácvik činnosti posádky během výstupu. Onen nácvik realizovali Běljajev a Leonov. Tento tým byl evidentně v oblibě u nadřízených, a to nejen těch vojenských.

Leonov totiž ve svých memoárech mimo jiné vzpomínal na den, kdy na jaře 1964 spolu s ostatními kosmonauty poprvé spatřili kabinu s přechodovou komorou v jednom z cechů OKB-1. Tehdy se na Leonova obrátil Sergej Koroljov a poměrně stroze mu přikázal, aby vypracoval postup, jak se z kabiny dostat do komory a zpět s tím, že si na konci dne přijde vyslechnout Leonovovy poznatky a doporučení. Načež odkráčel. Na Leonova se prý tehdy obrátil Jurij Gagarin a potichu mu pogratuloval k faktu, že si Koroljov pravděpodobně právě vybral toho, kdo loď a přechodovou komoru otestuje v reálu.

Jestli je tato epizoda pravdivá, nebo není, to se dnes již nedozvíme. Téměř všichni účastníci oněch událostí jsou již mrtví a vzpomínky Alexeje Leonova nelze vždy brát jako bernou minci. Faktem ale je, že právě on jako fyzicky extrémně nadaný mladý muž a fanatický sportovec byl vcelku logickou volbou.

Buď jak buď, dvojice Běljajev-Leonov byla během výcviku jednoznačně preferovaným týmem, o čemž svědčí i fakt, že tito dva muži dostali přednost jak při nácvicích v Tu-104, tak i v barokomoře. Poté, co 14. ledna obě posádky složily teoretické zkoušky, dostali jako první šanci „okusit“ barokomoru právě Běljajev s Leonovem, zatím pouze v tlaku odpovídajícím výšce kolem 10 kilometrů. 8. února se pak podrobili nácviku v imitované výšce 37 kilometrů, až o den později jejich příkladu následovali Zaikin s Chrunovem. Druhý nácvik proběhl 5. března, kdy byly ve stejný den „vyvezeny“ na zmíněnou výšku obě dvojice. Krom zmíněných nácviků probíhaly také nácviky a testy na centrifugách, Coriolisových křeslech a dalších „ďábelských vynálezech“.

Trochu zvláštně v této souvislosti působí kroky Nikolaje Kamanina. Ten do svého deníku poznamenal, že není zcela přesvědčen o tom, že Běljajev bude schopen výcvik dokončit. Podle generála byl velkou neznámou jeho věk, přeci jen měl v červnu oslavit čtyřicátiny. Železné zdraví je funkcí nepřímo závislou právě na věku, proto Kamanin přikázal, aby byl Jevgenij Chrunov ze záložní posádky vycvičen také pro roli velitele lodi. Evidentně nevěřil schopnostem Dmitrije Zaikina a chtěl se pojistit pro případ, že by se vyskytly neočekávané okolnosti. Kamaninovy pochybnosti však neměly zatím vliv na oficiality, 9. února bylo na zasedání Státní komise navrženo složení hlavní posádky Běljajev-Leonov a záložní posádky Zaikin-Chrunov. Téhož dne zástupce předsedy Rady ministrů Leonid Smirnov složení hladce posvětil.

Výcvik oficiálně skončil 3. března nácvikem hlavní posádky na komplexním trenažéru, který se mezitím konečně ve výcvikovém středisku objevil. Nicméně ještě 5. března provedly obě posádky lety v Tu-104, aby si naposledy osvěžily nutné návyky k provedení všech operací spojených s výstupem do volného prostoru. 9. března ráno pak v jiném letounu, tentokrát v An-10, kosmonauti s doprovodem, který čítal přes čtyři desítky osob, přelétnul na Bajkonur.

Přestože bylo již dávno rozhodnuto, jaké bude složení hlavní a záložní posádky, během porad opět vyplavaly na povrch jisté pochybnosti o osobě Pavla Běljajeva. Paradoxně byla zdrojem pochyb zejména jedna epizoda z Běljajevova výcviku v barokomoře, kdy musela být tréninková seance přerušena. Nikdo však neznal všechny podrobnosti a teprve na kosmodromu se ukázalo, jak to skutečně bylo. Během snižování tlaku se kosmonaut začal dusit. Dokázal ale velmi rychle najít problém a vyřešit jej – na vině bylo vybavení dodané závodem 918. Běljajev nicméně vzal všechnu vinu na sebe, aby pracovníkům továrny neuškodil. I přes tuto skutečnost byl podle Kamanina Běljajev poměrně uzavřeným a flegmatickým člověkem s průměrnými schopnostmi. A podle všeho nebyl ani Koroljovovým favoritem. V této fázi příprav se každopádně nikomu do jakýchkoli změn v hlavní posádce nechtělo. Tým Běljajev-Leonov byl potvrzen.

Kdo ale v danou chvíli rozhodně nemohl počítat s jakoukoli šancí na vesmír, to byl Dmitrij Zaikin. Vůči němu byl Kamanin zaujatý ještě více. Dmitrij byl v jeho očích jedním z nejslabších kandidátů vůbec a do posádky byl vřazen pouze proto, že byl členem skupinky kosmonautů, která se zabývala přípravami na výstup do volného prostoru již od minulého roku. A přestože pro něj byl zhotoven skafandr (ty byly vždy zhotovovány na míru), bylo rozhodnuto, že v den startu si jej neobleče. Skafandr měl obléci pouze Chrunov, který byl připraven zastoupit jak Běljajeva, tak Leonova.

Mezi těmito, nutno přiznat, podivnými rošádami tak trochu zapadla jedna malá epizodka, která tehdy u nikoho nevzbudila přehnané emoce, nicméně se ukázala být prorockou v tom nejhorším smyslu slova. 13. března, poté, co na Bajkonuru Sergej Koroljov provedl svou tradiční poslední kontrolu připravenosti a znalostí kosmonautů, zůstali v místnosti pouze on, Kamanin a zástupce velitele VVS Ruděnko. Řeč šla o spolupráci s lékařskými institucemi na programu a zajištění dalších letů. Na konci rozhovoru Koroljov neočekávaně pronesl: „Nu což, přátelé, tak jsem tady s vámi na startu naposledy. Vostok a Voschody si na mě vybraly až příliš velkou daň… Teď ať na velkou kosmickou dráhu vykročí mládež… U startu mě může bez problémů zastoupit Šabarov.“ V tu dobu to přítomní brali jako pouhé předání žezla Bajkonuru Koroljovovu náměstkovi a nikdo nemohl tušit, jak chmurný význam tato slova dostanou o deset měsíců později. Nyní však byla pozornost všech upřena na bezprostřední budoucnost a na nový zápis do učebnic historie…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://i0.wp.com/www.drewexmachina.com/wp-content/uploads/2015/03/Voskhod_2_crew_cabin.jpg
https://kosmo-museum.ru/uploads/ckeditor/pictures/5735/content_%D0%91%D0%95%D0%9B%D0%AF%D0%95%D0%92_2.png (kredit: MMK Moskva)
http://www.spacefacts.de/graph/sts/large_training/english/voskhod-2_3.htm (kredit: Spacefacts.de)
https://dzen.ru/a/W7Y1pZDIxwCrbvnF
http://www.spacefacts.de/mission/large/english/voskhod-2_backup.htm (kredit: Spacefacts.de)